Nenápadný konec podniku U Rozvařilů

To jméno se v Praze na Poříčí používá už asi 600 let, jmenoval se tak totiž (u Rozvařilů nebo taky u Vlašimských) původní starý pivovar a nejspíš i zájezdní hostinec, který fungoval v těchto místech už od 15. století, nedaleko od novoměstských hradeb i od místního farního kostela svatého Petra. V Ruthově Kronice královské Prahy je velice podrobně rozebráno, jak tento objekt a přilehlé domy už od roku 1381 postupně měnily majitele, mezi nimiž byl i z období tzv. kalady nechvalně proslulý finančník Jan de Witte). Když se na přelomu 19. a 20. století tato čtvrť bouřlivě rozvíjela, stalo se z Rozvařilů doslova kulturní centrum: Kromě restaurace tu byl i proslulý šantán a kabaret a kdysi jsem v jakési stařičké pražské ročence ze 60. let četl moc zajímavé vyprávění pamětníků o tom, jak to právě v těchto končinách žilo a s jakými postavami to tu bylo spojené (třeba slavný Artur Longen by mohl vypravovat). Pak se to tu vše ve 30. letech 30. století přestavělo pro Legiobanku a v novém moderním paláci vznikl i velký divadelní sál ("Déčko" E.F. Buriana, dnešní Archa).

Z restaurace a zájezdního hostince se postupně stala celkem věhlasná jídelna a bufet, za dob svých studií jsem tam rád chodil, protože tam byl slušný výběr "hotovek" za nikoli zrovna nemravné ceny. V 1. půlce 90. let byl původní objekt zrekonstruován a když jsem začal v roce 1997 nedaleko odtud pracovat, už to tu vypadalo trochu jinak, vnitřní uspořádání se proměnilo a už to byl méně bufet a více samoobslužná restaurace, takže jsme sem nezřídka chodili s kolegy na oběd, přičemž v nabídce byla většinou česká klasika. V roce 2008 došlo k velké změně a místo tradiční restaurace tu vznikla kavárna Starbucks. Restaurace s legendárním jménem ovšem tehdy nezanikla, ale objevila se v podobě klasické "tácové" samoobslužné jídelny jen kousek odtud, doslova "přes ulici" - v 5. patře obchodního domu Bílá labuť. 

Když jsem začal zveřejňovat své blogové Nedělní miniglosy, po nějaké době se ukázalo jako šikovné chodit je psát o nedělích do kavárny. A protože jsem našel "miniglosový azyl" právě v kavárně na Poříčí, kde kdysi byla restaurace U Rozvařilů, docela často jsem chodil na oběd k Rozvařilům do Bílé labutě (měli otevřeno i v neděli) a odtud jsem jen přešel ulici a u horké čokolády jsem odpoledne v kavárně napsal další vydání NMg.

Minulou sobotu jsem šel opět jednou k Rozvařilům na oběd, užuž jsem si cestou uchystal chuťové buňky na tamější klasický repertoár a zjistil jsem překvapeně, že jídelna U Rozvařilů už neexistuje. Na stejném místě, za stejným pultem, se stejným vybavením a stejnými stoly a židlemi tam funguje - s jinými lidmi a trochu jiným jídelním lístkem - nový podnik s názvem Mlsná labuť. Připadne mi to podobné, jako když někdo porazí mnohasetletý strom a místo z něho zasadí nový proutek. Co na tom, když je to pěkně férově strom za strom...

Kromě toho, že tím pádem nejspíš zmizí další historická pražská značka, je pro mě důležitou informací i to, že nová firma zatím neplánuje mít otevřeno v neděli, což mi hatí běžný nedělní miniglosový rytmus s minimální ztrátou času (kdo se chce se mnou potkat bez předchozího společného plánování, má dost velkou šanci, že mě v neděli mezi druhou a pátou hodinou odpoledne zastihne právě v kavárně naproti Bílé labuti). A uznejte - psát Nedělní miniglosy "do foroty" už v sobotu jen proto, že mají naproti otevřenou jídelnu, se mi zdá nedůstojné :-).  

Kdoví, třeba tradiční název v této oblasti ještě někdo vzkřísí, myslím, že ta značka má pořád ještě docela dobrý potenciál. Ale možná je to jen tím, že jsem staromilec a s koncem toho, co má mnohasetletou tradici, se kterou jsem se i já do nějaké míry propojil, se mi prostě jen těžko smiřuje. 

Nedělní miniglosy č.752

 

Už uplynuly dva týdny od vydání výběrového jubilejního čísla 750, do kterého se kvalifikovalo 41 pečlivě vybraných miniglos z posledních 13 měsíců (odkaz jsem přidal i k předchozím jubilejním výběrům na konci každého vydání), dnes už pokračujeme ve standardním rytmu běžných Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti.

 

Od minulé neděle jsem stihl publikovat dva nové články, které oba měly přímou souvislost s fotografiemi: Prvním byla trochu obsáhlejší (17 fotek) reportáž Fotovýšlap na horské jezero Reedsee ve Vysokých Taurách poblíž Bad Gasteinu v Rakousku. Druhý článek naopak obsahoval jen jednu hlavní fotku (a jednu fotku vysvětlující :-)) - Červený blesk focený tajemnou metodou. Z předchozího období ještě jednou připomenu článek O velkých následcích malých náhod, ve kterém jsem popsal, jak se díky nenápadnému setkání na jedné pražské ulici postupně sžívám s dříve nepoznaným světem českých fotografů, o kterých jsem doposud spíš jen slyšel nebo četl, text Jak jsem (ne)vyhrál v televizní vědomostní soutěži a pátrání po historii jedné pražské pamětní desky v článku O pamětní desce, ke které je třeba se sklonit.

