Jen maličká změna slovosledu...

Když píšu v neděli Nedělní miniglosy, přistihl jsem se, že mnohem víc času věnuji cizelování formulací než vlastnímu vymýšlení obsahu (pokud Nedělní miniglosy ještě neznáte, můžete si prohlédnout, jak vypadá výsledek mé snahy, třeba ve speciálním jubilejním 650. čísle tohoto už 13 a půl roku vycházejícího blogového nedělníku, které obsahuje padesátku vybraných glos z posledního roku). Kdyby mě někdo sledoval, jak zkouším přehazovat a nahrazovat použitá slova, někdy zkusmo rozvíjím základní motiv a jindy zase naopak glosu seškrtám úplně "dohola", to vše s cílem dosáhnout toho nejlepšího účinku a cíle, kterým je úsměv na tváři milého čtenáře, možná by se podivil, jaká je to někdy piplačka a rachota, která toho nemá moc společného s představou autora, který v záchvatu inspirace sype všechno z rukávu na první dobrou.

Mockrát jsem se přesvědčil, že např. dva vtipy v jedné glose se vůbec nemusí podporovat a zesilovat tak humorný účinek, ale mohou se naopak navzájem úplně eliminovat, podobně jako dvě vlny na hladině rybníka, když se setkají ve špatné fázi. A mockrát jsem jen s údivem pozoroval, že někdy stačí jen maličko přerovnat slovosled, a to, co doposud vůbec nefungovalo, do sebe náhle správně zaklapne, a i když se napohled skoro nic nezměnilo, najednou je to ono. Anebo, samozřejmě, to může dopadnout i přesně obráceně a jako byste zmáčkli knoflík vypínače a zhasli.

Jsem přesvědčený, že ani na počtu hrubek v textu ani na objemu slovní zásoby se nepozná úroveň zvládnutí češtiny tak dobře jako na tom, že je pisatel schopný odlišovat jemné valéry rozdílného slovosledu. Na druhou stranu, není to nic pro ty, kdo chtějí stavět svou jazykovou dovednost na odiv, ti používají spíš opulentní a vzácně používaná slova či slovní spojení, která zaberou okamžitě. S dobrým slovosledem je to totiž podobné jako s výborným rozhodčím na fotbale: Vlastně si ho ani nevšimnete, protože všechno napohled běží právě tak, jak má.

Nedělní miniglosy č.652

Zatímco páteční večer a celá sobota se u mne nesly v duchu ochutnávání vína na Dobřichovických vinařských slavnostech, na neděli jako obyčejně přepínám na tradiční (byť, připouštím, od začátku trochu netradičně pojatou) publicistiku. Jako posledních 13 a půl roku skoro každou neděli, i dnes vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a ve kterém se snažíme na jinak celkem nudné události v politice a společnosti doma i ve světě dívat s nadhledem a trochou humoru. Kdyby se do dnešních řádků ještě snažily nějak vetřít všechny ty včerejší veltlíny, rulandy, vlašské a rýnské ryzlinky, červené tramíny, sauvignony či pálavy, věřím, že mi to odpustíte, ostatně z něčeho podobného mě můžete - podle toho, co nakonec v miniglosách vzniká - trochu podezírat asi každou neděli.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu publikoval dva nové články. V tom prvním jsem ke své velké radosti mohl všechny zdejší návštěvníky informovat O zlaté zásilce z Evropy, odkud přiletělo další mezinárodní ocenění mých fotografií, tentokrát dokonce se zlatým leskem. A protože jsem zrovna minulý týden popsal i poslední dosud prázdné stránky svého "zápisníku formátu A6 s pevnými deskami", který mi věrně sloužil poslední tři roky, podívali jsme se společně na první část Zápisků z čerstvě popsaného sešitu. Z minulého týdne připomenu ještě jednou vzpomínkový článek O nepořízených povodňových fotkách, ve kterém vysvětlím, proč z mých docela dramatických zážitků z historicky největších českých povodní před 20 lety nezůstala ani jediná fotografie.

