Deset fotek z výletu do Mostu (a Litvínova)

Domlouvali jsme se na tenhle výlet na sever Čech s přáteli, se kterými normálně chodíme především po Praze v rámci projektu Pražské domy, vlastně od začátku roku. Nakonec jsme se domluvili na první březnovou sobotu a jen jsme čekali, kolik z nás se objeví u ranního autobusu už na Florenci a kolik dalších přistoupí cestou na Hradčanské. Nakonec se sešlo deset lidí, někteří s vynikající znalostí místa, místní architektury i drobných artefaktů ve veřejném prostoru, někteří s vynikajícími organizačními schopnostmi, takže vždycky někdo lépe než já věděl, co je kolem k vidění, kam právě jdeme, kdy kde máme být, abychom něco podstatného nezmeškali, a taky odkud jedeme zpátky. Je to doslova slastný pocit, pokud jste zvyklí se za normálních okolností o vše starat sami. Nesmějí být takové příležitosti k mání často, protože bych se stal brzy rozmazlencem :-).

Ano, tentokrát jedeme nakouknout do Mostu a do Litvínova. A protože je nás deset a jedeme do Mostu, napadá mě přiléhavě "oslí můstek", že bych mohl z obou měst nabídnout zde na blogu jako ilustraci právě deset fotek; aspoň mě to přiměje odpovědně vybírat a nedávat všanc vše, co jsem cestou zachytil. V prvním článku deset fotek z Mostu a ve druhém (nejspíš až příští týden) dalších deset z Litvínova, co vy na to?

Co byste řekli, že má takové město jako Most - dříve město královské, dnes statutární - ve znaku? Inu - MOST, to by jeden neřekl. Po mostě ve znaku se prochází mezi dvěma štíhlými věžemi korunovaný dvouocasý lev s šesticípou hvězdou nad hlavou. Tedy - na lva jsme cestou nenarazili, ale Plzeň se taky zrovna nehemží velbloudy, byť je jeden v plzeňském znaku. Na obrázku je městský znak na zdi mostecké radnice, který jsem si přiblížil teleobjektivem.

  

 

Všemožných drobných plastik, především z doby socialistického zřízení je po městě plno a mohli byste se sem vypravit klidně jen za nimi. Kupříkladu tyhle keramické plastiky od Milana Chlíbce (vznikly podle serveru Vetřelci a volavky kolem roku 1980) jsou k vidění v atriu mosteckého magistrátu přímo v centru města.

 

 

 

 

Přiznávám, že mám tento typ architektury docela rád, byť se v tomto pohledu s leckým neshodnu. I v Praze jsem vždy oceňoval třeba kontroverzní budovu Nové scény Národního divadla (je z úplně stejné doby jako centrum nového Mostu), obchodní dům Kotva nebo budovu dřívějšího Federálního shromáždění. Centrum Mostu mi v některých místech připomíná takovou "malou českou Brasilii" - tedy míněno striktně z architekturního pohledu, aby si moje slova někdo nevykládal špatně nebo dokonce ještě hůř... Z následující fotky je odhadnutelné, že den byl zatažený, ale popravdě, kdybychom trefili krásně slunečno, možná by se to ke zdejšímu prostředí ani moc nehodilo a takhle to bylo mnohem lepší.  Ostatně černobílá fotka chce taky svoje.

 

 

 

Ano, třeba právě Městské divadlo mi připadne jako velmi šik stavba a dost se mi líbí. Kdysi tu ve starém Mostě stálo staré divadlo, ale protože starý Most byl celý obětován hnědému uhlí pod povrchem města, padlo při tom i staré divadlo; to nové je z roku 1985, je dílem architekta Ivo Klimeše a stojí přímo na hlavním náměstí.

 

 

 

Vůbec mi připadlo, že Most - zvlášť pokud je právě pod mrakem - je jaksi predisponován být objektem pro černobílou fotografii, jásavé barvy se tu nehledají úplně snadno. Ale kdo hledá, najde, třeba ve vstupní hale obrovitého stupňovitého hotelu Cascade (dříve Murom), kde je k vidění s okolním prostředím docela dobře sladěná mozaika "Přátelství" od Miroslava Houry z roku 1983.

