Parvus - středověký haléř

Myslím, že každý zná ze školního dějepisu skazku o tom, kterak král Václav II. na přelomu 13. a 14. století přizval do Čech italské (vlašské) mistry, připravil s nimi velkou mincovní reformu a zkoncentroval výrobu mincí celého českého království do tzv. Vlašského dvora v Kutné Hoře, aby se vytěžené stříbro co nejefektivněji zpracovalo přímo v místě těžby a nemuselo se v nevyzpytatelném středověku převážet nikam daleko. Právě v tomto kutnohorském Vlašském dvoře se v roce 1305 začaly razit pověstné pražské groše, které se staly velmi ceněným - protože relativně pevným - platidlem nejen v Čechách ale i v přilehlých oblastech. Jenže v obluzení velkými, "pevnými" a na svou dobu i pěkně těžkými pražskými groši se dost často zapomíná, že podobně jako o pěkných pár století později měla koruna své haléře, i proslulé pražské groše měly svou menší jednotku. Říkalo se jí tenkrát PARVUS, což v latině znamená "malý". Prostě takový malinkatý středověký "grošík", který to na skutečný groš nedotáhl a zůstal parvem.

Drobná stříbrná mincička, která se stejně jako pražské groše začala razit začátkem 14. století za krále Václava II., neměla nijak fascinující parametry: Byl to takový tenounký stříbrný plíšek původně kruhového tvaru, což se pak různými ústrky běžného oběhu postupně proměňovalo, jak se stříbrný kotouček postupně ošoupával, olámával či okrajoval. V průměru měl čerstvě po ražbě kolem 15 mm, ten můj, který jsem vám na obrázku pořádně zvětšil, abyste si mohli prohlédnout detaily, už je docela "obnošený" s ošoupanými okraji. Parvus vážil pouhých půl gramu a stříbro, ze kterého byl ražený, mělo jen asi 54% ryzost; dohromady tedy obsahoval jen asi čtvrt gramu ryzího stříbra. No a protože pražské groše tehdy na začátku ražby vážily asi 3,5 gramu a jejich ryzost přesahovala 93 %, dá se snadno spočítat, že takových parvů se do jednoho pražského groše podle obsahu čistého stříbra vešlo přesně 12, což není žádný div vzhledem k tehdejšímu zvyku počítat nikoli podle desetinného systému, ale na tucty. Jeden pražský groš měl tedy tehdy přesně tucet parvů, nebo v ne tak vznešeném lidovém jazyce - "haléřů".

Nedělní miniglosy č.743

 

I když i tento týden jsem chodil z práce domů až po osmé, vložil jsem do programu osmou komentovanou prohlídku své výstavy POVZNÁŠENÍ v chotěšovském klášteře, konečně jsem mohl s přáteli oslavit silvestra (pořád někdo nemohl, tak se nám datum společného plzeňského posezení poněkud posunulo) a ještě jsem v týdnu tajně, aby nikdo nevěděl, oslavil jedny báječné narozeniny, konečně se mi přece jen podařilo dát dohromady aspoň půlden, kdy jsem se mohl věnovat takovým úžasným činnostem, jako je třeba mytí nádobí nebo odnesení několika tašek plastů do tříděného odpadu. Ale zase to s úklidem nepřežeňme, neděle přece není určena k vytírání podlah nebo luxování (byť by to moje domácnost potřebovala jako sůl), ale hlavně k psaní a publikaci  Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Srdečně vás tedy vítám už u 743. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Tentokrát jsem v týdnu na blogu publikoval dva články, oba ve spojitosti s fotografiemi: Prvním byla fotoreportáž vzniklá U barrandovského kostela Krista Spasitele  o velmi zajímavém moderním kostelu na okraji Prahy. Ve druhém článku Pozdrav z poolympijské Paříže jsem  zveřejnil přehled všech osmi svých fotografií, které byly letos oceněny na velké fotografické soutěži v Paříži - dvě dostaly bronzovou cenu, šest dalších pak čestná uznání. Zároveň jsem řadě svých známých poslal odkaz na speciálně připravenou virtuální prohlídku chotěšovské výstavy, který jsem už na blogu zveřejnil v textu Sváteční virtuální i živá prohlídka výstavy. Z předešlého období ještě jednou připomenu povídečku A pak že pohádky dobře končí...  a vrátit se ještě jednou můžu i k Fotostřípkům z chotěšovské vernisáže, kde mají zdejší návštěvníci možnost - v prostředí blogu velmi vzácnou - vidět na několika fotkách i mne :-). 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu jedenáct let starý text O pohyblivých Madlách, abyste si uměli představit, co mi občas běhávalo hlavou při jízdách metrem, když jsem se bláhově snažil zachovat přesně podle pravidel přepravce. No a před třinácti lety jsem publikoval článek s podivným názvem O pudvici v modrém obalu, který se nakonec stal základem názvu mé knížky blogových črt a fejetonků Hledá se pudvice v modrém obalu, kterou si můžete pořád ještě stáhnout na speciální stránce mého webu.

