O nepořízených povodňových fotkách

K dvacetiletému výročí historicky největších zaznamenaných povodní v českých zemích se v médiích o překot objevují nové a nové emotivní fotky konzervující tehdejší různorodé a neobyčejné příběhy lidí, budov i krajiny. V renomovaných galeriích i jen tak na úřadech nebo na náměstích či městských chodnících se pořádají připomínkové výstavy typu "jak to u nás vypadalo, když byla všude voda". A já musím občas odpovídat známým na prostou a logickou otázku: "Jak to, že ty, takový nadšený fotograf, žádné fotky z té pohnuté a vykolejené doby neukazuješ?" Odpověď je jednoduchá: Žádné moje fotky z povodně totiž neexistují, protože jsem je neměl čím pořídit.

Nebojte, nebudu znovu opakovat vyprávění o své asi nejdelší a nejdobrodružnější noci v životě, tedy o povodňové noci z 12. na 13. srpna 2002. Ostatně právě před pěti lety jsem k 15. výročí takový podrobný vzpomínkový text napsal a můžete si ho přečít pěkně "v suchu domova" v článku Velká povodeň aneb Když máte jedinou minutu na opuštění domova. Jen vysvětlím, jak to bylo s tím tehdejším focením:

 

Nedlouho před povodní jsem si pořídil svou první, tehdy samozřejmě ještě analogovou zrcadlovku. Jsem člověkem vzešlým z celkem skromných poměrů a zrcadlovka pro mě tehdy byla symbolem zbytného přepychu a rozmařilosti, a dlouho jsem s nákupem váhal. Pro fotky, které jsem tehdy dělal, mi bohatě stačil můj mechanický sovětský fotoaparát LOMO, ze kterého jsou dnes milovníci staré fototechniky úplně paf, ale co si budeme povídat, jako rozptýlení je to vynikající, ale když ho máte jako hlavní a vlastně jediný aparát, není to nic moc. A tak jsem si po předstíraném dlouhém vybírání na splátky pořídil zrcadlovku Canon, na svou dobu velmi nadstandardní (dnes by se nad ní i úplný začátečník jen posměšně ušklíbl; technika od té doby urazila docela dlouhou cestu) a taky na moje tehdejší rodinné poměry ne zrovna levný. 

Když povodňová vlna postupně zalila naši tehdejší rokycanskou zahradu, právě se setmělo a fotit nemělo žádný smysl; neměl jsem ani stativ, ani speciální citlivý film, ani jsem neměl žádnou zkušenost s nočním focením, elektrika nešla a hvězdy skrz nacucané dešťové mraky nesvítily. Ale co, říkal jsem si, prostě si jednoduše počkám do rána a pak všechnu tu spoušť kolem sebe vyfotím, však se ta všechna voda do té doby nikam nevypaří a počká tu na mě. Nu, realita si nakonec prošlapala nečekanou a originální cestičku: Voda na zahradě na nás sice počkala, ale ne my na ni: Když k nám do domu vlítli ve dvě ráno hasiči a oznámili nám, že se nejspíš nahoře nad námi utrhne hráz rybníka, což těch pár domů po proudu - včetně toho našeho - dozajista smete, museli jsem dům v rychlosti opustit a na rozloučení s naším dosavadním životem a se všemi našimi věcmi jsme dostali pouhých 60 vteřin. Vlastně už jen 59, 58, 57,... odtikávalo nám to rychle.

Pokusil jsem se svou novou drahou zrcadlovku zachránit a hodil jsem ji ještě s pár domnělými nezbytnostmi do "evakuačního batůžku", no a hned na zápraží, kde už byly skoro 2 metry vody a hasiči nám ke dveřím museli natáhnout ocelové lano, po kterém jsme vyručkovali jako Belmondo ve své nejlepší kaskadérské formě, mi proud batůžek strhnul z ramen; ta voda měla neuvěřitelnou sílu. Snad právě díky těžkému foťáku, se ale zavazadlo nevydalo po proudu; batoh si to zamířil ke dnu, nějakou dobu byl pod burácející kalnou hladinou a pak se mi ho povedlo nahmatat a vytáhnout. Jemná japonská elektronika složitého přístroje ten nápor vlhkosti podle očekávání nevydržela a zhasla. Jiný foťák jsem neměl, moje staré LOMO (a pár ještě starších kousků) zůstalo v domě, kam se nedalo vrátit, a bylo tedy určeno k odpisu a cestě postupně potokem, říčkou a několika řekami do Severního moře podle vzoru lachtana Gastona. 

Když hráz rybníka nakonec obrovský tlak vody během té emotivní noci překvapivě ustála a po opadnutí hlavní povodňové vlny jsme se mohli do vyplaveného domu a na zdevastovanou zahradu vrátit, už vlastně nebylo co fotit, protože povodeň na malých potocích rychle opadává. Pamatuji si, že jsem s vypůjčenou tchánovou Prakticou fotil svou bývalou manželku, jak v euforii ze záchrany domu brázdí zahradu na kánoi, ale jednak v té době z povodně zbývala už jen špetka původní síly a jednak vůbec netuším, kde ty fotky jsou, protože se nejspíš nadobro ztratily ve víru mých několikerých následných stěhování. Když na mě asi po třech týdnech klinické smrti a úporného vysoušení foťák přátelsky pípnul a jeho elektronické obvody se k mému obrovskému překvapení nějak resuscitovaly a opět naskočily, po povodních už zbyla jen nepěkná vzpomínka a spousta nepořádku.

Tehdejší "utopený" foťák mám doma stále. Už 12 let je z něho "vejminkář", kterého provětrávám tak jednou za rok, za dva... Není už sice - podobně jako já - v té pravé belmondovské formě, ale fotit pořád umí. Dobře ovšem oba víme, že svou společnou fotografickou hvězdnou hodinu jsme při povodních prošustrovali. To mohla být reportáž přímo zprostřed dění!... Kdoví, třeba bych dnes nefotil převážně "fine art" a byl bych zavilým dokumentaristou a povodňovým klasikem :-). 

Ale člověk nikdy neví, kam vedla cesta, po které se kdysi nevydal.

Nemám tedy dnes logicky ani žádný vlastní ilustrační obrázek, který bych mohl zdejším milým čtenářům nabídnout. Snad jen... Ano, tohle je foťák, o kterém je v článku řeč. A říkám si, že už asi zase nazrál čas koupit mu k narozeninám jeden barevný film a vzít ho s sebou na nějakou fotovycházku jako malou odměnu za to, co jsme spolu před léty všechno zažili. 

A to si pište, že takový společný zážitek z povodňových vln spojuje! :-)