O zpětném zrcátku starého roku

Poslední den v roce je samozřejmě vždycky příležitostí kouknout se do zpětného zrcátka a říct si, jaký ten rok vlastně byl. Původně jsem dnes proto chtěl napsat naprosto zásadní a převratný text o tom, co jsem se v uplynulém roce dozvěděl o sobě a o světě kolem sebe. A měl jsem i docela jasno v tom, co by v takovém fundamentálním, průlomovém a nezměrnou myšlenkovou hodnotou oplývajícím článku mělo být, nebo aspoň co bych do něj chtěl všechno vecpat:

Chtěl jsem napsat, jak mě štve v minulém roce gradující obecná nasranost v téhle zemi na vše, co se tu děje, ať už je to cokoli, a jak mě děsí, že se z takového postoje stává móda a norma, takže kdo nenadává, jako by snad ani nežil, a každý nenadávající je podezřelý z nekalostí nebo aspoň z mdlého rozumu.

Chtěl jsem napsat, jak mě vytáčí postupně se rozšiřující představa, že všechno je špatně, a musí tedy přijít nějaký chytrý a šikovný spasitel, který to bude myslet se všemi dobře, všechno staré zboří a vymyslí nějaký geniální nový systém, ve kterém budou konečně všichni spokojeni.

 

Nedělní miniglosy č.201

Pozn.: Po těsně předvánočním jubilejním vydání obsahujícím výběr 50 nejlepších miniglos z druhé stovky čísel se opět vracíme k běžnému režimu. Jubilejní výběry toho nejlepšího, co kdy v Nedělních miniglosách vyšlo, najdete ve dvou odkazech na konci dnešního vydání.

V českých supermarketech padla další bariéra, která byla doposud v ekonomické teorii považována za nepřekonatelnou: Letos poprvé začaly v některých českých obchodech povánoční výprodeje již před Vánoci.

----------------------

Překvapivě největší počet stížností chodí ve vánočním období na Úřad vlády na nového šéfa legislativní rady vlády a ministra bez portfeje. Zvlášť v období, kdy je v domácnostech na Vánoce napečena spousta výtečného vánočního cukroví, si totiž hodně lidí stěžuje, že je po nocích honí Mlsna.

 

O nejrychlejším Štědrém dni

Kdybych se soustředil jen na holá fakta a nezpochybnitelná čísla, musel bych říct, že letošní Štědrý den byl mimořádně rychlý. Dokonce nejrychlejší z těch, které si pamatuji. Ještě nikdy se mi totiž nestalo, že bych v 18:20 měl po kompletní štědrovečerní večeři a v 18:23 jsem měl rozdané dárky :-). Stávalo se mi v minulých letech, že jsem v potu tváře dokončoval přípravy tradičních vánočních radovánek ještě v průběhu večera a dárky se nezřídka rozdávaly těsně před půlnocí. Ale tentokrát jsem si řekl, že si udělám pohodové a klidné Vánoce bez umělých stresů, tím spíš, že jsem Štědrý den trávil sám.

Některé tradiční body programu jsem s lehkým srdcem vyřadil bez náhrady: Nepekl jsem žádné cukroví a nijak zvlášť jsem neuklízel. Z určitých důvodů jsem zbavil své židle nepříliš ladně rozvěšených svetrů a kalhot a kvůli přípravě kapra jsem si poklidil kuchyňský kout, ale tím můj úklid skončil. Neřeknu, kdybych čekal nějaké návštěvy, ale sám sobě trochu toho vánočního nepořádku odpustím, nejsem zase v těchhle věcech na sebe přehnaně přísný :-). Večeři jsem měl kompletně připravenou z předešlého dne, rybí polévku i bramborový salát, kapr byl naporcovaný a připravil jsem ho vpodvečer v ne úplně tradiční vánoční úpravě - totiž pečeného na víně (lahoda a delikatesa, mohu vřele doporučit).

 

Přání krásných Vánoc

Dnes vás rozhodně nebudu okrádat o váš sváteční čas dlouhým povídáním. Jediné, co jsem dnes chtěl udělat, je popřát vám všem krásné vánoční svátky. Užijte si je tak, jak je vám milé: Těm, co mají rádi klid a pohodu, přeji Vánoce pokojné a přívětivé, těm, co rádi i v těchto situacích trochu toho adrenalinu, přeji ten správný vánoční cvrkot. No a všem společně pak přeji, ať pod vánočním stromečkem a v jeho bezprostředním okolí najdete to, co si tam přejete najít, vše, co je pro vás důležité a co vám dělá radost. A kdyby čirou náhodou Vánoce nepřinesly úplně přesně to, po čem toužíte, co si přejete a o čem sníte, rozhodně nevěšte hlavu: Vždyť na obzoru už jsou vidět záblesky nového roku, který se do plnění našich veřejných i skrytých přání určitě pustí s novou vervou, a když mu trošku pomůžeme, budeme se divit, co všechno je možné.

Nedělní miniglosy č.200

K dnešnímu jubilejnímu dvoustému číslu jsem připravil jako speciální vánoční dárek výběr 50 z publikovaných 495 miniglos z čísel 101-199. Děkuji všem čtenářům za věrnou podporu tomuto specifickému formátu a těším se, že ještě nějakou dobu budeme o nedělích (a snad nejen o nich) setkávat.

Telenovela Tisíc a jedna noc nebude, jak se zdá, jediným seriálem turecké provenience, který se letos objeví v programu našich televizí. Prima chystá uvést dvěstěpadesátidílný cyklus Nemocnice na kraji Cařihradu, TV Barrandov si vyjednala exkluzivitu pro vysílání detektivního seriálu Třicet případů majora Erdogana a uvažuje se i o koupi tureckého sociálního sitkomu Synové a dcery Kemala tkalce. (č.101)

Poté, co bylo oznámeno, že pražský tunel Blanka bude asi o 10 miliard Kč dražší, než se původně předpokládalo, množí se případy, že ženy jménem Blanka požadují po svých partnerech také výrazné navýšení svého rozpočtu. Podle bulvárních informací má největší požadavky Blanka z Valois, takže Karel IV. již preventivně požádal úřady o ochranu před věřiteli. (č.103)

 

Předvánoční procházka Prahou

Kdysi jsem se už na tomto blogu přiznal k tomu, že 22. prosince mám své "volitelné narozeniny", tedy den, který jsem si vybral jako ten, který bych nejradši jako narozeniny slavil. Své volitelné narozeniny slavím teprve podruhé, takže jsem z tohoto pohledu pořád jen batole, i když času od mého "druhého narození" uplynulo napohled spousta, celé dlouhé roky - aspoň podle toho, co se mi zdá, že jsem zažil. Ale je to už většinou tak, že právě malé děti si často připadají velmi velmi dospěle. Přemýšlím, jestli se v tomto počítání mám šanci ještě dožít Kristových let a zatím se mi z různých důvodů docela chce, i když to bude makačka.

Jako obyčejně (tedy podruhé) slavím své volitelné narozeniny předvánoční procházkou po Praze. Neměl jsem s sebou stativ, takže je třeba brát fotky s rezervou, ale pár dokumentačních fotografií přikládám, abyste si nemysleli, že "významná volitelná životní jubilea" slavím někde v krčmě.

 

Štědrý večer nad atlasem světa

Zahloubán nad atlasem

nahlížím do světa;

vánoční kometa

před chvílí dopadla sem.

Před štědrou večeří

prosíme tichým hlasem,

byť mnozí nevěří.

S vánoční jedlí

a světly barevnými

všechno se s námi točí,

rybu jsme snědli

a pro dnešek mi docházejí rýmy.

Dívám se z dálky do tvých očí

na mapu s mnoha bílými místy

do nocí svůdně zářícími.

I když jsme třeba právě sami,

svatá noc

voní světluškami;

tím jsem si i v téhle zimě jistý.

Snad zítra k ránu

prstem na mapě zašplouchám v oceánu

a slíznu malou kapku slanou.

Pokoj vám všem

a nashledanou!

O mobilním rozdvojení

Nevím, jak jste na tom s počtem svých mobilních telefonů. Já mám naštěstí jen dva. Jeden soukromý, docela chytrý, který jsem byl nucen pořídit si před cestou do Japonska, protože Japonsko už naše hloupé telefony nepodporuje. Druhý služební, který kdykoli zazvoní, dá se očekávat nějaká pracovní štrapáce či problémek. Dalo by se říct, že dva mobily není moc na to, aby člověk prožil něco výjimečného, ale přidáte-li do kotlíku to nejlepší ze sebe, svou kreativitu a fantazii, dá se ukuchtit docela bohatá krmě. Posuďte sami:

Dnes ráno jsem doma zapomněl soukromý mobil. Jednoduchý důvod: spěchal jsem totiž a ještě na poslední chvilku mě napadlo, že bych mohl vynést odpadky, zalít květiny, otřít prach z radiátorů, pověsit vyprané prádlo, nalít dezinfekční prostředek do záchodové mísy, opláchnout čerstvě ušpiněné nádobí a ještě pár podobných kousků. Nevím proč, ale tyhle drobnosti jen málokdy řeším tehdy, když mám dost času, ale čekám vždy až na poslední možnou minutu před nejpozdějším možným odchodem na vlak. Nemůžu se tedy divit, že když jsem tohle vše v posledních třech minutách stihnul, nestihnul jsem si strčit do kapsy telefon. Přišel jsem na to až v práci a nebylo tedy cesty zpět. Dnešek strávím bez soukromého mobilu. Ale jsem optimista a věřím si, že bych to snad mohl jeden den vydržet.

 

Nedělní miniglosy č.199

Podle dobře informovaného zdroje z Hradu se Václav Klaus chystá napodobit svého předchůdce v úřadě a ozdobit Pražský hrad na konci svého úřadování výrazným světelným artefaktem. Protože je však věrný svému přesvědčení, že Rozum je primární, kdežto Cit (pokud vůbec existuje) jen odvozený, a také aby nebyl obviněn z plagiátorství, místo červeného srdce bude nad Hradem svítit do konce volebního období červený neónový neuron.

