Zápisky z čerstvě popsaného sešitu - 4. část

Od srpna do začátku prosince jsem zdejší návštěvníky nechal celkem třikrát nakouknout do stránek svého nedávno popsaného ášestkového zápisníku, (zde přikládám odkaz na první část, zde na druhou část a zde na třetí část), který mám téměř za všech okolností při sobě (teď už zase nový), abych si mohl poznamenat zajímavé myšlenky z knížek, které čtu, záznamy snů, citáty, okamžité nápady, které nechci zapomenout, třeba verš básničky nebo příhodný název pro fotku. Dnes máme před sebou čtvrtý a předposlední díl. Opět jsem vybral namátkou a bez pevnější struktury pár zápisků - tentokrát z části od října 2020 do května 2021. A jako obyčejně jsem sám zvědav, které kousky poslouží s odstupem k pobavení a které spíš k zamyšlení. 

Lidé mají mít svobodu žít a odpovědnost neubližovat.

Nevidíme věci takové, jaké jsou,

vidíme je takové, jací jsme.         (Anaïs Nin)    

 

Hodnota celibátu impotenta je nulová.         (Miroslav Plzák)

 

Masu nepřesvědčí fakta ale konzistentnost iluze.         (dokument o nacistických filmech)

 

Ester dokáže překvapit i v závodech, kdy se to od ní nečeká.          (komentář ČT Sport)

 

Tradiční předvánoční focení s netradičním objektivem

Ti, co ke mně na blog chodí delší dobu, vědí, že těsně před Vánoci, přesně 22. prosince, slavím své volitelné narozeniny. Ne, že bych chtěl být za každou cenu zvířetníkovým Kozorohem, byť některé prvky kozorožských charakteristik by k tomu snad mohly nezasvěceného pozorovatele svádět; jako Ryba jsem spokojený. S některými událostmi, které podstatným způsobem utvářejí náš život, ovšem nic nenaděláme a stejné je to s těmi, které kdysi vedly k uvědomělé volbě mých druhých narozenin. Ne, ani po 12 letech bych své vybrané datum neměnil a neměním ani svůj "modus operandi". Všichni, kdo by se se mnou chtěli potkat osobně a přitom mi to nehlásit dopředu, tak vědí, že 22. prosince večer mezi šestou a devátou hodinou (přinejmenším) budu bloumat v prostoru mezi Karlovým mostem, Malostranským náměstím, Valdštejnským palácem a Zámeckými schody, takže budete-li trpěliví, musím vám dříve či později přijít "do rány". A letos jsem se na sfouknutí tuctu svíček na narozeninovém dortu těšil speciálně, protože jsem se na malostranskou fotoprocházku speciálně vybavil: Poprvé v životě jsem si půjčil (na jeden jediný den) objektiv, který ve své výbavě nemám a který jsem zamýšlel využít způsobem promýšleným už několik předchozích narozeninových procházek.

Nové péefko pro zdejší milé návštěvníky

Kdo sem na mé blogové stránky už nějakou dobu chodí, dobře ví, jak to u mne vypadá s péefky: Někdy na přelomu listopadu a prosince vyberu jednu fotku pořízenou v aktuálním roce, se kterou se pokusím lehce sladit text, pro ty, které mám na přelomu roku to štěstí potkat osobně, si připravím tištěnou papírovou podobu a těsně před Vánoci (někdy dokonce až po nich, když je větší fofr) odesílám obrázek e-mailem  na ty své přátele a známé, na které mám e-mailovou adresu. Někteří odpoví sami, za některé odpoví nastavený automat, některé zásilky se vrátí jako nedoručitelné, protože adresát např. změnil zaměstnání a jeho pracovní schránka už nefunguje, a v těch nejhorších případech člověk zjistí, že na této konkrétní adrese už dotyčný není a nikdy nebude k sehnání, protože se přestěhoval tam, kde jsou nejspíš ještě zoufale nerozvinuté digitální služby anebo ukrutně drahý datový tarif, protože odtud nechodí žádné odpovědi.