Pozdrav z poolympijské Paříže

V Paříži se letos na přelomu července a srpna nesoutěžilo jen v olympijských disciplínách (jako se to děje cca každých sto let), ale také se tu (jako každý rok) vyhodnocovaly výsledky velké fotografické soutěže Prix de la photographie Paris. I když jsem letos velice omezil svou účast ve fotografických soutěžích a rozhodl jsem se uvažovat jen o těch největších a mezi fotografy z celého světa asi nejoblíbenějších, pařížská soutěž do tohoto mého "Grand Slamu" jednoznačně patří a taky je to - z ryze soukromých důvodů - moje srdcovka. Vím prostě, že bez pařížské soutěže se můj fotografický rok neobejde a je to tak už pátou letní sezónu.

Letos jsem pro oči pařížské poroty vybral kolekci deseti fotografií - z poloviny to byly věci, které jsou aktuálně na výstavě v chotěšovském klášteře, z poloviny úplně nové kousky, které jsem maximálně tak vyzkoušel ukázat několika lidem zde na blogu a některé ani to ne. To vybírání a skládání soutěžní kolekce, to je pro mě vždycky to nejnapínavější na celé soutěži. Ty chvíle, kdy se člověk musí vážně zamyslet nad tím, co sám považuje za slušné, aby se za to před porotou nemusel stydět, ty  chvíle, kdy se musí popasovat s tím, co pro něj z nejrůznějších soukromých důvodů některé fotky znamenají a co je nejspíš ostatním očím nesdělitelné. A dohromady by těch fotek zároveň mělo být co nejméně, protože za každou fotku se platí a člověk není Rothschild, že? 

Nakonec to letos vyšlo báječně: Z deseti fotek se dvě dostaly "na bednu" a byly oceněné bronzovou medailí, dalších šest dostalo čestné uznání. a to - aspoň jak můžu soudit z předchozích ročníků a ze souhrnných čísel soutěže - nejsou v Paříži žádní "dávači".

U barrandovského kostela Krista Spasitele

Čím víc se o mně ví, že tak trochu fotím, tím častěji se mi stává, že mi lidé sami nosí témata, která podle jejich názoru "musím" jednou vyfotit: "Musíš na Island, tam je prostě úžasná příroda a foťák se ti nezastaví," říká mi jeden známý. "Musíš přijet k nám do našeho malého městečka, tam ti je to tak krásný!" říká mi jeho starostka, se kterou se známe odedávna. "Měl bys zajít do nějakého hřebčína, ve fotkách koní se budou točit velký peníze," doporučuje bývalý kolega, investiční poradce. "Berounka je pěkná, ale kam se to hrabe na Alpy kolem našeho horského hotýlku, tam by se ti to pane fotilo," lákají mě hrdí majitelé. "Měl by ses konečně vypravit na ten fotoworkshop do továrny z 19. století," láká mě kamarád fotograf, který se nemůže smířit s tím, že skoro nefotím lidi a naivně se domnívá, že je to možné napravit investicí do vzdělání. "Uděláš pár hezkých fotek z fabriky a ještě můžeš ze zážitků ukuchtit na blogu chutný článek Štrajchpudlíci 2." "Dneska už nenafotíš skutečně pravdivé fotky jinde než v Bangladéši," dí další z těch, co to se mnou myslí dobře. "Jedeme v únoru, přidáš se?"

