O dojíždění k děsným volbám

Zatímco většina normálních lidí k volbám chodí (o těch, co ani nechodí, bude ještě řeč), já k nim jezdím. Ne, není to tak, že by pro mne volby byly takovým svátkem, abych se právě jen během nich projevil jako správný sváteční řidič a jel na truc závistivým sousedům provětrat své během nesvátečních dní dobře utajené ferrari. Pravda je taková, že trochu opomíjím některé praktické věci, které se tzv. mají. Například změnit si trvalé bydliště, když se v něm již pátým rokem trvale nezdržuji, nebo si vyměnit občanku, abych případným nevěřícím Tomáškám mohl prokázat, že jsem opravdu úředně rozvedený, což ze stávající formulace "ženatý" není na první pohled zcela patrné. Doznávám se, že mě tyhle oficiální formality trápí jen v okamžiku, kdy dojde na skutečné nezbytí, a za normálních podmínek si je prakticky neuvědomuji. Vzpomenu si na ně většinou v den, kdy mi noviny připomenou, že jsou zase nějaké volby. No a protože jsem odpovědný volič, který zatím žádné doopravdické volby nevynechal, protože si celkem vážím té vymoženosti si aspoň jednou za čas vybírat, sednu v sobotu ráno na vlak a jedu volit.

 

Vlakem jezdím rád - s čestnou výjimkou zubaře - skoro kamkoli. Jezdit kvůli svým různým opominutím ve vztahu k úřadům z Dobřichovic do Rokycan je ještě dobré. Kdybych se nepřestěhoval do Dobřichovic ale třeba do Osoblahy, je možné, že bych měl větší motivaci na úřady zajít a všechny náležitosti ve správných termínech a náležité kvalitě vyřídit. Takhle si ráno přivstanu a za dvě hodinky a něco můžu mít odvoleno. Stejně jako minulý týden. Když jsem ale po spočtení výsledků zjistil, že do druhého kola senátních voleb postoupili dva kandidáti, které jsem při výběru svých favoritů vyřadil jako první a jejich volební lístky jsem ještě afektovaně zmuchlal a zahodil do směsného odpadu, aby se od nich nenakazil slušný vytříděný papír, rozhodl jsem se, že poprvé v životě ve druhém kole k volbám prostě nepřijdu. Přece je mi úplně lhostejné, kdo z těch dvou zoufalých kandidátů vyhraje, vždyť já ani s jedním z nich nechci mít nic společného!

Pevně rozhodnutý poprvé rezignovat na své volební právo a navíc vnitřně pevně přesvědčený, že je to tak správné, jsem začal v týdnu pročítat některé blogové příspěvky o volbách a komentáře k nim. A znovu - jako již tradičně - mě štvaly názory některých (snad tentokrát dokonce mnohých), že volby jsou k ničemu, že stejně nic nezmění na daném neutěšeném stavu společnosti, že kdo volí, podílí se vlastně aktivně na veškerém tom binci, který u nás ve veřejném život vládne (což je samozřejmě pravda, jen to kupodivu platí i o těch ostatních). A já jako obyčejně zuřivě oponoval, že je to jinak a že když se nechají právě ti přemýšlivější a inteligentnější otrávit, mohou si sice umýt ruce, jako že oni s tím nechtějí mít nic společného, ale v důsledku docílí jen toho, že se zvýší váha hlasu těch ostatních, což občas může vést k velmi nepěkné zpětné vazbě.

A jak jsem tak plamenně diskutoval a poukazoval na otřepanou ale o nic méně platnou pravdu, že zlu stačí k vítězství bohatě i to, když dobří lidé mlčí, uvědomil jsem si, že moje odhodlání nejít k druhému kolu voleb do Senátu, je skoro ze stejného těsta jako názory, které mne tolik rozčilují. Říkám tím vlastně totéž (i když, pravda, jde o vyhraněnější případ): Kandidáti jsou mi nesympatičtí, mám na ně pifku, tak to prostě nechám na ostatních a zbavím se tím naoko odpovědnosti za to, co bude. A vždycky budu moct říct: Ano, je to šílený, ale já v tom nejedu, protože já nevolil! Moc pěkné alibi. Pak se ovšem nebudu moct divit, až se jednou ráno probudím a jakási moderní kombinace tlampače, obušku a mentálního paralyzéru (technologie se přece bouřlivě vyvíjejí, že) mi důrazně doporučí osobní účast v prvomájovém průvodu a ve správný čas mi jemně naznačí, kterého z kandidátů by se slušelo zvolit. A aby to bylo ještě jednodušší a pochopitelnější a já se doopravdy nemohl už nikdy neomaleně splést, radši mi dají na výběr jenom jedno prověřené jméno.

Znovu jsem se podrobněji podíval na dva v mých očích děsuplné kandidáty do druhého senátního kola a když jsem se hlouběji zamyslel, zjistil jsem to, co se dalo čekat: Že jeden z nich je pro mě vlastně o dost přijatelnější než druhý, byť jedině a pouze v tomto extrémním srovnání. A že bych se musel stydět sám před sebou, kdybych tuto skutečnost nedal veřejně najevo, dokud to ještě jde. Na první letmý pohled ten rozdíl nebyl zdaleka tak patrný, chtělo to vykonat určitou práci, což je - ufff - vždycky nepříjemné, zvlášť když taková práce nemá žádný okamžitý a často na první pohled ani dlouhodobější efekt.

A tak si zítra ráno opět přivstanu a sednu na rozdíl od pracovních i běžných svátečních dnů znovu jednou do vlaku do Rokycan. Už teď vím, že až budu tentokrát vhazovat lístek do volební urny, budu cítit velkou pachuť v ústech a ruka se mi bude možná třást vnitřní nespokojeností a rozčilením. Ale pořád je to o dost lepší, než kdybych si po zveřejnění výsledků musel říct, že ten (aspoň pro mne) nejpříšernější výsledek je i moje vina, protože jsem neudělal všechno, co jsem mohl, abych mu zabránil.

Tak schválně, jaké budou zítra výsledky a kolik lidí se na to zase tentokrát vykašle? Vždyť venku je přece tak krásně, babí léto. To je přece hřích kazit si tak krásný víkend politikou, ne?