Japonský večer s haiku v pražském zenovém domečku

Před pár lety jsem celkem pravidelně chodil na zajímavá nedělní setkání s japonskou kulturou a jejími milovníky a milovnicemi do japonské restaurace Miyabi v pražské Navrátilově ulici. V neděli tam tehdy mívali zavřeno (to už dnes neplatí) a interiér restaurace se cca jednou za měsíc úplně proměnil, aby v něm mohl probíhat různorodý program během setkání několika desítek lidí - přednášky (taky jsem kdysi jednu měl - o svých dvou výstupech na horu Fudžisan), výstavy, seance čajového obřadu, ochutnávky  různých japonských dobrot, kaligrafické pokusy, recitace haiku, ikebana, atd. Zde na blogu jsem podrobněji psal např. o mimořádné příležitosti sejít se a pohovořit si s opravdovými gejšami (viz článek z dubna 2019 Viděli jste někdy opravdovou gejšu?). Podobně jako mnoho jiných věcí, i tuhle pěknou tradici rozmetal covid, během kterého restaurace nefungovala (jen jsem se tam párkrát zastavil pro krabičku vydávanou u vchodu, dovnitř se nesmělo), lidé, kteří původně dost cestovali, zůstali roztroušeni (a někdy doslova uvězněni) na různých místech na zeměkouli bez možnosti se sejít na společné akci a s mnohými z nich jsem se už od té doby bohužel nepotkal.

O to víc mě potěšilo, když si majitelka restaurace Darja Kawasumi vzpomněla, že občas píšu haiku (párkrát jsem na našich setkáních některé své kousky, které se průběžně objevují i zde na blogu, recitoval) a pozvala mě na speciální večer s touto specifickou japonskou poezií, který od Nového roku občas se svými přáteli pořádá. V lednu a v únoru to ještě neklaplo, ale na březnové setkání jsem už přišel, vlastně poprvé po čtyřech letech, protože naposledy jsem byl na zdejší akci těsně před vypuknutím covidu, v lednu 2020.

Černobílé výhledy ze zahrady Na Valech a rozkvetlý pozdrav z Petřína

Naposledy jsem byl na Pražském hradě v těsně předvánočním večeru, kdy jsem zde slavnostním lijákem završil vycházku na počest svých třináctých "volitelných narozenin" a užil jsem si nezvyklý pocit, jaké to je být na otevřeném Hradě sám bez dalších turistů. V zimě jsem neměl moc důvodů šplhat na vrch nad Prahou: Sníh od Nového roku prakticky žádný nebyl a nedostatek světla a skoro stále zatažená obloha taky zrovna nelákaly k focení. Ale jakmile ve vzduchu zavonělo jaro a jinak monotónní olověná obloha se začala trochu trhat, zašel jsem se podívat do zahrad na jižní straně přiléhajících k Hradu. Hlavně ze Zahrady Na Valech se totiž otevíraly docela zajímavě osvětlené různorodé výhledy do údolí Vltavy.

Snad mi prominete, že jsem se tentokrát zaměřil hlavně na černobílé focení, tak to aspoň v závěru článku zkusím vykompenzovat nějakým barevným rozkvetlým pozdravem, protože Velikonoce, které si na blogu jinak skoro nepřipomínám, jsou za dveřmi, tak je aspoň symbolicky připomenu.

Nedělní miniglosy č.724

 

I když jaro už je s námi fakticky delší dobu a i v tomto tradičním úvodníku ho ohlašuji už několikátý týden po sobě, až dnes máme to jaro oficiálně potvrzené i slovutnými astronomy, kteří v tom mají rozhodující slovo. Tuto neděli tedy vycházejí první skutečně jarní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a před nedávnem oslavil už své 15. narozeniny. Paradoxně právě teď je asi největší zima za poslední měsíc (v sobotu v noci jsem po dlouhé době měl pod bundou svetr a ne jen tričko s krátkým rukávem, a přesto mi cestou domů pěkně nahlas drkotaly zuby), ale věřím, že se to do Velikonoc spraví (podle předpovědí možná i několikrát :-)) Vítám vás tedy u dnešního 724. čísla, které začínám netradičně psát už v sobotu v noci, protože v neděli mám na dopoledne už nějaký domluvený program a nevím, kdy se dostanu k psaní, tak je lepší si udělat trochu "fóra".