Jen málokdy se na tyhle dobré a upřímně míněné tipy chytnu: Island se mi zdá být příliš chladný, v Bangladéši zase až moc vlhko, Alpy příliš rozeklané, nakašírovaná fabrika zase rozeklaná málo. Ale nedávno mi jedna moje známá, která mi kdysi pořádala jednu z mých výstav, a dobře tedy zná, co a jak fotím, doporučila zajet si na Barrandov, protože tam celkem nedávno (na konci roku 2020) vznikl nový moderní kostel Krista Spasitele, který dostal do vínku jednoduché čisté linie a úžasné proměňující se světlo. No a na Barrandov se na rozdíl od Bangladéše dá dojet od Anděla tramvají a ze zastávky Chaplinovo náměstí je to už jen malý kousek sídlištěm pěšky.

Nedělní miniglosy č.742

Mám za sebou další týden, který zprvu sliboval být jedním z klidnějších a nakonec byl rušný nejméně jako ty předešlé. Na to, že je období dovolených, bylo během pracovního týdne dost věcí k řešení v práci. Podařilo se mi zajistit neobyčejně důkladnou prohlídku chotěšovského kláštera pro své známé milovníky historie a architektury navázané na projekt Pražské domy, která vyšla SKORO podle mých představ :-). Neplánovaně jsem měl komentovanou prohlídku své výstavy POVZNÁŠENÍ nejen v pátek ale i v sobotu, kdy byl klášterní areál pro veřejnost tradičně uzavřený. V pátek jsem se dozvěděl potěšující výsledky první velké fotografické soutěže, které jsem se letos (už popáté) zúčastnil, a moje oblíbená Paříž mě ani letos nezklamala. A na závěr týdne jsem poctivým přípitkem oslavil pro mě důležité jmeniny, bohužel, vzhledem k nepříznivým okolnostem bez oslavence, ale o nic méně upřímně. No a na neděli mi - opět ve vlaku mezi západními a středními Čechami - zbyly Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Srdečně vás tedy vítám už u 742. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Tentokrát se mi v týdnu podařilo na blogu publikovat jediný článek a i ten měl spojitost s právě probíhající výstavou: Šlo o článek Sváteční virtuální i živá prohlídka výstavy, který měl být právě malým dárkem k výše zmíněnému svátku a jeho součástí je odkaz na speciální virtuální prohlídku mé chotěšovské výstavy pro všechny, kteří se do chotěšovského kláštera z nějakého důvodu nedostanou a vystavené fotky by přitom rádi viděli v reálném prostředí. Z předešlého období ještě jednou připomenu povídečku A pak že pohádky dobře končí... , článek Jak jsem se (ne)stal na jednu sobotu klášterním průvodcem a jednu ukázku z druhé etapy projektu Černobílý Japan, ve kterém se přesně po deseti letech vracím k fotkám pořízeným v daný den v dalekém Japonsku a snažím se najít nějaký přehlédnutý fotografický skvost. Může to snad být fotka, kterou jsem vám představil v článku Bouřka v archívu?  

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu osm let starý článek Olympijské osobní doteky o tom, jak se mi občas mimoděk připletly do cesty olympiády. A připojím ještě text O pohyblivých Madlách ze srpna 2013, abyste si uměli představit, co mi občas běhávalo hlavou při jízdách metrem, když jsem se bláhově snažil zachovat přesně podle pravidel přepravce..

