Není-li člověku zrovna do skoku, dělává roztodivné věci. Já kupříkladu, není-li právě do skoku mé duši, utíkám ke knížkám, které dobře znám a rád se k nim vracím, ke knížkám, které mě dokážou potěšit a dokážou na chvíli vyžehlit varhánkovité chmury na tváři. Jednou z nich je určitě povídková knížka Jamese Thurbera Muž ve středním věku na létající hrazdě. Vezmu-li to přesně podle názvu, opravdu nevím, s jakou knihou bych se měl v tomto období lépe identifikovat.
James Thurber byl ve své době velmi uznávaným americkým humoristou, mluvilo se o něm jako o nástupci Marka Twaina. Kdysi mě na něj ve své hře Malá noční inventura upozornil můj další oblíbenec, Miroslav Horníček. A opravdu nelituji, protože se ukázalo, že styl Thurberova humoru je mi velmi blízký a chvěje se často na stejné vlnové délce jako moje bránice. Trochu mne mrzí, že jde dnes už o pozapomenutého autora. Nevím, že by se o něm učilo v literatuře (možná mě vyvedete z omylu) a když to srovnám třeba s Williamem Saroyanem (jehož Odvážný mladý muž na létající hrazdě se v názvu povídkové knihy odráží), který má v českém prostředí až neuvěřitelně a možná i neúměrně silnou pozici, James Thurber se krčí daleko v koutě a podle jména ho zná málokdo. Ale možná si jen většina z vás poťuká na čelo a řekne mi, že žiju v bludu. Osobně bych byl jedině rád, protože knížku Muž ve středním věku na létající hrazdě mám moc rád, a to už dávno - od doby, kdy jsem měl do středního věku daleko.
Podle mého názoru nejsilnější Thurberovy povídky se týkají soužití amerických středostavovských manželství "za zenitem", vztahů, pro které je typická na jedné straně dominantní a obtížně snesitelná žena a na druhé straně uťápnutý a obtížně snesitelný muž, muž, který se snaží za každou cenu najít svůj prostor, který by mu patřil a ve kterém by mohl dýchat aspoň trošku čerstvý vzduch. Většina Thurberových manželských etud je na první pohled velmi vtipná, ale je fakt, že mají hodně trpký a dusný podtón; ostatně není divu, protože autor knížku psal v době, kdy jeho vlastní manželství spělo k nevyhnutelnému rozvodu. Thurberovi "hrdinové" většinou vedou svoji drobnou vzpouru proti zaběhlému rytmu života decentně a přesto provokativně, aby se nakonec většinou ukázalo, že odstředivá síla se mocně pouze tváří, že jde pouze o okázalou revoltu, která snad - vlastně v hloubi duše smířená se skutečností - už ani nechce dojít naplnění.
Jemná forma mužské vzpoury proti zavedeným manželským (ne)pořádkům nádherně jiskří třeba v povídce Vlastní život pana Bidwella. Pan Bidwell totiž našel kousíček svého světa v tom, že začal - k manželčině velké nelibosti - příležitostně zadržovat dech:
"Týden nato byli Bidwellovi na večírku u Cowanových. V místnosti to šumělo hovorem, když tu se náhle paní Bidwellová otočila, jako by ji někdo zavolal. Na druhém konci pokoje seděl v koutě v křesle pan Bidwell a zadržoval dech. Hruď měl nafouklou, bradu staženou; z očí mu hleděl podivný utkvělý výraz a tvář byla lehce zarudlá. Paní Bidwellová postoupila do jeho zorného pole a probodla jej ostrým pohledem. Pomalu splaskl a zadíval se na druhou stranu. (…)
Dýchací situace v Bidwellovic domě dosáhla kritického bodu, když se pan Bidwell začal ve spánku zhluboka nadechovat a pak vydychoval v dlouhém hrčivém "chrúúú". Paní Bidwellová sice obvykle spávala, jako když ji do vody hodí, ale teď se náhle probouzela a vždy se natáhla po manželovi a zacloumala s ním: "Georgi!" "Chruóó," ozvalo se z pana Bidwella ochraptěle. "Nóó, cocóó, hmuóó?" Pak se otočil a znovu usnul, ale paní Bidwellová už nespala, ležela a přemýšlela. Jednou ráno mu u snídaně sdělila: "Georgi, já tohle dál nehodlám snášet. Jestli se nepřestaneš nafukovat jako ropucha, tak od tebe odejdu." Srdce se v panu Bidwellovi na okamžik lehounce zatetelilo, ale hned se snažil vypadat překvapeně a nešťastně. "No jo," řekl. "Tak už o tom nebudeme mluvit." Paní Bidwellová si namazala máslem další topinku. Líčila mu, jaké zvuky vydává ve spánku. Pan Bidwell si četl.