 

V týdnu od posledního vydání Nedělních miniglos jsem tentokrát stihl napsat jen jediný článek, který mi zabral trochu víc času, než tomu běžně bývá - článek o celkem nedávno vydané pozoruhodné knize režisérky Andrey Sedláčkové o mé oblíbené malířce Toyen - první dámě surrealismu (mimochodem, v tomto článku jsou vložené i odkazy na mé dřívější blogové články o dvou velkých pražských výstavách, které dílo slavné Čechofrancouzské umělkyně představily). Z předešlého týdne mohu ještě jednou připomenout druhý díl fotoreportáže z výletu na sever Čech, tentokrát se zaměřením na Litvínov: Deset fotek z výletu do Litvínova (a Mostu), a po delší době i jeden kousek do rubriky V řeči mírně vázané, tentokrát napsaný na poslední chvíli, doslova Vpředvečer :-). 

 

Z prachem zapadaného archívu tentokrát povytáhnu text O našich vzorech, a protože nejde o vzory osobnostní ale gramatické, není divu, že tento 12 let starý příspěvek dlí v rubrice Jazykové hrádky (jak jsem se při založení této rubriky kdysi snažil vysvětlit nedovtipnějším gramatickým puristům - když může mít Pavel Eisner z českého jazyka "Chrám i tvrz", mohu z něj snad já mít aspoň sem tam nějaké malé hrádky!), a úvahu O privátním blanickém rytíři - o tom, že starým českým pověstem v místní rozvinuté kapitalistické společnosti pšenka moc nekvete

Andrea Sedláčková: Toyen - první dáma surrealismu

Ti, kdo sem ke mně na blog chodí už nějaký ten pátek, dobře vědí, že pro malířku Marii Čermínovou, známou pod jménem Toyen, mám slabost, která trvá už desítky let. Každý pohled na její fantaskní surrealistické obrazy je pro mě vždy výletem do nádherných tajemných světů a zprostředkovaně i do duše jejich pozoruhodné autorky. Na blogu jsem o obrazech Toyen psal již dvakrát: Poprvé to bylo v roce 2016, kdy jsem se byl podívat v Muzeu Kampa na výstavě Toyen - Vidím, neboť je noc, bohužel tento článek jsem nedoprovodil fotografiemi. Tento nedostatek jsem si dostatečně vykompenzoval v roce 2021, kdy jsem publikoval, myslím, celkem poctivě udělaný článek Toyen - Snící rebelka, s více než dvacítkou zaznamenaných obrazů - tentokrát z velké výstavy v pražské Valdštejnské jízdárně. Ale ani ta výstava nebyla úplně bez vady, protože v neblahé covidové době museli návštěvníci splňovat spoustu podmínek pro vstup do expozice a jejich pobyt v prostorách výstavy byl přísně limitovaný; za normálních podmínek bych mezi fascinujícími obrazy Toyen strávil minimálně trojnásobný čas.  

Když jsem těsně před Vánoci uviděl v knihkupectví novou biografii Toyen, sepsanou filmovou režisérkou Andreou Sedláčkovou, bylo mi jasné, že knihu použiju jako vánoční dárek s postranním úmyslem vlísat se do přízně obdarovaného, aby mi knížku taky nechal přečíst. K tomu ovšem nebylo nutné přistoupit, protože pod stejným stromečkem se nakonec sešly knihy dvě, z nichž jedna byla pro mne. Od Vánoc jsem pak s touto knížkou strávil nemálo večerů a četbu jsem si dávkoval, protože je opravdu nabitá informacemi, je ale třeba říct, že informace jsou v textu podávané velmi vstřícně a lidsky, tedy způsobem, který je v přímém protikladu k některým echtkunsthistorickým exkurzům, hlásajícím především vzdělanost a rozhled daného autora. Není divu, že se tato kniha loni stala Knihou roku v tradiční anketě Lidových novin.

 

Nedělní miniglosy č.723

 

Tento víkend beru jako letos první regulérně jarní. Včera jsem se poprvé od Vánoc vypravil nahoru na Pražský hrad a když právě zasvítilo sluníčko, bylo to opravdu na krátký rukáv. Pravda, když se vpodvečer pro změnu zatáhlo a přehnala se intenzivní ledová přeprška, dobrá voděodolná větrovka se hodila. Prostě apríl jaksepatří, byť podle kalendáře má ještě chvilku čas. Ať ale právě leje nebo pálí sluníčko, je tu neděle a s ní jako obyčejně i Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a nedávno oslavil už své 15. narozeniny. Vítám vás tedy u dnešního 723. čísla.

