Nedělní miniglosy č.675

Napřed musím připomenout, že 22. února oslavily Nedělní miniglosy 14 let od vydání historicky prvního čísla tohoto blogového nedělníku, které bylo původně pojmenováno pracovně jako "Miniglosy 8. týdne" (z čehož je vidět, že se opravdu nepočítalo s dlouhou životností nového formátu), aby až těsně před publikací dostaly definitivní název Nedělní miniglosy č.1. Pak jsme se jen trochu zapovídali a najednou tu zničehonic máme Nedělní miniglosy č.675 :-).

Teprve teď po dvou týdnech začínám poněkud rozhodněji procitat z jakési nepříjemné choroby, kterou jsem tu hlásil už minule a která v poslední době spotřebovávala většinu mého volného času na zabývání se sebou samým, což dělám opravdu jen z donucení, protože mi to nepřináší pražádné potěšení. Vlastně až v pátek se to zlomilo k citelně lepšímu, takže jsem začal mít po večerech i jiné zájmy než pospávat, pít horký čaj a potit se. Dnešní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", beru tedy tak trochu jako vstupenku zpět do normálního fungování, na které už se po těch dvou týdnech dost těším :-). Vítám vás u již 675. čísla nedělníku vycházejícího pod zavedenou značkou NMg se zprávami z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik.

Fotohádanka č.30

Fotohádanky byly v začátcích původního starého blogu nejčtenějšími a nejkomentovanějšími články, pak postupně ustoupily do pozadí a v poslední době se tu objevují jen velmi zřídkakdy. Dnes ovšem opět po roce a čtvrt připojím jednu fotku a položím tradiční jednoduchou fotohádankovou otázku:

Co je podle vás zachycené na následujícím obrázku?

Samozřejmě i tentokrát uvedu hned za obrázkem několik indicií. V křížovkách se něčemu podobnému říkalo "pomůcky" nebo "nápověda", ale kdo už někdy v minulosti na některou ze zdejších fotohádanek narazil, dobře ví, že nikdy není jasné, jestli ty moje indicie opravdu napoví nebo naopak vše zamlží :-).

Tak tedy slíbených pár indicií:

Kanada z Nagana s chutí vajíčkových chlebíčků

Sportovní kanál České televize dával teď vždy přesně po 25 letech kompletní záznamy hokejových zápasů českého reprezentačního týmu z olympiády 1998 v japonském Naganu. Napřed zápas s Finskem, pak s Kazachstánem, poslední zápas ve skupině s Ruskem, úžasné čtvrtfinále s USA, včera nezapomenutelné semifinále s Kanadou a zítra - na závěr - slavné finále proti Rusku, které českým hokejistům přineslo památné zlaté medaile. Některé ty zápasy jsem teď s odstupem času viděl úplně poprvé. Např. úvodní vítězný zápas proti Finsku (skončil 3:0) probíhal v době, kdy jsem měl jakousi zásadní a neodkladnou prezentaci pro tehdejší manažery Komerční banky v jejím školicím zařízení v Libohošti, kde jsme samozřejmě během prezentace hokej sledovat nemohli, ale kolega v zákulisí měl ucho na tranzistoráku a do konferenční místnosti nám k projektoru signalizoval napřed jeden, pak dva a nakonec tři prsty. Symbolem celé té hokejové olympijské parády pro mě tehdy ovšem byl zápas s Kanadou. Díky aktuálním jubilejním záznamům jsem měl příležitost si zpětně připomenout, kde jsem byl a co jsem dělal v době, kdy Hašek, Jágr, Reichel a spol. bojovali o historický triumf.  

Vraťme se tedy do února roku 1998. Teprve před pár měsíci - po čtyřech nadmíru intenzivních letech - jsem praštil s báječným povoláním učitele přírodních věd na plzeňském gymnáziu. Řekl jsem si po vzoru Monty Pythonů klasické "a teď něco úplně jiného" a šel jsem budovat síť firemních bankéřů do pražské komerčky. Bydlel jsem v Rokycanech, odkud jsem v tu dobu každé ráno jezdil vlakem do Prahy na Poříčí, kde jsme měli kanceláře. A protože jsem většinou ráno nestíhal snídat (což se mi mimochodem děje dodneška), čas od času jsem si zašel do tamního lahůdkářství na oblíbený chlebíček s vajíčkem (ano, to je takový ten nezdravý s vejcem natvrdo zalitým majonézou a zapošitým plátkem šunky). Takové chlebíčky se dělaly leckde, ale právě v uzounké nudli lahůdkářství na Poříčí měli snad nejchutnější. Ještě dnes se mi při té živé představě spouštějí všechny skutečné i domnělé chuťové buňky.