 

Zápisky z čerstvě popsaného sešitu

Dnes jsou lidé většinou "srostlí" především se svým mobilním telefonem, od kterého se často nechtějí nebo nedokáží ani na chvíli odloučit. Já mám - jak vědí ti nejvěrnější ze zdejších čtenářů - kromě toho ještě svůj malý zápisník formátu A6 s pevnými deskami, do kterého si zapisuji zajímavé věci, které si přečtu, slyším, zahlédnu nebo mě jen tak napadnou. Najdete tu rychlé postřehy, záznamy snů, citáty, pasáže z knížek, které jsem si přečetl a něčím mě zaujaly, okamžité nápady, které nechci zapomenout, třeba verš básničky nebo příhodný název pro fotku. Právě teď se jeden takový sešitek, který mě každý den a na každé cestě - třeba jen do obchodu pro rohlíky, bez zápisníčku nedám ani ránu - věrně doprovázel po dlouhé poslední tři roky (první záznam je ze začátku října 2019), zaplnil a vyvolal tak nejen nutnost pořídit si zápisník nový, ale i chuť si v popsaných stránkách zalistovat, a projít si tak zpětně s tímto zvláštním průvodcem třemi posledními neobyčejnými roky. Pro dnešní článek jsem vybral namátkou a bez pevnější struktury či dramaturgie pár zápisků z úvodní části (do února 2020); některé jsou víc k pobavení, některé snad k zamyšlení, některé jsou známé až "klasické", jiné možná zůstaly před většinou veřejnosti utajené. Tam, kde znám autora, uvádím ho, ale něco je i z mé hlavy nebo dokonce ze stránek spřátelených blogů, zdroje inspirace jsou přece nekonečné a dá se nabírat z mnoha proudů a ze všech stran, stačí nastavit dlaně.

Největší údiv vzbuzuje ten, na něhož nedělají peníze žádný dojem. (Cicero)

Samota je nebezpečná. Je návyková. Jednou si uvědomíš, kolik je v ní míru, a nechceš už zápasit s lidmi. (C.G.Jung)

EXPLOZE, VÍRY a REFLEXE (listopad 2019 - nápad na název výstavy, později použito v přehozeném pořadí pro plzeňskou výstavu v létě 2020)

Původcem zla jsou lidé, nikoli válka. Válka jen umocňuje jeho míru a přidává některé nové motivace.

O zlaté zásilce z Evropy

Kdo mě už nějakou dobu na blogu nebo na sociálních sítích sleduje, ví, že občas pošlu pár svých fotek na daleký výlet na nějakou zahraniční fotografickou soutěž. Kdyby tyhle pokusy zůstávaly bez odezvy, nejspíš by mě to brzy omrzelo, tím spíš, že fotkám na cestu musíte dát nějaké kapesné v podobě účastnického poplatku, aby je nekompromisní ochranka vůbec vpustila do dveří.

Když ale při několikátém pokusu přišel první úspěch a jedna z mých fotek nejenže získala ocenění odborné poroty, ale stala se součástí výstavy vítězů v překrásné galerii v centru Berkeley, přesvědčilo mě to, že takové "kapesné" nemusí být jen čistě vyhozené peníze, protože úspěch v renomované mezinárodní soutěži a výstava v uznávané galerii samozřejmě napomáhá dobrému fotografickému jménu.

Od loňského podzimu pak přišla (a i blogové články ji zaznamenaly, jak můžete zjistit na jednotlivých odkazech) nečekaná šňůra dobrých výsledků na několika velkých soutěžích, odkud se moje fotky vrátily s nějakým oceněním. Napřed úspěšná soutěž Px3 v Paříži, pak velká soutěž v Tokiu, v "klasické" fotokomunitě velmi respektovaná soutěž Monochrome Awards a nakonec letos trochu problematická moskevská soutěž s velkou tradicí, kde se na mě ocenění doslova sesypala. 

