Když Levý Hradec býval centrem české země

Bylo nebylo, v dávných mlhavých dobách legendárních a důkazy nedoložených českých knížat, nebyla jejich sídlem Praha, ale kdybyste je chtěli navštívit, museli byste nejspíš popojet po proudu Vltavy od ještě asi půl tisíciletí neexistujícího Karlova mostu  ještě notný kus za Prahu. Tedy dnes jste tam vlakem z Masaryčky cobydup, ale v 9. století bylo cestování přece jen o poznání pomalejší, tak se to zdálo být o dost dál. Levý Hradec. Budete-li poblíž Levého hledat Pravý Hradec (dávalo by to přece smysl, ne?) nebo aspoň Hradec obyčejný a bez přívlastků, ostrouhali byste podobně jako zatím odstrouhávají zastánci podobné teorie mezi historiky. Pesimista by řekl, že už tehdy bylo v českých zemích všechno tak nějak Levé, v takovém stýskání bych Čechy věru poznával. 

Na Levý Hradec jsem se dostavil za konkrétním účelem: Náš průvodce Jakub Synecký z projektu Pražské domy totiž na Levém Hradci přes léto o víkendech na střídačku provází (je tu stabilní víkendová průvodcovská služba a prohlídky každou hodinu od 10 do 18 hodin) levohradeckým kostelem svatého Klimenta, což je kostel vypadající celkem nenápadně, aspoň do té doby, než si uvědomíte, že jde o místo, kde stál vůbec první křesťanský kostel v Čechách (a to prosím v době, kdy to s Prahou nevypadalo nijak slavně a Libuši, věštící jí věčnou slávu, tak mohl starověký mainstream snadno považovat za pouhou pomatenou šiřitelku hoaxů), což je potvrzeno v době panování prvního nezpochybnitelného českého knížete Bořivoje někdy kolem roku 880 a něco. Ani jsem si neuvědomil, že v sobotu, kterou jsem si vybral k návštěvě, slaví svůj svátek právě Bořivoj; bylo to docela stylové. Nejspíš už dnes Bořivojů (ó jak proměnlivé jsou módní trendy!) nebude moc, ale ti, co jsou, mají slavného patrona.

 

Kosmova Kronika česká uvádí základní informaci o Bořivojově velkomoravském křtu: "Hostivít zplodil Bořivoje, jenž první z knížat byl pokřtěn od ctihodného Metoděje, biskupa moravského, za časů císaře Arnulfa a krále moravského Svatopluka." Kronika se zmiňuje i o Levém Hradci a to v souvislosti s ještě starší historií - s tzv. luckou válkou: "...pátá (krajina) uprostřed slove Lúka, překrásná na pohled a bohatá výnosem, velmi úrodná na osení a oplývající lukami, odkudž nabyla i svého jména. A poněvadž byla tato krajina nejdříve, dávno ještě před založením hradu Žatce, obydlena lidmi, právem se její obyvatelé nazývali po své krajině Lučané. Nad nimi vládl kníže Vlastislav, muž bojovný, v boji statečný a v svých záměrech nadmíru lstivý, a mohl dobře slouti v bitvách šťastným, kdyby nebyl ho poslední osud zkrušil nešťastným koncem. Neb již dříve vedl často proti Čechům boje, a maje v nich štěstí i přízeň bohů, vždy nabyl vrchu; vtrhnuv do jejich země, častokrát ji krutě poplenil vražděním, pálením a loupením a ztenčil dokonce počet náčelníků lidu svými posádkami do té míry, že jsouce zavřeni v malém hrádku, jenž slove Levý Hradec, báli se hrozně, aby tam nepřátelé nepřišli "na hrátky" (překlad z latiny Karel Hrdina a Marie Bláhová). No a podle Kosmy se právě na Levém Hradci ukryl i bázlivý kníže Neklan, který za sebe do bitvy s nažhaveným Vlastislavem vyslal svého neohroženého "náměstka pro věci válečné" - hrdinného Tyra. Rozhodující bitva se měla odehrát "...na bojišti, jež bylo nevelmi, jen asi na dva hony vzdáleno od hradu." Dva hony - to je cca 250 až 300 metrů, tedy opravdu skoro co by kamenem dohodil. Mimochodem, je dobré si uvědomit, že Kosmu dělilo v době napsání Kroniky české od Bořivojova pobytu na Levém Hradci asi 250 let (a to ani nemluvím o knížeti Neklanovi a lucké válce), tak si to zkusme transponovat do současnosti a můžeme si představit, jaké by to asi bylo psát bez náležitých písemných pramenů (a bez Wikipedie :-)) vážnou kroniku o historických událostech z doby kolem roku 1770, kdy např. Beethoven byl teprve natěšeným embryem.

