Mé devětadvacáté únory

Člověk nemá zas tak moc možností publikovat článek v "přestupný den", tak si říkám, že stojí za to tuhle příležitost využít; vždyť šance přichází jen jednou za čtyři roky, podobně jako olympiáda, a co já vím, jestli se na tu příští za další čtyři roky v obrovské lidské konkurenci vůbec kvalifikuji. Dnes je to teprve můj čtrnáctý devětadvacátý únor v životě a z toho teprve (nebo už, jak se to vezme) čtvrtý v éře blogu; ostatně to platí jen o extra vytrvalých sportovcích, že si za život střihnout čtvery olympijské hry. Tak jsem si řekl, že se zkusím podívat zpětně na všechny své 29. únory a zkusím odhadnout, co jsem v té době mohl dělat.  

29. únor 1968

Ve svých necelých dvou letech jsem samozřejmě ve Staňkově nadšeně přivítal polednové politické oteplování pomalu ústící ve střídavě opěvované a zatracované Pražské jaro. Kdybych tenkrát tušil, že za půl roku přijedou opravdické tanky, asi bych se na ně docela těšil, protože ty kovové obludy báječně rachotí a umějí otáčet hlavní; nechápal bych, že dospělí z nich nejsou tak nadšeni jako já.

 

29. únor 1972

Pomalu mi končí bezstarostný předškolní věk a já už vím, že se budu stěhovat do Plzně, kde budu chodit do školy. No, že bych se toho zrovna nemohl dočkat, to se nedá říct, mnohem radši jsem si hrál na velké staňkovské zahradě. Hlavně prý nemám říkat, že už dávno umím číst, abych svým učitelům nezkazil radost z toho, že mě můžou vzdělávat. Tak jo, radost z dobře vykonané práce nic nenahradí.

 

Nedělní miniglosy č.720

 

Tento víkend jsem využil pro další vycházku s Pražskými domy, se kterými se právě pohybujeme v oblasti Soukenické ulice v tzv. Petrské čtvrti, což je mi jako Petrovi sympatické. Nějakou dobu si to budu užívat, protože budeme teď touto čtvrtí procházet tak, odhaduji,  rok a půl až dva roky, podle toho, jak nám to půjde od ruky :-). Tentokrát vlaky na rozdíl od minulého víkendu jezdí, takže dnešní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", píšu opět z kavárny na Poříčí.z domova. 

Nebylo by ode mne hezké, kdybych zapomněl na to, že Nedělní miniglosy v tomto týdnu oslavily přesně 15 let od svého historického prvního vydání z 22. února 2009. Od té doby vyšlo 720 čísel, tedy v průměru 48 vydání do roka, což dobře odpovídá standardnímu režimu dvou letních a dvou zimních (Vánoce + Nový rok) dovolenkových přestávek. Jen drobná zajímavost z úplných počátků: První komentář se u NMg objevil až v čísle 22 a byl jím pouhý smajlík :-). První skutečné komentáře se začaly nesměle objevovat až cca po osmi měsících. Že budou tyhle texty vycházet i po 15 letech, to jsem si tehdy opravdu neuměl ani představit.

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem stihl v rušném týdnu, kdy jsem chodil domů až pozdě večer, publikovat jediný nový článek, kterým byla speciální fotoreportáž z prohlídky Kongresového centra Praha (dříve Palác kultury) Exkurze pakulturní anebo Kongresové centrum Praha. Připomenu však dva články z předchozího týdne, 45 vybraných fotek z roku 2023 ve formě nové malé online galerie na mém fotowebu www.petrvapenik.cz, a článek o klasickém filmu francouzské nové vlny Bláznivý Petříček (Pierrot le Fou) režiséra Godarda z roku 1965, který v mezidobí ještě přebral web Kritiky.cz. Ještě o něco starší (ale stále připomenutelný) je shrnutí statistik blogových komentářů z celého roku 2023 v článku Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2023. Z archívu tentokrát povytáhnu článek z roku 2014 Chvála věcí, které nedávají smysl.