Sváteční virtuální i živá prohlídka výstavy

Před zahájením své letošní samostatné fotografické výstavy v chotěšovském klášteře jsem měl závažný námět k přemýšlení: Protože je výstava poněkud "z ruky", takže všichni zájemci si za ní musí dojet, a ani otevírací doba kláštera není taková, jakou bych si ji optimálně představoval (znáte mě, já bych měl nejradši otevřeno každý den od desíti do desíti jako tomu bylo dřív třeba na zámku v Dobřichovicích),  bude určitě dost lidí, kteří to ze svého domova mají prostě moc daleko a i když by je výstava možná zajímala, takovou dálku se prostě nevypraví. Stejně tak je řada těch, kteří se potýkají s nějakými zdravotními nebo pohybovými problémy a výprava až do Chotěšova kdesi na Plzeňsku je pro ně jen obtížně proveditelná. Z předchozích výstav jsem vždy na svém webu připravoval "e-katalogy", které ale mají tu nevýhodu, že sice ukazují (na obrazovce) všechny vystavené fotografie, ale případný zájemce si je nemůže dát do souvislosti s reálným výstavním prostorem. Pak se ukázalo, že výstavu nebude s největší pravděpodobností moct vidět ani dáma, kterou bych výstavou osobně provedl úplně nejradši ze všeho, protože součástí výstavy jsou i fotky vzniklé jako osobní dárky právě pro ni (včetně onoho profilového "Srdce zapadajícího slunce", které je na všech plakátech a pozvánkách) a ty fotky, co nebyly přímými dárky, jsou aspoň tímto úžasným člověkem zásadně ovlivněny a inspirovány. Jak to udělat, abych jemu i mnoha dalším umožnil na dálku nakouknout přímo do výstavního sálu? 

Nedělní miniglosy č.741

Popravdě, nestíhám toto léto prakticky nic "normálního". Z práce jezdím kolem půl deváté (když intenzivně zaprší jako v úterý a je šance, že zkolabuje technické zabezpečení železnice, tak dojedu až lehce před jedenáctou, protože na nádraží v Radotíně je přece taky hezky, tak co doma, že?...). Večer se trochu pověnuji věcem kolem fotek, protože je zapotřebí pořád něco řešit a s někým komunikovat. No a na konci týdne většinou vyjde nějaká prohlídka výstavy v Chotěšově, kterou bych samozřejmě nejradši ukázal úplně každému, v bláhovém domnění, že o prázdninách po ničem jiném netouží :-). Tentokrát se aspoň - na rozdíl od minulého víkendu - dostávám k Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Srdečně vás tedy vítám už u 741. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Protože minulou neděli NMg nevyšly, stihl jsem od minulého vydání publikovat zde na blogu čtyři články: Prvním byla glosa Viděl(a)s to děsné zahájení olympiády?, reagující na smršť negativních reakcí na koncepci zahájení olympijských her v Paříži. Po dlouhých třiceti měsících se konečně rozrostla i rubrika Povídky a povídečky, když jsem napsal text A pak že pohádky dobře končí... Pak jsem odhalil hlavní důvod, proč jsem minule neměl čas na vydání NMg - v článku Jak jsem se (ne)stal na jednu sobotu klášterním průvodcem. No a nakonec jsem přidal jednu ukázku z druhé etapy projektu Černobílý Japan, ve kterém se přesně po deseti letech vracím k fotkám pořízeným v daný den v dalekém Japonsku a snažím se najít nějaký přehlédnutý fotografický skvost. Může to snad být fotka, kterou jsem vám představil v článku Bouřka v archívu? Z předešlého období ještě jednou připomenu reportáž Fotostřípky z chotěšovské vernisáže, ve které tentokrát nenajdete ani jednu mou vlastní fotku, protože na vernisáž dorazila víc než stovka návštěvníků, a byl tedy docela frmol (za pořízení fotek a svolení k publikaci děkuji fotografům Tomu Zástěrovi, Zuzaně Terešové a Pavlovi Vidlařovi). 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu trochu bláznivou rýmovanou miniaturku z léta 2015 - s názvem Plží serenáda a - když už je ta pařížská olympiáda - nově přidám osm let starý článek Olympijské osobní doteky o tom, jak se mi olympiády občas mimoděk připletly do cesty.