Ke kostelu jsem přišel na jedenáctou a se mnou nejenže nedorazil žádný Bořivoj (což bych očekával) ale ani nikdo další libovolného jména (což mě překvapilo), takže jsem měl na celou skoro hodinovou prohlídku průvodce sám pro sebe a on to mohl vzít zeširoka (od pravěku) a povědět mi občas i teorie, které nejsou v historické obci právě většinové. Při té příležitosti jsem si rovněž vzpomněl na jednu svou zdejší starší povídku, která vychází z představy, jak to taky mohlo dopadnout s Prahou, kdyby neměla tolik historického štěstí a zastínilo by ji jiné velké sídlo (povídka Nuda v Praze). Ano, právě Levý Hradec měl v dávných dobách dobře nakročeno stát se českou metropolí, největší české velkoměsto mohlo stát právě zde a po malém městečku kousek proti proudu (vlastně na levohradeckém předměstí) by nebyl štěkl středověký pes. V 9. století tu stálo na svou dobu veliké knížecí sídlo, ale ještě v roce 982 právě zde byl za účasti knížete Boleslava II. zvolen biskupem Vojtěch z rodu Slavníkovců, později mučedník a ještě později světec. Prostě - na Levém Hradci to kdysi žilo, zatímco dnes je tu pár domečků, vrch obklopený zřetelným valem jako pozůstatkem dávného opevnění a na vrchu kostel vprostřed docela sympatického hřbitůvku.

V kostele narazíte na pozoruhodnou směs architektonických stylů od románských (a možná předrománských) základů přes gotiku, renesanci a baroko až po sakristii z 20. let 20. století.

 

 

Zdi gotické části kostela jsou od stropu až po podlahu pokryty několika patry fresek, ilustrujících životní osudy Ježíše Krista a Panny Marie, najde se tu logicky i Svatý Vojtěch, ale ten se mi při focení v potemnělém interiéru příliš roztřásl, tak vám ho neukážu. 

 

 

 

V kostele se koná každou sobotu od 14 do 15 hod. mše, takže v tu dobu se zde neprovází, zato můžete kostel zažít v praktickém náboženském provozu, který v těchto místech probíhá - v různě vyvedeném interiéru - už víc než 1100 let. 

 

 

 

Tuhle paní na novodobé dřevěné soše jistě poznáte - když ne podle tváře (to asi ne) tak jistě podle její symbolické šály. Ano, manželka knížete Bořivoje, kněžna Ludmila (i ona to dotáhla až mezi svaté, Levý Hradec byl opravdu líhní osobností) zde žila a odtud s manželem nakonec přesídlila do Prahy vstříc nesmrtelnosti. Dole si račte povšimnout slavné první české křesťanské rotundičky. Ludmila má ostatně hned za hřbitovní zdí krásnou - a po sobě pojmenovanou - vyhlídku na Vltavu po proudu směrem k Řeži.

 

 

 

Krásné renesanční náhrobky jako kdyby střežily vstup do podzemí. Trochu jsem se obával, jestli moje falstaffovské tělo neuvízne v ponorkovém průlezu, ale ukázalo se, že mám ještě bohatou rezervu. Po úzkých strmých schůdkách je horší cesta dolů, návrat zpátky nahoru do současnosti je už bez problémů.