 

V týdnu od posledního vydání Nedělních miniglos jsem opět zveřejnil dva nové blogové články. Prvním z nich byl druhý díl fotoreportáže z výletu na sever Čech, tentokrát se zaměřením na Litvínov: Deset fotek z výletu do Litvínova (a Mostu). A po deseti měsících konečně přibyla jedna nová básnička do rubriky V řeči mírně vázané, tentokrát napsaná doslova Vpředvečer :-). Z předešlého období ještě jednou připomenu malou úvahu O stěhovavých ptácích, která si klade otázku, jak tito ptáci vědí, že u nás bylo v únoru neobyčejné teplo, a proto už mohou vyrazit na zpáteční cestu z teplých krajin, ne úplně tradiční vzpomínku Mé devětadvacáté únory, v níž jsem přemýšlel o tom, co jsem asi mohl prožívat během každého ze svých prozatím čtrnácti "přestupných únorových dnů", a speciální fotoreportáž z prohlídky Kongresového centra Praha (dříve Palác kultury) Exkurze pakulturní anebo Kongresové centrum Praha. 

 

Z archívu tentokrát povytáhnu úvahu O privátním blanickém rytíři - o tom, že starým českým pověstem v místní rozvinuté kapitalistické společnosti pšenka moc nekvete,  a 15 let starou povídečku O podivném přání pana Vendelína. v níž se mimo jiné dozvíte o tom, co je to proslulá Vodseďálkova nemoc.

Vpředvečer

Děsné! Trvalo to skoro deset měsíců, co zde na blogu nevyšlo "v řeči mírně vázané" nic delšího než kraťoulinké haiku. Ještěže se čas od času objeví dobrá příležitost a dobrý důvod. Třeba začátek jara :-). 

Mimochodem, fakt dlouho jsem zvažoval, jestli název napsat dohromady nebo rozděleně. Po zralé úvaze jsem se rozhodl, že není důležité, co je správně, ale co je správněji. Takže tak...

 ----------------

Vpředvečer

Vpředvečer

jako vždycky

krásou opiju se 

     oděnou do vzpomínky.

S tvou řasou v oku

     a s tvojí chutí v puse 

vtěsnávám slova

     nepříliš symetricky

     mezi dvě úzké linky,

     mezi dvě linky rýmu.

Deset fotek z výletu do Litvínova (a Mostu)

Tento článek je pokračováním nedávného článku s dost podobným názvem Deset fotek z výletu do Mostu (a Litvínova), ve kterém jsem se zaměřil na mosteckou část naší společné jednodenní výpravy za architekturními a uměleckými zajímavostmi severu Čech. Už na konci předešlého článku jsem avizoval, že jsme po prohlídce Mostu sedli na meziměstskou tramvaj a přes Záluží u Mostu jsme dojeli až na konečnou stanici v Litvínově. Cestou jsme se dost poučili v tom, že zdejší kraj je opravdu rázovitý, a pochopili, proč paní revizorky chodí ve třech. Část cestujících znaly jménem a bylo zřejmé, že jde o notorické černé pasažéry. Někteří z odhalených cestujících se s vyprovozením mimo tramvaj smířili hned, jiní odmlouvali a ti nejdrsnější se prali a plivali. Ale z vozu nakonec vypadli všichni, takže jsme mohli pokračovat. Pak přísné paní revizorky ještě cvičně pohrozily vyhazovem jedné paní z naší skupiny za to, jakým způsobem se za jízdy držela madla. Náš hlavní průvodce, kunsthistorik Jakub Synecký, sice původně chtěl v tramvaji zarecitovat jednu ze svých básní, ale netroufl si, protože jsme si všichni uměli dobře představit, že i recitace básní je v tramvaji Most - Litvínov zapovězena, protože tramvaj je určena slušným lidem a ne nějakým básníkům!

Ze Záluží u Mostu, kterým jsme jen projížděli, žádné fotky nemám, ale kdykoli se tu ocitnu, propadám do trudnomyslnosti. Jako emeritní chemik bych měl místní chemické závody a rafinérie, kvůli kterým kdysi původní obec Záluží zanikla, snášet lépe než člověk neškolený, ale není tomu tak. Je to prostě běs už od pohledu, po čichu to není o moc lepší a velkou důvěru nebudí ani všudypřítomné výstražné nápisy. Jakmile ovšem překonáte Záluží a vjedete do Litvínova situace se o dost zlepší. Zčásti instinktivně (čím dál od Záluží, tím lépe) a zčásti kvůli tomu, co jsme chtěli z Litvínova nejvíc vidět, jsme dojeli tramvají až na konečnou ke kulturnímu centru Citadela.