Věřím, že ti z vás, kterým už e-mailové péefko ode mne přišlo, se nebudou zlobit, když na ně narazí i v tomhle vánočním příspěvku (jo a nejspíš ještě za chvíli na facebooku, nelekněte se :-)). Jednak platí okřídlené latinské Repetitio mater studiorum, ale navíc sem chodí i tací, na které prostě nemám jiný kontakt, ale své vánočně-novoroční přání bych rád doručil i jim, inkogniťákům :-).

 

Snad se nestane nic strašného, pokud v dnešním článku - když už jsem použil stejný obrázek - použiju i stejné závěrečné přání jako v mailem rozesílaném textu: 

Přeji vám tedy krásné a klidné vánoční svátky a pevné zdraví, dobrou mysl, optimismus a neutuchající naději do nového roku 2023. Ještě před nedávnem slovutní světoví experti věštili převážně klid a prosperitu, a byl z toho nakonec celosvětový blázinec, tak třeba by to teď v zájmu dlouhodobé rovnováhy mohlo být právě naopak, já bych se rozhodně nezlobil.

Užijte si klidný Štědrý den s vlídně naladěnou duší otevřenou zázrakům, protože to je, myslím, na celé té překrásné vánoční tradici - navzdory všem jejím soudobým materiálním projevům - pořád ještě to nejkouzelnější :-).

O vánočních dárcích z vlaku

Nevím, jak je tomu u vás, ale já když cestuji vlakem, nevyhledávám společnost, ale zalezu si vždy do nejprázdnějšího prostoru, který najdu. Čím liduprostší vakuum najdu, tím lépe. Není tedy divu, že pro lidi mého typu je požehnáním, když přijede dlouhý, prázdný a navíc dobře temperovaný vlak, který pár postávajících zájemců o cestování slupne po příjezdu k nástupišti jako malinu a vy marně přemýšlíte, čím se takový spoj Českým drahám vyplatí. A přesně to se mi nedávno stalo na pražském hlavním nádraží: Napřed odjel směrem na Dobřichovice zpožděný vlak, který už jsem nestihl, a hned nato přijel ve stejném směru - přesně podle grafikonu - další vlak, který byl skoro prázdný, protože ten předchozí už mu sežral skoro všechny cestováníchtivce. Vybral jsem si jeden z mnoha vagónů předimenzované soupravy a zjistil jsem, že celá jeho polovina je úplně prázdná a je k dispozici nejspíš jen pro mne. Vypadalo to, že mě čeká další z mnoha nevzrušivých cest mezi Prahou a Dobřichovicemi, které musí dopravce každý druhý den uměle vylepšovat mimořádnými událostmi, technickými výpadky a výlukami, aby cestující na trase - když se na ni tedy kvůli všem těm mimořádnostem vůbec dostanou - nezemřeli nudou.

Pak jsem si ale všiml, že nahoře v místech určených běžně pro zavazadla, jsou položené dvě krabice; moc jsem nestudoval náplň, bylo to cosi výtvarnického, zjevně vánoční dárky. Kruci, pomyslel jsem si, to bude někdo smutný; právě pro někoho blízkého pořídil krásné dárky, že by se po nich i sám Ježíšek oblízl a teď je zapomene ve vlaku. Souprava se na hlavním nádraží hned obrací a jen co se strojvůdce stihne přesunout z jedné strany vlaku na druhou, zamíří zase směrem na Beroun. Jestli si někdo vzpomene až venku na chodníku nebo někde v metru, že mu něco důležitého chybí, má jen mizivou šanci, že se stihne do vlaku vrátit. No, zkusím se podívat, jestli nebude na dárcích nějaká stopa, která by mohla identifikovat majitele. Jestli ano, zapojím sherlockovský vodopád dedukce a to by bylo, abychom právoplatného vlastníka společnými silami nevypátrali.