Mnohem drsnější a ironičtější (ale o nic méně vtipné) formy nabývá plíživý manželský konflikt například v povídce Pan Preble se zbavuje manželky, ve které se hlavní aktér rozhodne skoncovat s manželkou násilně a utéct se svou stenografkou. Protože neumí ani lhát, manželce prostě oznámí, že se rozhodl ji zabít a zakopat ve sklepě:
Pan Preble otevřel dveře do sklepa: "Hele, běž první!" "Brrr," otřásla se paní Preblová, když vykročila po schodech dolů. "Tady je zima jako v psírně. To tě taky mohlo napadnout, v téhle roční době! Každý jiný manžel by ženskou zahrabal v létě." "Tyhle věci se nedají načasovat, jak si kdo vzpomene," řekl pan Preble. "Zamiloval jsem se do té holky pozdě na podzim." "Každej normální mužskej by se do ní zamiloval už dávno. Vždyť se v té kanceláři ochomejtá léta. Čím to je, že ti ve všem dají všichni ostatní chlapi fleka? Panebože mě netrestej, tady je ale svinčík. Co to tam máš?" "Chtěl jsem tě vzít po hlavě lopatou," odpověděl pan Preble. "Tak to pusť z hlavy," pravila paní Preblová. "To tady chceš po sobě nechat takovouhle stopu jako hrom, aby to našel první detektiv, který sem přijde čmuchat? Koukej se sebrat na ulici a najdi tam kus železa nebo co - prostě něco, co ti přímo nepatří." "No jo, dobrá," přikývl pan Preble. "Ale nikde na ulici žádnej kus železa určitě nebude. To jenom ženský si myslejí, že se dá kus železa najít jen tak, kde si umanou." "Když budeš hledat na správném místě, určitě ho najdeš," pravila paní Preblová. "A ne abys tam tvrdl věčnost. Já tady nehodlám v té morně trčet celou noc a mrznout!"
Příkladem schopné, všeznalé a emancipované manželky je zase např. paní Pendlyová z povídky Pan Pendly a poindexter. Paní Pendlyová se mimo jiné vyzná skvěle v automobilech a pan Pendly se obává toho, že v obchodě s auty budou chtít znát i jeho názor, který ovšem nemá. Mimochodem, jako zavilý nemotorista velmi obdivuji ženy, které se dobře vyznají v automobilech, a rád bych poslouchal vyprávění, během kterého do úžasné vůně parfému proniká z jemných pohybujících se úst lehký závan benzínu či motorové nafty.
Když stáli před poindexterem, který paní Pendlyová vybrala, pravil pan Huss panu Pendleyovi: "Tak co vy na to, to je zbožíčko, že?" Pan Pendly se dotkl prsty předního blatníku. Prodavač čekal, že pan Pendly něco řekne, ale pan Pendly neříkal nic. V tom okamžiku byl pan Pendly schopen myslet, pokud šlo o součásti auta, pouze na klínový řemen. Měl však pocit, že by bylo asi směšné poprosit, zda by se mohl podívat na klínový řemen. Třeba poindextery klínový řemen vůbec nemají. Všiml si na dvířkách monogramu předchozího majitele. "Ten monogram," pravil "bude muset dolů." Protože pan Pendly zřejmě neměl, co by víc řekl, pan Huss s paní Pendlyovou jej přestali brát na vědomí a začli se zasvěceně bavit o zabrušování sedel ventilů, o brzdovém obložení a o tom, že se bude muset dát nová baterie. Pan Pendly si připadal jako kdysi ve škole, když neudělal domácí cvičení. Čekal, kde by se naskytla nějaká vhodná příležitost, aby se mohl vmísit do hovoru, a zdálo se mu, že takový okamžik nastal, když paní Pendlyová pravila, že se jí nějak nezdá, že vůz nemá benzínovou pumpu. Pan Pendly rychle usoudil, že taková pumpa bude něco, co se dá koupit a strčit pod zadní sedadlo, asi jako hasicí přístroj. "Snad bychom mohli takovou benzinovou pumpu koupit po cestě v nějakém obchodě se součástkami," prohlásil. Jeho manželka i pan Huss na něho překvapeně pohlédli a pak pokračovali o otázce zadních pneumatik.
Řada povídek, snad pro vyvážení, se vrací ve vzpomínkách do autorova dětství, ze kterého si James Thurber připomíná okouzlující postavičky, jimiž byl obklopen. Třeba v povídce Portrét tety Idy:
Tetička Ida chovala nezvratný názor, že doktoři pravá fakta o nemocech a úmrtích zásadně zatemňují a překrucují. Hrozně ráda vyprávěla dlouhou a zamotanou historii o úmrtí jedné ze svých sestřenic, provdané ženy, která zemřela ve dvaceti pěti letech. Třicet roků se teta Ida domnívala, že "za tím rozhodně musí něco vězet". Věřila, že jistý doktor, který se mimochodem těšil té nejskvělejší pověsti, jednoho dne "o Ruth vyjeví plnou pravdu", třeba by to bylo na smrtelné posteli. Když zemřel (aniž samozřejmě cokoli vyjevil) a ona si o jeho smrti přečetla zprávu v novinách, prohlásila, že se jí o něm v noci právě před několika dny zdálo. Jako by prý na ni volal a něco jí chtěl říct, ale nemohl.