Bouřka z archivu

Výpravy do fotoarchivu - jsou-li podnikány systematicky a ne jen živelně, mohou podle mých zkušeností přinést řadu překvapení. Jestli o sobě něco opravdu nemohu s klidným svědomím říct, tak to, že jsem dobrovolně pořádný. Nejsem-li právě nikomu zavázán pořádkem, dokážu kolem sebe během chvilky vytvořit mikrosvět, ve kterém se mi dobře pobývá i orientuje, ale na to, aby to někdo dokázal nazvat pořádkem, by musel mít opravdu notnou dávku fantazie a tolerance. Když míra neuspořádanosti stoupne nad únosnou mez, začnu "uklízet", ale vždy jen tak, aby nepořádek už citelně nerostl. Protože ale žiju sám, nikoho svým standardním nepořádkem neštvu ani neomezuji.

Z pohledu pořádku je můj fotoarchiv jen odrazem situace kolem mne. Staré se v něm prolíná s tím nejnovějším, fotky se z neznámých důvodů vynořují zároveň v různých částech archivu, jsou v různých formátech i rozměrech a každou chvíli něco marně hledám. Jen u těch nejlepších snímků pak připravuji opravdu definitivní verze pro uskladnění. Nejméně probádaný je rozhodně depozitář snímků z mých dvou japonských cest, což je logické: když se z takové cesty vracíte, máte sice tisíce fotek, ale jen málo času na jejich pořádné zpracování. Musíte se proto dost rychle rozhodnout, které fotky jsou tzv. dobré, a je tedy je možné vybrat k nějakému dalšímu použití, což může snadno přinést nějaké opomenutí, jehož následkem zůstane v archivu uvězněna i celkem slušná fotka, jejíž kvalitu jsme jen neměli v tom frmolu dost času ocenit.

Jak jsem se (ne)stal na jednu sobotu klášterním průvodcem

Chotěšovský klášter, kde právě probíhá (až do 29. září) jubilejní desátá samostatná výstava mých fotek s názvem POVZNÁŠENÍ, má jedno organizační specifikum: Mají tady o sobotách zavřeno. Ano, znám řadu památek, kde je to podobné, ale u nich za tuto pozoruhodnou skutečnost může většinou šábes, což s katolickým klášterem úplně neladí. Jednu sobotu v roce tu ale přesto bývá plno návštěvníků - to když se koná tradiční Večer pro klášter s bohatým kulturním programem. Během takového kulturně zaměřeného večera by občas někdo z hostů na výstavu zavítat mohl, tak bude dobré v tu dobu ve "svém" výstavním sále být. I když normálně se snažím být spíš v ústraní a ne úplně snadno se mi navazují kontakty s neznámými lidmi, během svých fotovýstav se naopak proměňuji v pozoruhodně "kontaktního" člověka, který si o fotkách rád povídá, sám kolemjdoucí jako první oslovuje, ponouká je k aktivitě a neustále sleduje, kdo by právě TEĎ mohl být náchylný k rozhovoru o fotkách, koho by možná něco zajímalo, ale třeba se stydí zeptat, a kdo by snad případně mohl mít zájem o nějaké podrobnější informace.

Když jsem klášterním šéfům řekl, že během této speciální soboty budu rád na své výstavě osobně přítomen, překvapeně to uvítali (asi to u vystavujících není úplně běžné, ale co - aspoň nebudou muset do výstavního sálu shánět službu, o lidi poctivě služebné bývá vždycky nouze). Do kláštera jsem dorazil lehce před jednou hodinou a všechny vchody už byly opatřeny skautskými strážemi, které byly odpovědné za to, že každý příchozí bude zařazen do správné kategorie. Já dostal oranžový náramek, což značilo, že jsem byl označen jako účinkující. Ano, určitě z toho plynuly nějaké nadstandardní možnosti občerstvení, dokonce se je mně někdo snažil vysvětlit, ale já se svým tradičně vyhraněně negativním postojem k toxickému pojmu "nárok" jsem se nesháněl po podrobnostech, protože tu přece nejsem kvůli debužírování ale kvůli svým fotkám a kvůli těm, kteří je chtějí vidět. "Von nic nechce," nešťastně rozhodila rukama jedna z organizátorek směrem ke své kolegyni, která jen bezmocně pokrčila rameny. Divnej pavouk!

