Stránky

úterý 18. září 2012

O běhání v zahradách a japonštině s řeckým přízvukem

Ve Vassiliki právě lije, zatímco já na internetu čtu informace o počasí, které pro Lefkadu hlásí slunečno a teplo. Centrální horský masív Stavrota je celý v černých mracích, takže jsou z něj vidět jenom nižší partie. "Horňáci" si dneska na své nepřijdou. Pak věřte internetu! Mimochodem, je pěkné sledovat z kavárny, jak na ulici prší, určitě lepší než moknout venku a sledovat, jak lidi v kavárně sledují, jak moknete.
 
 
Přímo na mém balkóně dorůstají krásné velké pomeranče. Odhaduji, že na přelomu října a listopadu by mohly být akorát.


Jedním z mých letošních cílů zdejšího pobytu je pořádně si zatrénovat. I proto jsem si vybral místo, kde se nebudu zbytečně rozptylovat velkým objevováním nového. Je třeba si dát každý den aspoň hodinu nepřerušovaného běhu, byť to bude ten nejpomalejší běh, který se ještě může za běh vůbec vydávat. Záměrně jsem se neubytoval přímo u moře, ale v přilehlých zahradách, kde mohu jen vyjít před dům a mám okamžitě k dispozici krásné a většinou rovinaté cesty klikatící se v krásné zeleni. Kyslíku je dost a provoz tvoří pár obstarožních japonských dodávek a sem tam rachotící traktůrek pamatující určitě ještě vojenskou vládu. Lefkada je velmi hornatý ostrov, ale na dvou místech (v Nidri a ve Vassiliki) přiléhají k moři rozsáhlé rovinaté úrodné plochy, které jsou rozparcelované na zahrady, kde se pěstuje, na co si vzpomenete. Kolem je spousta olivovníků, nasbírat je možné citróny i pomeranče, právě dozrávají a praskají fíky a granátová jablka, takže vosy si mě u snídaně vůbec nevšímají a mají dost práce s tím vysosat z napukaných plodů sladkou šťávu. V nížině už dozrává i hroznové víno, předpokládám, že za týden se bude slavnostně sklízet.

Přímo slyším pramáti Evu, jak stojí pod tímhle fíkovníkem a říká svou klasickou a od té doby v mnoha obměnách opakovanou větu: "Nemám co na sebe!"


Vyrazil jsem a po několika krocích jsem zjistil, že to dnes nebude jednoduché: Ztloustl jsem a zlenivěl, zkrátil jsem si dech a vlastní hlava mě s úsměškem oslovuje "buřte!" Takhle to nejde; když budu sledovat jen sám sebe a hodinky, daleko nedoběhnu. Proto přece běhám v zahradách, aby bylo na co koukat kolem sebe. Ano, v zahradách postávají tu krávy, tu stáda ovcí, sem tam oslík či kůň, ale kde jsou lidi? Jindy tu přece bývá v pondělí tak živo a dnes tu nikdo není. Cožpak tu už stávkují i záhumenkáři?! Chvíli jsem si lámal hlavu a pak mi to konečně došlo: Řecký pěstitel ovoce a zeleniny pracuje, jen když je to zapotřebí. A v létě je samozřejmě zapotřebí zalévat, zalévat a zase zalévat. Jenže po deštivém víkendu je jaksi zalito centrálně a tedy bezpracně. Tak co si rvát žíly! V některých zahradách pro formu pár chlápků posedává, ale spíš se rozhlíží po okolí. Občas tudy někdo proběhne jako já, projedou tady hejna cyklistů. A Řekové kroutí hlavou: Proč to ti pošetilci dělají, když je nikdo nenutí?

Výhled z mého bakónu přes zahrady směrem k vesničce Ponti


Běžci se zde občas mohou dostat do křížku s hlídacími psy. Ti totiž - vybaveni jasnými pokyny roztrhat cokoli živého, z čeho by mohlo koukat majetku nějaké nebezpečí, nepobývají uvnitř zahrad. Vůbec - pojem "uvnitř" se tu dá těžko použít: Zahrady totiž většinou nemají žádné oplocení. Hranice svého pozemku tu každý zná (hlídací psy v to počítaje) a nikdo cizí tu stejně nemá co pohledávat. Takže se dá říct, že setkání s pořádným hlídacím psem může výrazně zlepšit váš tréninkový čas, protože v sobě zčistajasna najdete tolik sil, že byste to do sebe neřekli, zvlášť když psiska neumějí česky.

Pohled od zahrad přes moře směrem k Ithace a Kefalonii. Normálně jsou tyto ostrovy celé léto v oparu a jsou vidět stěží obrysy, po opakovaném dešti jsou ale vidět nepoměrně lépe.


Kdysi jsem se snažil naučit aspoň základní a často používaná řecká slovíčka a fráze. Jak se ale letos ukázalo, situaci jsem si nečekaně zkomplikoval: V minulém roce jsem se spíš formálně začal učit úplné základy japonštiny. Samozřejmě bezúspěšně, v praxi jsem použil pár vět a občas nějaké vysvětlující slovíčko, které spíš bořilo komunikační bariéry, než že by se hodilo ke skutečnému dorozumění. I dnes si beru japonštinu do míst, kde se dá počítat s dlouhým čekáním, někdy do metra. Bez valného efektu, jak jsem si aspoň myslel do okamžiku, kdy jsem přijel do Řecka. Japonština dosud syslená do hlubokého nevědomí, se na Lefkadě vyvalila na povrch jako láva v dlouho přetlakovaném sopečném jícnu. Chtěl jsem pozdravit a napadlo mne to japonsky. Stejně tak poděkovat, představit se a říct, že mě těší. Všechny základní fráze se mi vybavily prioritně japonsky, v obchodě se mi vybavily všechny číslovky až do stovky. Když jsem chtěl říct známému, který měl právě narozeniny, že já mám narozeniny v březnu, k mému údivu se mi vybavila japonsky celá fráze a dalších jedenáct měsíců k tomu. Řecky ani ťuk! Co naplat: Na řecká slovíčka přijde ten pravý čas, až jednou budu bloudit po Hokkaidó.

Na psa jsem zařval HUŠ (pro frankofily YŠ!) a on nerozuměl, takže jsem si vylepšil svůj traťový rekord. Nakonec jsem uběhl v kuse hodinu a čtvrt a překvapivě to nebylo vůbec nepříjemné. Není prostě nad běhání v lefkadských zahradách.

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.