Exkurze pakulturní aneb Kongresové centrum Praha

K bývalému Paláci kultury, dnešnímu Kongresovému centru Praha, mám dost nevyhraněný vztah. Byl jsem tam v životě snad desetkrát - na různých akcích, koncertech či přednáškách. Namátkou si vzpomínám na setkání s dalajlámou, to byl pro mě velký zážitek, taky jsem tu byl na koncertě Spirituál Kvintetu a taky si pamatuju, jak jsem jako chudý študent škudlil ze svého stipendia, abych mohl zahrát světáka a pozvat svou tehdejší vyvolenou na jeden opulentní večer s večeří a dobrým vínem do moc pěkných prostor s okouzlujícím výhledem (však ne nadarmo jsou právě Světáci jednou z mých nejoblíbenějších filmových komedií :-)). Od té doby, co obrovitá budova slouží oficiálně coby Kongresové centrum, už ale chodím spíš jen okolo, když se jdu projít po Vyšehradu nebo na Pankrác. Když se ale ozvala jedna moje známá průvodkyně, jestli se nechci přidat k prohlídce obrovské budovy na strategickém místě nad Nuselským údolím, dlouho jsem neváhal.

Vůči téhle "chaloupce" jsem byl vždycky dost chladný, což je ale jednoznačně dáno hlavním účelem, pro který byla v letech 1977 až 1981 postavena. De facto se jednalo o nový Sjezdový palác, který měl sloužit prioritně sjezdům a konferencím komunistické strany a jejích satelitních organizací (SSM, Svaz JZD, ROH, atd.). Provoz paláce, na jehož stavbě se opravdu nešetřilo a náklady dosáhly v tehdejších cenách astronomických 2,5 mld. korun, byl zahájen v dubnu 1981 XVI. sjezdem KSČ (ještě se pamatuji, jak jsme na gymplu museli přednášet na tohle téma referáty), což v očích mnohých lidí tuhle budovu naprosto znemožnilo a jen těžko si k ní pak kvůli téhle historické zátěži hledali cestu. Podobné to bylo i u mne, byť mám podezření, že kdybych na začátku věděl, že komunisté tu stihnou uspořádat jen dva své řádné slety, snášel bych i tuhle - jinak dost zajímavou - architekturu lépe.

Pozvání na prohlídku mi proto přišlo vhod a říkal jsem si, že bude dobré si v klidu a s foťákem v ruce projít interiéry, prohlédnout si architektonickou koncepci, aspoň část z celkového počtu 70 sálů a salónků a spoustu (celkově asi dvě stovky) uměleckých děl. A to jsem ještě netušil, že naše skupinka 25 lidí (i s průvodkyní) bude mít celé Kongresové centrum prakticky pro sebe, protože před námi se dveře komplexu odemkly a za námi zase zamkly, takže jsme vlastně během celé prohlídkové trasy nikoho nepotkali, pominu-li pána, který nás vpouštěl a po cca dvouhodinové procházce útrobami budovy nás zase vypouštěl ven. Ano, to je trochu jiný zážitek, než když jsou spolu s vámi uvnitř tisíce lidí.

Dnes, omlouvám se, tu bude o něco víc obrázků, ale věřím, že to pro vás bude ještě skousnutelná porce. Už takhle jsem musel hodně vybírat, fotek jsem si přinesl kolem dvou stovek, tak věřím, že šestnáct z nich jako ilustraci prohlídkového zážitku snesete.

Nedělní miniglosy č.719

 

Měl jsem původně v plánu v uplynulém týdnu zajet si do Bratislavy na jednu zajímavou fotografickou výstavu, ale nakonec jsem tenhle plán z několika různých a navzájem nesouvisejících důvodů zrušil a zůstal jsem doma v teple, které teď panuje nejen v obýváku, když zatopím v krbu, ale i venku. A protože železnice mě na víkend poněkud odstřihla od mé "blogové" kavárny na Poříčí (dostanu se jen do Radotína, odkud musím dál autobusem, metrem a tramvají - a to ještě ku Praze nedorazily traktory zemědělců, jak se to chystá na začátek příštího týdne), dnes píšu Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", z domova. Klasický nedělní homeoffice :-).

