Japan 2011 - Ještě se sluší rozloučit a poděkovat

Pokud hrozí vypjatější emocionální okamžik, což odjezd ze země, která vás nadchla a kam už se nejspíš nikdy nevrátíte, není nad to přivodit si starosti. Ne žádné neřešitelné, bohatě postačují starosti drobné, které vás dostatečně zabaví, takže musíte něco řešit a nemáte čas věnovat se patetickým zbytečnostem. Mně se něco takového podařilo ráno před odletem. Všechno klapalo podle plánu, snídani jsem obětoval na oltář klidného odletu bez stresů. Ono se to nezdá, ale když vaše letadlo letí po jedenácté, snídaně, která se podává od sedmi, je v ohrožení. Doporučuje se být na letišti dvě hodiny před odletem, to už je devět. Abych byl na letišti v devět, musím jet vlakem ve tři čtvrtě na osm. Abych v klidu našel nástupiště, znamená to v sedm opustit hotel, takže jedu na lačno ve výtahu s hosty, kteří si právě připravují žaludeční šťávy na vydatnou snídani, kterou vy si v zájmu vyhnutí se bolebřichu jiné kategorie odpíráte.

Japan 2011 - V protisměru

Je možné říct, že začíná jít do tuhého, když mě dnes čeká poslední celý den mého japonského putování? Upřímně řečeno, je to den spíš přesouvací. Zatímco doposud jsem se s drobnými výhradami sunul pořád na západ, dnes mi nezbývá, než se notný kus cesty vrátit. Nebude to ovšem, jako když si pustíte film pozpátku. Nebudou se postupně vracet všechna navštívená místa, protože se navracím z Tokia, ale poletím z Ósaky. I tak ale projedu několika místy, která jsem navštívil.

Poslední lázeň jsem si dal ještě před snídaní, celkem jich nakonec bylo sedm, a zatímco jsem začínal na dvouminutovém pobytu v horké vodě a nešlo to déle vydržet, dnes jsem se po dvaceti minutách musel přesvědčovat, že po krk v kouřící vodě nemůžu zůstat věčně. Organismus je podivuhodně tvárný a učenlivý.

Když jsem se dnes připojoval k internetu, což zde lze jen ve společných prostorách rjókanu, u vedlejšího stolu byla prostřená snídaně asi pro šest lidí. A za chvíli již přikvačilo šest japonských mladíků, všichni byli poctivě v lázeňských jukatách a někteří zatím stěží stačili procitnout. Postupně se dostali do velmi dobré povídavé nálady a měl jsem mírně paranoidní pocit, že i když si netroufají mě oslovit, mluví především o mně, o čemž svědčily jejich kradmé pohledy směrem ke mně vždycky, když se někomu podle všeobecného bujarého veselí povedl obzvlášť dobrý fór. Nějakou dobu jsem je nechal na pokoji, ale nakonec mi to nedalo a spojil jsem nezbytné s užitečným: Když mi zdejší personál přinesl ke stolu tradiční "kávu k internetu" (nikdy jsem si ji neobjednal, ale chtěli mi sezení u počítače co nejvíc zpříjemnit), rozhodl jsem se mít k nim obřadný děkovný proslov, několik vět, která jsem ráno pracně nacvičil a která vyjadřovala přibližně to, že se mi u nich moc líbilo, že je budu ve své zemi doporučovat, že se mi bude stýskat po jejich horké lázni a že jim za všechnu péči moc děkuju a těším se třeba zase někdy na shledanou.

Japan 2011 - Čekodžin co chodí pěšky

Nevím proč, mám problém s tím si nechat sloužit. Možná je to tím, že jsem původu plebejského a žádný patricij, což soudím podle svého příjmení, které nezavání právě modrou krví (ostatně Čerf taky ne, že?). Ochotně přijímám služby, ale nikoli sloužení. A právě s tím mám tady v lázních Kurokawa maličko problém, protože lidé tady jsou zvyklí starat se o hosty tak, aby jim učinili pomyšlení. Už samotný fakt, že snídaně se přináší na pokoj, mi připadne na hranici, ale nešť, v rjókjanech je to standard, kterému se přizpůsobím. Ale obsluha se naprosto zděsila, když jsem jí podržel otevřené dveře, protože měla plné ruce. Proboha, host a něco takového! Zdejší pracovníci se uklidnili až v okamžiku, kdy jsem se způsobně i když s mírným remcáním poskládal za malý stoleček s opěrátkem a oni mi mohli z obou stran podstrojovat dobroty. Obsluhu jsem rovněž zaskočil tím, že jsem nechtěl vyměnit po jedné noci kompletní povlečení a ručníky (ptali se mě, tak jsem odpověděl, co mi vyhovuje lépe, kdyby se neptali, mohli si to udělat podle svého). Byli z toho tak upřímně nešťastní, že jsem druhý den už raději k výměně svolil. Nadšeně běželi ve třech vše hned provést.