 

 

 

 

Poněkud hůře (však taky zase okamžitě přepínám do černobílé) to vypadá hned v sousedství hotelu Cascade s kulturním domem Repre, který už řadu let hledá smysl (a bezesporu i prostředky, bez kterých je rekonstrukce neproveditelná) pro další etapu svého života.  Asi to není jednoduché, projekt s mi zdá s přihlédnutím k současné společenské realitě dost naddimenzovaný, ale budova aspoň pořád stojí, což se o podobných budovách z některých jiných měst (že, moji milí Plzeňáci!) úplně říct nedá.

 

 

 

 

V kombinaci s na zimu tak jako tak vypuštěnou vodní plochou, kterou se snaží kamuflovat aspoň voda dešťová, to vypadá spíš na objekt hodný zájmu fotografů preferujících urbex. Do reprezentační formy má bohužel tento "repre" objekt daleko.

 

 

 

Další zajímavá plastika se nachází v parku u dlouhé třídy Budovatelů. Má název Lastura (líbí se mi o dost víc než rovněž používaná Mušle, protože se domnívám, že mušle už si díky přispění Marcela Duchampa přišla na své a zajistila si místo v dějinách výtvarného umění ;-)), je z roku 1984 a jejími autory jsou Štěpán Kotrba a Marie Kotrbová - Procházková.

 

 

 

Možná je zvláštní, že jsme se nešli na vlastní oči podívat zblízka na asi největší mosteckou pamětihodnost "pojízdný kostel" Nanebevzetí Panny Marie, který byl v roce 1975 posunut o 841 metrů, aby nepřekážel těžbě uhelného ložiska v místě starého Mostu. Mně to nevadilo; pamatuju si z dětství, jak jsem ve 4. třídě hltal tehdejší zprávy o "pojíždění" mosteckého kostela a jak jsem se bál, aby všechno vyšlo a kostel se při přesouvání ani nerozložil jako domeček z karet ani svým krotitelům "neujel" kvůli asi jednoprocentnímu sklonu trasy. Ale i v zahradě u místního muzea - mimochodem na dohled od originálu kostela - stojí připomínka téhle technicky mimořádně náročné akce. Jen musím poukázat na to, že kostel se v reálu přesouval bez rozebrané věže, protože té při přesunu nejvíc hrozila destrukce.

 

 

 

Přesto jsme ale jeden kostel aspoň zvenku viděli. Jde o kostel svatého Václava vzniklý v letech 1983-89, architekta Michala Sborwitze. Tento kostel měl podle původních záměrů funkčně nahradit přestěhovaný kostel Nanebevzetí Panny Marie, který měl být po přestěhování určen už výhradně pro kulturní účely. Wikipedie uvádí, že jde o jediný český kostel vystavěný v době normalizace. Měli jsme původně domluvené i nakouknutí dovnitř, nicméně pro návštěvu jsme si vybrali nejhorší možný termín, protože ve stejnou dobu probíhalo v Litoměřicích slavnostní svěcení nového biskupa litoměřického, Stanislava Přibyla, takže co mělo u kléru v širokém okolí ruce a nohy, vše bylo v Litoměřicích.

 

Po první desítce fotografií si - přesně v půlce - dovolím vyprávění přerušit, protože jsme nasedli na místní meziměstskou tramvaj a odjeli s ní do Litvínova. Mimochodem, cestou jsme jako turisté na výpravě za pamětihodnostmi trochu přičichli i k syrové soudobé skutečnosti: Viděli jsme totiž zásah trojice revizorek proti černým pasažérům, během kterého došlo na pěstní souboj i k plivání na cíl, ale nakonec byli černí pasažéři přece jen úspěšně vytlačeni mimo vozidlo a my mohli pokračovat v cestě. 

Tak nezapomeňte, že příští týden vyjde druhá část fotoreportáže, tentokrát pod názvem Deset fotek z výletu do Litvínova (a Mostu) :-).