Tetička Ida byla přesvědčena, že má výjimečné vnitřní zření. Prožívala varování, předtuchy a "pocity". Všechno to byla znamení blížících se neštěstí, nemocí nebo úmrtí. Nikdy neměla žádné tušení, že by něco mohlo dopadnout dobře. Vždycky to bylo něco na způsob, že Grace ta a ta si určitě toho chlapa, se kterým je zasnoubená, nevezme, anebo že pan Hollowell, který odcestoval do Jižní Ameriky za obchodem, se už nikdy nevrátí, nebo že stará paní Hutchinsová do roka nevydrží (v případě staré paní Hutchinskové se sice spletla o dvacet let, ale nakonec jí to přece jen vyšlo). (…) Většina snů tetičky Idy předpovídala osudy žen, neboť životní osudy žen pro ni znamenaly daleko víc než životní osudy mužů. Muži si přece vždycky "na sebe všechno upletou sami"; ženy naproti tomu jsou oběťmi temných a záhadných dějů víceméně nadpřirozeného rázu.
Některé z dalších povídek je pro nás - běžné čtenáře, kteří nejsme specialisty na americkou meziválečnou prózu (kniha vyšla poprvé v roce 1935) - obtížné pochopit v plné míře, jde totiž vlastně o parodie na dobová literární díla. Ale i v těchto drobných črtách se najde mnoho břitkého humoru, který je srozumitelný i bez náležitého kontextu.
Knížka pak končí o dost temnější povídkou Bedna, abych se do ní mohl schovat. I když tentokrát nejde o humor v běžném smyslu toho slova, rezonuje to ve mně pořádně:
"Máte bednu?" zeptal jsem se. "Potřebuji bednu, abych se do ní mohl schovat." Zkusil jsem to ještě v několika obchodech se smíšeným zbožím, ale nikde neměli tak velkou bednu, abych se do ní mohl schovat. Nedalo se dělat nic jiného, než prostě pohlédnout životu nebojácně tváří v tvář. Necítil jsem se nijak silný a byl jsem plný té mohutné touhy schovat se na dlouhou dobu do bedny.
"Co tím myslíte, že se potřebujete schovat v té bedně?" zeptal se mě jeden kupec."Je to jistá forma úniku," vysvětlil jsem mu, "když se člověk schová do bedny. Omezí si tím starosti a zúží tak prostor svých úzkostí. A taky nevidí žádné lidi." "A jak sakra budete jíst, až v té bedně budete?" zeptal se mě kupec. "Jak tam kruci seženete něco k jídlu?" Řekl jsem mu, že jsem v bedně ještě nikdy nebyl, takže nevím, ale že se to už samo nějak srovná. (….)
Moje uklízečka přišla druhý den ráno a vzbudila mě. Pořád mi nebylo dobře. Zeptal jsem se jí, kde bych mohl sehnat velkou bednu. "Jak velikou bednu potřebujete?" zeptala se. "Potřebuju bednu tak velkou, abych se do ní vešel," řekl jsem. Podívala se na mě velkýma kalnýma očima. (….) "Je to jistá forma úniku," zadrmolil jsem. "Co to říkáte?" zeptala se tupě. "Nemáte žádné takové velké bedny na stěhování, co?" zeptal jsem se. "Ne, to nemám," odpověděla.
Dodneška jsem žádnou nesehnal, ale to neovladatelné nutkání schovat se v bedně mi zůstalo. Třeba zmizí, třeba budu zase v pořádku. Možná že to ale bude horší. Těžko říct."
Inu, vždyť to říkám: Není-li člověku zrovna do skoku, dělává roztodivné věci. Tak mě napadá - nemáte někdo bednu, do které bych se vešel?
Pozn.: Pokud se mi podařilo někoho z vás namlsat, možná pro vás bude užitečné vědět, že povídkový soubor Muž středního věku na létající hrazdě vyšel v roce 1979 a 1988 dvakrát spolu s Thurberovými Dalšími bajkami pro naši dobu v knížce pod názvem Filozof a ústřice. Vzhledem k tomu, že např. v roce 1988 knížka vyšla (z dnešního pohledu) v až neuvěřitelném stotisícovém nákladu, je nenápadnou ozdobou leckteré domácí knihovny i mnoha antikvariátů, kde bývá za velmi slušnou cenu několika desetikorun.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.