Nedělní miniglosy č.667

Po speciálním "dábelském" vydání s pořadovým číslem 666 z minulého týdne dnes vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" v tomto kalendářním roce naposledy. Jak už jsem avizoval v úvodnících dvou posledních čísel, redakce teď bude mít vánoční a novoroční prázdniny, takže se nad stránkami našeho nedělníku, který vychází už víc než 13 let, potkáme zase v neděli 8. ledna. Věřím, že ani v novém roce 2023 nedáte článkům se zavedenou značkou NMg košem a budete si sem chodit číst zprávy z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, ale zase ne o tolik :-).

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu stihl zveřejnit jen jeden nový článek, kterým byl malý průhled do tvorby legendárního slovenského jazzového zpěváka, jehož koncert jsem nedávno navštívil v pražské Písecké bráně: Peter Lipa - pražský vánoční koncert. Z předešlých článků připomenu ještě jednou Haiku blížícího se slunovratu (skutečný slunovrat se "doblíží" k mé velké radosti už za pouhé tři dny) a celkově už třetí díl Zápisků z čerstvě popsaného sešitu formátu A6 s tvrdými deskami. 

 

Doslova "archivní hody" jsme měli minule, kdy jsme si připomínali některé starší články s čertovsko-ďábelskou tematikou. Protože by mi přišlo škoda využít všechny archivní odkazy jen jedinkrát pro speciální číslo, dnes pominu pekelnou složku těchto starších textů a udělám jim tentokrát reklamu úplně obyčejnou: Můžete si tedy přečíst dvě krátké básničky, - lehce promiskuitní Přelétavý den a kosmologickou Stručnou historii povidlového času. K tomu přidávám fotoreportáž z úžasného přírodního kouta japonského ostrova Hokkaidó Peklo přímo pod nohama - Noboribetsu, Jikagu-Dani, kde si např. můžete vyráchat nohy v horkém potoce. Na závěr si pak můžeme shrnout mé osobní zkušenosti s tornády v článku Tři setkání s tornády a jedno haiku k tomu.

 

Peter Lipa - pražský vánoční koncert

Kdysi, ještě v časném podzimu, optali se mě moji dobří dlouholetí přátelé, kteří žijí na rozdíl ode mne celkem bohatým koncertním životem, zda bych v adventním čase s nimi nezašel do pražské Písecké brány na koncert slovenského zpěváka Petera Lipy. Možná se trochu divili mému nadšení, protože asi netušili, že Peter Lipa pro mě byl už v době mého mládí synonymem zajímavé a kvalitní muziky, takže jsem kromě různých rockových, folkových či dokonce punkových skopičin díky Peteru Lipovi poslouchal i skopičiny jazzové a "hudebně eklektické". od 90. let mi ovšem tento pozoruhodný zpěvák oddriftoval kamsi za obzor, jeho písničky se ke mně dostávaly jen sporadicky, stejně jako zprávy o něm. A na jeho živém koncertě jsem nikdy nebyl - ani jako nadšený teenager, ani jako zkušenostmi zakulacený muž "v nejlepším věku". Všechno je prostě jednou poprvé.

Peter Lipa je každopádně hudební legendou. Už na druhém beatovém festivalu v Praze na konci událostmi nabitého roku 1968 se se svou tehdejší skupinou Blues Five stal "objevem festivalu", ale co jsem začal vnímat, vždycky se mi zdálo, že každá hudební krabička je mu těsná - ta beatová, bluesová a snad dokonce i ta celkem prostorná jazzová, kam se jinak vedle sebe vejde kdeco. A tak jsem přivítal možnost připomenout si po dobrém čtvrtstoletí tohoto zpěváka, hudebníka, skladatele, dramaturga i organizátora. Ostatně - ti staří slovenští jazzoví pardálové jsou vůbec úplně speciální kapitolou: Peter Lipa oslaví v květnu osmdesátku, trumpetista Laco Déczi, o jehož dobřichovickém koncertě, který se tehdy moc pěkně protnul s mou fotografickou výstavou, konanou na stejném místě, jsem tady psal v článku Koncert Laca Décziho, je dokonce ještě o 5 let starší. Klobouk smekám před oběma pány!