 

 

 

 

Zde v podzemí kostela odhalil základy rotundy svatého Klimenta archeolog Ivan Borkovský, velká postava archeologie českého středověku, původem Ukrajinec, který po bolševické revoluci emigroval do Prahy. Vykopávkám na Levém Hradci se věnoval v letech 1947 - 1954 a podepsal se především pod řadu objevů na Pražském hradě a dalších několika pražských významných lokalitách.

 

 

 

V poslední době sílí názory, že odhalené základy rotundy nemají s původní bořivojovskou rotundou moc společného a jde ve skutečnosti o stavbu o 100-150 let mladší, tedy z konce 10. nebo z počátku 11. století. Potíž tkví v tom, že v takovém případě bychom přes veškerou dlouholetou snahu archeologů neměli po původním kostelíku žádné stopy, což by mohlo naznačovat, že šlo tehdy jen o kostel dřevěný. Na druhou stranu se nám oběma zdá podezřelé - průvodci Jakubovi z pohledu kunsthistorického a mně z pohledu čistě psychologického - že by historický první křesťanský svatostánek měl být stavbou dřevěnou, když jeho předobrazy z tehdejší Velké Moravy byly velké kamenné stavby. Kníže Bořivoj nebyl rozhodně žádné "ořezávátko", měl zjevně dostatečně vyvinuté ego, chtěl se podobat svým konáním, významem a místem v historii svým vzorům a pochybuji, že by biskup Metoděj (a nikdo jiný vhodný pro tento úkon v dalekém širokém okolí nebyl) přijel slavnostně vysvětit místo velkolepého nového křesťanského symbolu české země jakýsi narychlo spíchnutý srub. 

 

 

 

Celkový pohled z raně barokní do gotické části kostela svatého Klimenta. Mimochodem, ptal jsem se Jakuba, kde se mezi nejstaršími českými kostely vzalo tolik zasvěcení právě svatému Klimentovi (mělo jít o čtvrtého římského biskupa z konce 1. st. našeho letopočtu). Zdůvodnění je jednoduché: Ostatky svatého Klimenta údajně našli právě svatí Cyril a Metoděj, takže je tento světec přes slavné věrozvěsty úzce propojen s počátky křesťanství na Velké Moravě i v Čechách.

 

 

 

Z nevelkého hřbitova kolem kostela se mi asi nejvíc líbil tento náhrobek. Jde o plastiku Čtenářka od Hedviky Zaorálkové, na hrobě jejího manžela, překladatele Jaroslava Zaorálka. A aby se uplatnila krásná role náhody a různých nečekaných životních propojek, až při sbírání materiálu pro tento článek jsem zjistil, že kurátorkou loňské výstavy ke 120. výročí narození této zajímavé osobnosti výtvarného světa (výstava se konala v Roztokách, kde umělkyně žila) byla Lucie Váchová, která byla současně i kurátorkou mé výstavy fotografií Začátek velké cesty, která v tomtéž čase běžela v divadle Kámen na pražské Invalidovně. To jsou mi věci!

 

Kdybyste se chtěli na pamětihodná místa na Levém Hradci taky podívat, je to jednoduché: Přímé autobusy pražské příměstské dopravy jezdí ze stanice metra Dejvická. Zajímavá je i cesta vlakem, kterou jsem podnikl já (z důvodů, které tu možná někdy rozeberu ve speciálním článku v rubrice Po paměti) - vlak jede z Masarykova nádraží ve směru na Kralupy, vystoupíte ve stanici Roztoky - Žalov a odtud půjdete asi kilometr do kopce po žluté značce. 

No a kdybyste čirou náhodou v kostele o víkendu kápli na průvodce Jakuba s plnovousem, klidně mu vyřiďte moje pozdravy a řekněte, že jste se k výletu inspirovali u mne na blogu, myslím, že ho to potěší. A mě samozřejmě neméně :-).