Nedělní miniglosy č.674

Uplynulý "valentýnský" týden byl u mě trochu komplikovaný: Ještě minulé Nedělní miniglosy jsem psal celkem v pohodě ve své pražské "miniglosové kavárně". Večer cestou domů už jsem cítil náznaky nějaké přicházející choroby, tak jsem se vybavil čerstvými citróny. To jsem ovšem netušil, že vše půjde docela rychle a večer už budu úplně mimo hru a zůstanu v posteli o samotě se svými mrákotnými sny i celé pondělí. V úterý a ve středu jsem pracoval z domova a už se mi zdálo být vše lepší, ve čtvrtek jsem musel na jedno důležité jednání do práce a celý pátek jsem se z toho lízal. No a včera - když už jsem myslel, že vše bude OK, přišla nová vlna horeček. Popravdě, kdyby se Nedělní miniglosy vydávaly v sobotu, tento víkend by nejspíš nevyšly, protože podmínky nepřály přemýšlení ani humoru. Ale dnes už je po prospaném dni zase o něco lépe, tak to zkusíme. Věřím tedy, že dnešní vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", bude zase jako normálně. Kdyby přece jen ne, doufám, že budu mít aspoň malou polehčující okolnost :-). Vítám vás u již 674. čísla nedělníku vycházejícího pod zavedenou značkou NMg se zprávami z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik.

Navzdory zmíněným komplikacím vyšly i v uplynulém týdnu dva nové články: Prvním z nich byla malá básnička Valentýnské vůně, která byla jako v této době obyčejně i malým osobním dárkem. Druhým článkem jsem završil tradiční trojlístek bilančních článků za rok 2022 a podíval jsem se v něm podrobně na zoubek zdejším komentářům a komentátorům.  Z předešlých týdnů bych - protože to aktuálně už na žádný sníh v nížinách nevypadá - ještě jednou připomněl Mandel pražských zasněžených fotek a přidám k tomu i závěrečný díl svých Zápisků z čerstvě popsaného sešitu, které jsem v pěti dílech zveřejňoval postupně už od konce léta.  No a z hlubokého archivu tentokrát povytáhnu 12 let starý článek O poblázněném teploměru

 

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2022

První dva články z tradiční bilanční trojkoruny jsem stihl publikovat už v lednu: Hned 3. ledna to byl článek Co mi taky přinesl rok 2022, ve kterém jsem shrnul pár událostí, které se loni odehrály v mém životě. Druhý článek z 25. ledna se jmenoval Můj blog v roce 2022 a přinesl tradiční statistiku toho, co se všechno stalo na mých blogových stránkách. No a v tom dnešním třetím článku se jako obyčejně budu věnovat speciálně komentářům, které vždycky jednak trvá trochu déle vyhodnotit, protože to není nic jiného než ruční (a oční) práce, a taky je dobré dát si po konci sledovaného období aspoň měsíční odstup, aby se k posledním ve starém roce publikovaným článkům dokompletovaly přirozené následné komentáře, a oddělily se tak od těch, které občas v průběhu roku přitečou k opravdu starším článkům. Vítejte tedy u článku, ve kterém se, doufám, žádný z vašich loňských komentářů neztratil.

Jako obyčejně u tohoto typu článků začnu jednou metodologickou poznámkou: 

Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2022. Sice jsem si zpracoval i komentáře ke starším článkům, ale tyto starší komentáře se v hlavní roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale pochopitelně do úvodních celkových čísel.