Nedělní miniglosy č.666

Předposlední letošní číslo (ano, jak už jsem hlásil minule, na Vánoce a na Nový rok redakce i letos vyhlásila prázdniny) Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", bude mít vzhledem ke své veskrze neblahé symbolice trochu netradiční charakter. Zkusil jsem se totiž podívat do více než 13 a půl roku dlouhé historie našeho nedělníku se značkou NMg, jestli jsme se něhodou někdy nedotkli ďábelského, satanského či pekelného tématu. Pár kousků jsem našel a doplnil jsem je několika novými, tak věřím, že to mocnosti pekelné nevezmou zle. Celou dlouhou dobu, po kterou NMg vydávám, se totiž snažím, aby ze zdejších glos nekapala zloba a žluč, tak bych rád, aby ani dnešní šestisté šestašedesáté vydání nebylo výjimkou. K příspěvkům, které se již v NMg objevily, připíšu pro rychlou orientaci číslo a rok jejich premiérového vydání.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu zveřejnil opět dva nové články: Jako první to byla (z velké části černobílá) fotoreportáž ze sněhem poprášeného hlavního města Lehce pocukrovaná Praha. Jako druhý text jsem pak přidal Haiku blížícího se slunovratu (huráá, za pár dní se konečně zase začne prodlužovat den!). Z minulého týdne ještě jednou připomenu novou básničku Zima v podzimu a celkově už třetí díl Zápisků z čerstvě popsaného sešitu formátu A6 s tvrdými deskami. 

 

Když máme dnes to speciální číslo, přizpůsobíme mu i naše tradiční nakouknutí do archivu, odkud jsem vybral pět starších příspěvků tak, aby to bylo - přímo či aspoň nepřímo - v intencích dnešního tématu: Jsou to dvě kraťoučké básničky, u kterých velmi rychle sami přijdete na to, proč se ocitly v tomto vydání: Lehce promiskuitní Přelétavý den a kosmologická Stručná historie povidlového času. K tomu přidám fotoreportáž z nefalšovaného "pekelného" místa v Japonsku Peklo přímo pod nohama - Noboribetsu, Jikagu-Dani. A nedávná reportáž s názvem Na houbách zase ukáže, jak jsem si (mylně) představoval, že vypadá hřib satan :-). No a když už je řeč o satanech, není od věci podívat se i na článek Tři setkání s tornády a jedno haiku k tomu, kde "...sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou a tedy velmi pevnou zeď."

 

Haiku blížícího se slunovratu

Jasně, nebylo by těžké učinit odvěkým pravidlům zadost, tu jednu slabiku navrch v prvním verši vypárat a vzniklou veršotepeckou džuzničku nějak umně zapošít. Dalo by se napsat "V zrcadle ledu" a hned by to bylo pět slabik, jak si tradice žádá. Ale mít v prvním řádku "v zrcadle ledu" a v posledním "vůně podzimu", to by už bylo těch druhých pádů příliš a celku to nesluší. "V sněžném zrcadle", to by bylo - školním slangem - taky za pět (tedy v tomto případě slabik). Ale není sněžné zrcadlo náhodou pitomost? Už jste se někdy zkusili "v sněžném zrcadle" zhlížet? Jasně, když se v zrcadle odrážejí vůně, je to zajisté také pitomost, ale věřím, že trochu jiného, poetičtějšího druhu. Anebo by šlo napsat "v ledových loužích", to by možná i "při pěti" smysl dávalo. Anebo by se taky dalo...