----------------------

Jak vyplývá z textu dopisu, který mají Nedělní miniglosy k dispozici, čeští komunisté letos napsali Ježíškovi, že by si přáli se zase konečně dostat k moci. Úřad Ježíška jim odpověděl, že na vyřízení žádosti má sice 30 pracovních dní, ale že je velmi pravděpodobné, že jim přání nesplní, protože se komunisté nikdy neomluvili za to, že před Ježíškem dlouhá léta upřednostňovali dědu Mráze. Komunisté vyslovili podezření, že jsou obětí totalitních praktik, a proto se předpokládá, že podají stížnost k Ústavnímu soudu. Mluvčí Ústavního soudu připustil, že kdyby k něčemu takovému došlo, bude třeba odložit Vánoce

.

Východ slunce nad zmrzlými Dobřichovicemi

Nějak se mi to poslední dobou sešlo, že většina mých rubrik právě nevzkvétá. Na úvahy a fejetóny (natož pak na rozsáhlejší povídky) není v předvánočním období čas, při fotografování přimrzají prsty ke spoušti, v básnění jsem se dostal za hranici toho, co ještě jsem ochoten dát volně k dispozici veřejnému oku, to, co právě čtu, by vás nezajímalo, do kina nechodím a Nedělní miniglosy jsou tak líné, že během normálního týdne mimo neděli ani brvou nehnou :-). Než jsem se stihnul rozkoukat, už je zase sobota a přede mnou poslední pokus, jak se maličko přiblížit předvánoční atmosféře a nechat se jí prostoupit.

 

Výstava obrazů Noëlly van den Hof

Po promaroděném adventním víkendu jsem se pokusil zařadit zpátky do běžného provozu, což se mi zatím moc nepovedlo a organismus si řekl ještě o minimálně jeden den v klidu, v teple a v horizontání poloze, což je důvod, proč můžu tento článek psát během normálního pracovního dne. Jedním z důvodů, proč jsem ale do normálního režimu spěchal, byla i včerejší vernisáž výstavy obrazů nizozemské výtvarnice Noëlly van den Hof. Její obrazy jsem neznal, ale měl jsem dobrá doporučení a shodou okolností se mi přes společné známé dostalo pozvání do míst, která se běžně nenavštěvují. Výstava se totiž koná přímo v předsálí Jednacího sálu Senátu Parlamentu České republiky ve Valdštejnském paláci na Malé Straně pod patronací senátora Miroslava Krejči. Místo, kde prý tradičně dochází k setkávání novinářů se senátory, se zaplnilo dvanácti rozměrnými obrazy v České republice dosud téměř neznámé malířky Noëlly van den Hof.

Nejsem vůbec žádným odborníkem na malbu, ale rád okouzleně sleduji výtvory šikovnosti lidí, kteří jsou na rozdíl ode mne schopni rukodělného výtvarničení. Když jsem si to spojil s možností vidět výstavu v prostorách běžně jen velmi omezeně přístupných (samozřejmě jsem nakoukl i do propojeného hlavního senátního jednacího sálu) a představil jsem si jako obskurní povyražení, že člověk musí při návštěvě výstavy projít bezpečnostním rámem, uznejte, že jsem něčemu takovému prostě nemohl odolat.

 

Tátovo snové jubileum

Docela by mě zajímalo, kolik procent svého času provzpomínáme. Na to, co jsme zažili, na lidi, s kterými jsme mohli nějakou dobu pobýt, na věci báječné, obyčejné i nepříjemné. Asi se to bude lišit člověk od člověka: Jsou lidé, kteří jsou do té míry zakotveni v přítomnosti nebo ulétají do dálav dějů budoucích, že vzpomínání na to, co už se stalo a podle přísloví se tedy nedá odestát, berou jako marnění času. Jsou i ti, kteří považují vzpomínky za normální, přirozenou a obohacující součást svého života. A jsou i tací, kteří do minulosti utíkají, protože jim přítomnost nevyhovuje a z budoucnosti mají obavy.

Přemýšlím, do které skupiny patřím já. Nejspíš některým připadám jako ten, kdo minulými ději zrovna nežije. Ke starým dokumentárním fotkám se vracím jen výjimečně, nevzdychám po době svého mládí, nechodím o Dušičkách zdobit hroby a plakat k nim. Ale rád si vybavuji to, co bylo, tím spíš, že je u mne tento pohled korigován milosrdným filtrem pohlcujícím okamžiky, kdy jsem se cítil mizerně a prožil jsem něco nepěkného. Takové potvorné chvíle se mi postupně ztrácejí v mlze, na rozdíl od krásných okamžiků, které si vybavuji často a rád a které jsou mi i oporou ve chvílích, kdy se v obyčejné přítomnosti něco nedaří, což nastává každou chvíli a je to celkem normální.

 

Nedělní miniglosy č.198

Ve vládě se stále častěji hovoří o sloučení několika ministerstev do tzv. superministerstva hospodářství. Superministerstvo by samozřejmě měl řídit superministr se svými supernáměstky a k dispozici by měli mít sehraný tým superúředníků podpořený několika superporadci. "Myslím, že se tady konečně začíná něco dít. O tom skvělém nápadu je prostě možné hovořit pouze v superlativech," potvrdil Nedělním miniglosám Josef Tesárek, který se bude ucházet o místo supervrátného.

-----------------------

Na specializovaném veletrhu "Služby včera a dnes" byly vyhlášeny nejlepší filmy s tématikou veřejných služeb. Zatímco v historické sekci vyhrála podle očekávání krátká groteska ze samotných filmových počátků "Pokropený kropič", v sekci filmů ze současnosti mělo velký úspěch sci-fi drama "Zabavený exekutor".

 

Detaily borové kůry - Stupno u Rokycan

V minulém článku jste správně uhádli, že na obrázku fotohádanky č.13 je detail borové kůry, a já vám síbil, že se dnes k fotkám borové kůry vrátím. Když jsem ještě bydlel v Rokycanech a často jsem dělal zajímavé výlety po okolí, objevil jsem na malém hřbitůvku ve Stupně poblíž Radnic nádherné staré borovice s tak krásnou kůrou, jakou jsem ještě nikdy na žádné borovici neviděl. Neměl jsem ale s sebou náležité vybavení a fotky zakřiveného povrchu kmene z tak malé vzdálenosti jdou těžko naexponovat správně bez stativu. Dlouho jsem si říkal, že se sem jednou vrátím i se stativem a makroobjektivem, no a v mezidobí se semlela spousta věcí, já se z Rokycan odstěhoval, cestu do Stupna jsem stále odkládal a až letos jsem si udělal začátkem září celodenní fotovýlet do známých míst.

 

Fotohádanka č.13

Věříte na šťastnou nebo nešťastnou třináctku? Ptám se samozřejmě jen proto, že dnešní fotohádanka má už číslo třináct. Já nemám ke třináctce vyhraněný vztah, nemám důvod ji vyhledávat ani se jí bát, a tak nepůjdu cestou některých výškových budov, kterým chybí kvůli lidské pověrčivosti třinácté patro (že by kdysi zmizelo i s nešťastnými hosty?), a třinácté pokračování tradičního fotorébusu s indiciemi vám neodepřu. Věřím, že by dnešní fotohádanka mohla mít díky svému podivnému tvaru na čtenáře uklidňující účinky, a trochu na to spoléhám, protože sám bych podobné zklidnění potřeboval. A když už to nejde plně, zkusím se na tvar na fotografii zkoncentrovat aspoň částečně a doufám, že až sám sebe přivedu do zklidňujícího hypnotického spánku, nebudu (byť pěkný ptáček) dělat ptákoviny, nebudu štěkat a někdo z vás mě zítra omluví v práci :-).

 

O vlakovém snění

Toho muže jsem si všiml hned poté, co nastoupil do vlaku. Měl bundu podobnou té mé, tmavé kalhoty podobné mým černým džínám a na nekryté hlavě jen nemnoho vlasů, dočista stejně jako já. Zdá se, že máme hodně společného, pomyslel jsem si. V polospánku a spíš popaměti došel k volné čtyřce sedadel, nezdržoval se odkládáním svršků, jen dosedl, položil hlavu na opěrku sedadla a okamžitě tvrdě usnul. Nedivím se mu. I já byl po včerejšku dost ospalý, protože můj spánek byl jen neklidný a přerývaný. Nejspíš nějaké skvrny na Měsíci nebo na duši. Anebo jen obyčejný nepříjemný pocit ze skutečnosti, že člověk právě není a snad ani nesmí být tam, kde bych být chtěl a měl. Zatímco důvody mé nevyspalosti jsou mi jasné, o důvodech medvědího spánku mého spícího spolujezdce se mohu jen dohadovat. Musel hluboko do noci pracovat? Prožil včera dlouhý večer s přáteli? Nebo snad jeho důvody souvisejí s láskou?

Pouštím si jako každé ráno ve vlaku počítač a prohlížím si nové články na spřízněných blozích. Šípkový Růžeňák odvedle hlasitě oddychuje a četné princezny na okolních sedadlech - místo aby přiskočily a pohádkovým polibkem docílily jeho probuzení - nechápavě vrtí hlavou a s nádechem znechucení odvracejí své pohledy. Chrápání nabývá na decibelech. Kupodivu - i když jsem v noci upadal do polospánku jen sporadicky, spát se mi nechce. Jako by jeden hlasitý spáč na jeden vagón příměstské dopravy byl akorát a kdokoli druhý už by byl přespočetný.

 

Nedělní miniglosy č.197

Podle rozhodnutí Ústavního soudu je povinná veřejná práce pro nezaměstnané ponižující. Místo veřejných prací bude uzákoněna povinnost klientů úřadu práce používat pozdrav "veřejné práci čest!"

-----------------------

Většina velkých firem v České republice už přešla na využívání velkých společných kancelářských prostor, tzv. openspaců. "Po velkém úspěchu společných prostor pro standardní kancelářskou práci před námi stojí nové výzvy," řekl nám ředitel vlivné firmy Openspace a syn."V příštích letech hodláme kromě kancelářských openspaců začít zavádět i openspacové šachty pro horníky, openspacové prostory ve veřejných domech a openspacové toalety.

