Fíkový otec a syn

Jedno z mých nejoblíbenějších míst na Lefkadě je horský klášter Agia Paraskevi. Od přímořské planiny kolem Vassiliki se k němu musí vystoupat přes jednu podhorskou (Sivros) a jednu horskou (Agios Ilias) vesnici asi do nadmořské výšky 800 metrů, kde se doposud jednolité prudké stoupání cesty na chviličku "zlomí" a na malé plošince s velkolepým výhledem, obklopené několika majestátními duby, kterým musí být několik set let, je malá oáza zeleně s několika neobývanými klášterními budovami a samozřejmě kostelem, který byl před pár lety zrenovován a běžně se v něm konají víkendové bohoslužby. Každý poutník, který tudy pokračuje dál do nejvyšších hor ostrovního vnitrozemí, si zde může odpočinout a nabrat síly, což jsem učinil i já, když jsem tudy procházel poprvé, pěšky, ve žhavém srpnu 2003. Už tehdy mě zaujal zdejší obrovitý fíkový strom, který tvoří dominantní prvek malé klášterní zahrady (mimochodem, na podzim po deštích v ní rostou krásné hnědé hřiby).

Mám k tomu místu opravdu speciální vztah, je mi sympatické svou odlehlostí, atmosférou, svým zvláštním mikroklimatem, tichem, které zde po většinu času vládne (tedy mimo hlavní letní sezónu, kdy kolem přece jen čas od času projedou vozidla turistů, lačných po poznávání vnitrozemí), jindy je tu slyšet jen vítr přinášející pár zvuků ze vzdálené vesnice v údolí a tradičně i klinkání zvonců stáda koz, které se tu někde v okolí na horských svazích pase. Když jsem tu byl poprvé, kolem vedla jen úzká kamenitá pěšina. Teď tu vede široká asfaltka, která je ale v místech kláštera tradičně poseta spoustou kozích bobků. Rád tu sedávám vpodvečer, poslouchám zvuky hor a čichám vůně nepříliš úrodné horské půdy i všeho, co na ní roste. Kdybych se někdy rozhodl žít úplně mimo společnost, bylo by to tady.

 

Kdysi jsem neodolal a když jsem se s tímhle úžasným místem byl těsně před odjezdem z ostrova a návratem do Čech rozloučit, vydloubnul jsem jeden ze stovek malých fíkových výhonků, který jsem zabalil do namočeného papírového kapesníčku s cílem přivézt si ho domů jako živou vzpomínku na kouzlo, které na mě zabírá už dvacet let. I když jsem maličké rostlince nedával moc šancí, přežila třídenní cestu do Dobřichovic i přesazení do květináče na okně mého dobřichovického obýváku. Malý fíkový stromek mi už několik let dělá mlčenlivou společnost. Kousek Lefkady, se kterým sdílím stejný prostor.

Zpočátku byla rostlinka poněkud zmatená ze střídání ročních období. Byla zasazena v pozdním podzimu a venkovní zimní povětří může sledovat jen skrze okno, takže si nebyla jista, kdy má očekávat jaro a kolikrát za sezónu má shodit a zase obnovit listy. Postupně se ale sladila s novým koloběhem ročních dob a dnes už svými čerstvě zelenými lístky ohlašuje jaro. Její nové lístečky se objevují začátkem února, takže zřejmě jde o řecké jaro, což se u řeckého stromku jeví jako přirozené. Mluví ke mně přátelsky, leč svým jazykem. A já bych byl moc, moc rád, kdyby jaro ohlášené řeckým fíkovým průzkumníkem bylo už i českým jarem, kterého se každý rok touhle dobou už nemůžu dočkat.

 

 

Až budu jednou Dobřichovice opouštět, možná tu někde v okolí tenhle stromek zasadím, aby nemusel prožít celý svůj život utlačovaný ze všech stran v malém květináči a dostal šanci vyrůst do mohutného stromu, podobnému jeho lefkadskému otci. Anebo - ještě lépe - ho jednou odvezu zpět do jedné tiché klášterní zahrady vysoko v horách, aby se mu v Čechách nestýskalo.

Potká se se svou dlouho postrádanou rodinou a bude moct hrdě prohlásit: "Ano, žil jsem v dalekých krajích, ale na jaro, na to voňavé a vlídně vlahé řecké jaro jsem nikdy nezapomněl."

A shodí na hlavu nějakého bláznivého pocestného, který v zahradě bude právě odpočívat na své cestě k nejvyšším ostrovním vrcholům, chutný a posilující plod :-).