Bláznivý Petříček (Pierrot le Fou)

Během svých vysokoškolských studií jsem opravdu hodně času věnoval filmům. Chodil jsem na spoustu klubových představení hned do několika filmových klubů, o tom hlavním z nich - na pražském Českém vysokém učení technickém jsem tu dokonce už kdysi psal v článku Jak jsem našel svůj filmový klub. Viděl jsem tehdy kompletního Ingmara Bergmanna (většinou v původním švédském znění se simultánním překladem), notnou porci francouzské nové vlny, řadu tehdy obtížně dostupných filmů slavné československé nové vlny, průžez toho nejlepšího z moc zajímavých světových kinematografií. Někdy to byla nezapomenutelná paráda, jindy úplný úlet, tak už to bývá, když tvůrce i divák hledají. No a někam mezi parádu a úplný úlet (blíž tedy k druhému uvedenému) jsem si tehdy zařadil proslulý Godardův film z roku 1965 Bláznivý Petříček s Annou Karinou a Jean-Paulem Belmondem v hlavních rolích.

V posledních letech jsem si několikrát - bohužel hlavně v souvislosti s úmrtím tří hlavních osobností, které se na filmu podílely (Anna Karina zemřela v roce 2019, Jean-Paul Belmondo v roce 2021 a režisér Jean-Luc Godard v roce 2022) - na film vzpomněl a snažil jsem si ho vybavit z desetiletími značně zanesené paměťové buňky. Zůstaly tam jen střípky, hlavně úplný zmatek z viděného, neodbytný pocit nudy a jedna scéna, kdy se náhle hlavní mužský představitel otočí do kamery a překvapené partnerce to vysvětlí tak, že  chce jen pozdravit diváky; ostatně v jiné fázi filmu hovoří přímo k divákům i ženská postava, snad aby nějak vysvětlila (ovšem marně) své těžko odhadnutelné jednání. 

Mluvit o ději je u tohoto filmu, domnívám se, úplně zbytečné. Snad je možné říct, že mužská postava, onen bláznivý Petříček (byť vždy protestuje, že se jmenuje Ferdinand) odejde od své rodiny, nejspíš aby se rozžehnal s nudou a "šosáckou" společností, kterou levicoví intelektuálové co svět světem stojí považují za nejprudší jed, a vyrazí na nijak zvlášť zacílenou cestu s mladou milenkou. Jde o celkem normální cestu, takže se při ní kradou auta, trochu se střílí, trochu se miluje, hodně se čte a vedou se (často zcela mimoběžné) intelektuální řeči. Chvílemi to jde jen ve dvou, ale různorodým způsobem toxická společnost se připomíná, kolem páru se rojí divní lidé a sem tam je třeba někoho zabít, aby mohla show pokračovat, byť je předem jasné, že žádný velký happy end se čekat nedá.  

Jednou ze zajímavě natočených scén je polibek dvou hlavních postav z aut projíždějících opačným směrem. Dobrý symbol - jdou oba spolu nebo proti sobě? Moc jasné to občas není (zdroj fotografií je dnes nejasný, staženo z internetu).

 

  

 

 

Není to tak dávno, co jsem si říkal, že bych se na ten film měl znovu podívat, jak by mě oslovil v úplně jiném věku s úplně jinými zkušenostmi a nejspíš (kdopak to má sám na sobě poznat...) i s odlišným vkusem. A byla to Česká televize, kdo mi přispěchal s pomocí, a já čirou náhodou vstoupil jednoho večera do děje na obrazovce, na kterou jsem se původně dívat nechtěl. Možná to ale znáte: chcete televizi vypnout, že budete dělat něco užitečnějšího, ale nějaká drobnost vás nečekaně osloví - pár taktů filmové hudby, atmosféra neobyčejného záběru, neobyčejná replika. Každopádně televizi jsem nevypnul, naopak následující večer jsem si přehrál znovu celý film, abych ho mohl sledovat soustředěně, a byl jsem nadmíru překvapený, jak to dílko, které wikipedie zařazuje zároveň mezi romantické filmy, komedie, kriminálky i dramata (podle mě to není ani jedno, ale taková neuchopitelnost, myslím, musela režiséra Godarda zpětně zvlášť těšit), zůstala svěží a přinejmenším po formální stránce vůbec nezestárla. 