 

Červen s Čerfem? Díl 2. Tajenka

Více než dva týdny jste mohli v anketě tipovat, při jaké příležitosti z představených šesti variant se budeme moci za půl roku osobně vidět. Podíváme se tedy, jak si ve vašich očích stály jednotlivé možnosti:

Kupodivu nejmenší počet hlasujících se domnívá, že mě budete moci spatřit "při střetech v půtkami rozbouřeném moři české politiky". Beru to pozitivně a vykládám si to ne tak, že bych to nezvládl, ale že byste mi nejspíš něco takového nepřáli. Ono je vždycky jednodušší (i když nevím, jestli úplně poctivé) zvenku kibicovat, ale neumazat si vlastní ruce; a je koneckonců možné, že dobré kibicování může mít dokonce větší efekt, než špatná vlastní praxe :-). Máte tedy asi pravdu a já zůstanu u svých pravidelných týdenních glos.

Jen o jeden hlas víc dostaly varianty humornější (a já mám radost, že aspoň trochu zabodovaly :-)) - konkrétně "přechod Vltavy suchou nohou" a můj soukromý favorit - "koncert pro (tym)pány v Rudolfinu". Ani nevíte, jak bych si obojí někdy rád vyzkoušel. Ale bojím se, aby mi suchá noha při toulkách po Vltavě příliš nenavlhla a agresivní vltavská vlhkost navíc nezpůsobila korozi tympánu :-). Takže i když bych vás samozřejmě rád okouzlil takovým magickým představením, případně ohlušil svými tympány vaše (ušní) bubínky, ani jedna z těchto akcí se v červnu bohužel neodehraje, a pokud ano, tak bez mého přičinění.

 

Dálkový výslech - 11 zajímavostí a otázek

O víkendu mě na svém blogu vyzvala Teri, abych se zapojil do blogerského řetězového výslechu. Samozřejmě mě moc těší, že jsem se dostal mezi jejích 11 oslovených lidí, a rozhodně nechci zůstat dlužen své odpovědi. Potíž je v tom, že jsem si dal kdysi slib, že se nebudu účastnit řetězových mailových akcí. Nakonec jsem se rozhodl, že udělám kompromis. Odpovím na všechny otázky, ale dál řetězový výslech prostě nepošlu. Ano, našel bych určitě svých 11 dalších lidí, jejichž názory by mě moc zajímaly, asi bych dokonce uměl naformulovat 11 dobrých otázek, ale řetěz u mě jako obyčejně skončí. Omlouvám se všem čtenářům i potenciálním osloveným, že jim takhle upírám možnost do akce se zapojit, ale slib je slib :-). Třeba vám tento řetězák přijde odjinud.

A. Napiš 11 zajímavostí o sobě

1. První zajímavostí je snad fakt, že jsem do té míry nezajímavý člověk, že jsem schopen těch zajímavostí najít maximálně deset :-)
   
2. Mám úchylku, která mi velí na kterémkoli ostrově, který navštívím, stanout na jeho nejvyšším bodě. U některých ostrovů toho jde docílit snadno (třeba na Paxosu nebo na Kampě), u jiných ostrovů je to poněkud náročnější (třeba na ostrově Honšú). Nevím, proč tomu tak je, ale potlačit se to úplně nedá.

Nedělní miniglosy č.196

Katarské úřady oficiálně odmítly, aby byl katar v češtině synonymem pro onemocnění horních cest dýchacích, a požádaly mezinárodní zdravotnické organizace o urgentní zásah. Protože České republice hrozí od mezinárodních institucí vysoká pokuta, Česká lékařská komora rozhodla, že do vyřešení sporu bude onemocnění dočasně přejmenováno na kuvajt, protože s Kuvajtem máme mnohem lepší mezinárodní vztahy, takže při tradiční české podzimní vlně nachlazení jeho úřady hned nevyšilují.

-----------------------

Karlu Gottovi tentokrát nebylo dopřáno získat dalšího Českého slavíka. Slavíka získal nečekaně Tomáš Klus, přestože hudební analytici předpokládali, že Karlu Gottovi ubývá popularita spíše tryskem.

 

Astronomicko - erotické haiku zdatného krasobruslaře

Dnes si vyzkoušíme, jaké to je, když název článku je delší než článek samotný. U haiku to ovšem není tak těžké, protože překonat rozsahem standardních sedmnáct slabik jde celkem snadno. Dnešní haiku má o dvě slabiky (nebo o pět znaků) méně než jeho střecha dlouhého názvu. Ale on ten košatý název má svůj smysl. Například upozornit vás, že - přestože je haiku psané v "ich formě", je výrazně lepší si při jeho četbě představovat skutečného zdatného krasobruslaře a nikoli mne, který sice dokáže z lecčeho vybruslit, ale zásadně nikoli s bruslemi na nohou :-).

Astronomicko - erotické haiku zdatného krasobruslaře

Kroužím poslepu

vášnivé piruety

po Mléčné dráze.

Nápis ve Všehrdově ulici

Dnešní článek se ponese opravdu v duchu názvu rubriky "Pražské drobnůstky". Půjde totiž o opravdovou drobnost, o které se nepíše v žádném průvodci, protože nevypadá ani významně ani krásně pro oko. Přesto mě na mé sobotní procházce po Malé Straně a po Kampě docela zaujala.

Když přejdete most Legií od Národního divadla přes Střelecký ostrov až na malostranský břeh a zahnete doprava směrem na Kampu, narazíte na ulici, která se jmenuje Všehrdova. Otevřu-li svou oblíbenou knihu Kronika staré Prahy a obcí sousedních od Františka Rutha, mohu se dočíst o Všehrdově ulici následjící: "Z Chotkovy oklikou na Újezd; dříve slula Špitálskou po ob.špitále č.440, i Zbrojní po zbrojnici č.450, z části Cihelná. Jméno po slavném právníku a humanistovi Viktorinu Kornelu ze Všehrd, jenž tu měl majetek (č.448-449, t.zv. Huť); sepsal velmi důležité dílo "O právech země České knihy devatery" pravý skvost právnictví českého."

 

Nedělní miniglosy č.195

Konečné stanovisko k podnětu několika politických aktivistů, že byla listopadová "sametová" revoluce ukradena, vydal šéf speciálního týmu pražských vyšetřovatelů: "Z dostupných materiálů se nám podařilo nezvratně prokázat, že listopadová revoluce ve skutečnosti nebyla ukradena, ale byla jen oprávněně vrácena v restituci."

-----------------------

Jednání o další budoucnosti hokejistů z NHL, kteří prozatím hrají v české extralize, probíhá s přísným vyloučením tisku. Ze zápisu se nám podařilo zjistit, že tisk byl oficiálně vyloučen za hákování, přestože sportovní novináři v analýze své činnosti za poslední dva roky jasně prokázali, že v průměru jsou spíše líní, a proto zásadně nehákují.

 

Souboj mikrofonů a útěk do Pohádky

Věděl jsem, že 23. výročí listopadových událostí bude probíhat v úplně jiném duchu, než tomu bylo doposud. Není divu, komunisté, které události započaté studentskou demonstrací před 23 lety vyhodily z politických sedel, se začínají postupně vracet - zatím na krajské úrovni, ale tím to zdaleka nemusí skončit, roste jim sebevědomí a čím dál víc lidí se domnívá, že je to tak správně a není to nic špatného. I v téhle atmosféře jsem ale chtěl vidět, jak bude probíhat sváteční den v pražských ulicích, a kdo všechno projeví touhu si dávnou revoluci a zbytky jejího étosu přivlastnit. Proto jsem se rozhodl projít se jako o tomto datu tradičně po listopadové Praze a až mě přestane bavit společenský povyk, prchnu někam do klidných malostranských uliček či k Vltavě.

 

Opožděné fotky ze 17. listopadu

Přesně před třemi lety, když se slavilo 20. výročí listopadových událostí z roku 1989 jsem se zúčastnil vzpomínkového pochodu po trase studentského průvodu z Albertova na Národní třídu. Chtěl jsem si připomenout dávnou atmosféru, zajímalo mne, co z ní je možné ještě po létech cítit, a taky jsem chtěl trochu fotit, tenkrát ještě starým analogovým foťákem. Ano, již jsem tou dobou měl svůj blog, ale moje tehdejší mizerné mobilní připojení mi vůbec neumožňovalo publikovat obrázky a i s obyčejnými články mělo docela problémy. Sice jsem tehdy pár fotek umístil do blogové "galerie", ale tam jsou před očima čtenářů skryté téměř dokonale. A protože je tu znovu výročí největší společenské změny, kterou jsem během svého vědomého života zažil, rozhodl jsem se je publikovat aspoň opožděně. Třeba se někteří z vás na fotkách poznají :-).

Mimochodem, pravidelní návštěvníci znají moji slabost pro dlouhé expozice "z ruky", tak se prosím nedivte, že všechno není úplně ostré, ono ani nemohlo, ani nemělo být :-).

 

Červen s Čerfem? Díl 1.- Hádanka

Kdesi jsem četl, že významní umělci a operní divy mají nasmlouvaná svá vystoupení na velmi dlouho dopředu, někdy i na příštích několik let. Je jistě pěkné vědět už teď, co budu dělat třeba 31.května 2018, a jistě existují lidé, kteří jsou schopni a ochotni podobný harmonogram sami sobě nebo dokonce i mně sestavit. Nemohu říct, že bych sám sebe znal dokonale, ale natolik se zase znám, abych věděl, že s velkou pravděpodobností nejsem operní diva, proto za běžných okolností neplánuji tak dlouho dopředu. Ostatně když si představím, jak jsem si maloval svou budoucnost ještě před pěti lety a jaká je skutečnost, netroufal bych si naplánovat, jak to u mne léta Páně 2018 bude asi probíhat, bude-li. Ano, uměl bych si za určitých okolností naplánovat, jak bych si to přál: co, kde, s kým a tak, však to jistě znáte, ale život je zvíře nezkrotné a obtížně domestikovatelné, dělá si nezřídka, co chce, a nedá se spolehnout na to, že by bralo ohled na to, co o tom soudíme. Většinou tedy neplánuji s výhledem delším než na týdny či "malé" měsíce. Ale protože netuším, kdo ze zdejších čtenářů, vydávajících se ponejvíce za obyčejné smrtelníky, je ve skutečnosti významným umělcem nebo operní divou, půjdu teď maličko za hranici svého běžného plánovacího horizontu, abych zvýšil šanci, že vaše diáře tou dobou zatím nebudou přeplněné. Napadá mě totiž, že bych vám mohl zkusit navrhnout, co zajímavého podniknout asi tak za půl roku. Že je to na vás moc dlouho předem? Nebojte, však já se ještě v mezidobí několikrát připomenu.