A tak je v prvním verši tohoto haiku slabik šest. Berte to pozitivně, jako bonus na účet podniku :-).

 

Haiku blížícího se slunovratu

 

V ledovém zrcadle

dosud se odrážejí

vůně podzimu.

 

Foto V podzimní vatě (2022), Staňkov, cyklus Kouzelná zahrada

  

 

Lehounce pocukrovaná Praha

Ano, opravdu jen lehounce byla v sobotu ráno pocukrovaná Praha; vlastně byla skoro dietní. V Dobřichovicích se v počínající noci větve stromů prohýbaly pod tíhou sněhu a kdoví, možná tou dobou i v Praze. Kdybych bydlel v centru hlavního města a měl to na svá oblíbená místa tři minuty pěšky, takový večerní příval bych jistě přivítal, popadl bych stativ a vyrazil bych do čerstvě bílých ulic. Jenže když se do Prahy dostanu až následujícího dne ráno prvním vlakem, je mi celkem k ničemu, když sníh napadá na noc; já potřebuji, aby vydržel do rána. Aspoň trošku. Tuto sobotu v časném ránu to bylo tak právě na hranici mezi "Vyrazit" a "Zůstat v pelechu" a v takových nejednoznačných situacích si zrovna nelibuji, protože o sobě vím, že pevná vůle má s pohodlností dost negativní vzájemnou bilanci.

Všechno nasvědčovalo tomu, že než se dostanu do Prahy, bude roztáto, ale nakonec jsem si řekl, že se projedu, nějakou tu hodinku budu bloumat svými oblíbenými místy a na závěr spojím tenhle výlet s návštěvou "running sushi", kterou jsem si slíbil (vidíte, jak sám sebe hýčkám) za ten nedávný úspěch na fotosoutěži ND Awards (viz speciální článek o fotosoutěži, se kterou jsme si "sedli"). 

Je fakt, že podmínky na focení byly asi ty nejhorší možné: Slunce vyspávalo pod (nebo spíš v tomto případě nad) tlustou tmavou duchnou, pomalu nebylo vidět Hrad od Národního divadla, což ale nebylo způsobeno výtvarně zajímavou mlhou, ale spíš podivným "špinavým povětřím", a v protisměru nechodili lidé, ale jen kabáty se zimomřivě zvednutými límci. Na druhou stranu jsem ale přece jen zastihl poslední zbytky pražského sněhu; kdybych přijel o půhodinu později, byla by po skromném bílém poprašku veta.

Nedělní miniglosy č.665

Ono se to nezdá, ale tento rok doslova uhání adventním časem směrem ke svému konci, což se dobře pozná např. na skutečnosti, že nás v tomto roce čekají už jen tři vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a je zdejším návštěvníkům nedělním společníkem už víc než 13 a půl roku. Věřím, že se v předvánočním čase máte dobře, a už s předstihem oznamuji, že i letos bude mít "redakce" NMg vánočně-novoroční  přestávku, takže na Boží hod vánoční ani na Nový rok náš týdeník nevyjde a budeme si na tu dobu muset obstarat jiný blogový program. Dnes vás ale každopádně srdečně vítám u 665. čísla.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu zveřejnil opět dva nové články: Nejprve jsem splnil svůj slib, že se ještě vrátím k nedávnému "zázračnému víkendu", což jsem učinil zveřejněním nové básničky Zima v podzimu. Ve druhém článku jsme už potřetí nahlédli do Zápisků z čerstvě popsaného sešitu formátu A6 s tvrdými deskami, kam si průběžně zaznamenávám stručné postřehy z toho, co se mi přihází a co mě obklopuje a připadne mi to něčím zajímavé. Z předešlého týdne se pak ještě vrátím ke svému zatím největšímu fotografickému úspěchu, kterým bylo ocenění v prestižní soutěži ND Awards v článku ND Awards 2022 - fotosoutěž, se kterou jsme si "sedli".  A ze zaprášeného blogového archivu jsem protentokrát vytáhl 11 let starou fotoreportáž Kaktusová jména z nejvyššího athénského pahorku Lykavitos, na jehož úbočí je k vidění i podivná galerie jmen vyřezaných do kaktusů.