Takže: V loňském roce se u mých článků objevilo celkem 3540 komentářů, což bylo o 2,2% méně než o rok dříve. Jestliže loni jsem přišel v porovnání s rokem 2020 téměř o třetinu komentářů, tentokrát razantní pokles už nepokračoval a jádro zdejších čtenářů i komentátorů se stabilizovalo. Z uvedeného počtu bylo 1956 komentářů od vás - návštěvníků, dalších 1584 komentářů byly moje odpovědi, v tom poměru jsme se od minulého vyhodnocení prakticky neodchýlili. Do statistiky nezapočítávám několik spamových komentářů, které jsem během roku vymazal, což letos byly výhradně komentáře reklamní povahy a v minimálním počtu (určitě jich dohromady nebylo víc než 20). U 146 nových článků publikovaných v roce 2022 se celkem objevilo 3323 komentářů, což odpovídá průměru cca 23 komentářů na každý článek.

 

Valentýnské vůně

Teď zrovna jsem na tom s vůněmi všelijak, protože mě chytla nějaká neodbytná choroba. Nastoupila na mě v neděli večer rychle a s plnou parádou, ale věřím, že když tak rychle přišla, tak rychle i odejde, a aby se to stalo, poctivě se potím a prolévám čajem. A vůně, ty opravdové a pro mě důležité vůně nemusím za každou cenu cítit, ale v případě nouze si je dokážu i představit. Což protentokrát bude nutné, protože svátky se nedají (snad kromě Velikonoc) jen tak snadno posunout podle toho, jak se nám to právě hodí. Tedy - však víte, jak to mám s Valentýnem, náš vzájemný vztah rozhodně není bezproblémový. Ale ty jeho vůně, ty prostě za připomenutí "v řeči mírně vázané" stojí :-).

Valentýnské vůně

Na Valentýna

tvé vůně jdou

po větru

i po hřebenech vln,

po mracích 

i po kapkách deště,

po větvích stromů

i po chomáčcích mlh,

po světle

i po barvách tmy.

 

Kde se nadechnu,

všude jsi ty.

Nedělní miniglosy č.673

Přiznávám, k začátku kalendářního roku dlouhodobě nemám zrovna dobrý vztah a snažím se ho většinou jen nějak přežít a nebýt při tom přežívání před ostatními za úplného morouse. S pokračujícím únorem už ale přece jen postupně přichází větší optimismus. Těším se tedy z toho, že dnešní vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", už nás svým "funkčním obdobím" zavede do druhé půlky února, tedy blíže k jaru. Vítám vás u již 673. čísla nedělníku vycházejícího pod zavedenou značkou NMg se zprávami z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik :-).

V uplynulém týdnu vyšly opět dva nové články: V prvním z nich jsem představil Mandel pražských zasněžených fotek z doby ještě předvánoční, protože v novém roce už byl v Praze sněhový příděl jen velmi, velmi limitovaný a nejspíš jen pro papaláše či celebrity, takže na nás obyčejné v nižších polohách se nedostalo. Druhý článek završil pátým dílem výběr z mých Zápisků z čerstvě popsaného sešitu, který jsem zveřejňoval postupně už od konce léta. Z minulého týdne ještě jednou připomenu umělce, který pro mě samotného byl nedávno velkým překvapením, Josefa Illíka - fotografa a kameramana (1919-2006). Pokud byste chtěli vědět, co se v uplynulém roce odehrálo na mém blogu, můžete se podívat do bilančního článku Můj blog v roce 2022. No a z archivu jsem tentokrát vytáhl (a zbavil pavučin) 14 let starý článek O neúplné encyklopedii, byť se téma vyhledávání informací v knižních encyklopediích může v dobách rozvinutého internetu jevit jako anachronismus, ale já na ně nedám dopustit.

 

Zápisky z čerstvě popsaného sešitu - 5. (a závěrečná) část

V době od srpna do prosince jsem zdejší návštěvníky nechal celkem čtyřikrát nakouknout do stránek svého zatím posledního popsaného ášestkového zápisníku, (zde přikládám odkaz na první část, zde na druhou část, zde na třetí část a zde na čtvrtou část), který mám téměř za všech okolností při sobě (teď už zase nový), abych si mohl poznamenat zajímavé myšlenky z knížek, které čtu, záznamy snů, citáty, okamžité nápady, které nechci zapomenout, třeba verš básničky nebo příhodný název pro fotku. Dnes máme před sebou pátý a závěrečný díl. Opět jsem vybral namátkou a bez pevnější struktury pár zápisků - tentokrát z poslední části od listopadu 2021 do srpna 2022. A jako obyčejně jsem sám zvědav, které kousky poslouží s odstupem k pobavení a které spíš k zamyšlení. 