Japan 2011 - Krajem onsenů a sopek

Každý den přináší člověku nějaké poučení o sobě samotném, jde jen o to, jestli jsme ochotni ho vidět. Po včerejší večerní lázni, která jen prokázala, že jsem byl opravdu nevyspalý, protože jsem v horké vodě vydržel asi dvě minuty a od té doby, co jsem vylezl, si toho už z večera moc nepamatuji, jsem se definitivně dopotácel na lůžko někdy v deset večer a spal jsem vesele až do půl sedmé do rána. Lázně, jak mají být! Po ránu jsem křepce vyskočil s tím, že si dám pro změnu horkou ranní lázeň a dám si na ní tentokrát záležet.

Všichni průvodci upozorňují na fakt, že před vstupem do společné japonské lázně je nezbytné se dobře umýt ve sprše a hlavně - dokonale smýt zbytky mýdla z těla! Je to logické, ve stejné vodě jako vy se rochní další lidé a já chápu, že ti nemají nejmenší chuť koupat se ve vašich pozůstatcích, byť obalených kousky mýdla. Ve svém soukromém onsenu si tak můžu udělat dobrou zkoušku, jak kvalitně jsem schopen se umýt a smýt. Nemůže to přece být tak těžké, pravila moje pýcha, vysprchovala se asi dvakrát poctivěji než normálně a mýdlo smyla třikrát lépe. Spokojen sám se sebou jsem vkročil do lázně. Je to zvláštní - vsunu-li do horké lázně nohu od kotníku dolů, mám pocit, že se musím uvařit a vůbec se mi nechce hrát si na humra. Do toho se přece nikdy nemůžu ponořit celý! Ale kupodivu - čím větší část těla nořím pod doutnající hladinu, tím příjemnější to je. Až konečně spočinu pod vodou celý a to už si jen užívám. Jen se to nesmí přehnat s délkou pobytu, přece jen, je to nějaké vedro a k organismu se patří být laskavý, ale zase ne příliš, aby nedostal úpal. Spokojeně si vrním po vzoru japonských opic odpočívajících v zimě rozvážně v horkých jezírkách obklopených sněhem a ledem, když tu náhle si všimnu, že ke mně po hladině cosi plave. Je to mýdlová mapa. To snad není možné, vždyť přece lépe už to udělat nešlo, povídá pýcha. Důkaz, že možná ano, ovšem plove spokojeně na hladině.

 

Japan 2011 - V sopečných lázních

Pozn.: Mám aktuálně velmi omezený přístup k internetu, takže zatím nemůžu úplně normálně komunikovat přes skype, facebook a podobné vymoženosti, a ani na blogu přikládat fotky. Tak zkouším aspoň letmý text, abyste viděli, že ač ve velmi aktivní sopečné oblasti, žiju a užívám si.

Vyznávám názor, že čas od času by se měl člověk maličko pohýčkat. Říct si: Tohle prostě dělám pro sebe, protože i když mám se sebou často spíš trápení než kdovíjakou radost, aspoň za pár drobností si člověk malé pohýčkání zaslouží. No a i na závěr svého japonského putování (no vidíte, jdeme do finále, to to pane uteklo!) jsem si takové sebepohýčkání připravil a po dnech prochozených v horkých velkoměstech, po fascinujících i vyčerpávajících zážitcích na hoře Fudžisan, po tisících kubících propršené vody z tajfunu, no a koneckonců i po dnešním náročném přesunu na Kjúšú, kdy jsem musel vstávat něco po čtvrté hodině ráno, aby vše klaplo, jsem si naordinoval tři dny v lázních. Jedná se o lázně Kurokawa poblíž oblasti Mt.Aso, obrovského sopečného kráteru, který napájí horkými prameny celou oblast středního Kjúšú. No a mě už jen zbývá nezpanikařit z té nádhery, kterou můžu tři dny a tři noci využívat podle svého uvážení, a pořádně se na závěr své japonské dovolené zrelaxovat a přijet domů odpočatý a plný sil, prostě jako po opravdové posilující dovolené a ne uhoněný z toho, co bych ještě rád stihnul a určitě se mi to už (aspoň ne letos) nepodaří.

Japan 2011 - Atomový dóm a mijadžimské ústřice

Dlouho jsem váhal, než jsem se rozhodl strávit jeden den a noc v Hirošimě. Nepatřím k těm, kteří rádi obcházejí místa spojená s katastrofami a připomínají si je. Ano, souhlasím, připomínat se má, pokud možno vždycky pěkně v souvislostech, jenže to už dá zpravidla sakra práci a každý si ty "správné" souvislosti představuje jinak. Vím, že bych nikdy nemohl být vojákem a rozhodovat o tom, zda obětovat "levé nebo pravé křídlo", protože moje lidská představivost je příliš veliká na to, aby si neuměla dotvořit příběhy, které se díky tomu už nemohly nikdy odehrát, a moje srdce má v těchto souvislostech konzistenci tvarohu.

