Malování zapadajícím sluncem

Malovat se dá kdečím: pastelkou, fixem, olejovými barvami, Primalexem i prostředky dámské kosmetiky. Ostatně i fotografie - jak už je v tomto slově odedávna obsaženo - je výsledkem malování světlem. No a protože hlavním zdrojem světla (či jiného druhu záření) všech těch z nás, kteří nepoužíváme při focení ani obyčejný blesk, je jednoznačně slunce, vyzkoušíme si dnes, jak se dá malovat i tak statickým objektem, jakým se slunce zdá být. Stačí chuť experimentovat, sluníčko té správné intenzity a když máte trošku zkušenost s focením při dlouhých expozičních časech, rozhodně to není na závadu.

Nedávno jsem strávil víkend ve Staňkově, což zdejší čtenáři dobře vědí, protože jsem hned mohl přidat pár obrázků do své dlouhodobé fotosérie vznikající většinou přímo při západu slunce na staňkovské zahradě; tentokrát bylo hlavním námětem Jezírko v kouzelné zahradě. Tři fotky, které za něco stály, jsem udělal hned v pátek večer. V sobotu jsem jel na otočku do Prahy na jedinou prázdninovou vycházku s Pražskými domy a když jsem se vlakem večer vracel, bylo zřejmé, že tentokrát žádné další fotky nepřibydou, protože slunce bylo schované za hustými dešťovými mraky. Jenže - mrak, který se zdál být zcela kompaktní, se těsně před západem slunce na obzoru trochu potrhal a - asi z rozpaků, že bylo přece jen ještě přistiženo bez paravánu mraků - červenající se sluníčko přece jen na poslední chviličku vykouklo. Ne, tohle slunce opravdu už nedávalo to kýžené měkké světlo, poskytující cyklu Kouzelná zahrada specifické barvy. Zklamaně jsem odložil foťák, ale nedalo se nic dělat; žádné "ústavně zakotvené právo" na pěkné světlo pro focení totiž neexistuje a nezbývá než si trpělivě počkat na lepší okamžik. Le da že by ...

 

Aktuálně je ve fotografii docela móda zkoušet tzv. malování světlem. To fotograf v noci vyrazí do přírody, vybaví se baterkou nebo baterkami (nejlépe pak různobarevnými), posadí foťák na stativ, otevře závěrku a pak provádí v zabíraném prostoru s rozsvícenými baterkami nějaké prostocviky, aby se nechal překvapit, co z toho pak na obrázku vyleze. Věc velmi kreativní, zábavná a díky pohybu na čerstvém vzduchu nejspíš i zdravá. Problém je v tom, že člověk by musel být na fotce jako světlonoš sám, případně by si musel pořídit nějakého asistenta či asistentku, aby se zdroje světla pohybovaly v kýžené poloze, rychlosti i směru. No a tak mě napadlo, jestli by to nešlo otočit a místo baterky použít právě to slabé zapadající sluníčko s tím, že nezbytný pohyb nebude vykonávat zdroj světla ale přímo foťák. 

Nemohl jsem moc dlouho přemýšlet a dělat zkoušky, protože slunce už se chystalo do hajan. Tak jsem prostě zmáčkl spoušť a během několikavteřinové expozice jsem vyváděl s foťákem psí kusy, abych zjistil, jestli i takto lze "malovat" a co vlastně při takové expozici vznikne jako výsledek. No a aby napětí bylo ještě větší, použil jsem jako netradiční "filtr", který sluneční paprsky trochu rozptýlí, jeden ze zahradních keřů, přes který mimochodem kdysi vznikla nedávno na mezinárodním fóru oceněná fotka Západ medového slunce.

Prvních pár pokusů vám neukážu, na těch jsem si opravdu testoval jen základní "tahy slunečním štětcem"; čáru, kolečko, vlnovku, smyčku. Na prvním obrázku je docela dobře vidět, co se sluneční stopou udělá, když se slunce fotí skrz keř: vytvoří se desítky paralelních světelných trajektorií, takže to skoro vypadá jako by hlavní světelná stopa vytvářela vedlejší kouřový efekt.

 

Když jsem si vyzkoušel, co tahle forma snímání na obrázku dělá, zkusil jsem pohyb s foťákem trochu umravnit. Tohle všechno vzniklo ze sluníčka na horizontu za pouhých 10 vteřin expozice.

No a poslední, co jsem stihnul, byl pokus dát světelné stopě konkrétní tvar, abych mohl uplatnit takový malý nápad, který mi při focení proletěl hlavou. A tak vznikla ten den poslední fotka, které jsem dal pracovní název "DNA zapadajícího světla". Není to sice úplně přesně klasická dvojšroubovice pánů Watsona a Cricka, ale to jsme od tak složitého objektu, jakým je Slunce, přece nemohli očekávat :-).

Za dalších pár sekund bylo hotovo, sluníčko zapadlo, a výzkum jeho dědičnosti jsem tedy musel na nějakou dobu pozastavit. Ale však už mě trochu znáte, takže tušíte, že to bude jen na nezbytně nutnou dobu, protože tahle metoda má, myslím, určitý potenciál, takže z ní možná vznikne další malý fotoprojekt. Malování zapadajícím sluncem by mohlo - když se technicky zvládne - poskytovat zajímavé a ne úplně standardní obrázky. Jen jestli nebude samotné slunce proti takovým experimentům.

Ale zase na druhou stranu - když sluníčko  vydrží každý den bez reptání všechny ty milióny fotografických západů slunce, které vznikají po celém světě, tak by nad tímhle mým "menšinovým" snažením taky mohlo přimhouřit očko :-).