Život básníka je jen jakousi podivuhodnou milostí neskončeného dětství.      (Petr Havel)

Kázání provází úsměvem!     (poznámka v kárné knize žáka 1. třídy Josefa Vinkláře)

Láska je zlaté světélkování krve.         (Knut Hamsun)    

 

Zázraky prostě nesnášejí, aby se jim člověk divil.         (Pavel Juráček)

 

Buď někdo vidí, co se má fotit, anebo nevidí. Když to vidí, tak to uvidí i bez aparátu, tím aparátem to jenom sdělí. to je jako když má někdo myšlenky a píše je. Píše to, co už měl dřív, než vzal pero do ruky. Kdežto někdo může mít v každé ruce pět per a když nemá myšlenky, tak nemá co sdělovat. A s fotografií je to taky tak.       (Miroslav Horníček)

 

To je tak nádhernej film, že by ho musel zakázat i Dubček!      (režisér František Vláčil o filmu Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata)

Mandel pražských zasněžených fotek

Vypadá to, že zima se ještě snaží chvilku panovat a podle kalendáře jí to ostatně ještě nějakou dobu přísluší. Je ale pravda, že v Praze mráz aktuálně není doprovázený i sněhem, takže pokud vám chci ukázat pár zasněžených fotek, musím sáhnout k těm, které jsem pořídil ještě v předvánoční mrazivé vlně. Měl jsem tehdy trošku frmol a taky přebytek námětů na články, takže zde na blogu se, myslím, na tyhle fotky vůbec nedostalo; pár z nich jsem ukázal aspoň na facebooku, ale přece nemůžu své milé čtenáře o celkem vzácný pražský sníh ochudit.

Abyste si nestěžovali, že vás šidím, nakonec jsem vybral celý mandel fotek. Pořídil jsem je v různých dnech kolem půlky prosince a v různých částech Prahy. Dnes k obrázkům přidám jen velmi lakonické texty, bude to tedy spíš ke koukání než k povídání. Jsem si vědom toho, že dnes nejsou všechny fotky úplně výstavní kvality, ale některé z nich snad obstojí aspoň jako ilustrační. Vždyť sníh v Praze je čím dál vzácnější a kdoví, kdy se nám zase někdy podaří užít si záplavu sněhu jako měl na některých svých fotkách z 50. let třeba nedávno zde připomenutý fotograf a kameraman Josef Illík. 

Nedělní miniglosy č.672

Po vyvrcholení finálového kola prezidentských voleb minulý víkend došlo v týdnu přece jen k určitému uklidnění emocí, což ovšem vůbec neznamená, že by se nic nedělo. I v dnešním vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", se proto v několika bodech vrátíme k našemu volebnímu a povolebnímu dění. Vítám vás u již 672. čísla nedělníku vycházejícího pod zavedenou značkou NMg se zprávami z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik :-).

V uplynulém týdnu vyšly opět dva nové články: V prvním jsem se vrátil podrobněji k výsledku prezidentských voleb (Noční rozhovor s prezidentem) a tento článek měl v doznívajících volebních emocích podle očekávání docela velkou odezvu v počtu čtenářů i v komentářích (opět se potvrdilo, že čtenáře nepřináší ani tak kvalitní zpracování článku, ale především kontroverzní téma, což je mimochodem trend, který dlouhodobě netoužím nijak speciálně podporovat). Ve druhém článku jsem se pokusil představit člověka, který pro mě samotného byl nedávno velkým překvapením, Josefa Illíka - fotografa a kameramana (1919-2006). Z předchozích týdnů připomenu bilanční článek Můj blog v roce 2022 a shrnutí své úspěšné výpravy na mezinárodní fotografickou soutěž New York Photography Awards 2022 Tak už jsme z Nového Yorku doma. Na konci ledna jsem se rovněž přehoupl do 15. sezóny svého blogování, takže - jako skoro každý rok touhle dobou - připomínám i svůj úplně první blogový článek z 25. ledna 2009 O chřipce a psím blogu (byl to tehdy veliký úspěch, hned první den si článek přečetli kromě mě ještě tři další čtenáři a už po půl roce jsem k článku dostal první komentář :-)).