Nedělní miniglosy č.135

Nový ředitel veřejnoprávní České televize Petr Dvořák již zveřejnil několik personálních změn. Sportovní redakci povede bývalý desetibojař Tomáš Dvořák, redakci zábavy podle očekávání herec a komik Josef Dvořák a nově bude vytvořena pozice ombudsmana České televize, do které nastoupí předsedkyně akreditační komise Vladimíra Dvořáková. K zásadní změně rovněž dochází v letitém programovém schématu: Na ČT2 budou každý den opakovány dokumenty o Karlově mostě s profesorem Františkem Dvořákem a místo Smetanovy Libuše zazní na Nový rok Novosvětská symfonie Antonína Dvořáka. Podezření z protekce nový ředitel zásadně odmítá: "Všichni jmenovaní mají ve svém oboru vynikající jméno."

-----------------------

Ze Spojených států byl s ostudou deportován český Večerníček, který se podle informací americké imigrační policie pokusil na území USA vjet bez příslušných povolení z Kanady na kole. Večerníčka i s jeho podezřelým vozidlem policie zadržela a donutila ho uklidit po sobě spoušť, kterou na americkém výsostném území způsobil provokativním rozhazováním stránek časopisu Wall Street Journal. Vyšetřování dále pokračuje, protože američtí policisté mají podezření, že jim zadržený při výslechu vyprávěl pohádky.

 

Japan 2011 - Tunelem z oranžových bran

Je lepší den omylem začínat, než končit, říkám si pro uklidnění. Dnes ráno cestou na snídani jsem zpanikařil ve výtahu: Zatroleně, řekl jsem si (tedy řekl jsem si to jinak, ale přibližně v tomhle významu), tenhle výtah jede jen do desátého patra a já přece potřebuji na snídani až do šestnáctého, kde je restaurace. Že by tam jezdil jen ten druhý výtah? Co to je za nesmysl? Pán ve výtahu se mě zeptal, jestli chci opravdu nahoru do devátého, kam jede on, a podezřívavě si mě prohlédl. Na stěně výtahu byl červený nápis, který vybízel hotelové hosty, aby si všímali podezřelých věcí a lidí a hlásili je na recepci. Kdo už by měl být podezřelý, když ne já, hledám-li patro, do kterého zdejší výtahy nejezdí? Pánovi jsem přikývl, ale byl jsem bezradný. No co, přinejhorším těch zbývajících sedm pater dojdu pěšky. Ale je to záhada!!! Záhada to nebyla. Jen se mi ještě pořádně neprobuzený mozek "přepnul" na snídani před třemi dny v Kanazawě, kde jsme měli krásný výhled na tajfun z restaurace v 16.patře. Hotel, ve kterém bydlím v Kjótu, má pater opravdu jen deset a snídaně se podává v přízemí. Není nad to mít ve věcech pořádek.

Japan 2011 - Černý pátek na chrámové burze

Pokud je v Kjótu 1800 chrámů, předpokládám, že jsem jich navštívil 1794. Usuzuji tak z faktu, že do jednoho speciálního chrámu se chci podívat až zítra a pět chrámů, které jsem si původně přál navštívit dnes, jsem nenašel. Ale ty ostatní jsem jistě viděl všechny a nemohu vyloučit, že některé i dvakrát. No, žerty stranou, ono to nakonec nedopadlo tak zle a těsně před zavíračkou jsem doběhl s vyplazeným jazykem i k poslední z vytoužených chrámových staveb. Ale dlouho se opravdu schylovalo k orientačnímu propadáku. Ne, že bych neviděl zajímavá místa, těch bylo nakonec požehnaně, ale nedokázal jsem směřovat z jednoho místa na druhé, neb jsem si po většinu času nebyl jistý, kde přesně se právě nacházím.