A pak že pohádky dobře končí...

Věděla, že to, na co se chystá, rozhodně není správné, ale tomu pokušení se nedalo odolat. "Jistě to není možné považovat za krádež, Ctihodnosti. Instinkt je prostě instinkt, s tím nic nenaděláte," letělo by jí možná hlavou připravované zdůvodnění, kdyby nebyla obyčejnou veverkou a měla aspoň základní povědomí o právu, ale takhle... Ne, správné to jistě není, tím spíš, že to děvče se k ní vždycky chovalo moc pěkně, mluvilo k ní laskavým hlasem, usmívalo se na ni a sem tam jí hodilo ušetřenou mandličku z kuchyně, to byla panečku dobrota!

Ta prokletá větvička za oknem ji ovšem nenechávala v klidu a probouzela v ní atavismy, které musí každou moderně smýšlející veverku zneklidňovat samotnou svou existencí. Kdyby nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o fyziologii, rozuměla by tomu neodbytnému pocitu lépe, ale takhle... Samozřejmě, mohla počkat do rána: Její lidská kamarádka otevírala každé ráno všechna okna venkovské usedlosti dokořán, aby vyvětrala; stačilo přiskákat po nejbližším stromě, šikovně se přitočit a větvička s vytouženou dobrotou by byla její. 

Jenže do rána je daleko a touha po dobrotě roste nad ukočírovatelné meze. Kdyby nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o asketickém odříkání, třeba by dokázala odolat, ale takhle... Proklouzla do domu brankou. Za normálních okolností by si jí nespíš všiml někdo ze služebnictva, z místních veverek se dovnitř do domu ještě nikdy žádná neodvážila. Ale dnes není normální den; všichni mají od rána naspěch, nervózně halasí, přebíhají sem a tam a dupou po dřevěných schodech, až se dům otřásá, to jak mají plnou hlavu večerního zámeckého plesu; taková příležitost se nejspíš nebude jen tak opakovat - pro lidi ani pro veverky. Sebrala tedy uzlíček své drobné veverčí odvahy, vyhopkala po schodech - na rozdíl od ostatních skoro neslyšně - nahoru do podkroví, kde měla její lidská kamarádka světničku, za jejímž malým okénkem už od včerejška provokovala do širého okolí ta krásnými plody obdařená větvička.

Veverka měla štěstí, protože sice byly pootevřené dveře, ale její lidská kamarádka ve světničce právě nebyla. Asi zase, holka nešťastná, někde spřádá své bláznivé sny a nesoudné představy o vlastní budoucnosti, místo toho, aby nad vyfantazírovanými "holuby na střeše" mávla rukou a vzala zavděk tím, co je. Kdyby veverka nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o psychologii, nejspíš by občasným slzičkám z nerealistických snů, prolévaným nahoře na půdě, rozuměla lépe, ale takhle... Teď jsou ale důležitější věci než porozumění: Středověký venkov neslyne bohatstvím a i z roztomile chundelaté veverušky se může mrknutím oka a zakručením žaludku stát hodnotná bílkovina. Jen co nejrychleji popadnout větvičku za oknem a rychle s ní ven, dokud je vzduch čistý! Prý krádež... Pro takovou drobnost se přece svět nezboří!

---

Po nějaké době, už v bezpečí a klidu svého lesa, veverka nechápaně zírá na tři kopečky překrásných dámských šatů, nad kterými možná srdce ctižádostivé dívky zaplesá, ale není to, ksakru, nic pro rozbouřené veverčí chuťové buňky. Kdyby veverka nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o klasických pohádkách, nejspíš by jí došlo, co touhle nenápadnou krádeží Popelčiných oříšků všechno způsobila, ale takhle...