 

Nedělní miniglosy č.194

Společnost proti diskriminaci podle pohlaví navrhla upravit základní ekonomickou terminologii tak, aby lépe vyhovovala duchu doby. "V současné době je podle zákona možné zakládat pouze dceřiné společnosti," vysvětlila nám mluvčí společnosti, "což ale z pohledu genderové vyváženosti není správné. Buď musí být možnost založit i firmu synovskou, což ale může vést ke zbytečným sporům a musel by rovněž vzniknout kontrolní orgán, který bude dohlížet na dodržování zdravého poměru mezi oběma variantami, nebo - a k tomu se zatím naše společnost přiklání - uvedeme do praxe zcela nový pojem "společnost potomečná," který by veškeré terminologické problémy jednou provždy odstranil."

-----------------------

V prestižní anketě vlivného tokijského týdeníku pro pěstitele bonzají Small Sakura Journal o nejúspěšnější událost v historii Japonska byla kandidatura Tomio Okamury na post senátora a posléze i prezidenta České republiky vyhodnocena jako nejúspěšnější operace v kategorii Diverzní akce, přičemž v absolutním pořadí všech operací v historii Japonska skončila tato událost na druhém místě hned za útokem na Pearl Harbour. Zahraniční komentátoři se shodují v tom, že hlavním dlouhodobým cílem Okamurova angažmá v české politice nejspíš není povznesení českého národa, jak novopečený politik prohlašuje, ale spíše vyhlášení Antonína Dvořáka za japonského hudebního skladatele, ke kterému by mělo podle dobře informovaných zdrojů dojít nejpozději do dvou týdnů od prezidentského slibu.

 

Pro hebké sny

Můj sen je hebký,

lesknou se mu oči,

je v pyžamu

a na nohou

má roztomilé trepky.

Můj sen se směje,

hlava se mi z něj točí,

i v horkém létě

padám mu přímo

do náručí jak do závěje.

Můj sen mi dává

zase další důtku.

Snadno mi vidí

do černé duše i do žaludku.

Můj sen mi mává

s rukou na živůtku.

Zas mám v oku šponu

a koupu se

v zpěněných vodách Rubikonu.

Je to ta dobrá nebo špatná zpráva?

Konečně je tu!

Kdo by to byl řek?

Můj sen je hebký,

hebký na dotek

a voní po sametu.

O (ne)slavné revoluci

Když jsem byl ještě školou nepovinný prcek, pobýval jsem skoro pořád v klidné oáze u dědečka a babičky ve Staňkově, kde jsem trávil svůj dlouhý čas většinou čtením encyklopedií a literatury faktu, protože na cvrnkání kuliček jsem si připadal příliš malý a navíc mi to přišlo jako ztráta času. Ve škole, od které si moje rodina mylně slibovala, že mě tam naučí to, co už jsem tou dobou většinou znal, mě ještě nechtěli a internet tenkrát ještě - nebudete tomu věřit - neexistoval. A tak se moji rodiče rozhodli, že mi celkem fádní dětství zpestří výletem do Plzně na velký ohňostroj. Vypadalo to velmi slibně, ale nakonec se to neukázalo jako dobrý nápad.

Nejlepší - a vlastně i jedinou - příležitostí ke sledování ohňostroje býval v Plzni tradiční lampiónový průvod na počest tzv. Velké říjnové socialistické revoluce, která tehdy byla slavena a vzývána coby nejsvětější svátek ateistického komunistického světa. A tak jsme jednoho dušičkového dne nasedli do vlaku a já se cestou moc těšil na slibovaná barevně se blýskající světýlka a velkolepé ohňové představení. Je to jeden z mých prvních vjemů, který se mi uchoval až dodneška, a je uložen hluboko v mé paměti. Jakmile ohňostroj začal, zjistil jsem totiž, že světla se blýskají přespříliš, všude čpí hnusný pekelný kouř a hlavně - byl to ten největší rachot, který jsem dosud ve svém kraťoučkém životě slyšel, rachot mnohem horší, než jsem si ho uměl představit. A já - i když jsem jinak byl vždy klidné, rozvážné a do samostatného poznávání zahloubané dítě - jsem od první barevné rachejtličky řval jako túr a řval a řval a cítil jsem se podvedený nejapnými sliby dospělých, že to bude krásné a že se mi to určitě bude moc líbit. Řval jsem ještě dlouho poté, co rachot barevné oblohy umlkl a my jsme opět odjížděli zpátky do Staňkova, kde jsem nad knížkami o pravěkých ještěrech ještě celé týdny poznenáhlu nabýval poztrácenou duševní rovnováhu.

 

Nedělní miniglosy č.193

Na Slovensku pokračuje vyšetřování příčin zřícení rozestavěného dálničního mostu. Experti z řad kritiků české penzijní reformy tvrdí, že podle jejich závěrů je na vině jako obyčejně druhý pilíř.

-----------------------

Radek John oznámil, že odpovědné vykonávání práce bývalého ministra vnitra nebo současného parlamentního funkcionáře mu bohužel zabírá tolik času, že už mu nezbývá žádný prostor pro jeho soukromou vášeň - boj s korupcí. Protože se ale nechce svého koníčka úplně vzdát, hodlá každé druhé úterý odpoledne pracovat opět jako novinář, nejlépe v dobře zavedeném a respektovaném investigativním časopise pro klienty některé ze zdravotních pojišťoven.

 

O andělech v reálném světě

Před nedávnem jsme s přáteli debatovali o andělích. Mám-li být upřímný, andělé jako myšlenkový model jsou mi velmi sympatičtí a rád si představuji jejich možnou podobu i způsob fungování ve světě. Jen nějak nemůžu uvěřit, že něco takového skutečně existuje. Svým přátelům jsem se se svou pochybností svěřil. "Máš recht, je to fakt děsný!" řekl první. "Nezlob se, ale v tomhle s tebou opravdu nemůžu souhlasit. Jak vůbec něco takového můžeš říct?" řekl s podivem druhý. A pak se v tom vyznejte!

Dnes mi v práci zazvonil mobilní telefon. Neznámé číslo. "Tak ty prej nevěříš, že existujou andělé, jestli mám správný informace," řekl mi někdo hlasem, o kterém se nedalo přesně říct, jestli je ženský nebo mužský. Trochu drsnější barva, rozhodně nic andělsky jemného a procítěného. Rád bych volajícímu vysvětlil, že se ta věc nemá tak jednoduše, protože - podle mého - víra v princip a v reálný projev onoho principu nemusí být jedno a totéž. Ale jeho mlčení bylo takové povahy, že vyžadovalo jednoznačnou odpověď. "Nevěřím," řekl jsem potichu a byl jsem překvapen, jak to znělo nejistě.

 

O ášestkovém zápisníku s tvrdými deskami

Už mnoho let s sebou prakticky při každé příležitosti nosím malý sešit formátu A6 s pevnými deskami a hustými řádky jako pohotovost pro případ, že mne třeba něco štěpného napadne, že si něco zajímavého přečtu nebo zaslechnu, prostě jde o směs postřehů a rozličných podnětů, které z nějakého důvodu nechci zapomenout. Nejedná se o žádný deník, tu roli pro mne hraje - i když to možná tak úplně každému nepřipadá - už čtvrtým rokem blog. Dá se tedy říct, že pravidelní návštěvníci blogu mne znají dokonale, můžou v mém životě číst jako v otevřené knize, vědí, co dělám, o čem přemýšlím a čím právě žiju (jestli je jim to ovšem k něčemu dobré, to je hodně sporné). Ale co by si asi o mně pomyslel náhodný nálezce mého zápisníku, který mi dělá všude doprovod jako neviditelná ochranka (mimochodem - proti běžným zbraním asi stejně účinná jako ta prezidentská, proti airsoftovým kuličkám díky tvrdým deskám účinnější), kdybych sešitek ztratil?

 

Nedělní miniglosy č.192

Během nového výzkumu pozůstatků Napoleona Bonaparta se potvrdilo dřívější podezření, že Napoleon během svého života opakovaně užil povzbuzující prostředky, které figurují na aktuálním seznamu zakázaných látek. Evropský antidopingový výbor mu proto oficiálně odebral vítězství v bitvě u Slavkova, v bitvě u Marenga, u Jeny, u Eckmühlu i u Drážďan, stejně jako pěkná druhá místa z bitev u Lipska a u Waterloo. "Myslím, že na spravedlnost nikdy není pozdě," komentoval rozhodnutí předseda komise. "Proto se chystáme prošetřit i další podněty např. vůči Janu Žižkovi, císaři Marku Aureliovi nebo Attilovi - Biči Božímu, jen co se nám podaří najít jejich hroby. Pokud se i v těchto případech podezření potvrdí, komise bude nekompromisní a všem provinilcům hrozí - přesně podle platných regulí - až doživotní zákaz účasti ve vojenských taženích."

 

Vědecký důkaz

Mám v lásce velké štěstí

a zároveň i pech.

Jsi velké pokušení

v šeru lamp na náměstí

nahradit skutkem bezbolestné snění:

Zanechat suché archeologii

otisk své tváře

na tvých vlhkých překvapených rtech.

Důkaz, že žiji.

Josef Škvorecký: Zbabělci

Když v roce 1958, na konci temných 50.let 20.století vyšel poprvé román Josefa Škvoreckého Zbabělci, zapůsobil jako bomba nejen v zatuchlých literárních kruzích, ale v celé společnosti. Bomba notně časovaná, protože rukopis byl dokončen už v roce 1949. Autor si vydobyl uznání od šokovaných čtenářů, ale nejviditelnější bylo skoro okamžité zatracení od různorodých oficiálních míst, které vyvrcholilo stažením knihy z obchodů a zařazením Josefa Škvoreckého na černou spisovatelskou listinu, ze které vykouknul jen nakrátko ve druhé polovině 60.let a pak až po roce 1989. Mladší čtenáři mohou při čtení Zbabělců jen kroutit hlavou: Co je na tom textu závadného, vždyť je přece úplně normální! Odpovědět se dá citátem z jedné forbíny Wericha a Horníčka: "No jo, teď!"