Japan 2011 - U císaře v paláci

Při snídani mi cestu zastoupil nagelovaný mladý zaměstnanec hotelu. Pozorně prostudoval mou snídaňovou kartu, jestli není padělaná. Přísně si mě změřil. "Ánpásá?" povídá. I když jsem šachy už léta nehrál, přemýšlel jsem, jestli mi tím nechce oznámit tzv. braní mimochodem, ale pak mi došlo, že aktuální situace na šachovnici tuto variantu neumožňuje. Navíc on mi nic neoznamoval, on se ptal a očekával odpověď. Drátek visící z jeho ucha naznačoval, že nebude váhat přivolat posily, pokud mu na otázku neodpovím. Jenže já pořád nevím, na co se ptá. Že on je to nějaký používaný anglický idiom, který každý zná, jen já ne. Kdybych já se místo blogování učil!… Zopakoval to ještě jednou nahlas a bez odpovědi byl zjevně připraven mne tentokrát k mým předplaceným vajíčkům, grilovaným rybám a k miso polévce nevpustit. Až přišel jakýsi pár dalších hostů. Mladík se na ně podíval úplně stejně jako předtím na mne. Otázka zněla: "Dúpásá?" Manželé taky nerozuměli, jen muž měl oproti mně tolik duchapřítomnosti, že s rozzářeným obličejem odpověděl YES!!! Teprve pak mi to došlo: Ono to přece znamená "one person" a "two persons". Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že dnes budu snídat výjimečně sám, protože mému papouškovi se udělalo po včerejším suši špatně. Snídaně nakonec byla. Jen doufám, že s Kjótem si porozumím lépe. S Kjótem, které už se probudilo do normálního netajfunového dne a které mi za oknem hotelu šumí projíždějícími šinkanseny. 

Japan 2011 - Tajfunění

Pokud někdo jede jako já do Japonska v září, které je i v dnešní době boje za nezávislost přírodních sil na kalendáři považováno za období tajfunů, nemůže se divit, když nějaký tajfun skutečně přijde. Naopak, jistě by se našel nějaký právník, který by proti případné absenci tajfunu v tomto období protestoval u mezinárodního soudního dvoru, protože jeho mandanti přece odjížděli v dobré víře adrenalinového zážitku, o který byli souhrou nešťastných okolností pěkného počasí záludně ukráceni. Nedivil bych se, kdyby v téhle podivné době soud dal stěžovateli za pravdu a ten od cestovní kanceláře dostal povinnou náhradou dvě písečné bouře na Sahaře zdarma.

Ano, v Pacifiku se narodila další tropická bouře, která se napřed zdála jen jako takový nemrcouch, ale nakonec postupně zmohutněla, až nakonec na původně bezejmenného sboristu udělala kariéru, byla prohlášena za skutečný tajfun a dostala jméno Roke. Dnes již třetí den deště je jeho doprovodným znakem, nicméně to nejhorší mělo udeřit právě dnes na jižní část středního Honšú, konkrétně na Nagoju, odkud jsem odjel předevčírem dopoledne ještě za krásného počasí. V Nagoji rovněž proběhla mohutná evakuace, což mám ovšem pouze z doslechu a ze CNN. Naopak v regionu Gifu, kudy jsem projížděl předevčírem a včera, byly hlášeny nějaké sesuvy půdy po silných deštích a upřímně mě překvapilo, že se to na železniční dopravě neprojevilo víc než malým zpožděním.

Japan 2011 - Protržené nebe

Někdy se obloha zařekne a spustí. Ta dnešní mě nechala napřed v pořádku dojet krásným prostředím vnitrozemní vrchoviny, kdy stále přejíždíte nějaké horské řeky, schováváte se před odposloucháváním z oběžné dráhy v tunelech, a projíždíte malebnou krajinou, kde se ve všech místech, kde je to jen trochu možné, žlutozeleně blýskají rýžová políčka. Takajama je město (na japonské poměry spíš městečko), kde se zachovaly nejen chrámy, ale i řada starých a kdysi skutečně obývaných domů. Ono to v Japonsku není až tak běžná věc, něco uchovat po delší dobu všem přírodním a válečným katastrofám navzdory.

Déšť mě trochu polaskal, už když jsem začal hledat správnou cestu ke svému speciálnímu ubytování. Poprvé totiž bydlím nikoli v hotelu, ale v tzv. minšuku, v tomto případě starodávném domácím penzionu. A zatímco "interhotel GRAND" by na malém městě znal každý, se znalostí minšuku Sosuke už to může být horší. Naštěstí mě pečlivá cestovka opět vybavila mapou, na které je přesně zakreslená poloha domu. Díky svému dezorientačnímu smyslu ale jsem schopen zabloudit i se dvěma mapami pod paží, a nakonec jsem se stejně musel ve správně určené lokalitě na konkrétní dům zeptat.

Japan 2011 - Velký puťák

Kdysi se takovému cestování říkalo puťák. To se každou noc spalo někde jinde, ráno se zabalilo popošlo se do dalšího stanoviště a tak pořád dokola. Za chvíli jste si připadali jako mexický štvanec. Teď ovšem nadešel i vložený puťák do programu mého japonského výletu. Zatím jsem se v obou místech dosavadního pobytu zdržoval delší dobu, což přece jen umožňuje zvyknout si na lokalitu, zjistit, jak to chodí, jaký je zde řád věcí. Teď jsem ale z lázeňské oblasti Hakone sjel do nízko položené roviny, abych zahájil třídenní putování. Každá noc bude někde jinde.