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem publikoval dva nové články: V tom prvním jsem zdejším návštěvníkům zpřístupnil 45 vybraných fotek z roku 2023 ve formě nové malé online galerie na mém fotowebu www.petrvapenik.cz. V pátek jsem pak přidal článek o klasickém filmu francouzské nové vlny Bláznivý Petříček (Pierrot le Fou) režiséra Godarda z roku 1965. Z předchozího času ještě jednou připomenu shrnutí statistik blogových komentářů z celého roku 2023 v článku Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2023, kde se mohli najít i mnozí z vás, a když už bilancujeme, přidám ještě jednou i odkaz na obsáhlý průřezový článek Patnácté blogové narozeniny, možná zčásti i proto, že v příštím týdnu oslaví 15. narozeniny i samotné Nedělní miniglosy, jejichž první číslo vyšlo 22. února 2009 a postupně jsme se propracovali až k dnešnímu číslu 719. No a protože rtuť v teploměru i po týdnu nadále atakuje rekordní teploty, třeba pro vás bude zajímavé si v archívním okénku ještě jednou připomenout, jak to vypadá, když celá Berounka zamrzne, jako tomu bylo právě v únoru před dvanácti lety; jako bonus přidám ještě 14 let starý text O devětadvacátém, kterak si můj dědeček z nějakého drobného dvacetistupňového mrazu nic nedělal, protože si dobře pamatoval, že "v devětadvacátém" bylo ještě mnohem, mnohem hůř.

Bláznivý Petříček (Pierrot le Fou)

Během svých vysokoškolských studií jsem opravdu hodně času věnoval filmům. Chodil jsem na spoustu klubových představení hned do několika filmových klubů, o tom hlavním z nich - na pražském Českém vysokém učení technickém jsem tu dokonce už kdysi psal v článku Jak jsem našel svůj filmový klub. Viděl jsem tehdy kompletního Ingmara Bergmanna (většinou v původním švédském znění se simultánním překladem), notnou porci francouzské nové vlny, řadu tehdy obtížně dostupných filmů slavné československé nové vlny, průžez toho nejlepšího z moc zajímavých světových kinematografií. Někdy to byla nezapomenutelná paráda, jindy úplný úlet, tak už to bývá, když tvůrce i divák hledají. No a někam mezi parádu a úplný úlet (blíž tedy k druhému uvedenému) jsem si tehdy zařadil proslulý Godardův film z roku 1965 Bláznivý Petříček s Annou Karinou a Jean-Paulem Belmondem v hlavních rolích.

V posledních letech jsem si několikrát - bohužel hlavně v souvislosti s úmrtím tří hlavních osobností, které se na filmu podílely (Anna Karina zemřela v roce 2019, Jean-Paul Belmondo v roce 2021 a režisér Jean-Luc Godard v roce 2022) - na film vzpomněl a snažil jsem si ho vybavit z desetiletími značně zanesené paměťové buňky. Zůstaly tam jen střípky, hlavně úplný zmatek z viděného, neodbytný pocit nudy a jedna scéna, kdy se náhle hlavní mužský představitel otočí do kamery a překvapené partnerce to vysvětlí tak, že  chce jen pozdravit diváky; ostatně v jiné fázi filmu hovoří přímo k divákům i ženská postava, snad aby nějak vysvětlila (ovšem marně) své těžko odhadnutelné jednání. 

Mluvit o ději je u tohoto filmu, domnívám se, úplně zbytečné. Snad je možné říct, že mužská postava, onen bláznivý Petříček (byť vždy protestuje, že se jmenuje Ferdinand) odejde od své rodiny, nejspíš aby se rozžehnal s nudou a "šosáckou" společností, kterou levicoví intelektuálové co svět světem stojí považují za nejprudší jed, a vyrazí na nijak zvlášť zacílenou cestu s mladou milenkou. Jde o celkem normální cestu, takže se při ní kradou auta, trochu se střílí, trochu se miluje, hodně se čte a vedou se (často zcela mimoběžné) intelektuální řeči. Chvílemi to jde jen ve dvou, ale různorodým způsobem toxická společnost se připomíná, kolem páru se rojí divní lidé a sem tam je třeba někoho zabít, aby mohla show pokračovat, byť je předem jasné, že žádný velký happy end se čekat nedá.  

