Tátovo snové jubileum

Docela by mě zajímalo, kolik procent svého času provzpomínáme. Na to, co jsme zažili, na lidi, s kterými jsme mohli nějakou dobu pobýt, na věci báječné, obyčejné i nepříjemné. Asi se to bude lišit člověk od člověka: Jsou lidé, kteří jsou do té míry zakotveni v přítomnosti nebo ulétají do dálav dějů budoucích, že vzpomínání na to, co už se stalo a podle přísloví se tedy nedá odestát, berou jako marnění času. Jsou i ti, kteří považují vzpomínky za normální, přirozenou a obohacující součást svého života. A jsou i tací, kteří do minulosti utíkají, protože jim přítomnost nevyhovuje a z budoucnosti mají obavy.

Přemýšlím, do které skupiny patřím já. Nejspíš některým připadám jako ten, kdo minulými ději zrovna nežije. Ke starým dokumentárním fotkám se vracím jen výjimečně, nevzdychám po době svého mládí, nechodím o Dušičkách zdobit hroby a plakat k nim. Ale rád si vybavuji to, co bylo, tím spíš, že je u mne tento pohled korigován milosrdným filtrem pohlcujícím okamžiky, kdy jsem se cítil mizerně a prožil jsem něco nepěkného. Takové potvorné chvíle se mi postupně ztrácejí v mlze, na rozdíl od krásných okamžiků, které si vybavuji často a rád a které jsou mi i oporou ve chvílích, kdy se v obyčejné přítomnosti něco nedaří, což nastává každou chvíli a je to celkem normální.

 

Jsem rád, když se ve správných chvílích připomínají lidé, kteří za připomenutí z nějakého důvodu stojí, a blahořečím výročím, která jsou schopna přimět lidi, aby si někoho zpětně vybavili. A tak si rád poslechnu v rádiu skladbu pozapomenutého hudebního skladatele, od jehož smrti uplynulo přesně kulatých padesát let, rád se začtu do řádek básníka, který se narodil právě před dvěma sty lety, i když se mi ten druh poezie vlastně moc nelíbí, a rád se kouknu na mnohokrát viděný filmový záznam nezapomenutelné kreace slavné herečky, která již - stranou veškerého zájmu - slaví svou diamantovou svatbu.

Kromě těch obecně známých osob však stojí za to připomínat si i lidi sice nikoli veřejně známé, ale důležité pro nás samotné. A když je možné si připomínat nedožité devadesátiny slavného režiséra, stejně dobře - a z našeho konkrétního pohledu ještě lépe - je připomínat si nedožité jubileum našich blízkých. Samozřejmě bych vždycky dal přednost připomenout si jubileum dožité, pokud možno dožité ve zdraví a spokojenosti. Ale co s tím udělat, když už to nejde?

A tak jsem rád, že si můžu připomenout, že by dnes býval oslavil své sedmdesátiny můj táta. Nepovedlo se mu to a odešel o něco dřív; zemřel před dvěma lety a já jsem o tom tehdy na blogu napsal (tehdejší článek na rozloučenou). Občas se mi o něm zdává. Nepovídáme si, ale vidíme se, vnímáme se a myslím, že si i beze slov rozumíme. Jednou jsem měl dokonce to potěšení obřadně mu představit jiného báječného člověka, který je v mých snech častým hostem. Táta se lehce uklonil a bylo velmi dobře vidět, že je rád a považuje si toho, protože v běžné realitě by něco podobného bylo stěží možné. No řekněte: Není to skvělé mít možnost takhle propojovat naše sny?

Samozřejmě, vždycky bych dal přednost tomu, abych mohl trávit s lidmi ze svých snů skutečný čas, žít s nimi skutečný život, možná ne idylický, ale opravdový, se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Ale když už to z nějakých důvodů nejde, jsem rád, že nám naši blízcí aspoň ve snech zůstávají. A že si umíme vždycky vybavit aspoň část z toho všeho dobrého, co jsme s nimi zažili. Třeba i při příležitosti podobného jubilea, jako je to dnešní.

Tak pěkné kulaté narozeniny, táto, a zastav se zase někdy v noci. Máme si toho ještě dost co říct.

Dvě fotografie ze série Kouzelná zahrada (další fotky jsou k prohlédnutí na mém fotowebu). Táta je na fotce ve své oblíbené roli "kouzelného zahradníka", pár vteřin poté, co mi vysvětlil, že "z ruky" při několikavteřinové expozici a současném ručním zoomování objektivu nemůže vyjít nikdy koukatelná fotka :-)