Druhá cesta šinkansenem byla ještě pohodovější než první. To přijete na nádraží, řeknete, kam byste rádi, ukážete tajemný glejt JR Pass, o kterém už jsem se zmiňoval, slečna u přepážky se vás optá, jestli vám bude stačit spojení za 9 minut, protože vlak za 4 minuty bude častěji stavět, a když přisvědčíte, dostanete zadarmo jízdenku. Tomu říkám kultura cestování. No a - přiznám se vám - v šinkansenu se mi nějak zhmotnil spánkový deficit zapříčiněný ještě mrazivě romantickou nocí na vrcholku Fudži a já víceméně celou hodinu a půl dlouhou cestu do Nagoje prospal. Já, který normálně vyhlížím z okna šťastnou budoucnost i v české lokálce, dřímu - považte! - v šinkansenu. Že by cestování Českými drahami bylo díky tvůrčí souhře mnoha nahodilých vlivů v důsledku napínavější?

Nedělní miniglosy č.134

Všichni obyvatelé Rumburku, kteří se cítí být občany druhé kategorie, se rozhodně ohradili jako proti diskriminačnímu a konjunkturalistickému činu proti vyjádření filmových producentů ohlašujících záměr natočit o lidech druhé kategorie dokumentární film s příznačným názvem Rumburk. Režisér připravovaného filmu připustil, že na zprávě je část pravdy: Nebude se sice jednat o dokument ale o pohádku, nebude se jmenovat Rumburk ale Rumburak, ale opravdu půjde o příběh kouzelníka druhé kategorie.

-----------------------

Podle nově připravovaného návrhu zákona by měly doposud tajné služby získat oficiálně veřejnoprávní charakter. "Děláme to především právě kvůli lepšímu utajení," překvapil na tiskové konferenci mluvčí Vojenského zpravodajství, "protože zatímco v českých tajných službách se nakonec vždycky všechno vykecá, podle našich zkušeností je získat informace z institucí veřejné sužby prakticky nemožné."

 

Japan 2011 - Jezero Aši a sopečná vejce

Už ráno se potvrdilo, že využít pro cestu na horu Fudži hned první možný termín bylo prozíravé. Předpověď na dnešek hlásila občasné přeháňky a těch se nám také opravdu dostalo. Obloha se vždycky během pár minut zatáhla a pokryla smuteční černou barvou a pak přišel několikaminutový tropický liják, obloha se vylila a zase se trochu vyčasilo. Za chvíli ale rozmarná obloha opět natáhla moldánky… a tak to bylo pořád dokola. Představoval jsem si, jak kloužeme dolů po lávovém štěrkovém svahu a z jemného lávového prašanu, kterého máte při suchém počasí plné oči, se stává černé mazlavé blátíčko a potoky vody tekoucí po úbočí nám podrážejí nohy. Nezbývá mi tedy, než ještě jednou poděkovat milé Fudžijamě, ať už je to dáma nebo chlap, za neobyčejnou dvoudenní vstřícnost.

Japan 2011 - Taxíkem na Fudži

Jak už jsem říkal, v hledání spojení na Fudži mi pomohli naši fotbalisti, za což jim - i když to poslední dobou docela mrví - patří můj dík. Zúčastnili se nedávno v Japonsku mezinárodního turnaje Kirin Cup (Kirin je pivo, tyhle dva produkty kupodivu všude na světě ladí k sobě), na turnaji jsme sice nevstřelili ani branku, ale renomé mezi japonskými kluky jsme získali. Stačí říct, že jsem čeko, a oni dodají: Hai, čeko, soká! (z amerického "soccer") a hned jsme kamarádi. Na výlet jsem se tedy vypravil autobusem a byl jsem zvědav, jak se busík vypořádá s faktem, že já bydlím na jedné boční stěně hlubokého údolí a Fudži je schovaná (v japonštině schovaný, neb se jedná o mužský element) právě za tou druhou, ještě vyšší. Autobus překvapil jen zčásti: Napřed sešplhal dolů do údolí Hakone, pak stejným postupem zdolal protější kopec směrem nahoru a když už to vypadalo, že po serpentýnách přejedeme i poslední část stoupání, otevřel se před námi dlouhý tunel skrze horský masív. A moment překvapení zafungoval dokonale: Když jsme totiž vyjeli z tunelu, objevila se přímo před námi Fudži v celé své kráse a asi právě obědvala, protože měla kolem krku bryndáček z mraků. Celý autobus jako jedno stvoření (abych ustáleným spojením nediskriminoval ženy) vydechl úžasem.

