Noční rozhovor s prezidentem

Své vědomé dětství a dospívání jsem vetknul do období tzv. normalizace. První období - po mém nástupu do školy v roce 1972 - by se možná dalo označit jako plakátové a mám ho spojené s všudypřítomnými plakáty a transparenty, případně s povinnými mávátky či lampióny. Období dorostenecké, kterému taky pracovně říkám hysterické, mám ohraničené dvěma ideologickými státními kampaněmi - z jedné strany Chartou 77 a z druhé strany státním tažením proti tzv. nové vlně v hudbě, tedy někde kolem roku 1983. No a pak už nastává období červotočivé, kdy se konstrukce tzv. socialistického státu spoustou cílených i zcela samovolných a mimoděčných vlivů postupně oslabila natolik, že nakonec stačilo trochu zadupat a po desetiletí pracně budovaná ideologická stavba se zhroutila během pár dnů jako domeček z karet. 

Na jednu stranu ty vzpomínky nejsou v řadě ohledů nic moc, na stranu druhou to byla pro orientaci v prostoru a v dění ve společnosti velmi užitečná škola. Brzy jsem totiž zjistil, že když oficiální  propaganda na někoho začne nevražit, je dotyčný určitě hoden zvýšené pozornosti, protože to, co dělá, bude nejspíš stát za to (to je mimochodem dost podstatný rozdíl oproti současnému stavu). Zakázaní spisovatelé tehdy většinou psali výborné texty, zakázaná hudba měla šmrnc a grády, trezorové filmy se ukázaly být v řadě případů tím nejlepším, co u nás kdy bylo natočeno. Vypěstovaná zkušenost tedy říkala: Co kovaní soudruzi pochválí, je apriori podezřelé, co naopak pohaní a zadupou do země, to rozhodně stojí za poznávání.

Doba se sice za posledních víc než 30 let notně proměnila, ale tenhle jednoduchý výrok pořád ještě platí. Kovaní soudruzi - byť už netvoří tak homogenní a mocné společenství jako kdysi - naštěstí stále existují a jako takoví mi slouží dodnes jako důležitý orientační prvek v jinak dost nepřehledném světě. Kdykoli jsem měl nějaké dilema, bral jsem si vytipované soudružské hlasy svévolně jako hlas poradní: Když oni ukážou doleva, správné je zahnout vpravo, když nadšeně ukazují vpřed ke světlým zítřkům, je nejvyšší čas se otočit a vrátit se. 

A tento můj neplacený ale výkonný poradní sbor spolehlivě zafungoval i v nedávné prezidentské volbě, takže i když nově zvolený pan prezident nebyl mým favoritem v prvním kole, v kole druhém jsem neměl ani stín pochybnosti, kudy pro mě jako pro voliče vede správná cesta, zvlášť poté, co byl Petr Pavel vylíčen mými vybranými poradci coby válečný štváč, kvůli kterému do hromnic všichni napochodujeme do zákopů, nominant nenáviděného EU a NATO, které nás chce navzdory hrdinnému odporu opravdových vlastenců definitivně zotročit, bude se zajímat jen o Ukrajinu a na naši zemi se vykašle, s neschopnou pravicovou vládou uzavře zločinný kartel, a vůbec mu z boty čouhá ďáblovo kopyto a v hrudi buší velezrádné srdce. Ano, na základě dávné zkušenosti bych řekl, že podle tohoto kolektivního dobrozdání nejspíš půjde o docela zajímavého a schopného člověka.

Tak jsem si zvědavě pustil na závěr volební soboty první velký noční televizní rozhovor s čerstvě zvoleným prezidentem a zjistil jsem, že neomylný bolševický chór mi, zdá se, jako obyčejně poradil dobře: Nový prezident věcně odpovídal na to, na co byl tázán, neodbíhal od tématu, neokřikoval a nepoučoval moderátora, na co se má správně ptát, neurážel a neshazoval ty, co ho nehladí po srsti a každou větu nezačínají slovy "Ó velký", nehrozil prasknout v přímém přenosu nabubřelou arogancí a nehrál si na mudrce, jemuž musí být stále v patách sluhové s kamennými destičkami a dlátky, aby mohli přičinlivě a bez otálení vytesat všechny jeho geniální myšlenky a bonmoty. Kdy naposledy jsem slyšel od českého prezidenta něco takového? Deset let je to určitě, patnáct možná. Dost strašné vysvědčení pro jeho předchůdce, laťka nastavená tak nízko, že už se nedala ani podlézt.

Nejsem z těch, kteří při vystoupení politiků nadšeně křepčí v kotli u pódia. Jen mě noční televizní rozhovor utvrdil v tom, že můj osvědčený sbor poradců funguje i nadále spolehlivě. Aby se stal Petr Pavel "mým prezidentem", k tomu je ještě daleká cesta, byť je v začátku nadstandardně umetena špatnými příklady ze strany odcházejícího prezidenta i finálového soupeře z volebního klání. Mám ovšem na tu cestu dlouhých pět let, tak uvidíme.

Svůj osvědčený poradní sbor si zatím ponechám. Bude se, myslím, v naší rozjitřené společnosti, kde odstranění příkopů nadšeně vykopaných oběma stranami společenského sporu je spíše iluzí než očekávatelnou skutečností a rána jsou začasté mlhavá, ještě mnohokrát hodit.