 

Zápisky z čerstvě popsaného sešitu - 3. část

Na přelomu srpna a září jsem zdejší návštěvníky nechal dvakrát nakouknout do stránek svého čerstvě popsaného ášestkového zápisníku, (zde přikládám odkaz na první část a zde na druhou část), který mám téměř za všech okolností při sobě, abych si mohl poznamenat to, co bych si i se svou děravou pamětí rád zapamatoval: zajímavé výpisky z knížek, které čtu, záznamy snů, citáty, okamžité nápady, které nechci zapomenout, třeba verš básničky nebo příhodný název pro fotku. Dnes se už potřetí vrátíme k teprve nedávno odloženému sešitku, který si zatím jen neochotně zvyká nechodit všude se mnou a odpočívat na vejminku na stole mé pracovny. Opět jsem vybral namátkou a bez pevnější struktury pár zápisků - tentokrát z části od dubna do září 2020. A jako obyčejně jsem sám zvědav, které kousky poslouží s odstupem k pobavení a které spíš k zamyšlení. I pro mě je to průhled do již překlenutého minulého času a určitá forma archeologie, tak jsem napnutý, co na dalších stránkách najdu.

Slepý se hada nebojí. (z fb diskuse)

Energie, kterou kdys bylo snadno nabírat po plných sběračkách a ještě člověk marnotratně bryndal a plýtval, tedy tuto energii dnes dlužno pracně vyškrabovat nožem ze záhybů džbánu.  (Jiří Voskovec v dopise Zdeňce Werichové, prosinec 1969)

Vnější svět houstne a přelidnění, zloba a blbost mi dýchá smrdutě zezadu za límec. (Jiří Voskovec v dopise Janu Werichovi, prosinec 1969)

LIBUŠIÁDY (Voskovcův výraz pro vize)

Modlil jsem se o své dětství a ono se vrátilo, a já cítím, že je stále ještě tak těžké jako kdysi a že nic neprospělo být starší. (Rainer Maria Rilke).

Zkouknul jsem projev anglické královny a pak rozhovor našeho prezidenta pro bulvár. Je hodně poznat, že je Alžběta o 18 let starší a je už taková dospělejší. (Kovy, duben 2020) 

Život je to, co se vám děje, zatímco plánujete budoucnost. (John Lennon)

Zima v podzimu

Hřejivý sníh 

    za krkem střech,

čas, co se krátí,

řeka, 

    které chybí jeden břeh,

trávník,

co zkropenatí

    žlutými listy.

 

Něžný třesk 

    sněžných šrapnelů

a na rtech otisk

barvy rukavic.

 

Doprava, doleva,

hustě či místy,

zima v podzimu

výhonky rozsévá.

A zítřek

    mi nemůže dát víc.

 

 

 Lavička pod jinanem v Nosticově zahradě na Kampě (o této zahradě jsem psal podrobněji např. v článku Champollion ze Zákampí aneb tajuplný kámen v Nosticově zahradě)

 

 

 