Japan 2011 - Hakone - předpeklí i ráj

Občas se stane, že den, který nevypadá jako nic moc, rozkvete naprosto nečekaně a náhle do veliké krásy. Nepředchází tomu žádné varování, podobně jako třeba u zemětřesení. Prostě se to najednou stane, přijde jeden drobný okamžik, který převrátí váhy do kladné polohy natolik, že všechno negativní jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. V té velké a pro život docela zásadní podobě se mi něco takového stalo těsně před loňskými Vánocemi. Den, který se zpočátku netvářil nic moc, najednou nabral takové obrátky, že se mi z nich ještě dnes krásně točí hlava. No a dnes se mi něco podobného stalo v malém a nezásadním, leč přesto velmi příjemném provedení.

A přitom to měl být jen takový nezáživný přejezdový den, kdy jsem se potřeboval přesunout z Tokia do horského a zároveň lázeňského městečka Gora v oblasti Hakone. Zabalit, odhlásit se, dojet na nádraží, najít správný vlak, několikrát přestoupit na stále menší a menší vláčky, najít nový hotel, ubytovat se, vybalit, padnout vysílením na znak a probrat se až ráno. Tak nějak jsem si to představoval a neměl jsem ani velkou chuť si to nějak vylepšovat. Při letmém pohledu na podrobnější mapu se navíc moje představa výletu na horu Fudži stále víc rozplývala v nedohlednu. Jestli nevyrazím na cestu hned zítra, počasí se bude už jen horšit a pravděpodobnost úspěšného výstupu se bude snižovat.

Japan 2011 - Tokio z výšky i hloubky

Když jsem v posledním článku sliboval, že se půjdu podívat na Tokio z nadhledu, měl jsem tím na mysli rozhlednu, nebo lépe řečeno Tokyo Tower. Místní si dávají záležet na tom, že se svými 333 metry je vyšší než věž Eiffelova, ale zatímco v Paříži se zvětšující se výškou jako byste se odtrhávali od skutečného pařížského života (aspoň já měl takový pocit a moc zážitků ve mně z toho dne nezůstalo) v Tokiu je takový nadhled snad jedinou příležitostí poskládat si dohromady dílčí střípky ze země. Mě se za celých těch pár dní nepovedlo vytvořit si mezi jednotlivými místy, které jsem viděl "dole" nějakou souvislost. Viděl jsem jen útržky, které byly individuálně zajímavé, ale dohromady nedávaly moc smysl. Pro nalezení takových vztahů je výlet na Tokyo Tower asi nenahraditelný.

 

Japan 2011 - V centru pozornosti

P.S.: Potíže s připojeím nadále přetrvávají, ilustrační fotky prostě zatím publikovat nejdou. Zřejmě je pak dostanete prostřednictvím "speciálního vydání" všechny naráz :-).

Ten, kdo není rád centrem pozornosti, by měl být s návštěvou Japonska opatrný. Pozornosti prostě neujdete. Teď právě sedím v parku Hibija poblíž pulzující Ginzy, kterou jsem se ještě před chvílí procházel v úlevném stínu mrakodrapů, a kolem mne procházejí nebo posedávají stovky lidí, utrácející nejrůznějšími způsoby drobné své polední pauzy. Skupiny kravaťáků vytvářející hloučky s epicentry přesně podle principu seniority, děvčata, která si odskočila z kanceláří popovídat s kamarádkami odvedle, kterak je to právě s jejich drahými těžké nebo báječné, běhající sportovci, volně odkudsi kamsi korzující jednotlivci. Snad ještě nejsem úplně paranoidní, ale vidím na nich, že jsem v jejich hledáčku. Prostě jsem jiný. Nemají bezprostřednost dětí z Nikkó, aby se se mnou vyfotografovali, ale je vidět, že jinakost oči láká, i když hlava si přeje nevidět. Když vstoupím na malé prostranství s lavičkami, skoro všechny jsou obsazené a jediná je volná. Pro mne. Vzpomněl jsem si na svou oblíbenou komedii Světáci, kde Jan Libíček už po gentlemansku odpovídá na otázku, co udělá, zvrhne-li na něj někdo talíř polévky, či co to bylo: "Všimnu si toho. Ale dělám, že jsem si toho nevšim." To je přesný popis toho, co se děje kolem mne.

 

Japan 2011 - Den plný překvapení

Pozn.: Omlouvám se, ale problémy s připojením u mne přetrvávají, takže nemůžu zatím vkládat žádné fotografie. Snad to na další japonské "štaci" bude lepší.