 

Samozřejmě, není to nic pro milovníky filmové akce ani pro ty, co "žerou" Belmonda jako věčně vtipkujícího svůdce žen, kdykoli ochotného polechtat soupeře pěstí ve tváři (ano, v začátcích své kariéry hrál úplně jiný typ rolí, než ho pak proslavily v 70. a 80. letech). Nesprávně vytvořená očekávání se ostatně  z různých diváckých hodnocení ve virtuálním světě jen sypou a mě docela baví si je číst. Řekněte sami, jak se asi musela minout skutečnost s očekáváním zklamaného diváka (s nickem B!shop), který na webu ČSFD celosvětově proslulý artový film ocenil slovy: "Pravděpodobně nejnudnější, ale zcela určitě nejdementnější Belmondovo film. Takovouhle děsnou sračku jsem fakt už dlouho neviděl. Je tu sice jakýsi příběh o dvou milencích a gangsterech, co chtěj peníze, ale to celý je obalený do ubíjejících dialogů, kdy postavy většinou melou o knížkách nebo o nějakejch sračkách a navíc mluví, jako kdyby přednášeli nějaký učivo. K tomu tu navíc na sebe ani scény nenavazujou, Godard tam prcá pátý přes devátý a i přes dobře hrajícího Belmonda i Karinu, která je navíc sexy, tak jsou obě postavy nesympatický, takže mě absolutně nezajímalo, co udělaj nebo co se s nima stane. Pak je tu hudba, která je sice docela solidní, ale vždy naprosto příšerně useknutá, a naprosto idiotskej konec." Docela to chápu, protože film je takové podivné levicově intelektuální puzzle s motivy společenského dění (odkazy na tehdy zuřící vietnamskou válku i situaci v Alžírsku jsou četné, ostatně hlavní hrdina si např. v roli dočasné oběti vyzkouší i zjevně profesionální a v praxi často využívaný waterboarding), na druhou stranu je to ještě celkem snesitelný projev režisérova aktivismu, zvlášť když si to srovnáme se situací jen o rok později, kdy už J.L.Godard zcela nepokrytě oslavuje maoismus a leze do zadku komunistické Číně (pěkně je to popsáno např. ve vzpomínkové knize druhé Godardovy manželky Anne Wiazemsky, se kterou natočil mimo jiné film Číňanka). Ale během natáčení Bláznivého Petříčka se úplné zmagoření bytostného intelektuála, dobového "superinfluencera" a salónního komunisty Godarda teprve chystá a jeho manželkou doposud je právě herečka Anna Karina, ve filmu jako správně neuchopitelná femme fatale obluzující hned několik mužů za asistence již dříve obluzeného režiséra.

 

 

 

Ti, co mají rádi artové filmy si naopak na Bláznivém Petříčkovi vychutnají různě se proplétající formální motivy - vlastní cesta, lehce kriminální linka, psaní deníku, promluvy nad otevřenými knihami, flashbacky, náhle končící větve vyprávění, dokonce dočista muzikálové vstupy náhle vpadávající do unylého děje (kde jinde uslyšíte zpívat duet Belmonda s "Karinkou"?), rozbitá a nenavazující zvuková stopa, náhlé dlouhé a s dějem nijak nesouvisející monology naprosto vedlejších postav, atd. Na filmu jsou vidět dobře rozmyšlená místa i naprostá improvizace, režisér dokonce do filmu zakomponovává i zjevné filmařské chyby či chyby skriptu, všechno se dá využít pro linku vyprávění, protože je na něm důležitější pocit a emoce, nikoli přesný obsah a návaznosti. A to vůbec nemluvím o přečetných citacích, z nichž vzhledem k nepříliš dobré znalosti francouzských reálií dokážu rozeznat možná desetinu, ale spíš ještě míň. Z formálního pohledu je ten film, myslím, revoluční dokonce i v době nevázaných pokročilých šedesátých let, kdy "provokovat maloměšťáky" začínalo být pořádně náročné, protože provokovat se odvážil skoro každý, následuje cestu právě otců slavné francouzské nové vlny, mezi něž Godard nepopiratelně patřil.

   

 

Prostě musím říct, že mě ten film po skoro čtyřiceti letech dost překvapil a potěšil, mnohem víc, než když jsem ho viděl poprvé. Možná i proto, že režisér už svými uměleckými výzvami i politickými provoláními nikoho nemůže nahnat na barikády jako v osmašedesátém, kdy se francouzské umělecké frontě podařilo nejen přispět k rozpoutání celospolečenských nepokojů, ale i rozbít a odpískat tehdejší ročník festivalu v Cannes (což jim neodpustím, protože by tam tehdy byly výrazně zabodovaly právě československé filmy - v té době nesmírně silné a mezinárodně uznávané). Kdoví, možná i proto, že i ze mne se do určité míry v průběhu času stal "Pierrot le Fou", tím spíš, že se opravdu jmenuji Petr a ne Ferdinand, nebo dokonce Jean-Paul :-). Pierrot, který nepotřebuje ohýbat cizí díla ke svému obrazu, ale snaží se vzít si z toho, co nabízejí, to nejlepší a nejopravdovější, dobré nápady či aspoň dobré úmysly. Aťsi je to třeba chvílemi nuda nebo zmatek nad zmatek.