Vybraných 45 fotek z roku 2023

Posteskla si mi nedávno jedna dáma, která už má doma na zdi koupené dva moje obrázky a právě zvažuje, zda se pořízením třetí fotky definitivně zařadit mezi mé sběratele, že mám na svém fotowebu málo novějších fotek. To má samozřejmě pravdu, protože udržovat webové stránky opravdu stále aktuální a průběžně je obohacovat o všechno, co se celkem vydaří, je bohužel nad mé možnosti časové i morálně volní. Aktualizace dělám - pokud vůbec - nárazově jednou za čas, maximálně přidám do konkrétní kolekce něco opravdu speciálního, jednu nebo dvě nové povedené nebo třeba oceněné fotky, ale nejde rozhodně o žádnou příliš soustavnou práci. K přísnější a systematičtější inventuře jednotlivých webových galerií se dostanu jednou za uherský rok, takže se při nich taky vždycky nedostane na nejnovější kousky. A přitom třeba vinaři své mladé produkty umějí dokonale marketingově využít, mají svoje legendární Beaujolais nouveau a vína svatomartinská, přičemž natěšení konzumenti se již dlouho předem nemůžou dočkat, až se ozve startovní výstřel a sezónní koštovačky a prodeje se náležitě rozjedou. 

A tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas naskočit na podobnou vlnu i se svými fotkami a připravil jsem pro všechny, kteří se na moje obrázky rádi koukají, čistě subjektivní autorský výběr 45 fotografií, které jsem pořídil v roce 2023 a které považuji za nejvydařenější nebo nejzajímavější. Vím, číslo 45 na první pohled vypadá trochu podezřele, ale jednak patří v posledním roce z čistě soukromých důvodů k mým oblíbeným, jednak to představuje (se zahrnutou dovolenou) přibližně jednu fotku týdně a jednak na webu používám jako grafický základ fotogalerie, které mají 9 snímků na obrazovce, takže je praktické vybrat si nějaký násobek devíti, aby nic nepřečuhovalo či naopak nedočuhovalo. Tuhle online "výstavu" jsem zařadil do záložky E-xpozice, kam dávám podobné příležitostné výběry, byť jsem i to posledních pár let dost zanedbával. Kdoví, třeba se z toho postupně na mém fotowebu stane tradice, podobně jako se to stalo s Beaujolais, a moji sběratelé i noví adepti na ně již budou několik týdnů předem nedočkavě vyhlížet nový roční příspěvek, aby jim nic opravdu zajímavého neuteklo, a budou se při tom samozřejmě i předhánět s objednávkami :-).

 

Nedělní miniglosy č.718

 

Na minulý - veskrze jarní - týden jsem měl velké plány, které nakonec ustoupily pracovním povinnostem a hlavně ne úplně optimálnímu zdravotnímu stavu, byť se nakonec virové jacísi (snad) spokojili s tím, že mi na pár dní zabránili v mluvení (protože účelové skřehotání po dočasné ztrátě hlasu za mluvení opravdu nepovažuji). Ale aspoň jsem měl příležitost o víkendu dohnat pár fotografických a čtenářských restů (tedy, asi tak 2 % z nich) a vybrat zdravici pro "Haikukai", pondělní setkání příznivců haiku v japonské restauraci Miyabi, kam jsem byl pozván, ale na které v zájmu zdraví účastníků raději osobně nedorazím, aby se náhodou všichni tvůrci haiku - podobně jako já - v dalších dnech nuceně neodmlčeli :-). Nedělní tradiční program se ale nemění, takže je mi potěšením přivítat všechny pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky u dalšího, už 718. vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem publikoval dva nové články: Prvním byl již tradičně v této době vycházející zevrubný vhled do blogových komentářů z celého roku 2023 v článku Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2023, kde se mohli najít i mnozí z vás. A protože celý týden měl opravdu poctivé jarní parametry, druhý článek Fíkový otec a syn pojednává o mém jednoduchém "indikátoru příchodu jara", který propojuje krásný řecký ostrov Lefkada s mým dobřichovickým obývákem. Z předchozího období mohu ještě jednou nabídnout vzpomínku O hrdosti a (ne)dobíhání vlaku, obsáhlý průřezový článek Patnácté blogové narozeniny nebo svůj nový překlad Morgensternovy básničky Koleno.  No a když rtuť v teploměru právě atakuje rekordní teploty, třeba pro vás bude zajímavé si v archívním okénku připomenout, jak to vypadá, když celá Berounka zamrzne, jako tomu bylo právě v únoru před dvanácti lety. 