V padesátých letech se ale román stal naprostým zjevením, už jen proto, že podával téma zatížené v té době nejhorším ideologickým nánosem - poslední dny druhé světové války - na základě skutečných živých zážitků a bez deformujících brýlí třídního nebo nacionalistického přístupu. Děj románu se odehrává mezi 4. a 11.květnem roku 1945, kdy v malém městě Kostelci (ve skutečnosti Náchodě) už je každému jasné, že válka končí a místní lidé se podle toho chovají. 

 

Nedělní miniglosy č.191

Podle komentátorů české politické scény skončilo nakonec druhé kolo senátních voleb bez výrazného překvapení. Snad jedinou skutečností, nad kterou se pozastavují některé komentáře, je to, že nakonec do volebních místností přišlo více voličů, než bylo kandidátů na uvolněná místa, takže se i v příštích dvou letech budou muset v některých případech voliči o své senátory dělit.

-----------------------

Předseda Českého svazu cyklistiky na tiskové konferenci odmítl nařčení, že je česká silniční cyklistika v dlouhodobé krizi. "Pravda, naši reprezentanti nejsou příliš často zváni na prvotřídní etapové závody typu Tour de France nebo Giro d´Italia, ale letos jsme třeba poprvé vyslali náš tým na prestižní Tour de Vatican. Kromě toho bych rád zdůraznil pozapomenutou skutečnost, že dva naši borci dál úspěšně bojují v etapovém závodu Okolo Ruské federace, který byl odstartován v roce 2006 a zrovna dnes pokračuje 752. etapou z Nachodky do Ussurijsku."

 

O dojíždění k děsným volbám

Zatímco většina normálních lidí k volbám chodí (o těch, co ani nechodí, bude ještě řeč), já k nim jezdím. Ne, není to tak, že by pro mne volby byly takovým svátkem, abych se právě jen během nich projevil jako správný sváteční řidič a jel na truc závistivým sousedům provětrat své během nesvátečních dní dobře utajené ferrari. Pravda je taková, že trochu opomíjím některé praktické věci, které se tzv. mají. Například změnit si trvalé bydliště, když se v něm již pátým rokem trvale nezdržuji, nebo si vyměnit občanku, abych případným nevěřícím Tomáškám mohl prokázat, že jsem opravdu úředně rozvedený, což ze stávající formulace "ženatý" není na první pohled zcela patrné. Doznávám se, že mě tyhle oficiální formality trápí jen v okamžiku, kdy dojde na skutečné nezbytí, a za normálních podmínek si je prakticky neuvědomuji. Vzpomenu si na ně většinou v den, kdy mi noviny připomenou, že jsou zase nějaké volby. No a protože jsem odpovědný volič, který zatím žádné doopravdické volby nevynechal, protože si celkem vážím té vymoženosti si aspoň jednou za čas vybírat, sednu v sobotu ráno na vlak a jedu volit.

 

Objetí

Objetí,

dvě srdce hladová

a jeden krevní tlak,

dech, co blízkostí se úží.

Dva sny propletené

ve společné kůži,

hebké na omak.

Objetí,

lehký dotek tváří,

maličké smítko na tvém očním víčku,

labyrint rukou a dvou těl,

z kterého anděl na chviličku

uletěl

i se svatozáří.

Objetí,

dva světy v jednom těle,

upřímné a bez obvyklých pletich,

v těle, které je

konečně po staletích

celé.

Pozn.: Když připočteme i jedny ukradené Nedělní miniglosy, je tahle básnička jubilejním 750. článkem, který jsem publikoval na tomto blogu. Dobrá příležitost poděkovat všem čtenářům za neutuchající zájem a za všechny pravidelné, občasné i jednorázové návštěvy. Takže velké díky a věřím, že aspoň jednu padesátku ještě společně urazíme.

Po západu řeckého slunce

Už jsem se několikrát zmiňoval o tom, že u mořských zátok na Lefkadě slunce zapadá velmi brzy a ještě v plné síle, což je dáno tím, že se skryje za vysokým pásmem hor. Konkrétně v místě, kde jsem pobýval já, ve Vassiliki, zapadalo slunce už před šestou hodinou, protože se převalilo přes okolní kopce vysoké přes 700 m. Den normálně pokračuje, jen slunce už nesvítí a není z něj vidět ani kousek. Trvá mu pak ještě více než hodinu, než zapadne skutečně a dopřeje si pravidelnou večerní koupel v moři.

Říkal jsem, že ze slunce už není nic vidět. Napadlo mě ale zkusit se podívat, jestli po slunci nezůstalo aspoň něco, co není pouhýma očima vidět. A pravidelní návštěvníci již vědí, že když chci vidět aspoň kousek neviditelného, zkusím se kouknout přes infračervený filtr. Tak se teď spolu můžeme podívat, co ze slunce sice už dávno není vidět, ale co i nadále září a hřeje, až se řecké hory zelenají.

 

Nedělní miniglosy č.190

Podle zdrojů z Ústavu pro jazyk český se po přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla snížil jazykový rating slova Ruzyně natolik, že toto slovo bude nejspíš v dohledné době vyřazeno z tzv. vyjmenovaných (dříve vybraných nebo vyňatých) slov. Podle mluvčího specializované a vlivné ratingové agentury Y-Words Agency však další dlouhodobý vývoj může být přesně obrácený: "Vzhledem k rostoucímu počtu zatčených českých politiků, o kterých se v médiích hodně píše, je pravděpodobné, že se slovo Ruzyně bude zase více citovat i v jiných souvislostech, než ve spojitosti s létáním, a do vyjmenovaných slov po Z by se po nějaké době zase mělo vrátit."

-----------------------

Hlavní hygienik Michael Vít uvedl, že ho výsledky víkendových voleb do krajských zastupitelstev na rozdíl od mnoha politologů a politických komentátorů nepřekvapily: "Vždycky jsem říkal, že medializované případy otrav metanolem jsou jen viditelnou špičkou ledovce. Volby potvrdily moji obavu, že počet lidí s čerstvými poruchami vidění je aktuálně v populaci mnohem větší, než jsme původně očekávali."

 

O mé Nobelově ceně

Pozn.: Tématem týdne je tentokrát "To je moje!" Popravdě, nechtěl jsem na toto téma původně nic psát, zdálo se mi ( a pořád zdá) být divné a nemotivující. Ještěže občas přijdou ze světa zprávy, které tou správnou motivací k článku být umějí a ještě se s nimi nepříliš štěpné téma týdne sveze. Jen se bojím, že když bude podobných zpráv pro milovníky absurdního humoru víc, budu moct své tradiční Nedělní miniglosy dočista zabalit, protože k nim už nebudu muset nikdy nic domýšlet. Bude stačit jen holé agenturní sdělení a čtenáři se budou válet smíchy. Nějak je mi jako v této kauze několikrát potrefené huse z takového humoru smutno.

Konečně to přišlo! Čas se naplnil, spravedlnost zvítězila a cena je moje!! Podobně jako si jeden z našich sportovců již v dětství předsevzal stát se olympijským vítězem a letos v Londýně se mu to podařilo, já jsem se jako dítě rozhodl, že jednou dostanu Nobelovu cenu. Bylo mi celkem jedno za co, ale tušil jsem, že laureáti této ceny požívají v celém světě velké vážnosti, což - jak jsem si představoval - musí být docela fajn. Kromě toho v mé rodině ještě tou dobou nikdo Nobelovu cenu neměl a já jsem si říkal, že by nebylo od věci být první. No a taky jsem velmi rád jezdil vlakem a říkal jsem si, že jet vlakem až do Stockholmu na slavnostní předávání by mohl být zážitek skoro srovnatelný s tím, když jsme onehdy s rodiči jeli rychlíkem z Plzně do Prahy do zoo. Tušil jsem, že se Nobelova cena dává nějakým vědátorům, což mě vedlo k zájmu o přírodní vědy. Samozřejmě, nejraději bych tehdy dostal Nobelovu cenu za znalosti historie světových šampionátů ve fotbale, ale nebyl jsem si jistý, zda švédské akademiky přesvědčím, aby pro mne tuto dost specializovanou kategorii otevřeli, když i taková věda, jakou je ekonomika, si musela pěkných pár let počkat ve frontě.

 

Na křídlech haiku

Občas mám tendenci napsat článek velmi dlouhý a velmi osobní. Většinou tehdy, když se mi podaří nějak výrazně emocionálně vybudit, třeba když se rozčílím kvůli něčemu, co stejně nedokážu ovlivnit, nebo třeba pocítím intenzivní stesk po něčem, co považuji za doopravdy důležité (podotýkám, že takových věcí není moc). V takové chvíli napíšu "na první dobrou" dlouhatánský článek, přečtu si ho po sobě a zjistím, že jednak je osobní příliš a překračuje tím křehkou vnitřní hranici, kterou jsem si sice nijak nestanovil, ale dobře ji cítím, jednak naprosto postrádá aspoň částečný odstup a nadhled, který by měl podle mého názoru být vždy finálním korektorem textu. A protože takový článek bývá opravdu předlouhý, užvaněný a neskonale nudný - tolik, že z něj musí jít na případného čtenáře zívání, není lepší řešení, než papírový několikastránkový otisk pochodující emoce zmuchlat a zahodit, nakouknout na úplně opačnou stranu literárního spektra a zvolit asi tu nejstručnější možnou formu, formu haiku. Možná se do těch sedmnácti slabik původní článek nepodaří úplně zkoncentrovat, možná se nepovede vyhmátnout ani hlavní téma, ale kdyby nic jiného - vám, čtenářům, čtení takového textu nezabere tolik drahocenného času :-).

 

James Thurber: Muž ve středním věku na létající hrazdě (The Middle-Aged Man on the Flying Trapeze)

Není-li člověku zrovna do skoku, dělává roztodivné věci. Já kupříkladu, není-li právě do skoku mé duši, utíkám ke knížkám, které dobře znám a rád se k nim vracím, ke knížkám, které mě dokážou potěšit a dokážou na chvíli vyžehlit varhánkovité chmury na tváři. Jednou z nich je určitě povídková knížka Jamese Thurbera Muž ve středním věku na létající hrazdě. Vezmu-li to přesně podle názvu, opravdu nevím, s jakou knihou bych se měl v tomto období lépe identifikovat.

