O tom, proč je moudré věřit ve víly

Téma týdne se tentokrát týká víry ve víly, takže těm, co na moje stránky chodí častěji a vědí, že se vílám věnuji dlouhodobě a nedám na ně dopustit (viz např. nedávná povídka O ztracené víle), musí být jasné, že se na takové téma jsem schopen krátce ozvat i z Řecka.

Myslím si totiž, že víra ve víly je velmi, velmi užitečná. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že je na ní dobře vidět, kolik taková báječná nebo aspoň celkem neškodná víra dokáže zplodit nechápavců, kteří si neumějí představit, že by mohlo existovat i něco mimo jejich svět. V jejich světě přece víly nejsou, tak nemohou jaksi existovat vůbec, to přece dá rozum; dá se to vysvětlit a dokázat! Ale přitom je to podobně stupidní závěr, jako kdybych popřel existenci cigaret jen proto, že právě já nekouřím, a začal bych hlásat, že člověk nedokáže plavat, protože mně to z nějakého podivného důvodu nejde. Víly jsou podle mne moc důležité právě pro své vyznavače, mezi něž se počítám, hlavně proto, že nám ukazují naši vlastní nechápavost na příkladu, kterému rozumíme: Dokážeme vždycky připustit cizí víru podobně jako bychom rádi, aby ostatní připustili naši víru ve víly? Nevím, jak vy, ale já se každou chvíli přistihnu, jak odmítám to, v co jiné lidé věří, pod různými - hlavně rozumovými - záminkami. A v ten okamžik stojí za to si říct: Teď se právě chováš jako klasický vílotepec, jen tepeš shodou okolností něco jiného než víly; měl bys chvíli nemluvit a nekázat, ale spíš poslouchat a představovat si. Třeba objevíš další krásná stvoření podobná vílám, o kterých jsi doposud neměl ani ponětí.

 

Ano, víly jsou samozřejmě báječná stvoření, to je dávno známo: Nejsou nijak náročné, netouží po dovolené u moře, nedělají žárlivé scény, nevyvolávají nedorozumění. Umějí být smutné, ale tak, že to nevidíme, protože nás svou bolestí nechtějí zraňovat. Umějí být šťastné, ale raději opět jen v soukromí, aby se nás nedotklo, že jejich štěstí možná způsobil někdo jiný, než my sami. Jejich posláním je myslet na jiné víc než na sebe a nenásilně nám tu myšlenku ukazovat - ne jako nakadeřenou reklamu na dobročinnost, ale jako na něco tak přirozeného jako je dýchání. Neusilují dostat se za každou cenu do našeho světa a získat si naše uznání. Stejně to na jejich existenci a na jejich způsobu života pranic nezmění. Ony naši existenci nezpochybňují, a že my tu jejich možná občas ano, nad tím krčí svými úzkými vílími ramínky jako nad něčím podivuhodným sice, ale také něčím, z čeho se svět nezhroutí. Tak moudré jsou víly. Uznejte sami - bylo by přece nemoudré v ně za takových okolností nevěřit.

Ale víly pro mne mají ještě jeden velmi aktuální podstatný význam: Povzbuzován romantickou četbou, filmovými příběhy a bájným vyprávěním starců, celá dlouhá léta svého života jsem se těšil, že se mi třeba jednou doopravdy podaří najít to, co pro mne má opravdový smysl. Že to věčné těkání a pátrání bude mít šťastné vyústění, tedy happy end, jak se na správný kus sluší. Počkal jsem si sice na ten okamžik až do zralého věku po čtyřicítce, ale trpělivost nakonec přinesla své plody. Teď, když jsem se konečně dopátral cíle a smysl jsem objevil, zjistil jsem navíc jednoduchou věc: Že totiž nestačí - jak se často říká - napnout všechny síly, aby člověk za tímhle nalezeným smyslem šel, ale že je někdy naopak v tu chvíli nutné zastavit a zrušit slavnostní pochodový krok, třeba proto, aby člověk pracně nalezenému smyslu svého života neublížil, což jde zatraceně snadno, až z toho mrazí.

Ano, není to právě příjemný a jednoduchý okamžik a člověk má v tu chvíli neodbytnou chuť vyměnit sotva nalezený smysl za nějaký standardní nesmysl (jako opak smyslu), kterých poskytuje naše "rozvinutá společnost" nepočítaných, ať už jsou právě "čisté" nebo pančované. A mám-li v bažení po takovém "nesmyslu" volit mezi vírou ve víly a drsnějšími variantami, vždycky dostanou víly přednost.

Jednak jsou to přece dámy a ty si přednost podle bontónu zaslouží, a jednak po nich ještě, myslím, nikdy nikdo neoslepl. Není to dost na to, abychom si jich přinejmenším vážili?