Není nad milá překvapení. Někdy jsou milá od samotného začátku, jindy nebývají milá hned, nejsou tak jednoduše prvoplánová, musíte se jim dostat trošku pod kůži a teprve po určitém hloubání dojdete k závěru, že jde vlastně o překvapení milé. Milé ne tváří, ale milé důsledky. Když jsem odjížděl do Japonska, měl jsem spadeno na to, naučit se dvě fráze z česko-japonské konverzace. První je: Co mám dělat, potkám-li medvěda? Druhá pak: Můj vlak má zpoždění. Obě věty jsem považoval za ryze absurdní. Ale druh té absurdity je zcela odlišný. U věty s medvědy spočívá hlavně v tom, že naučit se ji dříve než pozdravit a poděkovat je téměř čisté dada. Absurdita té druhé je místně omezena na Japonsko a v Čechách nám na tom nic absurdního nepřipadá (i když - není právě to absurdní?).

 

Nedělní miniglosy č.133

No, zatím to mírně hackerské připojení kupodivu stále funguje, tak ještě rychle přiložím tradiční týdeník. Ještě mi totiž z letadla zbyly v kufru české noviny; japonské o nás, myslím, nepíšou nic a i kdyby ano, já bych to stejně nepoznal. Tak asi příští týden dojde inspirace. Pokud Nedělní miniglosy nevyjdou, doufám, že se na mě abonenti nebudou moc zlobit.

Po několika protestech z řad českých ministrů, že se neměří všem rovným metrem, rozhodl premiér Nečas, že každý ministr si bude moci jmenovat vlastního státního tajemníka pro EU. "Kvalitních lidí je vždycky zapotřebí," komentoval rozhodnutí ministr zahraničí. "Aspoň Evropa uvidí, že ji nebereme na lehkou váhu."

 

Japan 2011 - Než vás do Japonska pustí...

Než vás do Japonska pustí, orgáni činí drobné obstrukce. Musíte vyplnit přihlášenku, kde se skromně zhodnotíte jako milius, který nemá žádné vady a myslí to s Japonskem moc a moc dobře. Po příletu vás pak při odevzdávání formuláře bedlivě sledují, jestli nevypadáte jako lhář. Donutí vás do podivného kráječe prstů vložit oba ukazováčky, které i hned sejmou, a taky si vás vyfotí, jestli se na Japonsko tváříte dostatečně příjemně. No a nakonec zváží, jestli množství vámi přiznaných jenů není příliš velké, ale taky není pro vás pobyt nedostačující. Celková procedura by byla nepříjemná a dlouhá, kdyby ji neprováděli právě Japonci svým slušným, usměvavým, pečlivým a dobře organizovaným způsobem. Kdyby se takový proces objevil třeba v rukou Řeků, mohlo by jít rozhodně o znamenitou komplikaci, během které by si řečtí státní zaměstnanci aspoň na chvíli po všemožných ústrcích ze strany řeckého státu zchladili na hloupějších daňových poplatnících žáhu. V japonském podání to nakonec ani nebolelo, ani to vlastně nebylo nijak nepříjemné.

 

Japan 2011 - Úvodní prolínání kultur

9.9. je pěkné datum, pokud si ho chce člověk zapamatovat. Dobré na seznámení, dobré na svatbu, nejlépe s devátou přítelkyní v pořadí, aby se to nepletlo. A taky dobré k tomu, aby toho dne takový zápecník jako já vytáhl poprvé svoje paty z Evropy. Ano, nikdy jsem mimo Evropu nebyl, jen duchem, to ovšem často. Už při nástupu do letadla na Paříž mi došlo, že dnes asi v letadle noviny číst nebudu: Ve všech jsou speciální přílohy o teroristickém útoku letadly v New Yorku; pozítří to bude už deset let. Pro klidný let na druhý konec světa docela inspirující čtení. Letmo se podívám po spolucestujících, koho bych šacoval na potenciálního teroristu. Nikdo výrazný: Většinou Češi a taky - Japonci. Tenhle spoj z Prahy má v Paříži (máte-li štěstí) vynikající přípoj do Tokia, takže počet Japonců kolem mne utěšeně roste. Aspoň je ta změna povlovná a nebude to zítra ráno v Tokiu na letišti takový šok (nedělám si iluze, stejně bude).

 

Slepeckým písmem rosy

Když jsem se v sobotu ráno kolem půl šesté probudil, nic nenasvědčovalo tomu, že by měla být rosa. Údolí kolem Berounky bylo úplně projasněné, jen okolní kopce byly schované za závojem mlhy. Usoudil jsem, že z ranního focení nebude nic a znovu jsem usnul. Když jsem ale za půl hodinky znovu pootevřel oko, za oknem mého pokoj byla čerstvá mlha. Inu, vyskočil jsem, popadl stativ a makroobjektiv a vyrazil se podívat, jestli byli v noci pavouci na lávce přes řeku pilní.