Fíkový otec a syn

Jedno z mých nejoblíbenějších míst na Lefkadě je horský klášter Agia Paraskevi. Od přímořské planiny kolem Vassiliki se k němu musí vystoupat přes jednu podhorskou (Sivros) a jednu horskou (Agios Ilias) vesnici asi do nadmořské výšky 800 metrů, kde se doposud jednolité prudké stoupání cesty na chviličku "zlomí" a na malé plošince s velkolepým výhledem, obklopené několika majestátními duby, kterým musí být několik set let, je malá oáza zeleně s několika neobývanými klášterními budovami a samozřejmě kostelem, který byl před pár lety zrenovován a běžně se v něm konají víkendové bohoslužby. Každý poutník, který tudy pokračuje dál do nejvyšších hor ostrovního vnitrozemí, si zde může odpočinout a nabrat síly, což jsem učinil i já, když jsem tudy procházel poprvé, pěšky, ve žhavém srpnu 2003. Už tehdy mě zaujal zdejší obrovitý fíkový strom, který tvoří dominantní prvek malé klášterní zahrady (mimochodem, na podzim po deštích v ní rostou krásné hnědé hřiby).

Mám k tomu místu opravdu speciální vztah, je mi sympatické svou odlehlostí, atmosférou, svým zvláštním mikroklimatem, tichem, které zde po většinu času vládne (tedy mimo hlavní letní sezónu, kdy kolem přece jen čas od času projedou vozidla turistů, lačných po poznávání vnitrozemí), jindy je tu slyšet jen vítr přinášející pár zvuků ze vzdálené vesnice v údolí a tradičně i klinkání zvonců stáda koz, které se tu někde v okolí na horských svazích pase. Když jsem tu byl poprvé, kolem vedla jen úzká kamenitá pěšina. Teď tu vede široká asfaltka, která je ale v místech kláštera tradičně poseta spoustou kozích bobků. Rád tu sedávám vpodvečer, poslouchám zvuky hor a čichám vůně nepříliš úrodné horské půdy i všeho, co na ní roste. Kdybych se někdy rozhodl žít úplně mimo společnost, bylo by to tady.

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2023

I letos mě samozřejmě kromě toho, co se vše událo v minulém roce (shrnul jsem to hned po Novém roce v článku Co mi také přinesl rok 2023?) zajímalo, jak to vlastně loni bylo s vašimi komentáři. Příprava "komentářové statistiky" je sice docela pracná (podklady si připravuji postupně po večerech tak, abych začátkem února byl připraven), ale zato je to velmi praktické ohlédnutí za celým rokem, protože musím vzít do ruky nejen každý napsaný článek, ale dokonce každý z tisíců komentářů, abych se podíval, který milý čtenář (ve většině případů to tak je, moc děkuji :-)) mi ho zanechal a co jím řekl nebo možná chtěl říct. Tak se pojďme zase jednou podívat na vaše komentáře očima statistika, který umí pracovat jen s kvantitou a nikoli s kvalitou, ale i tak jeho závěry snad mohou přinést některé zajímavé informace.

Jako obyčejně u tohoto typu článku začnu jednou metodologickou poznámkou: 

Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2023, které byly pořízeny do konce ledna 2024. Samozřejmě jsem zpracoval i komentáře ke starším článkům, kterých bylo tentokrát jen několik, ale tyto starší komentáře se v hlavní roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale pochopitelně do úvodních celkových čísel.