James Thurber byl ve své době velmi uznávaným americkým humoristou, mluvilo se o něm jako o nástupci Marka Twaina. Kdysi mě na něj ve své hře Malá noční inventura upozornil můj další oblíbenec, Miroslav Horníček. A opravdu nelituji, protože se ukázalo, že styl Thurberova humoru je mi velmi blízký a chvěje se často na stejné vlnové délce jako moje bránice. Trochu mne mrzí, že jde dnes už o pozapomenutého autora. Nevím, že by se o něm učilo v literatuře (možná mě vyvedete z omylu) a když to srovnám třeba s Williamem Saroyanem (jehož Odvážný mladý muž na létající hrazdě se v názvu povídkové knihy odráží), který má v českém prostředí až neuvěřitelně a možná i neúměrně silnou pozici, James Thurber se krčí daleko v koutě a podle jména ho zná málokdo. Ale možná si jen většina z vás poťuká na čelo a řekne mi, že žiju v bludu. Osobně bych byl jedině rád, protože knížku Muž ve středním věku na létající hrazdě mám moc rád, a to už dávno - od doby, kdy jsem měl do středního věku daleko.

 

Nedělní miniglosy č.189

Politologové i angažovaní zástupci veřejnosti se stále přou, zda incident, kdy byl prezident republiky Václav Klaus v Chrastavě ohrožován útočníkem s airsoftovou pistolí, byl nebo nebyl atentátem. Rozptyl názorů je pozoruhodný: Zatímco jedno extrémní křídlo tvrdí, že o atentátu se vůbec nedá mluvit, naopak útok plastovými kuličkami je možné považovat za tělu velmi prospěšnou masáž, která způsobuje žádoucí místní prokrvení, podle druhého extrémního názoru se jedná o nejzásadnější ovlivnění českých dějin od bitvy na Bílé Hoře, a proto je nutné vložit do trestního zákoníku nový trestný čin "Popírání atentátu".

-----------------------

Do České republiky přiletěl speciál srílanské armády se slonicemi Tamarou a Janitou, které doplní chov těchto zvířat v pražské zoo. Proti transportu protestovali jednak ochránci zvířat, kteří pro slonice marně požadovali vyrobení speciálních záchranných plovoucích vest pro případ nouzového přistání na moři, jednak zástupci Evropské komise pro dohled nad odzbrojováním, kteří vzhledem k transportu slonic vojenským letadlem považují úředně Tamaru i Janitu za bojové slony.

 

Řecká fotosměska

Určitě to znáte: Vrátíte se odněkud z dovolené a máte spousty fotek, které se na pohled nedají pro nic rozumného použít. Vlastně v tu chvíli už ani přesně nevíte, proč jste právě tohle vůbec fotili. A přesto je vám z nějakého zvláštního důvodu líto ty fotky - často nepříliš technicky vyvedené - jen tak vyhodit. Co kdyby se opatřily krátkým popiskem, který by je zasadit do maličko jiných souvislostí? Třeba by z nich mohla vzniknout zajímavá fotosměska.

Tak to tentokrát zkusím i já. Berte následující řeckou fotosměsku jako malé intermezzo mezi řeckými dovolenkovými reportážemi a standardním blogovým podzimem. A taky je prosím berte s nadhledem - jako je beru i já.

Dva roky prázdnin v nebarevném světě

Dvouslovný esej,

román v jedné větě,

dva roky prázdnin

v zamlklém nebarevném světě.

Malířům bez palety

jde jejich malba ztuha

a přes obzor se klene

dvojitá šedočerná duha.

I když je celkem teplo,

na kůži trochu zebe

místo modrého

jen nízké olověné nebe.

Pobledlá je barva

opálených lící,

když na nebi září

jen černé díry a bílí trpaslíci.

Naštěstí mám však dost indicií,

že i v nebarevném světě žijí

lidé s pestrobarevnou fantazií.

Po starém chodníčku k hoře Skaros

I když už jsem z lefkadské dovolené doma, ještě jsem vám zůstal dlužen pár fotek z posledního dne a z mého posledního výletu.

Naplánoval jsem si totiž výlet čtyřkolkou skoro kolem celého ostrova - s tím, že hlavním bodem programu bude procházka z vnitroostrovní vesničky Kolyvata po původním starém kamenném chodníku (jedním z mála vůbec dochovaných), kterému se říká monopathi a vede do vrcholové oblasti hory Skaros, do míst, kde se dochovaly zbytky starého dubového lesa. Po hlavní silnici jsem tedy dojel do Nikiany, ve které se odbočuje na křižovatce vtipně značené jen z jedné strany, takže je dobré odbočku hledat ve zpětném zrcátku :-).

 

Nedělní miniglosy č.188

Proti vysokým cenám ryb chtějí zasáhnout někteří úspěšní podnikatelé ze severu Moravy. První rybí druh, u kterého se podařilo výrazně snížit cenu pro koncové spotřebitele, jsou tzv. pančovičky.

-----------------------

Medvěd, který byl v minulých dnech několikrát spatřen ve vinicích na Břeclavsku, je pravděpodobně jen předvojem větší migrační vlny medvědů ze Slovenska. "Slovenští medvědi se doslechli, že na Moravě jsou dobré podmínky k životu a menší konkurence na pracovním trhu, pokud se chtějí bez náročných rekvalifikací uplatnit jako skuteční medvědi," řekl nám mluvčí cizinecké policie. "Muzikálnější kusy by se navíc mohly uplatnit v tradiční české opeře Prodaná nevěsta, která se dnes ve slovenských divadlech prakticky nehraje." Se zájmem sledují integrační snahy i medvědoprávní mezinárodní organizace, které dosud Českou republiku ve vztahu k medvědům spíše kritizovaly - zejména kvůli tradiční české kulinářské specialitě Šest medvědů s cibulkou.

 

Fotohádanka č.12

Protože jsem dnes neměl moc času na zpracování posledního většího článku z lefkadské série, napadlo mne, že přidám aspoň malou víkendovou fotohádanku. Co myslíte, že je na následujícím obrázku?

 

 

 

Výstup na nejvyšší body Lefkady

Výstup na oba nejvyšší body ostrova Lefkada - dvojvrchol Stavrota s jedním vrcholem ve výšce 1182 metry (pro zjednodušení jsem si ho pro sebe neoficiálně nazval Stavrota I) a s druhým ve výšce 1167 metrů (pro mne Stavrota II) je určitě pro běžného a možná i pro mírně partiového horolezce zívačka, ale pro turistu mých parametrů, jehož těžiště je už velmi obtížné přitisknout těsně ke svahu, jde o celkem adrenalinovou záležitost. A to jsem se do dobrých 850 metrů vyvezl čtyřkolkou po nové silnici hornatým centrem ostrova, takže mi vlastně zbýval jen malý kousek. Ale i ten malý kousek je tak nepodobný tomu, co turistický ruch nabízí na pobřeží, že jde - je-li navíc dobrá viditelnost a to byl tentokrát ten případ - o zážitek opravdu mimořádný, aspoň tedy pro mne. Již při své první návštěvě ostrova jsem na nejvyšší bod vylezl. Tehdy jsem šel pěšky poctivě až od moře, ona ta dnešní moderní asfaltka byla tehdy jen kamenitou pěšinou, byla to výprava na padesát kilometrů, kdy jsem za tmy vyrážel a za tmy jsem se vracel. Ale tehdy jsem nestihl oba vrcholy a mrzelo mne to: Ten nejvyšší nemá tak kouzelný rozhled směrem k jihu, protože mu cloní jeho o pár metrů nižší bratříček. Dnes budou mít v eportáži hlavní slovo fotky, v článku se soustředím jen na vlastní výstup, i když den to byl dlouhý a zážitky pokračovaly i po návratu, tzn. po asi třech a půl hodinách v docela náročném a zrádném terénu. Proto nebudu psát ani o vesničce Sivros, kudy jsem projížděl (blíže třeba v článku Prameny u vesničky Sívros) ani o mém oblíbeném klášteru Agia Paraskevi, kde jsem se těsně před výstupem zastavil (viz článek Klášter Agia Paraskevi).

Lefkadou na čtyřech vachrlatých kolech

Doprava tentokrát v dovolenkovém Řecku vyvádí i nadále mírná alotria: Po zmeškaném letadle (ale to pochopitelně nebyla alotria dopravy, v tomto případě by mi drobné, asi dvouhodinové zpoždění docela pomohlo) a po mírném praní s autobusovými spoji, jsem sáhl k nejhoršímu - k zapůjčení čtyřkolky. Jak ti, kteří na tento blog zavítají častěji, vědí, jsem nemotorista. Nikdy jsem nevlastnil automobil, kamion ani motokolo. Ano, mám už vybranou značku, kdybych náhodou v budoucnu podlehl nutkání jezdit si svobodně tam, kam mne teď v potu tváře a s různými úskalími dovážejí (anebo taky ne) prostředky hromadnější dopravy. Pak bych ovšem musel obnovit dávno zašlý lesk svého řidičského průkazu, který normálně dlí mezi dávno vybranými vkladními knížkami a podobnými nepotřebnostmi a ani by chudák nepoznal denní světlo, kdybych čas od času nejel do Řecka.

Dovolenkový režim

Postupně jsem tady na Lefkadě najel na celkem ustálený denní režim, tolik nepodobný mému pohříchu ustálenému režimu českému. Vstávám kolem půl osmé, kdy dole v zahradách je ještě stín, ale nejvyšší vrcholky hor kolem už nasvěcuje sluníčko. Mezi osmou a desátou v zahradách běhám nebo "lovím hady" :-) a pak se z toho vždycky musím aspoň krátce vzpamatovat. Kolem desáté na balkóně mezi pomerančovníky, citroníky, fíkovníky a olivovníky snídám. Pomalu a klidně, tedy opět naprostý opak situace v běžný pracovní den. Pak si většinou tak do půl dvanácté čtu, většinou se snažím v různých průvodcích, v knížkách o Lefkadě (je jich pořád překvapivě málo) a v podrobných mapách najít něco zajímavého, na co se budu chtít vyptat nebo co budu chtít vidět na vlastní oči. Pak sbalím věci na den a vyrážím do města do přístavu, kde už v jedné z místních kaváren vědí, že si dám frappé a šťávu z pomerančů a na tenhle "pohon" budu asi hodinku a půl túrovat jejich připojení k internetu, abych stihl napsat a publikovat texty, které si pak vy můžete přečíst.