Nedělní miniglosy č.651

Tento týden byl docela hektický a nádherně hektický je i jeho závěr, takže dnešní vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", píšu narychlo ve vlaku a zatím netuším, jestli ho při projíždění deštěm nacucanou krajinou kolem Berounky stihnu dopsat, takže se může stát, že dnešní Nedělní miniglosy vyjdou až v pondělí, pokud tentokrát vůbec vyjdou, protože jsou právě důležitější a příjemnější věci na světě :-). Ale zatím - když píšu tento úvodník - je teprve ráno, takže si ještě můžu myslet, že i dnes - jako se to děje neděli co neděli už 13 a půl roku - se pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.

Po minulém obsáhlém jubilejním výběru toho nejlepšího za poslední rok, který přinesly Nedělní miniglosy č.650 (ode dneška je budu přidávat i do výčtu výběrových čísel na konci každého vydání) jsme v týdnu přešli napřed do velmi strohého stylu japonského haiku ve svátečním článku Neutěsnitelné haiku. A když jsem pak v pátek večer k připomenutí 20. výročí největších povodní na území Čech publikoval vzpomínkový článek O nepořízených povodňových fotkách, netušil jsem, že se počasí pokusí zavzpomínat na povodně po svém a dopřeje létem vyprahlé zemi takové množství vody, jako už dlouho ne. Z předešlých týdnů pak ještě jednou připomenu reportáž z naučného výletu na Levý Hradec, do míst, kde byl kolem roku 880 postaven vůbec první křesťanský kostel v Čechách - Když Levý Hradec býval centrem české země a ještě jednou připomenu sedmý kousek z kolekce překladů nonsensových textů Christiana Morgensterna, básničku Koule. No a jako obyčejně přidám pro zájemce o objemnější čtení na končící prázdniny i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!  

 

O nepořízených povodňových fotkách

K dvacetiletému výročí historicky největších zaznamenaných povodní v českých zemích se v médiích o překot objevují nové a nové emotivní fotky konzervující tehdejší různorodé a neobyčejné příběhy lidí, budov i krajiny. V renomovaných galeriích i jen tak na úřadech nebo na náměstích či městských chodnících se pořádají připomínkové výstavy typu "jak to u nás vypadalo, když byla všude voda". A já musím občas odpovídat známým na prostou a logickou otázku: "Jak to, že ty, takový nadšený fotograf, žádné fotky z té pohnuté a vykolejené doby neukazuješ?" Odpověď je jednoduchá: Žádné moje fotky z povodně totiž neexistují, protože jsem je neměl čím pořídit.

Nebojte, nebudu znovu opakovat vyprávění o své asi nejdelší a nejdobrodružnější noci v životě, tedy o povodňové noci z 12. na 13. srpna 2002. Ostatně právě před pěti lety jsem k 15. výročí takový podrobný vzpomínkový text napsal a můžete si ho přečít pěkně "v suchu domova" v článku Velká povodeň aneb Když máte jedinou minutu na opuštění domova. Jen vysvětlím, jak to bylo s tím tehdejším focením:

 

Neutěsnitelné haiku

Jubilejní Nedělní miniglosy č.650, které v neděli vyšly v podobě výběru 50 nejlepších miniglos z 50 posledních čísel, byly na zdejší poměry extrémně dlouhým článkem, tak to v zájmu udržení dlouhodobější rovnováhy tentokrát vykompenzujeme stručností tradičního japonského haiku: 

 

Neutěsnitelné haiku

 

Vzduch voní jménem.

I utěsněným oknem

snadno proniká.

 

Nedělní miniglosy č.650

Dnes nebudu tradičním úvodníkem moc zdržovat, protože nás čeká mnohem větší porce miniglos než obvykle. Jen si dovolím upozornit na jediný článek z tohoto týdne, kterým je reportáž z prostředí starých matrik a archivů O vymazaném manželství o tajemné první manželce mého staňkovského dědečka, a z minulého týdne ještě jednou představím historickou exkurzi na místa, která byla ve své době (určitě přinejmenším v 9. století) pro českou zemi významnější než Praha: Když Levý Hradec býval centrem české země. Ze starších článků ještě připomenu svůj nový morgensternovský překlad, básničku Koule.