Červený blesk focený tajemnou metodou

"No jasně, je to odraz něčeho červeného ve vodě, to je úplně jasné," dokázal rozeznat nejeden z mých známých původ mé nové intenzivně barevné fotky, kterou jsem nazval Červený blesk. Nebylo to ovšem těžké uhodnout, zvlášť když se o mně ví, že rád chodím fotit k řekám (v tomto případě k Vltavě). "Byla jasná modrá obloha, proto to modré pozadí, když se nebe na vodě zrcadlí," dodali ti s ještě větší představivostí. "Ta bílá klikatá čára uvnitř bude asi nějaká reflexe světelné čáry od sluníčka," doplnili ti, co se zorientovali úplně nejlépe. Ale všechny tři kategorie se shodly na tom, že vůbec netuší, jak se dá dosáhnout těch slabounkých světlých "vrstevnic", linií, které zčásti kopírují centrální "blesk".

Nějakou dobu jsem se kroutil a vymýšlel si různé výmluvy: 

- Jedná se o tajnou autorskou metodu, která podléhá obchodnímu tajemství

- Efekt vzniká kvantově disperzní cestou a vyplývá z duální povahy elektronů

- Je to klasický van Penigův výboj v prostředí podobném vakuu

- Jde o následek nebezpečného experimentu s rychle se vypařující červenou rtutí

- Na Vltavě se právě točil film podle nejmenovaného Stendhalova románu, v němž byl černý nahrazený světlým

- Na záběru je hladina řeky Něvy těsně po událostech Krvavé neděle roku 1905 v Petrohradě a podrobnosti jsou už promlčené. 

                                                                                                                                                                                                                                               

 

Fotovýšlap k jezeru Reedsee

Už jsem tady v půlce října psal v článku Mlha přede mnou i za mnou o svém dvouapůldenním výletu do oblasti rakouského Bad Gasteinu, kam jsem jel vlastně víc za fotografickými záběry než za opravdovou dovolenou, protože jsem měl "zakázku" na cca 20 fotek pro jeden tamější cca dvacetipokojový horský hotýlek :-). Jak už jsem ve zmíněném článku psal, při mém stylu práce bych na takových 20 fotek potřeboval asi tak dva roky a spousty návštěv za různých světelných i povětrnostních podmínek, takže mít na takovou práci dva dny je celkem výzva. A tak jsem si řekl, že první ze dvou dnů určených k focení si vyrazím na nějaký pořádný výlet trochu blíž k vrcholkům místních hor. Dobré reference jsem měl na jedno z místních horských jezer s názvem Reedsee. Pokud jde o zeměpisnou vzdálenost (nejkratší spojnicí na mapě) nestojí to vůbec za řeč. Jedinou překážkou je, že cesta k jezeru má 800 m převýšení a jde se prudce stoupající cikcak cestičkou sestávající povýtce z mokrých kamenů (ráno a dopoledne docela intenzivně pršelo) a z pekelně kluzkých kořenů, mezi kterými crčely čerstvě narozené potůčky.

Dnes to tedy bude zase jednou po dlouhé době opravdový fotočlánek, ve kterém vám především chci ukázat pár záběrů z téhle - pro mě trochu krkolomné - cesty, která naštěstí neskončila ani zlomením krku ani vymknutím kotníku, byť jsem se musel skoro na každý krok při cestě vzhůru i (ještě více) při cestě dolů pořádně soustředit, abych nedal gravitaci záminku k nějaké nepředloženosti. Odměnou mi byly báječné pohledy na turismem zatím nijak nezničený kus světa a na okolní přírodu, která je kouzelná skoro za každého počasí, byť jsem si při začátku hlavního stoupání opravdu upřímně a intenzivně přál, aby přestalo lít, takže za pár minut opravdu přestalo.

Nedělní miniglosy č.751

 

Minulou neděli jsme si dali výběrové jubilejní číslo 750, do kterého se kvalifikovalo 41 pečlivě vybraných miniglos z posledních 13 měsíců (odkaz jsem přidal i k předchozím jubilejním výběrům na konci každého vydání), dnes se vracíme zase na nějakou dobu do standardního rytmu běžných Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti.

 

Od kulatého miniglosového čísla z minulé neděle jsem stihl publikovat jen jeden nový článek, O velkých následcích malých náhod, ve kterém jsem popsal, jak se díky nenápadnému setkání na jedné pražské ulici postupně sžívám s dříve nepoznaným světem českých fotografů, o kterých jsem doposud spíš jen slyšel nebo četl. Z předchozího období ještě jednou připomenu text Jak jsem (ne)vyhrál v televizní vědomostní soutěži a pátrání po historii jedné pražské pamětní desky v článku O pamětní desce, ke které je třeba se sklonit. A přidám ještě Rozloučení se "srdíčkem", tedy s fotografií, která byla profilovou fotkou mé chotěšovské výstavy a po výstavě se přestěhovala do soukromé sbírky, a moje speciální soukromé blahopřání O mých milých tisícideninách.