 

Josef Illík - fotograf a kameraman

Možná bych podle toho, čím se Josef Illík víc proslavil, měl napsat do nadpisu spíš "kameraman a fotograf", ale já nadpis dnešního článku vztahuji k sobě a pro mne Illíkovo jméno dlouho představovalo právě jen fotografa. Znal jsem to jméno jen matně v souvislosti s několika černobílými snímky Prahy, které jsem kdysi viděl v nějakém časopisu a které mě zaujaly neobyčejnou atmosférou, ale nijak podrobněji jsem jeho dílo nestudoval, ostatně jako se ukázalo, ono to vlastně ani moc nešlo. Až loni o Vánocích jsem dostal pod stromeček moc pěkný dárek, knihu fotografií Josef Illík: Praha 1945-1958. Začal jsem listovat a užasl jsem nad tou neobyčejnou zachycenou krásou, která všechna vznikla ve velmi nejednoduchém období orámovaném koncem děsivého válečného konfliktu a bruselským kulturním táním". Na fotkách jsou překrásná pražská zákoutí z doby, kdy Praha nebyla plná turistů, ale patřila převážně svým vlastním obyvatelům. A hlavně je na těch fotkách zachycený neuvěřitelný dobový duch města, pro mě svou obyčejností, přirozeností a estetikou třeba mnohem zajímavější než na vyhlášených fotografiích Plickových.

Když jsem se s notným zpožděním začal o fotografu Josefu Illíkovi (vystudoval fotografii na Státní grafické škole u Ladislava Sutnara, Jaromír Funkeho a Josefa Ehma) něco bližšího dozvídat, užasl jsem podruhé: Illík totiž vlastně právě od roku 1958 přestával postupně fotit, protože nastartoval svou kariéru kameramana u filmu. Svou poslední fotku udělal v roce 1966 (tedy 40 let před svou smrtí) a od té doby už neudělal opravdu ani jediný snímek - dokonce ani rodinný. Prostě období focení pro něj definitivně skončilo a nastal čas se věnovat jiným věcem. Po smrti jeho manželky Jarmily v roce 2016 se v Illíkově pozůstalosti našlo asi 4000 černobílých snímků na negativech, které ovšem jejich autor vždy jen vyvolal, ale nedělal z nich žádné papírové zvětšeniny, takže většinu svých snímků nejenže nikdy nikomu neukázal, ale nikdy je neviděl ani on sám. Výběr z těchto fotografií obsahuje právě moc pěkně udělaná knížka, kterou jsem loni dostal.

Noční rozhovor s prezidentem

Své vědomé dětství a dospívání jsem vetknul do období tzv. normalizace. První období - po mém nástupu do školy v roce 1972 - by se možná dalo označit jako plakátové a mám ho spojené s všudypřítomnými plakáty a transparenty, případně s povinnými mávátky či lampióny. Období dorostenecké, kterému taky pracovně říkám hysterické, mám ohraničené dvěma ideologickými státními kampaněmi - z jedné strany Chartou 77 a z druhé strany státním tažením proti tzv. nové vlně v hudbě, tedy někde kolem roku 1983. No a pak už nastává období červotočivé, kdy se konstrukce tzv. socialistického státu spoustou cílených i zcela samovolných a mimoděčných vlivů postupně oslabila natolik, že nakonec stačilo trochu zadupat a po desetiletí pracně budovaná ideologická stavba se zhroutila během pár dnů jako domeček z karet. 

Na jednu stranu ty vzpomínky nejsou v řadě ohledů nic moc, na stranu druhou to byla pro orientaci v prostoru a v dění ve společnosti velmi užitečná škola. Brzy jsem totiž zjistil, že když oficiální  propaganda na někoho začne nevražit, je dotyčný určitě hoden zvýšené pozornosti, protože to, co dělá, bude nejspíš stát za to (to je mimochodem dost podstatný rozdíl oproti současnému stavu). Zakázaní spisovatelé tehdy většinou psali výborné texty, zakázaná hudba měla šmrnc a grády, trezorové filmy se ukázaly být v řadě případů tím nejlepším, co u nás kdy bylo natočeno. Vypěstovaná zkušenost tedy říkala: Co kovaní soudruzi pochválí, je apriori podezřelé, co naopak pohaní a zadupou do země, to rozhodně stojí za poznávání.