O vánočních dárcích z vlaku

Nevím, jak je tomu u vás, ale já když cestuji vlakem, nevyhledávám společnost, ale zalezu si vždy do nejprázdnějšího prostoru, který najdu. Čím liduprostší vakuum najdu, tím lépe. Není tedy divu, že pro lidi mého typu je požehnáním, když přijede dlouhý, prázdný a navíc dobře temperovaný vlak, který pár postávajících zájemců o cestování slupne po příjezdu k nástupišti jako malinu a vy marně přemýšlíte, čím se takový spoj Českým drahám vyplatí. A přesně to se mi nedávno stalo na pražském hlavním nádraží: Napřed odjel směrem na Dobřichovice zpožděný vlak, který už jsem nestihl, a hned nato přijel ve stejném směru - přesně podle grafikonu - další vlak, který byl skoro prázdný, protože ten předchozí už mu sežral skoro všechny cestováníchtivce. Vybral jsem si jeden z mnoha vagónů předimenzované soupravy a zjistil jsem, že celá jeho polovina je úplně prázdná a je k dispozici nejspíš jen pro mne. Vypadalo to, že mě čeká další z mnoha nevzrušivých cest mezi Prahou a Dobřichovicemi, které musí dopravce každý druhý den uměle vylepšovat mimořádnými událostmi, technickými výpadky a výlukami, aby cestující na trase - když se na ni tedy kvůli všem těm mimořádnostem vůbec dostanou - nezemřeli nudou.

Pak jsem si ale všiml, že nahoře v místech určených běžně pro zavazadla, jsou položené dvě krabice; moc jsem nestudoval náplň, bylo to cosi výtvarnického, zjevně vánoční dárky. Kruci, pomyslel jsem si, to bude někdo smutný; právě pro někoho blízkého pořídil krásné dárky, že by se po nich i sám Ježíšek oblízl a teď je zapomene ve vlaku. Souprava se na hlavním nádraží hned obrací a jen co se strojvůdce stihne přesunout z jedné strany vlaku na druhou, zamíří zase směrem na Beroun. Jestli si někdo vzpomene až venku na chodníku nebo někde v metru, že mu něco důležitého chybí, má jen mizivou šanci, že se stihne do vlaku vrátit. No, zkusím se podívat, jestli nebude na dárcích nějaká stopa, která by mohla identifikovat majitele. Jestli ano, zapojím sherlockovský vodopád dedukce a to by bylo, abychom právoplatného vlastníka společnými silami nevypátrali.

Krabice jsem otáčel opravdu jen chvilku a žádné složité deduktivní mechanismy jsem aktivovat nemusel, protože jsem hned na první krabici narazil na maličkými číslicemi vytištěné telefonní číslo. Jasně, může to být jen reklama na výrobce, obchodníka nebo prezidentského kandidáta, ale co když to je nejkratší cesta k tomu správnému člověku? Do odjezdu vlaku chybí jen pár minut, takže rychle... Ozval se mi trochu nedůvěřivě znějící hlas, který asi chvilku váhal, než zvedl hovor z neznámého čísla. Hned, jak jsem se zeptal majitele toho hlasu, jestli něco náhodou nenechal ve vlaku, ale nedůvěra pominula a původně trochu chladný hlas roztál: "Ano, dvě krabice. Už jsem zalarmoval České dráhy, které slíbily, že budou pátrat..." (asi měly i v pátrání drobné zpoždění, jak velí firemní kultura) "...a rychle jsem volal synovi, jestli nestihne doběhnout na nádraží, slíbil, že to zkusí...". Hlas trochu zaváhal: "Tedy, vy přece jste průvodčí, ne?" zeptal se v naději, že věci třeba zafungovaly tak, jak by asi ve spolehlivé firmě zafungovat měly. Kdepak průvodčí, holenku, obyčejný neuniformovaný cestující. O to větší pak nastalo děkování, když se ukázalo, že nevolám proto, abych se dotyčnému vysmál, o co právě přišel, ale že se mu chystám nalezené krabice vrátit; až jsem se bál, že se nestihneme na ničem dohodnout a vlak se se mnou i s krabicemi rozjede. Představoval jsem si, že s nákladem vystoupím, v klidu počkám na další spoj a mezitím třeba někdo stihne pro dárky na nádraží doběhnout. V tu chvíli už ovšem do vozu vstoupil mladík, který pozorným zrakem projížděl střídavě napravo i nalevo všechny zavazadlové prostory a pro jistotu i sedadla a podlahu. Záměna nebyla možná.

"Nehledáte tohle?" zamával jsem na mladíka škatulemi s nadšeným hlasem jeho otce u ucha. Ano, vyslaný syn opravdu stihl přijít včas, krabice si ode mne s úlevou vzal (doufám jen, že to nebyl tajný dárek právě pro něj) a ještě nám zbyly nejmíň dvě minuty rezervy do pravidelného odjezdu. Šťastný pán pak ještě poslal návdavkem košatou děkovnou esemesku a slíbil, že mi mou pomoc jednou určitě oplatí. Nu, myslím, že se jen tak snadno na svých cestách nepotkáme, ale bude mi bohatě stačit, když to třeba jednou za vhodné konstelace okolností "pošle dál".  

A mně nezbývá než apelovat: Milí obdarovávající, pište na dárky svá telefonní čísla; je to praktické a můžete se před Vánoci seznámit se zajímavými lidmi. A navrch... Tedy nevím, jak je tomu u ostatních, ale - čistě mezi námi - čerfovská dedukce má do jasnozřivosti té sherlockovské dost daleko, tak bych na ni radši moc nespoléhal :-).