O mobilním rozdvojení

Nevím, jak jste na tom s počtem svých mobilních telefonů. Já mám naštěstí jen dva. Jeden soukromý, docela chytrý, který jsem byl nucen pořídit si před cestou do Japonska, protože Japonsko už naše hloupé telefony nepodporuje. Druhý služební, který kdykoli zazvoní, dá se očekávat nějaká pracovní štrapáce či problémek. Dalo by se říct, že dva mobily není moc na to, aby člověk prožil něco výjimečného, ale přidáte-li do kotlíku to nejlepší ze sebe, svou kreativitu a fantazii, dá se ukuchtit docela bohatá krmě. Posuďte sami:

Dnes ráno jsem doma zapomněl soukromý mobil. Jednoduchý důvod: spěchal jsem totiž a ještě na poslední chvilku mě napadlo, že bych mohl vynést odpadky, zalít květiny, otřít prach z radiátorů, pověsit vyprané prádlo, nalít dezinfekční prostředek do záchodové mísy, opláchnout čerstvě ušpiněné nádobí a ještě pár podobných kousků. Nevím proč, ale tyhle drobnosti jen málokdy řeším tehdy, když mám dost času, ale čekám vždy až na poslední možnou minutu před nejpozdějším možným odchodem na vlak. Nemůžu se tedy divit, že když jsem tohle vše v posledních třech minutách stihnul, nestihnul jsem si strčit do kapsy telefon. Přišel jsem na to až v práci a nebylo tedy cesty zpět. Dnešek strávím bez soukromého mobilu. Ale jsem optimista a věřím si, že bych to snad mohl jeden den vydržet.

 

Stejně mi to ale nedalo a rozhodl jsem se, že svůj soukromý telefon prozvoním ze služebního. Co kdyby byl jen zapadlý někde v tašce... Pokus ovšem nebyl úspěšný a telefon mi oznámil, že uživatel je dočasně nedostupný. Jako dočasně nedostupný jsem se rozhodně necítil a neviděl jsem ani žádný důvod, proč by měl být dočasně nedostupný telefon, který se podle mého mínění bezstarostně válel někde na stole či na gauči v obýváku. Tohle ale bylo podezřelé. Že bych nechal telefon vypnutý? Ale to přece nikdy nedělám, telefon mi běží i v noci. Hrklo ve mně: Jestlipak jsem ho nenechal ležet ve vlaku? Nebo že by mi mou neopatrností vypadl z kapsy? Třeba teď už můj telefon má někdo úplně jiný, kdo neocení ani moje telefonní kontakty ani seznam e-mailových adres, neosloví ho moje fotografie a ani mé poznámky s nesrozumitelnými nápady na nové Nedělní miniglosy, které si průběžně zapisuji. Nervózně jsem zvonil znovu a znovu, ale nezastihl jsem se. Místo toho, aby to uklidnilo vědomí mé jedinečné a nedělitelné identity, znervózněl jsem. Ale co by se asi muselo stát, aby mě to uklidnilo? Kdybych se sám sobě ozval, řekl bych: "haló, tady Petr Vápeník, co si račte přát?" Byl bych jako Petr Vápeník 2 s takovou odpovědí spokojený? Nejspíš také ne. Pro jistotu jsem na neodpovídající číslo poslal ještě esemesku, aby bylo jasné, že se sám po sobě doopravdy intenzivně sháním.

Celý pracovní den jsem byl jako na trní. Co všechno jsem ve svém mobilu měl za informace? Několik desítek e-mailových zpráv a esemesek, které mi v obdobích splínů a malomyslnosti dodávají energii a aspoň zdání smyslu. Telefonní čísla (samozřejmě nezálohovaná) na spoustu lidí, kteří touto ztrátou zřejmě povyskáčou z mého života, protože se k nim nemám šanci dostat jiným způsobem. Nápady (většinou nevalné) na témata budoucích blogových článků. Nahraný uklidňující klinkací zvuk zvonečků horského ovčího stáda z Lefkady. Video zachycující, jak se v zimě na Berounce právě dal do pohybu silný led. Několik milých fotek. Barevný displej s pražským a tokijským časem. Pro nálezce nic moc, pro mne spousta důležitých věcí. A můj mobilní telefon nadále nepřijímá a je to tak celičký pracovní den. Předlouhý den!

Když jsem večer přišel domů, moje nervozita právě kulminovala. Bude mobil ležet na stole nebo ne? Pořád ještě existuje šance, byť malá, že jsem ho opravdu pouze zapomněl doma. Přistihl jsem se při tom, že už jsem telefon v duchu víceméně pohřbil, přesto jsem se kradl do obývacího pokoje s obezřetností zloděje, aby nával nepříjemné reality nebyl moc prudký a naděje trvala pokud možno co nejdéle.

Ležel tam. Byl vypnutý, protože mu došla baterie, jako se to občas stává i lidem. Zjevně si potřeboval ode mne odpočinout a nechal se tedy zapomenout doma. Zapnul jsem ho a nervozitou dvakrát vyťukal chybný PIN. Napotřetí jsem se trefil. Veliká úleva! Mobil hned začal jako splašený hlásit nepřijaté hovory a bylo jich požehnaně. Zvlášť jedno číslo se opakovalo mnohokrát. Myslel jsem si, že bych mohl o něco důležitého přijít. Musím tomu člověku rychle zavolat zpátky, protože určitě něco důležitého potřeboval! Vyťukal jsem číslo, jenže ještě než jsem dostal spojení, začal mi můj služební mobil řvát jako blázen. Proboha, lekl jsem se: takhle pozdě večer mi někdo volá jen v případě, že je nějaký velký průšvih. Jedná se tedy o hovor nejvyšší důležitosti, tedy onen tajemný neznámý bude muset ještě chvíli počkat a volání na neznámé číslo ještě musím přerušit. "Haló," říkám neutrálně do služebního telefonu v očekávání přívalu špatných zpráv. Ticho. Nikdo se neozval. To mám nejradši, takové nevychovance, kteří někoho omylem vytočí a pak se ani nejsou schopni omluvit!

Co vám budu povídat, ještě jsem si tímhle kolečkem prošel dvakrát: Vytočit číslo, které se mi snažilo dovolat a zase volání přerušit, protože začal rachotit služební mobil. "Halóóóó?" Až napotřetí mi to došlo, že mě v této událostní smyčce dostihla moje mobilní dvojjedinost a já jsem si celý den vystačil s telefonováním sám sobě. Nikdo jiný se celý čas neozval.

Je pěkné, když lidé podporují dostatečnou útratou svého mobilního operátora, a zajásal jistě i vývoj českého HDP. Ale - počkejte - přece jenom se o mě během dne někdo zajímal; mám totiž v mobilu esemesku z dnešního odpoledne. Tak mi dejte pokoj s růstem nebo poklesem HDP, protože já musím jít rychle odpovědět, aby o mne ten hodný a starostlivý člověk na druhém konci pomyslného drátu nemusel mít žádné obavy a nepřestal se o mne zajímat. Tak rychle odpovědět.... A je to!

No vida: Právě mi cinkla zpráva na služebním telefonu. Kdopak asi zase votravuje!?