 

Dnes máme opět příležitost udělat si malé shrnutí a průřez tím nejlepším, co bylo publikováno v posledních 49 vydáních Nedělních miniglos, nášeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Dnešní vydání je totiž trochu slavnostní, protože jubilejní, takže se podíváme, o čem se tu v posledním cca roce psalo. Věřím, že i v dnešní padesátce vybraných glos aktuálního politického a společenského dění se na svět kolem sebe budeme společně dívat s humorným nadhledem. Od příštího týdne bude tento výběr zařazen k ostatním jubilejním výběrů, které na konci doprovázejí každé nové nedělní vydání.

 

Přeji všem zdejším návštěvníkům krásný letní týden a ať se vám daří vše, na co sáhnete, i to, na co byste si sáhnout přáli :-).

 

O vymazaném manželství

Asi každá rodina má svá tajemstvíčka, události z minulosti, o kterých očití svědci nemluví, nebo jen šeptem a v náznacích, a ti neočití se na ně buď bojí zeptat nebo vůbec netuší, že by se zeptat mohli. Já jsem kupříkladu svého staňkovského dědečka poznal jako neproblematického, dobráckého, pracovitého a silného chlapa (však to byl kamenosochař, a to není zrovna profese pro sušinky), který se vždy držel doma a i když to občas mezi ním a babičkou zajiskřilo, vlastně jsem si je neuměl představit jinak než spolu. Pravda, o dědovi jsem věděl i leccos z minulosti, i k stáru bylo jasné, že to musel být pruďas, tvrdohlavec a za mlada i frajer. Navrch byl podnikavý, kreativní a nebál se tvrdé práce, což vyústilo v to, že si ve Staňkově založil vlastní kamenosochařskou dílnu, stal se váženým živnostníkem a posléze i - dikcí společnosti třídní nenávisti z 50. let - nepřítelem státu, velezrádcem a "muklem".

Nedělní miniglosy č.649

Jsem právě asi v jedné třetině stěhování na teprve předevčírem pořízený nový notebook. Už se mi povedlo přestěhovat část programů na práci s fotkami (fotky ze včerejší procházky Prahou jsem poprvé zpracovával už v novém prostředí) a zprovoznil jsem část používaných sociálních sítí. To by člověk neřekl, kolik v průběhu pouhých pěti let postupně namamoní různého programového vybavení, které většinou nejde nainstalovat na dva počítače zároveň a každý má jinou licenční politiku. Dnešní článek bych už mohl napsat na novém notebooku, ale z nostalgie používám ještě částečně vykuchaný původní model. Tak jako tak ale i dnes mohou vyjít Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Stejně jako se to děje neděli co neděli už více než 13 let, i dnes se pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.

V uplynulém týdnu vyšly zde na blogu dva nové články: V úterý jsem zveřejnil reportáž z naučného výletu na Levý Hradec, do míst, kde byl kolem roku 880 postaven vůbec první křesťanský kostel v Čechách - Když Levý Hradec býval centrem české země. Ve čtvrtek večer jsem pak ukázal, jak se dá na fotografii malovat, i když právě nemáte při ruce vodovky - Malování zapadajícím sluncem. Z minulého týdne ještě jednou připomenu sedmý kousek z kolekce překladů nonsensových textů Christiana Morgensterna, básničku Koule, takže si zájemci opět mohou porovnat mou novou verzi s překlady renomovaných morgensternovských překladatelů. A v okénku "Z hlubokého archivu" ještě pro tuto neděli zůstává 12 let starý článek O deseti vteřinách mé tváře, který je záznamem toho, co se mi skutečně přihodilo ve vlaku ještě před tím, než mne tehdy stihl odvézt na dovolenou (shodou okolností právě do dnes tolik skloňovaného okolí Hřenska). No a jako obyčejně přidám pro zájemce o objemnější letní čtení i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!  