Nedělní miniglosy č.664

Tento víkend u mne zaplnily různé podoby kultury: V pátek večer jsem byl svědkem nové premiéry v Divadle Kámen, která má název 2024: Julie a Winston a byla inspirována Orwellovým románem 1984. V sobotu odpoledne jsem měl možnost se skupinou kolem Pražských domů absolvovat další vycházku Novým Městem, tentokrát ulicemi Růžová a Opletalova. No a sobotní večer byl pro mě úplně specifickým zážitkem, protože jsem zažil moc zajímavé posezení v netradiční společnosti oživlých literárních postav, které vystoupily z knihy Petra Motýla Tenkrát u Terflerů, obklopily mě u hospodského stolu a bylo to s nimi příjemné večerní popovídání u piva. Neděle, věřím, nasazenou víkendovou kulturní laťku neshodí, protože jsou tu tradiční Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a je zdejším návštěvníkům nedělním společníkem už víc než 13 a půl roku. Vítám vás srdečně u jejich už 664. čísla.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu zveřejnil opět dva nové články: Nejprve jsem vám představil svůj prozatím největší mezinárodní fotografický úspěch v článku ND Awards 2022 - fotosoutěž, se kterou jsme si "sedli".  Druhý článek byl vlastně malou pozvánkou na výstavu ve Valdštejnské jízdárně Alfons Mucha - rodinná sbírka, která byla prodloužena až do konce roku. Z minulého týdne ještě jednou připomenu článek o jedné "pražské drobnůstce" s názvem Přetesaná Republika v Růžové ulici. Z hlubokého blogového archivu jsem tentokrát povytáhl vzpomínku O bedně plné peněz - o tom, kterak z maličkatého zárodku pravdy dokáže vyrůst i zjevná a likvidační lež, která se - když se to s ní umí - snadno promění ve sdílenou odsuzující fámu dokonce i bez laskavé pomoci moderních sociálních sítí.

 

Výstava Alfonse Muchy ve Valdštejnské jízdárně

Jako míval Josef Sudek svého Leoše Janáčka, tak mám já svého Alfonse Muchu. Abych tenhle rébus trochu vysvětlil: Slavný český fotograf Josef Sudek jako milovník klasické hudby byl pověstný tím, jak si vlastně celý život zarputile hledal svou cestu k hudbě Leoše Janáčka, protože jeho uším ani trochu neladila. Jak říkal: "Ani nepoznám jestli ještě ladí nebo už hrajou, ale když to má takovej světovej úspěch, tak ten blbej budu asi já!" No a já velmi podobně bojuji s dílem českého malíře, který získal světový úspěch během svého pobytu v Paříži a který se jako zasloužilý světoobčan po své padesátce vrátil do Čech, aby položil svou celosvětově oceňovanou práci k pomyslným nohám českého národa a Slovanstva vůbec.  

Rozumem uznávám samozřejmě Alfonse Muchu jako velkého umělce, jenže jeho zdobný styl, který de facto vytvořil a dodnes je mnohými napodobován, přivádějící k nadšení davy obdivovatelů z celého světa, ve mně při vší mé snaze nedokáže správně rezonovat a vzbudit kýžené emocionální souznění. Jeho obdivuhodná a přitom svými rozměry snad až obludná heroická plátna Slovanské epopeje mě svým patosem a vzhlížením k myšlence slovanské vzájemnosti provokují ke všemu jinému, jen ne k nadšenému úžasu. Ale sakra - když to má takovej světovej úspěch, tak ten blbej budu nejspíš já!

Aktuálně je v Praze trochu "přemuchováno" (jedna výstava je v Obecním domě, stálá expozice je v Muchově muzeu v Panské ulici, a až do konce roku byla prodloužena velká výstava z rodinné sbírky ve Valdštejnské jízdárně. A právě na posledně zmíněnou akci jsem se vypravil během svého minulého "zázračného víkendu" (o jednom jeho výsledku jsem psal už v minulém článku ND Awards 2022 - fotosoutěž, se kterou jsme si "sedli"). Napřed to vypadalo, že možnost projít si celou výstavu "komentovaně", tedy se znalým průvodcem, nevyužiju, protože jsem původně měl být daleko, daleko od Prahy, ale na poslední chvíli mi odpadl prakticky celý naplánovaný sobotní program, tak jsem měl najednou před sebou celou volnou sobotu, a já si řekl, že ji věnuji dalšímu pokusu přijít Alfonsi Muchovi na chuť. V zasněženém sobotním ránu jsem proto vyrazil do Valdštejnské jízdárny.