Ostatní kontakty dost opomíjím, nestíhám chodit si číst své oblíbené blogy, nestíhám mailovat, jak jsem běžně zvyklý. Jestli nepociťuji abstinenční příznaky? To si tedy pište, že pociťuji! Už mockrát jsem měl rozepsáno to, co jsem si moc přál napsat, ale zatím se mi nakonec vždy podařilo vše vymazat a nic neposlat. Přesvědčuju se, že je to snad pro dobro věci, ale jde mi to sakra těžko, to přiznávám. Jedno frappé a jeden "fresh orange juice", to je dohromady sedm padesát, s dýškem osm za necelé dvě hodinky; takhle drahé připojení k internetu jsem ještě nikdy neměl. Ale taky ne takhle chutné. A je příjemné po vzoru Řeků o siestě jen tak ve stínu zevlovat z kavárny, co se v ulici v přístavu děje.

Na lovu hadů

Hned na začátku se musím omluvit nadšeným herpetologům i vyděšeným ochráncům přírody za trochu matoucí a přehánějící nadpis. Na tomto lovu hadů nebude ani žádnému hadovi ublíženo, dokonce ani žádný nebude spatřen. Což nic nemění na tom, že hlavním bodem dnešního ranního programu byl opravdu lov hadů; určitě nebylo záměrem v zájmu sledovanosti použít jen zajímavý marketingový titulek, podobně jako když se pod mnohé slibujícím nadpisem "32 nových sexuálních poloh" skrývá zásadní informace, že při poslední hodině matiky byla jako obyčejně děsná nuda.

Já jsem totiž dnes ráno opravdu vyrazil do lefkadských zahrad na fotografický lov hadů. Aktuální počasí je tady nádherné, odpolední teploty se šplhají znovu ke třicítce a mají jít ještě výš, nicméně na zdejší poměry už začínají být docela chladné noci - považte, včera klesly nejnižší ranní teploty až někam k šestnácti stupňům, což je tedy - zvlášť když občas mrknu na aktuální počasí v Čechách - opravdu pobuřující. Ráno se vytváří z vlhkého přímořského vzduchu chladivá rosa a slunce vychází zpoza okolních kopců rovnou v plné síle (nezdržuje se žádnými červánky) a jako první začne ohřívat východní stráně kopců nad městečkem Ponti.

Nedělní miniglosy č.187

Není to už jen metanolová aféra, která bouří dlouho stojaté vody kolem českého alkoholu. České obchody totiž v týdnu obsadila zásahová jednotka Evropské unie, která hodlá vynutit svůj dřívější zákaz používat slovo RUM pro jiné výrobky než alkohol z cukrové třtiny. Obsazeny byly obchody s hudebními nástroji, odkud byly staženy veškeré trumpety, z obchodů s prostředky pro dům a zahradu zase zmizely krumpáče. V knihkupectví byl zabaven celý dosud neprodaný náklad Werichových pohádek Fimfárum. Čeští politici se snaží aspoň vyjednat, aby se v učebnicích dějepisu mohlo nadále používat sousloví Občanské fórum, a ve výjimku doufají též učitelé i studenti pražské UMPRUM. Odpovědní činitelé o celém zásahu hovoří jen neradi. Náš dobře informovaný zdroj uvedl jen: "Kdybych se to slovo nebál použít, řekl bych, že to byl pěkný šrumec!"

-----------------------

Profesionální chovatelka psů podala na jednoho z českých telekomunikačních operátorů trestní oznámení pro klamavou reklamu, protože v ní nabízel levně kvalitní pokrytí, ke kterému se pak podle oznamovatelky nechtěl znát.

 

Kláštery Faneromeni a Odigitria

Na Lefkadě se nachází přibližně deset klášterů. To je věta jako vystřižená z učebnice nesprávné češtiny: Je-li něco vyjádřitelné v kusech, nehodí se v jazyce takto zaokrouhlovat. Přibližně deset lidí by pak mohlo být interpretováno i tak, že je jich přesně 9,8, protože jeden z nich nemá hlavu. Ale v případě lefkadských klášterů je určitá nejistota na místě, protože situace se v průběhu času mění.

Při každé návštěvě si kupuji novou podrobnou mapu ostrova. Mohlo by se to zdát jako vyhazování peněz, zvlášť když podrobná mapa, která jediná za to asi opravdu stojí, protože s těmi obyčejnými za euro či za dvě se dá v méně přehledném terénu a ve spleti oficiálních a neoficiálních cest docela snadno zabloudit (ale samozřejmě máte-li zájem jen o hlavní pláže, i obyčejná mapa bohatě postačí). Podrobná mapa se však rok od roku proměňuje: Jednak se postupně dostavují zpevněné silnice místo původních kamenitých cest, nad čímž sice jako romantický turista nejásám, protože to zbavuje cestování ostrovem původního půvabu, ale dobře vím, že v tomhle směru se pokrok nedá zastavit. Jednak se v nových vydáních mapy překvapivě objevují nová místa, která původně zahrnuta nebyla. Ne, že by neexistovala, ale na mapu se z neznámých důvodů nekvalifikovala a konstruktéři mapy podlehli až soustředěnému nátlaku turistů, kteří o taková místa měli zájem.

O tom, proč je moudré věřit ve víly

Téma týdne se tentokrát týká víry ve víly, takže těm, co na moje stránky chodí častěji a vědí, že se vílám věnuji dlouhodobě a nedám na ně dopustit (viz např. nedávná povídka O ztracené víle), musí být jasné, že se na takové téma jsem schopen krátce ozvat i z Řecka.

Myslím si totiž, že víra ve víly je velmi, velmi užitečná. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že je na ní dobře vidět, kolik taková báječná nebo aspoň celkem neškodná víra dokáže zplodit nechápavců, kteří si neumějí představit, že by mohlo existovat i něco mimo jejich svět. V jejich světě přece víly nejsou, tak nemohou jaksi existovat vůbec, to přece dá rozum; dá se to vysvětlit a dokázat! Ale přitom je to podobně stupidní závěr, jako kdybych popřel existenci cigaret jen proto, že právě já nekouřím, a začal bych hlásat, že člověk nedokáže plavat, protože mně to z nějakého podivného důvodu nejde. Víly jsou podle mne moc důležité právě pro své vyznavače, mezi něž se počítám, hlavně proto, že nám ukazují naši vlastní nechápavost na příkladu, kterému rozumíme: Dokážeme vždycky připustit cizí víru podobně jako bychom rádi, aby ostatní připustili naši víru ve víly? Nevím, jak vy, ale já se každou chvíli přistihnu, jak odmítám to, v co jiné lidé věří, pod různými - hlavně rozumovými - záminkami. A v ten okamžik stojí za to si říct: Teď se právě chováš jako klasický vílotepec, jen tepeš shodou okolností něco jiného než víly; měl bys chvíli nemluvit a nekázat, ale spíš poslouchat a představovat si. Třeba objevíš další krásná stvoření podobná vílám, o kterých jsi doposud neměl ani ponětí.

 

O cyklistickém výletu a andělu strážném

Je čtvrteční odpoledne a venku právě podle slovníku Josefa Hlinomaze padají ševci a sem ta i nějaká ta švadlena. Zatím každý den spadlo aspoň symbolicky pár kapek, no a dnes se počasí po dlouhém váhání rozhodlo odstoupit od symbolismu a spustilo bandurskou. Dlouho tomu nic nenasvědčovalo a já se připravoval na celodenní cyklistický výlet do hor. Možná si říkáte, kde je vůbec možné na poměrně malém ostrově nastřádat trasu na celodenní cyklistický výlet. Proto budu přesnější: Mělo jít o můj celodenní cyklistický výlet do hor. Už je vám to jasnější?

Kdysi jsem na kole docela jezdil. Je to ovšem moc dávno, v době kdy klasickým kostitřasům sice už odzvonilo, ale horská kola ještě neexistovala. Tehdy jsem absolvoval jako vrchol svého cyklistického období několkadenní přejezd Slovenska a dodnes si pamatuji lopotné zdolávání hřbetu Nízkých Tater přes Donovaly. Tehdy - mlád a v plné formě - jsem měl co dělat s převýšením 600 metrů. Dnes, po mnoho let bez jediné stopy tréninku a s kolem půjčeným z půjčovny, jsem si naplánoval výjezd do lefkadských kopců s převýšením něco přes 1100 metrů. Ještě se divíte, že mluvím o celodenním výletu? Tím spíš, že nerad jezdím do kopce.

Obrazy z mořské pěny

Slunce se večer koupe v moři,

pomalu do něj tělo noří

a já jen zírám udiveně,

co vše je vidět v mořské pěně.

Sny se mě drží jako klíště:

V příboji z jemné vodní tříště

nejčastěji ze všech místních druhů

ve vlnách vídám slanou duhu.

Věda dnes pro to nemá vysvětlení,

skeptici lžou, že nic takového není;

v učených knihách chybí popis přesný.

Obrazy v pěně cizím očím skryté,

podobou blízké bájné Afrodité

stejně zas v noci promění se ve sny.

Kulinářské okénko

Když jedu do Řecka, nikdy si předem nezařizuji žádné stravování. Každý den si podle aktuální nálady a kondice vybírám, jestli zůstanu na broskvích a melounu, něco si spíchnu doma v kuchyňce nebo si zajdu na nějakou dobrotu do taverny nebo do grillbaru. Nechci svůj dovolenkový čas marnit dlouhým vyvářením jako jeden z mých bývalých sousedů, který vždy chodil za kuropění vítat v přístavu rybáře a kupoval od nich část úlovku, který pak celý den na různé způsoby připravoval tak, že pavlovsky slinili všichni bez ohledu na národnost do vzdálenosti tří kilometrů od epicentra.

Když už, dělám si rychlý řecký "šéfův salát". Nevím jak vy, ale já mám celkem rád maso; nelibuji si sice v různých zabijačkových hodech, ale na maso jsem zvyklý a neprojevuji velké nadšení z dušené čekanky nebo naklíčené pšenice. Proto mě zpočátku moc nelákal ani klasický řecký salát. Byli jsme kdysi s mou bývalou manželkou v jedné taverně nad pláží Porto Katsiki, ona si dávala svůj oblíbený řecký salát a vysvětlovala obsluze, že mě tím asi neuctí a že si budu muset dát něco z masa. Pán se zamyslel a podotkl, že mi tedy připraví šéfův salát, který prý je přesně pro takové masožravce, jako jsem já. Nedíval jsem se na to optimisticky, ale nakonec mě výsledek mile překvapil. V šéfově salátu byl navíc drcený tuňák a vajíčko natvrdo, jinak vše jako v řeckém salátu. A tehdy jsem téhle variantě salátu přišel na chuť a při svém pobytu v Řecku si ho vždy aspoň dvakrát, třikrát připravím.