 

Malování zapadajícím sluncem

Malovat se dá kdečím: pastelkou, fixem, olejovými barvami, Primalexem i prostředky dámské kosmetiky. Ostatně i fotografie - jak už je v tomto slově odedávna obsaženo - je výsledkem malování světlem. No a protože hlavním zdrojem světla (či jiného druhu záření) všech těch z nás, kteří nepoužíváme při focení ani obyčejný blesk, je jednoznačně slunce, vyzkoušíme si dnes, jak se dá malovat i tak statickým objektem, jakým se slunce zdá být. Stačí chuť experimentovat, sluníčko té správné intenzity a když máte trošku zkušenost s focením při dlouhých expozičních časech, rozhodně to není na závadu.

Nedávno jsem strávil víkend ve Staňkově, což zdejší čtenáři dobře vědí, protože jsem hned mohl přidat pár obrázků do své dlouhodobé fotosérie vznikající většinou přímo při západu slunce na staňkovské zahradě; tentokrát bylo hlavním námětem Jezírko v kouzelné zahradě. Tři fotky, které za něco stály, jsem udělal hned v pátek večer. V sobotu jsem jel na otočku do Prahy na jedinou prázdninovou vycházku s Pražskými domy a když jsem se vlakem večer vracel, bylo zřejmé, že tentokrát žádné další fotky nepřibydou, protože slunce bylo schované za hustými dešťovými mraky. Jenže - mrak, který se zdál být zcela kompaktní, se těsně před západem slunce na obzoru trochu potrhal a - asi z rozpaků, že bylo přece jen ještě přistiženo bez paravánu mraků - červenající se sluníčko přece jen na poslední chviličku vykouklo. Ne, tohle slunce opravdu už nedávalo to kýžené měkké světlo, poskytující cyklu Kouzelná zahrada specifické barvy. Zklamaně jsem odložil foťák, ale nedalo se nic dělat; žádné "ústavně zakotvené právo" na pěkné světlo pro focení totiž neexistuje a nezbývá než si trpělivě počkat na lepší okamžik. Le da že by ...

Když Levý Hradec býval centrem české země

Bylo nebylo, v dávných mlhavých dobách legendárních a důkazy nedoložených českých knížat, nebyla jejich sídlem Praha, ale kdybyste je chtěli navštívit, museli byste nejspíš popojet po proudu Vltavy od ještě asi půl tisíciletí neexistujícího Karlova mostu  ještě notný kus za Prahu. Tedy dnes jste tam vlakem z Masaryčky cobydup, ale v 9. století bylo cestování přece jen o poznání pomalejší, tak se to zdálo být o dost dál. Levý Hradec. Budete-li poblíž Levého hledat Pravý Hradec (dávalo by to přece smysl, ne?) nebo aspoň Hradec obyčejný a bez přívlastků, ostrouhali byste podobně jako zatím odstrouhávají zastánci podobné teorie mezi historiky. Pesimista by řekl, že už tehdy bylo v českých zemích všechno tak nějak Levé, v takovém stýskání bych Čechy věru poznával. 

Na Levý Hradec jsem se dostavil za konkrétním účelem: Náš průvodce Jakub Synecký z projektu Pražské domy totiž na Levém Hradci přes léto o víkendech na střídačku provází (je tu stabilní víkendová průvodcovská služba a prohlídky každou hodinu od 10 do 18 hodin) levohradeckým kostelem svatého Klimenta, což je kostel vypadající celkem nenápadně, aspoň do té doby, než si uvědomíte, že jde o místo, kde stál vůbec první křesťanský kostel v Čechách (a to prosím v době, kdy to s Prahou nevypadalo nijak slavně a Libuši, věštící jí věčnou slávu, tak mohl starověký mainstream snadno považovat za pouhou pomatenou šiřitelku hoaxů), což je potvrzeno v době panování prvního nezpochybnitelného českého knížete Bořivoje někdy kolem roku 880 a něco. Ani jsem si neuvědomil, že v sobotu, kterou jsem si vybral k návštěvě, slaví svůj svátek právě Bořivoj; bylo to docela stylové. Nejspíš už dnes Bořivojů (ó jak proměnlivé jsou módní trendy!) nebude moc, ale ti, co jsou, mají slavného patrona.