Můj 17. listopad 1989 - 1.část

Pozn.: Dnešní téma je o něco štěpnější, než se vejde do jediného článku, takže si snad teprve podruhé v historii svého blogu dovolím rozdělit text na dvě části. Snad by to nemělo moc vadit, když navíc v neděli kvůli speciálnímu slavnostnímu programu tohoto víkendu ohlášeně nevyjdou tradiční Nedělní miniglosy. 

Hodně lidí je přesvědčeno, že události, jichž se kdysi dávno osobně účastnili, mají v hlavě zafixované napořád a i po dlouhých létech by uspěli jako hodnověrní očití svědci. Nevím tedy, jak to máte vy ostatní, ale za sebe tomu nevěřím. Domnívám se, že paměť si po dlouhé době přesně vybavuje určité ostrůvky skutečnosti, které měla opravdu dobrý důvod uchovat, nicméně přesné propojení mezi těmito ostrůvky je už zamlženo dlouhým odstupem a pozdějšími událostmi a zkušenostmi. Vlastně si v hlavě daný příběh postupně nenápadně obrábíme, takže od hmotného těla toho, co se opravdu odehrálo, postupně odlétávají špony reality, které končí v prachu zátočin propojujících paměťové buňky. Jsem sice přesvědčený, že skutečnost je do posledního detailu schovaná a dobře uložená kdesi v "datovém skladu" naší paměti, odkud dokáže v nečekaných souvislostech vykukovat, až z toho pomyšlení, co všechno tam někde musí být, někdy bývá člověku ouzko, ale snaha cíleně nahlédnout do takového "skladu" mi trochu připomíná snahu jistého zeměměřiče K. dostat se k vrchnosti na místní zámek :-). Protože je ale důvodné podezření, že s postupujícím časem to bude spíš horší než lepší, řekl jsem si, že se k 35. výročí listopadových událostí pokusím aspoň zčásti a v bodech zrekonstruovat průběh svého 17. listopadu 1989. Byl to v tom roce pátek, na který navazoval víkend. Jak se ukázalo, můj první víkend po začátku povinné vojny, který jsem mohl strávit mimo zdi kasáren.

Jisté je, že ráno, dopoledne a časné odpoledne u mne toho dne proběhlo v Dašicích, což je obec kousek od Pardubic. V této nevelké obci kdysi sídlil vojenský útvar, ke kterému nás bylo asi dvacet vojáků základní služby s jedním důstojníkem odveleno na brigádu z našeho tehdejšího hlavního útvaru v Janovicích nad Úhlavou (jak byla skoro celá naše jednotka v den svátku 28. října při přesunu z Janovic do Dašic zatčena na plzeňském nádraží kvůli mému odznáčku v podobě československé vlajky, jsem kdysi na blogu napsal v článku O průšvihu s vlaječkou). Po ranním nástupu jsme se převlékli do "brigádnického", nafasovali jsme krumpáče a šli - s přestávkou na oběd - až cca do dvou odpoledne kopat výkopy pro novou silnici, po které se měla pohodlněji přemisťovat technika tehdejšího místního raketového útvaru. Mimochodem, tato pracovní zkušenost mi byla mnohokrát k užitku v okamžiku, kdy mě různí internetoví diskutéři v návalu zlosti nad našimi rozdílnými pohledy na svět posílali dělat konečně něco užitečného "k lopatě", protože jsem mohl kdykoli říct, že (pravděpodobně jejich) práci s lopatou a krumpáčem jsem už celkem v pohodě zvládl, takže je čas, aby teď oni předvedli, jak jsou schopni zvládnout tu moji.

U jednotky jsme byli dva absolventi VŠ a po práci jsme byli pozváni k našemu veliteli, který nám slavnostním hlasem oznámil, že jeden z nás bude moct odjet ještě dnes odpoledne na víkendový "opušťák" domů (na vojně jsme byli od 1. října a byla to naše první šance podívat se domů), ten druhý pojede příští víkend. Tak jsme si s kolegou na místě "střihli" a já vyhrál, což jsem tehdy bláhově považoval za úžasné štěstí. Mimochodem, přesně týden nato jsem musel své prvotní nadšení přehodnotit, protože původně "poražený" kolega o příštím víkendu zažil doma v Praze ty nejemotivnější okamžiky "sametové revoluce" osobně na Václaváku a na Letné, kdežto já byl tou dobou zavřený ve vymrzlém dašickém baráku s poblikávající televizní obrazovkou napájenou provizorně bůhvíodkud, protože se nás oduševnělí vojenští náčelníci snažili vypínáním elektrického proudu ochránit od vlastizrádného dění za kasárenskou zdí. Taktak jsem stihl připravit se na odpolední autobus do Pardubic a zavolat své tehdejší dívce do Prahy, že má zrušit všechny původní páteční plány, protože zcela mimořádně a neočekávaně přijedu do Prahy. Sice s ne takovým nadšením, jaké jsem si představoval (pravé důvody jsem pochopil o něco později), ale plány opravdu zrušila. Sraz jsme měli v pět na Starém Městě, kde jsme se měli domluvit, jestli máme nějakou šanci zůstat společně v Praze (to neklaplo) nebo budu večer pokračovat domů do Plzně. Nevýhoda byla, že jsem mohl na opušťák jet jen v uniformě, ve které jsem se mezi normálními lidmi cítil děsně a že jsem v pondělí ráno před zahájením směny musel být zase zpátky u své čety a u svého krumpáče. "A bacha, ať se k něčemu nepřimotáte, četaři Vápeníku!" pohrozil mi náš nadporučík. "Prej se má v Praze zase něco dít, řikali," dodal skoro šeptem.

Dostal jsem na cestu papír, že smím až do pondělního rána opustit svou posádku, a vydal jsem se vstříc dobrodružství normálního světa. Normálního? Byl přece teprve 17. listopad 1989 odpoledne...

Když jsem se v pondělí ráno hlásil zpátky do práce, všechno vypadalo na pohled stejně jako v pátek, ale ve skutečnosti už bylo všechno jinak. "Já to věděl, že vás nemám pouštět domů!" láteřil po pár dnech nadporučík. "Chvilku ho člověk pustí z očí a už je revoluce!!" :-)

(pokračování příště)