Nedělní miniglosy č.722

 

 

Právě si dobírám poslední tři dny loňské dovolené, kterou jsem využil k malému výletu do Plzně a do Staňkova a bohdá ještě v pondělí využiju k focení v Praze. Zatímco dovolenkové dny jsou zcela jiné než dny běžné, neděle je u mne paradoxně velmi tradiční, takže k ní pochopitelně patří i Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a nedávno oslavil už své 15. narozeniny. Vítám vás tedy u dnešního 722. (a v letošním roce jubilejního 10.) čísla.

 

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem tentokrát konečně jednou stihl publikovat dva nové blogové články. Prvním byla úvodní mostecká část dvoudílné fotoreportáže z výletu na sever Čech Deset fotek z výletu do Mostu (a Litvínova). V pátek jsem pak přidal malou úvahu O stěhovavých ptácích, která si klade otázku, jak tito ptáci vědí, že u nás bylo v únoru neobyčejné teplo, a proto už mohou z teplých krajin vyrazit. Z předchozího období ještě jednou připomenu ne úplně tradiční vzpomínku Mé devětadvacáté únory, v níž jsem přemýšlel o tom, co jsem asi mohl prožívat během každého ze svých prozatím čtrnácti "přestupných únorových dnů", a speciální fotoreportáž z prohlídky Kongresového centra Praha (dříve Palác kultury) Exkurze pakulturní anebo Kongresové centrum Praha. Z archívu tentokrát povytáhnu 15 let starou povídečku O podivném přání pana Vendelína a o rok mladší úvahu O kvadratických a jiných rovnicích.

O stěhovavých ptácích

Vrtá mi to už nějakou dobu hlavou: Prý se k nám kvůli tomu, že u nás byl letos neobvykle teplý únor, vracejí o dost dřív stěhovaví ptáci. Na první pohled to dává docela smysl. Proč by přece dleli v teplých krajích déle, než je nezbytně nutné, když už jsou u nás dobré podmínky k návratu? I když, popravdě, já kdybych už byl jednou v teplých krajích, kde je nejspíš dost teplo, jinak by to byly houby teplé kraje, nechtělo by se mi do krajů studenějších, i kdyby mi tam nakrásně slibovali únor teplejší v průměru ne o tři ale hned o čtyři stupně oproti dlouhodobému, na mě přes lehce oteplovací tendenci poslední doby pořád ještě dost studeného normálu. To, co mě na tom ale znervózňuje, je skutečnost, jak se ti ptáci, sakra, v té dálce dozvěděli, že u nás byl relativně teplý únor?

Když u nás rozkvetou o měsíc dřív sněženky nebo rozkvetou meruňky, budiž, tomu rozumím. Jsou TADY a reagují na konkrétní podmínky. Vyšší okolní teplota je vzbudí a ony si řeknou, že nastal čas. Ale stěhovaví ptáci jsou TAM, v teplých krajích. Jsou i teplé kraje kvůli globálnímu oteplování ještě teplejší, o tolik, že to ptáky přesvědčí, aby se vydali dřív na cestu?  

Jenže kdyby tomu tak bylo, muselo by se aspoň občas stávat, že ptáci vybuzení předčasným oteplením teplých krajů přiletí ještě do Zmrzlíkova, v době, kdy tu řádí arktický blizardiáš. A to jsem zatím ve zprávách ještě nikdy nezaregistroval, že by někdy z českého nebe v půlce února padali zmražení předčasně se vracející čápi, které příliš brzy aktivovalo oteplení teplých krajů.

Sledují snad stěhovaví ptáci v teplých krajích zprávy? Přikukují za okny na poblikávající televizní obrazovky, co věští teplokrajová Světlana Zárybnická? Připoslouchají, o čem si vyprávějí kolemjdoucí lidé (ale proč ti by si vyprávěli zrovna o tom, jak je kdesi daleko v mrňavých Čechách?), nebo mají své vlastní neveřejné facebookové skupiny, kde s těmi, co se odmítli trmácet za teplem a vystačili si skromně s tím, co naše chladnější kraje nabízejí, udržují na dálku čilý kontakt a dostávají od nich přesné informace? "Pod Petřínem už to narůžověle kvete!" hlásí v komentáři s patnácti ptačími smajlíky a červenými srdíčky stav pražských mandloní. "Můžete vyrazit!" Nebo dokonce existuje speciální informační ptačí síť, jakýsi BirdNet, do něhož je obyčejným lidem vstup zapovězen (ornitologům zvlášť!) kvůli speciálním přístupovým zpěvným heslům, která by se nám nikdy nepodařilo napodobit?