O hlavním městě Lefkadě a cestování autobusem

Budete se možná smát, ale ani jednou během svých předchozích pobytů na Lefkadě jsem nenavštívil hlavní město. Každý průvodce po ostrově začíná představením hlavního města, tak by se asi malá návštěva slušela, ale mne do města kupodivu nic netáhlo. Ale dnes, kdy už jsem (z donucení) zkušený cestovatel řeckou hromadnou dopravou, nechám se převézt do hlavního města autobusem, je to za půl darma a já si budu moci škrtnout jeden z mnoha restů.

O běhání v zahradách a japonštině s řeckým přízvukem

Ve Vassiliki právě lije, zatímco já na internetu čtu informace o počasí, které pro Lefkadu hlásí slunečno a teplo. Centrální horský masív Stavrota je celý v černých mracích, takže jsou z něj vidět jenom nižší partie. "Horňáci" si dneska na své nepřijdou. Pak věřte internetu! Mimochodem, je pěkné sledovat z kavárny, jak na ulici prší, určitě lepší než moknout venku a sledovat, jak lidi v kavárně sledují, jak moknete.

 

 

Aklimatizace a popříjezdové rituály

Pozn.: Tato reportáž navazuje na články Jak se při cestování vyhnout nudě a Ne vždy je zpoždění nepříjemné.

Když jsem kolem čtvrt na tři dorazil taxíkem z hlavního města Lefkada do svého přechodného přímořského bydliště, lilo zrovna jako z konve. Prý už druhý den po sobě, považte! Na polovinu září na Lefkadě hodně netradiční počasí. V říčce poblíž mého apartmánu, kterou jsem vždycky viděl jen jako vyschlou, dokonce tekla skutečná nekašírovaná voda! Klíč byl v zámku a já se mohl pokojně nastěhovat. Praštil jsem sebou o postel a v těch několika vteřinách, než jsem usnul, jsem si ještě stihl uvědomit, že jsem vlastně zmeškáním svého letadla přišel jen o jedinou noc, přičemž náhradou mi byla spousta netradičních zážitků. Pravda, přišel jsem i o něco peněz za letenku, autobus, taxík… Když to spojím s penězi, které jsem musel zaplatit za volné lůžko jinak dvoumístného apartmánu, napadlo mne, že jsem mohl udělat dobrý skutek a dát si inzerát, že zaplatím kompletní čtrnáctidenní pobyt na Lefkadě tomu, kdo mne ve správný čas probudí, abych stihnul letadlo, a bude ochoten mne snášet jako spolubydlícího na jednom pokoji. Kdybych to udělal (a byl bych na rozdíl od skutečnosti ochoten hodnotu věcí vnímat jen jako odraz jejich ceny) ještě bych něco ušetřil. Ale vysvětlujte někomu, že si takovým inzerátem neděláte z lidí legraci a zároveň že nejste zvrhlík Bartákova kalibru!

Nedělní miniglosy č.186

Sociální demokracie ústy svého předsedy oficiálně protestovala proti tomu, že jedovatý metanol hoří oranžovým plamenem, zatímco běžný a v malých dávkách neškodný etanol hoří modře. "Tuhle barevnou symboliku považujeme za politicky nekorektní a budeme se dožadovat nápravy soudní cestou," řekl nám Bohuslav Sobotka. "Je mimochodem velmi zajímavé, že něco takového se objevuje právě v období před volbami, takže bychom se vůbec nedivili, kdyby i za touto diskreditační kampaní oranžové barvy stál ministr vnitra Kubice." Poslanci dotčené strany připravují pro příští schůzi Poslanecké sněmovny návrh společného usnesení: "Myslím, že pro všechny strany kromě ODS, která z neslýchaného protěžování modré bary profituje, by mohlo být přijatelným kompromisem, kdybychom se dohodli, že metanol bude propříště hořet zeleně."

 

Ne vždy je zpoždění nepříjemné

Ne vždy je zpoždění nepříjemné. Kupříkladu včera mi zpoždění letadla do Athén napovědělo, zda mám jet z letiště taxíkem, mířit při tom na řidiče laserově zaměřovanou špuntovkou a křičet na něj "rychleji, no tak rychleji!!!", abych stihnul spoj na Lefkadu v 16:30, nebo v klidu počkat na místní letištní rychlíkový autobus a jet za desetinovou cenu a bez nervů na athénské autobusové nádraží. Stejně - jak se ukázalo - bych se na nádraží hned nezorientoval, protože místní způsob prodeje jízdenek pro mě byl dost překvapující. Není tu totiž jedna velká centrální pokladna, ale desítky maličkých lokálních pokladniček. Každá trasa má svou zakouřenou kancelář, svou pokladnu, svého zaměstnance. Podobné, jako kdyby na Florenci byla speciální kukaň pro autobusy do Prostějova, zatímco do Liberce by se lístky prodávaly na druhém konci nádraží.

Navštívit athénské autobusové nádraží je proti aseptickému modernímu letišti docela živý a mírně orientální zážitek. Jakmile vystoupíte z letištního autobusu a máte dokonce zavazadlo, obklopí vás několik taxíkářů a prodejců ubytování, stejně jako houf žebrajících dětí. Celé nádraží je oplechované z boků i shora a připomíná mi jednu velkou vietnamskou tržnici, jen místo Vietnamců jsou tu autobusy. Spousta nemalebných zákoutí, která bych rád vyfotil, ale trochu jsem se bál upoutávat pozornost na svůj foťák; navíc tu sem tam postává mračící se bdělý policista a já se nechtěl dostat do situace, kdy zarputilému majorovi posunčinou vysvětluji, že nejsem turecký špión a nádraží podle nejlepších švejkových tradic fotím jen proto, že se nehejbá a nemusí se mu říkat, aby se tvářilo příjemně.

 

Jak se při cestování vyhnout nudě?

Přátelé se mě občas ptají, zda jezdit opakovaně na dovolenou do míst, která už znám, není tak trochu nuda. Není, samozřejmě, odpovídám. Ale znáte to, ta otázka se vám dostane pod kůži a vy sami začnete uvažovat, zda něco jako nudu opravdu nepociťujete, když by se to asi podle mínění ostatních slušelo. A tak podobně jako v dlouholetém partnerství neškodí kvůli oživení občas narušit zaběhnuté stereotypy, zauvažoval jsem, zda bych něco podobného neměl udělat ve svém dlouholetém vztahu s Lefkadou. Ale kudy do toho, když cesta letadlem je bezproblémová a celkem krátká, cestovka všechno důležité zařídí a vy jedete do míst, která už důvěrně znáte? Věřte mi nebo ne, přišel jsem na to a mohu teď každému poradit podle vlastního experimentu: Chcete narušit zaběhnutý stereotyp v cestování na dovolenou? Nechte si uletět letadlo!

Samozřejmě vůbec nepomáhá, když zmeškáte letadlo na trase, kde spoje létají každé dvě hodiny. Ale zmeškat charterový let, který vás má dopravit na celkem odlehlé a v jádru spíš vojenské letiště, navíc v zemi, která je sice podle mapy a podle politiků v Evropě, ale již podle ekonomů a lidí, kteří z nějakého důvodu nemohou létat letadly, od Evropy odděluje nemalá řada překážek - třeba moře nebo země mimo Evropskou unii, to přináší skutečnému světoběžníkovi to pravé vzrušení. Když tohle vzpružovadlo vyzkoušíte a mastňáckému přímému spoji jen zamáváte na pozdrav, otevře se před vámi konečně krásná říše cestovatelského dobrodružství, improvizace a adrenalinu. Prostě SVĚT NENUDY.

 

Haiku s pozdravy moře

V posledních létech se mým cestovatelským měsícem stává září. Možná je to tím, že jsem byl dlouhá léta s dovolenou odkázaný na prázdninové měsíce, možná mne jen děsí davy prázdninových turistů zakousnutých den co den do masa mořského pobřeží a přímořských městeček.

Mám rád září na řeckých ostrovech. Počasí je tu stále krásně letní, mořská voda vyhřátá a ulice a pláže rozhodně nejsou přecpané. Za pár hodin, stejně jako už šestkrát před tím, odletím na iónský ostrov Lefkada. Ti, co na můj blog chodí pravidelně, už vědí, že se ke svým zážitkům z Lefkady postupně vracím v textech a občas i ve fotografiích ve speciální rubrice Črty z Lefkady. Už jsem tu zažil a viděl mnohé, ale mnohé jsem ještě vidět nestačil. Poznal jsem tu spoustu místních lidí a je to tak zajímavé, že mne to láká k poznávání dalších. Už jsem okusil mnoho zdejších chutí a vůní, ale čím víc jich je, tím víc poznávám, co všechno mi ještě k poznávání zbývá. Snad i proto se znovu vracím.

 

Nedělní miniglosy č.185

Evropská unie doporučila Řecku zavést kvůli řeckému dluhu šestidenní pracovní týden. Ekonomičtí experti připouštějí, že prodloužení pracovní doby by mohlo mít na vývoj situace pozitivní vliv. Z matematického modelu vývoje zadlužení však vyplývá, že aby tento postup byl úspěšný, Řekové by museli pracovat minimálně osmnáct dnů v týdnu.

-----------------------

Poslanec David Rath se ve svém dalším "vazebním vystoupení" v Poslanecké sněmovně se skromností sobě vlastní přirovnal k Ježíšovi. Pozorovatelé proto předpokládají, že bývalý hejtman chce svou obhajobu postavit na skutečnosti, že v krabici nesl původně jen minerální vodu, která se mu díky zázraku proměnila cestou ve víno a všechno ostatní. Vyšetřovatel tuto verzi zatím nekomentoval, pouze vyjádřil přesvědčení, že pokud v Rathově případu zasáhla boží ruka, při podrobném vyhodnocení stop se najdou její otisky prstů.