Byli, pravda, byli. Ale mlha byla velmi mladá a ještě nestihla opatřit pavučiny kuličkami rosy. Chodil jsem tedy po lávce sem a tam, vybíral si nejkrásnější vzorek a čekal jsem, jestli rosa stihne vytvořit typické ornamenty dříve než začne pálit sluníčko. Stihla to o pár minut, ale stihla.

 

Nedělní miniglosy č.132

Kontroly zjistily, že většina prodávaných ojetých aut má ve skutečnosti přetočený tachometr, čímž dochází k balamucení zákazníků, které hraničí s regulérním podvodem. Na druhou stranu - podrobným zkoumáním informací na internetových seznamkách a ve vlastních životopisech a jejich porovnáním se skutečností přišli pracovníci České obchodní inspekce na to, že i většina lidí má evidentně přetočený tachometr.

-----------------------

V doslova vražedném tempu se o víkendu odehrál pohárový zápas mezi Chebem a Olomoucí. Olomouc se ujala vedení začátkem 14.století, kdy po nádherné akci Václava III. vymřeli Přemyslovci. Cheb se ale nevzdal a po dlouhém dobývání se mu podařilo v roce 1634 Albrechtem z Valdštejna vyrovnat, takže o vítězi pravděpodobně rozhodne až prodloužení. Vítězný tým se ve finále českého poháru střetne s favorizovaným Slavkovem u Brna.

 

O nakupujícím Josefu Kajetánovi

Když jsme se o Josefu Kajetánu Tylovi učili ve škole, ničím mě tehdy nezaujal. Možná jsem nebyl dostatečně kocentrovaný na výklad profesora, možná se jen minuly frekvence našeho vlnění, a nedošlo tak ke kýžené rezonanci. Zdálo se mi, že s panem Tylem nemáme vůbec nic společného, na rozdíl třeba od poetistů, surrealistů, dadaistů a osvobozených divadlistů, kteří mluvili řečí, jež mne okouzlovala, i když jsem jí třeba právě úplně nerozuměl. Dnes jsem se ale dozvěděl, že jsem se mýlil a minimálně jednu věc s Josefem Kajetánem společnou máme: Oba totiž stašně neradi nakupujeme.

Možná namítnete, že o vztahu Josefa Kajetána k nakupování není moc známo, snad kromě toho, že měl celý život hluboko do kapsy, což ale ještě podle současných zkušeností samo o sobě nznamená, že člověk nakupuje nerad. Na Tylovu nechuť k nakupování jsem přišel holmesovskou dedukcí, protože jsem dnes - pár dní před odjezdem na dovolenou vyrazil do Prahy pokoupit pár zbývajících nezbytností. Ano, nerad nakupuji, do obchodů chodím (kromě papírnictví) jen tehdy, jsem-li okolnostmi nucen. Na svých toulkách městem jsem dorazil až k obchodnímu centru Palladium, což je podle mého názoru obzvlášť obskurní příklad konzumní katedrály. a tu jsem u vchodu do obří budovy plné obchodů a obchůdků spatřil velký nápis.

 

Do vínku letošní dovolenkové reportáži

Už se stalo tradicí, že čtenářům nechávám nahlédnout do svých dovolenkových dní. Měli jste tak již možnost podívat se spolu se mnou na řecký ostrov Lefkada, který si vysloužil dokonce samostatnou rubriku Črty z Lefkady, ale i na kratší výpravy do zajímavých míst České republiky i zahraničí, ať už se jednalo o Beskydy, Slovenský ráj, Helsinki nebo loni Amsterodam (podrobnosti jsou k přečtení v rubrice Reportáže). Pravda, letos jsem zatím v tomto ohledu své čtenáře zanedbával, ale bylo to především proto, že až na jeden prodloužený víkend v Beskydech jsem zatím neměl žádnou dovolenou. Ten pravý čas totiž nastává až teď a s dovolenou znovu přichází i záměr občas napsat pár slov na blog a doprovodit to optimálním případě několika původními ilustračními fotografiemi.

Před nedávnem jsem vám dal možnost tipovat, odkud letošní dovolenková reportáž bude (viz anketa pod článkem Spirála života). Když se podívám na výsledky, vypadají jasně. Nadpoloviční většina z vás (ve volbách do senátu by tedy bylo hotovo už po prvním kole :-)) mě docela dobře zná, a tak tipovala, že pojedu do Řecka, kde jsem od roku 2000 nechyběl ani jedinou sezónu. Naproti tomu jste (oprávněně) vůbec nevěřili tomu, že bych jel na dovolenou do Českého lesa, do Mexika nebo do Tater. Těch několik recesistů, kteří se těšili na reportáž z dovolenkové cesty tramvají číslo 22 na Bílou Horu, bohužel zklamu, tato destinace se letos na špičku neprosadila. Většina z tipujících se rovněž nenechala ovlivnit průhledným podsunutím japonského tématu haiku.