Ať je to, jak chce, stěhovaví ptáci přilétají. Trochu se jim divím, ale jsem rád, že se rozhodli - přes veškeré naše vzájemné hašteření, skuhrání a hlouposti, které nejen děláme, ale bohužel i opakujeme - to s námi znovu zkusit a opět se k nám přistěhovat, byť jsme pro ně jen bydlištěm přechodným. Kdoví, možná by své chování rádi změnili, ale prokleté odvěké instinkty jim to nedovolí, což by se mi zdálo smutné. U nich i u nás.

Tak si radši představuji, že jim je na nás třeba jen sympatické, že jsme ve vztahu k nim celkem mírumilovní (už běžně neprovozujeme čižbu) a podobně jako oni také občas děláme docela obyčejné ptákoviny.

Už jsem tu tenhle klip kdysi měl v článku Peter Lipa - pražský vánoční koncert. Ale jednak se to sem dnes tematicky hodí a jednak jsem byl na dalším koncertě Petera Lipy právě předevčírem a odnesl jsem si odtud kromě moc fajn hudebního i lidského zážitku i téma pro dnešní článek :-).

 

 

Deset fotek z výletu do Mostu (a Litvínova)

Domlouvali jsme se na tenhle výlet na sever Čech s přáteli, se kterými normálně chodíme především po Praze v rámci projektu Pražské domy, vlastně od začátku roku. Nakonec jsme se domluvili na první březnovou sobotu a jen jsme čekali, kolik z nás se objeví u ranního autobusu už na Florenci a kolik dalších přistoupí cestou na Hradčanské. Nakonec se sešlo deset lidí, někteří s vynikající znalostí místa, místní architektury i drobných artefaktů ve veřejném prostoru, někteří s vynikajícími organizačními schopnostmi, takže vždycky někdo lépe než já věděl, co je kolem k vidění, kam právě jdeme, kdy kde máme být, abychom něco podstatného nezmeškali, a taky odkud jedeme zpátky. Je to doslova slastný pocit, pokud jste zvyklí se za normálních okolností o vše starat sami. Nesmějí být takové příležitosti k mání často, protože bych se stal brzy rozmazlencem :-).

Ano, tentokrát jedeme nakouknout do Mostu a do Litvínova. A protože je nás deset a jedeme do Mostu, napadá mě přiléhavě "oslí můstek", že bych mohl z obou měst nabídnout zde na blogu jako ilustraci právě deset fotek; aspoň mě to přiměje odpovědně vybírat a nedávat všanc vše, co jsem cestou zachytil. V prvním článku deset fotek z Mostu a ve druhém (nejspíš až příští týden) dalších deset z Litvínova, co vy na to?

Co byste řekli, že má takové město jako Most - dříve město královské, dnes statutární - ve znaku? Inu - MOST, to by jeden neřekl. Po mostě ve znaku se prochází mezi dvěma štíhlými věžemi korunovaný dvouocasý lev s šesticípou hvězdou nad hlavou. Tedy - na lva jsme cestou nenarazili, ale Plzeň se taky zrovna nehemží velbloudy, byť je jeden v plzeňském znaku. Na obrázku je městský znak na zdi mostecké radnice, který jsem si přiblížil teleobjektivem.

Nedělní miniglosy č.721

Po nějaké době jsem o tomto víkendu zase jednou vyjel daleko mimo Prahu, tentokrát na velmi zajímavou historicko-architekturní vyjížďku do Mostu a Litvínova. Ještě bude chvilku trvat, než zpracuji obrazový materiál, ale dnes musím zpracování fotek odložit, protože přednost mají pochopitelně Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a nedávno oslavil už své 15. narozeniny. Vítám vás tedy u dnešního 721. (a v letošním roce devátého) čísla.

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem opět stihl publikovat jen jeden nový blogový článek, kterým byla ne úplně tradiční vzpomínka Mé devětadvacáté únory, kde jsem uvažoval, co jsem asi mohl prožívat během každého ze svých prozatím čtrnácti "přestupných únorových dnů". Z předchozího týdne mohu připomenout speciální fotoreportáž z prohlídky Kongresového centra Praha (dříve Palác kultury) Exkurze pakulturní anebo Kongresové centrum Praha a ještě jednou přidám odkaz na svých 45 vybraných fotek z roku 2023 ve formě nové malé online galerie na mém fotowebu www.petrvapenik.cz. Z archívu tentokrát povytáhnu 14 let starou úvahu O kvadratických a jiných rovnicích a článek z roku 2014 Chvála věcí, které nedávají smysl.