O nakupujícím Josefu Kajetánovi

Když jsme se o Josefu Kajetánu Tylovi učili ve škole, ničím mě tehdy nezaujal. Možná jsem nebyl dostatečně kocentrovaný na výklad profesora, možná se jen minuly frekvence našeho vlnění, a nedošlo tak ke kýžené rezonanci. Zdálo se mi, že s panem Tylem nemáme vůbec nic společného, na rozdíl třeba od poetistů, surrealistů, dadaistů a osvobozených divadlistů, kteří mluvili řečí, jež mne okouzlovala, i když jsem jí třeba právě úplně nerozuměl. Dnes jsem se ale dozvěděl, že jsem se mýlil a minimálně jednu věc s Josefem Kajetánem společnou máme: Oba totiž stašně neradi nakupujeme.

Možná namítnete, že o vztahu Josefa Kajetána k nakupování není moc známo, snad kromě toho, že měl celý život hluboko do kapsy, což ale ještě podle současných zkušeností samo o sobě nznamená, že člověk nakupuje nerad. Na Tylovu nechuť k nakupování jsem přišel holmesovskou dedukcí, protože jsem dnes - pár dní před odjezdem na dovolenou vyrazil do Prahy pokoupit pár zbývajících nezbytností. Ano, nerad nakupuji, do obchodů chodím (kromě papírnictví) jen tehdy, jsem-li okolnostmi nucen. Na svých toulkách městem jsem dorazil až k obchodnímu centru Palladium, což je podle mého názoru obzvlášť obskurní příklad konzumní katedrály. a tu jsem u vchodu do obří budovy plné obchodů a obchůdků spatřil velký nápis.

 

"Copak to asi mají dneska ve slevě?" zajímalo mě a přišel jsem k tajuplnému nápisu blíž. "Na tomto místě," praví cedule, "napsal Josef Kajetán Tyl v roce 1834 slova k písni Kde domov můj." Safra, kdo by to byl řekl do národního barda, že trávil čas místo rozšiřováním českého kulturního obzoru zrovna couráním v Palladiu! Vidíte, takovou bulvární zajímavost se ve škole nedozvíte!

Co asi nakupoval? Zajímal se o nové modely mobilních telefonů? Potřeboval (jsa výkonným rozervancem) nové džíny? Nebo tu byl jen jako doprovod nějaké Josefy Kajetánové, která se nedokázala vymanit ze zajetí přebohaté nabídky dámských klobouků v akci? Přikláněl bych se spíš k poslední verzi. Jednak potvrzuje známý a osvědčený fakt, že za vším se sluší hledat ženu, jednak by tato skutečnost dobře ladila s dalšími indiciemi.

Představuji si Josefa Kajetána, kterak utrmácen pěším výletem centrem Prahy a znechucen drobným nedorozuměním, ke kterému došlo, když se jeho dáma dožadovala při cestě metrem výhledu na pražské památky, který jí básník v jakémsi dřívějším afektu neprozřetelně slíbil, nabídl jako drobné odškodné za prožité trauma nový svěží klobouček na jarní vycházky, evidentně netuše, jak obrovskou tržní nabídku je schopen zajistit kapitalismus. Co v takových chvílích, kdy nemůže být ničemu efektivně nápomocen a přesto nemůže z trhoviště bez ztráty cti dezertovat, udělá opravdový básník? Samozřejmě, zakoupí sobě v nejbližším papírnictví linkovaný sešit formátu A6 a začne tvořit. Do obsahu básně pak jeho citlivá duše promítne všechna svá aktuální trápení a touhy.

A právě setrvalá a zároveň nenaplnitelná (muž přece vždy drží své slovo, že?) touha odejít z babylónsky hlučícího jarmarečného prostoru vyvolala zřejmě v Josefu Kajetánovi neodbytnou touhu po domově. Najednou se domov v myšlenkách básníka proměňuje z neútulného prostředí, nepochopitelně po něm vyžadujícího pravidelné vykonávání vybraných domácích prací, ve vytoužený zemský ráj. V záchvatu sebelítosti se mu v nekorektním srovnání s Palladiem zdají být nádherné i podmáčené nezmeliorované louky a oázou svobody se zdají být dokonce i Bory. Zmínka o sadě v jarním květu pak zřejmě metaforicky vystihuje skutečnost, že v obchodním centru právě probíhá jarní výprodej.

Nevím, jak dlouho své případné básně píšete vy. Mně bývají na mnohem nenápadnější kousky, než je státní hymna, většinou i tři, čtyři hodiny málo, takže když přihlédneme k nepopiratelně většímu talentu a profesní zběhlosti Tylově, odhaduji nezbytný čas věnovaný Josefou Kajetánovou výběru kloboučku na cca dvě hodiny. Ode dneška vždycky, když se při naší hymně postavím do pozoru, věnuji Josefě a jejímu dvouhodinovému nákupnímu dilematu tichou vzpomínku. Kdyby tehdy ve čtyřiatřicátém žádné nové klobouky nepřivezli, kdoví jakým ryčným bojovým popěvkem bychom vyprovázeli na hřiště naše fotbalisty či hokejové reprezentanty.

Věřím, že se dnes Josef Kajetán nervózně neobrací na svém nebeském loži a nebere moje spekulativní řádky jako výsměšné nactiutrhání a rouhačství. A ať už to tehdy na náměstí Republiky bylo jakkoli, věřím, že ženy mužům budou i nadále každým svým konáním, každým svým slovem a každým nasazením klobouku poskytovat nekonečnou inspiraci k vytváření trvalých hodnot, stejně jako oplátkou muži jim.

Když to půjde dobře a ve vzájemné souhře, jednou bude na každém obchodním centru podobných pamětních desek několik. Nebude to báječné?