Fotovýšlap k jezeru Reedsee

Už jsem tady v půlce října psal v článku Mlha přede mnou i za mnou o svém dvouapůldenním výletu do oblasti rakouského Bad Gasteinu, kam jsem jel vlastně víc za fotografickými záběry než za opravdovou dovolenou, protože jsem měl "zakázku" na cca 20 fotek pro jeden tamější cca dvacetipokojový horský hotýlek :-). Jak už jsem ve zmíněném článku psal, při mém stylu práce bych na takových 20 fotek potřeboval asi tak dva roky a spousty návštěv za různých světelných i povětrnostních podmínek, takže mít na takovou práci dva dny je celkem výzva. A tak jsem si řekl, že první ze dvou dnů určených k focení si vyrazím na nějaký pořádný výlet trochu blíž k vrcholkům místních hor. Dobré reference jsem měl na jedno z místních horských jezer s názvem Reedsee. Pokud jde o zeměpisnou vzdálenost (nejkratší spojnicí na mapě) nestojí to vůbec za řeč. Jedinou překážkou je, že cesta k jezeru má 800 m převýšení a jde se prudce stoupající cikcak cestičkou sestávající povýtce z mokrých kamenů (ráno a dopoledne docela intenzivně pršelo) a z pekelně kluzkých kořenů, mezi kterými crčely čerstvě narozené potůčky.

Dnes to tedy bude zase jednou po dlouhé době opravdový fotočlánek, ve kterém vám především chci ukázat pár záběrů z téhle - pro mě trochu krkolomné - cesty, která naštěstí neskončila ani zlomením krku ani vymknutím kotníku, byť jsem se musel skoro na každý krok při cestě vzhůru i (ještě více) při cestě dolů pořádně soustředit, abych nedal gravitaci záminku k nějaké nepředloženosti. Odměnou mi byly báječné pohledy na turismem zatím nijak nezničený kus světa a na okolní přírodu, která je kouzelná skoro za každého počasí, byť jsem si při začátku hlavního stoupání opravdu upřímně a intenzivně přál, aby přestalo lít, takže za pár minut opravdu přestalo.

Hustá tmavá oblačnost překrývající okolní vrcholky ráno nevěstila nic dobrého a bylo pro mě celkem obtížné věřit předpovědím, že se počasí ještě v průběhu dne vybere.

 

 

 

První půlhodinu je trasa opravdu luxusní, protože se jde jen do mírného kopce "kočárkovou" cestou údolím potoka Kotschachbach s okouzlujícími průhledy skrze převalující se mraky. Obrázek jsem ladil do černobílé hlavně kvůli velké kupě hnoje vpravo dole, která se v barevné verzi fotografie krásně hnědě vymezuje proti šťavnatě kontrastnímu zelenému pozadí.

 

 

 

Kaplička s památníkem postavené na paměť sněhového víru vytvořeného souběžně spuštěnými lavinami v lednu 1951, který zničil místní staletou usedlost a zabil společně s následnou lavinou celkem 14 lidí.

 

 

 

Obávám se, že z tohoto údolí žádný tunel skrze okolní hory nevede, takže se bude muset docela dost do kopce :-). Cesta na jezero Reedsee vede do kopců vpravo.

 

 

 

Horští čertíci mě chtěli svést na scestí, abych v okouzlení plody lesa zapomněl na svůj vysoko v horách se ztrácející cíl. Ale toho se holenku tak snadno nedočkáte, byť vyvolané pokušení bylo, přiznávám, převeliké.

 

 

 

První stovky metrů převýšení se načítaly v hustém jehličnatém lese, jehož stromy aktivně bránily krásným výhledům.

 

 

 

Většinou se šlo vzhůru řádnou cestou, kterou bylo jen čas od času zapotřebí obejít necestou. 

 

 

 

Jde se stále výš a kopce na druhé straně údolí se počínají vynořovati - zdola z lesa, shora z mraků...

...o dalších pár stovek metrů výš už začíná být vzrostlý les nahrazovaný kosodřevinou.

 

 

 

Po skoro tříhodinovém výstupu (na každém rohu jsem zastavoval a kromě čekání na plíce jsem hledal zajímavé scenérie k focení; když pojmete cestu sportovně, jde to mnohem rychleji) jsem konečně stanul u břehů zdejšího krásného jezera, ležícího přímo pod sněhem stále ještě (bylo to 10. září a v nebi už se tou dobou nabíjela nová sněhová děla) pokrytou hradbou špičatých hor. Záběry jsou si podobné, ale zásadně se liší použitou délkou expozice i nastavením polarizačního filtru. Vidíte, jak se na prvním obrázku hladina leskne, zatímco na druhém obrazu "vidím pod hladinu", což je dobře patrné především na kamenech, které leží na dně poblíž břehu.

 

 

 

Jeden pohled v opačném směru. Za hranou jezerní hráze je prudký padák do údolí, ze kterého jsem přišel a kam zase odejdu.

 

 

 

Žádný turistický komfort to na Reedsee tedy není, což se příznivě projevuje na "davech" lidí, kteří se na tuhle procházku vydali. Za celý den jsem potkal všehovšudy tři lidi, při odpoledním sestupu pak už vůbec nikoho.

 

 

 

 

Ještě jedna černobílá pro zpestření...

 

 

 

Místní chata nemá ani restauraci ani prodejnu suvenýrů, jen se tu prý dá nějak přespat ve stavu nouze. A je taky dobře vidět, že kolem jezera nevedou žádné pohodlné turistické chodníky, ale jen uzounká pěšina místy se ztrácející v kamenném poli.

 

 

 

Celé okolí jezera bylo doslova přecucané vodou. Za pásmem hor se přitom už formovala soustava tlakových níží, která přinesla v příštích čtyřech dnech do střední Evropy ničivé povodně. Dalších několik set litrů vody na každý čtvereční metr už přesycená půda nemohla udržet.

 

 

 

Při cestě dolů už jsem téměř nefotil, protože jsem měl plné ruce práce sám se sebou (tahle trasa je v průvodcích vedená jako "náročná ale bez nebezpečného lezení" :-)). Navíc jsem si místo trekových holí, které jsou v podobných podmínkách dobrým služebníkem, táhl stativ, který je v prudkém kopci jednoznačně přítěží, ale bez něj by se některé fotky nahoře u jezera vyfotit nepodařilo. Nu, nakonec jsem se nepřerazil, i když jsem k tomu měl několikrát (nešikovně) našlápnuto. Když jsem se dole napojil zpátky na hlavní cestu údolím, docela se mi ulevilo.

Když se na to dívám z pohledu vytvořených fotek, rozhodně to nebylo nic mimořádného, ale taky ne úplné fiasko, jak to zpočátku v hustém dešti a pod jednolitě olověnou oblohou vypadalo. Pár obrázků je snad použitelných, i když mraky nad jezerem zakryly ty nejvyšší skalní štíty s celoročními sněhovými poli, které jsem si představoval, že by se mohly pěkně odrážet v jezerní hladině. Ale člověk nemůže mít všecko :-).