Když všechny komentáře, které na mém blogu v roce 2023 přibyly, spočítám dohromady, mohu říct, že v loňském roce se u mých článků objevilo celkem 3374 komentářů, což bylo o 5% méně než o rok dříve. Z uvedeného počtu bylo 1843 komentářů od vás - návštěvníků, dalších 1531 komentářů byly moje odpovědi, v tom poměru jsme se od minulého vyhodnocení prakticky neodchýlili. Do statistiky nezapočítávám zjevně spamové komentáře, které jsem během roku většinou co nejrychleji vymazal, což letos byly výhradně komentáře reklamní povahy a v minimálním počtu (určitě jich dohromady nebylo víc než 10). Hlavním rozdílem oproti předcházejícímu roku byl mizivý počet komentářů k starším článkům (za celý rok jich bylo pouhých 13). naproti tomu u 143 nových článků publikovaných v roce 2023 se celkem objevilo 3361 komentářů, což je i přes drobné snížení počtu článků v porovnání se stejně spočítanými hodnotami za rok 2022 o 1,1% více a odpovídá to průměrnému počtu 23,5 komentáře na každý článek.

 

Nedělní miniglosy č.717

 

Zatímco se kvůli nedostatku sněhu ruší tradiční lyžařské závody, na přelomu ledna a února již začaly leckde vykukovat sněženky a počasí následujícího týdne by to nejspíš mělo jen podpořit. Přiznávám, že takový způsob zimy zdá se mi docela šťastným a klidně bych už těch pár týdnů do jara přeskočil, ale jsem přející a těm, kteří přes zimu vášnivě rádi lyžují, chci jejich potěšení v co největší míře dopřát, jinak s nimi mimo sezónu nebude k vydržení :-). Ale všechny, kteří nakonec dorazili sem, do virtuálního blogového světa, poprvé v měsíci únoru vítám u dalšího, už 717. vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Dnes opět zdravím z pražské kavárny, kde už mě za ty roky docela znají a když jsem minulou neděli nedorazil, určitě z toho byli nervózní :-). 

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem publikoval dva nové články: Prvním byl text O kovářově kobyle, který popisuje některé .důsledky mezi fotografy pozoruhodně rozšířené fóbie z vlastního pózování na fotkách. Druhý článek byl hlavně vzpomínkový, i když se tvářil, že pojednává primárně o lidské hrdosti; však se taky jmenoval O hrdosti a (ne)dobíhání vlaku. Z předchozího období mohu ještě jednou připomenout obsáhlý průřezový článek Patnácté blogové narozeniny, osobní vzpomínku na 35 let staré události tzv. Palachova týdne z ledna 1989 a svůj nový překlad Morgensternovy básničky Koleno. 

 

O hrdosti a (ne)dobíhání vlaku

Je to už pár let, kdy jsem byl v Praze na moc zajímavé přednášce o historii výškových staveb. Přednášející byl charismatický pán, kunsthistorik, se kterým jsme se od vidění znali z občasného potkávání v Dobřichovicích, kde jsme oba bydleli. Já na něj byl připraven, protože jsem věděl, že o historickém oblouku vývoje staveb od starověkých pyramid až po nejmodernější současné budovy, které se svými věžemi zapichují do stále vyšších pásem mraků, bude přednášet právě on a na pár jeho přednáškách už jsem byl dříve. On na mě logicky připraven nebyl a i když jsem mu kohosi připomínal, neuměl si mě správně zařadit. Až po přednášce jsme si v přilehlém baru vysvětlili, že jsme vlastně téměř sousedi, ale dlouho jsme spolu nerozprávěli, protože přednášející měl v auditoriu kromě mne i celou řadu obdivovatelek, které si mého milého souseda po většinu barového času víceméně zprivatizovaly.

Nakonec jsme v přísálí vydrželi až do pozdních hodin a oba jsme nezávisle na sobě vyrazili na - toho večera předposlední - příměstský vlak do našeho společného domova. Znovu jsme se potkali na zastávce tramvaje, která tou dobou měla jet, ale z neznámých důvodů nejela, takže jsme tam nabrali zpoždění oproti plánu. Postupně začalo být sporné, jestli náš vlak stihneme nebo ne, což bylo celkem důležité, protože mezi předposledním a posledním vlakem toho dne zela více než hodinová mezera, kterou jsme už oba zčásti zamýšleli strávit doma ve vyhřátém kanafasu. A jak to v podobných situacích bývá, navíc jsme zjistili, že náš noční vlak je přistaven na odlehlém nástupišti, což pravděpodobnost, že ho stihneme, opět umenšilo.