A pak že pohádky dobře končí...

Věděla, že to, na co se chystá, rozhodně není správné, ale tomu pokušení se nedalo odolat. "Jistě to není možné považovat za krádež, Ctihodnosti. Instinkt je prostě instinkt, s tím nic nenaděláte," letělo by jí možná hlavou připravované zdůvodnění, kdyby nebyla obyčejnou veverkou a měla aspoň základní povědomí o právu, ale takhle... Ne, správné to jistě není, tím spíš, že to děvče se k ní vždycky chovalo moc pěkně, mluvilo k ní laskavým hlasem, usmívalo se na ni a sem tam jí hodilo ušetřenou mandličku z kuchyně, to byla panečku dobrota!

Ta prokletá větvička za oknem ji ovšem nenechávala v klidu a probouzela v ní atavismy, které musí každou moderně smýšlející veverku zneklidňovat samotnou svou existencí. Kdyby nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o fyziologii, rozuměla by tomu neodbytnému pocitu lépe, ale takhle... Samozřejmě, mohla počkat do rána: Její lidská kamarádka otevírala každé ráno všechna okna venkovské usedlosti dokořán, aby vyvětrala; stačilo přiskákat po nejbližším stromě, šikovně se přitočit a větvička s vytouženou dobrotou by byla její. 

Jenže do rána je daleko a touha po dobrotě roste nad ukočírovatelné meze. Kdyby nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o asketickém odříkání, třeba by dokázala odolat, ale takhle... Proklouzla do domu brankou. Za normálních okolností by si jí nespíš všiml někdo ze služebnictva, z místních veverek se dovnitř do domu ještě nikdy žádná neodvážila. Ale dnes není normální den; všichni mají od rána naspěch, nervózně halasí, přebíhají sem a tam a dupou po dřevěných schodech, až se dům otřásá, to jak mají plnou hlavu večerního zámeckého plesu; taková příležitost se nejspíš nebude jen tak opakovat - pro lidi ani pro veverky. Sebrala tedy uzlíček své drobné veverčí odvahy, vyhopkala po schodech - na rozdíl od ostatních skoro neslyšně - nahoru do podkroví, kde měla její lidská kamarádka světničku, za jejímž malým okénkem už od včerejška provokovala do širého okolí ta krásnými plody obdařená větvička.

Veverka měla štěstí, protože sice byly pootevřené dveře, ale její lidská kamarádka ve světničce právě nebyla. Asi zase, holka nešťastná, někde spřádá své bláznivé sny a nesoudné představy o vlastní budoucnosti, místo toho, aby nad vyfantazírovanými "holuby na střeše" mávla rukou a vzala zavděk tím, co je. Kdyby veverka nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o psychologii, nejspíš by občasným slzičkám z nerealistických snů, prolévaným nahoře na půdě, rozuměla lépe, ale takhle... Teď jsou ale důležitější věci než porozumění: Středověký venkov neslyne bohatstvím a i z roztomile chundelaté veverušky se může mrknutím oka a zakručením žaludku stát hodnotná bílkovina. Jen co nejrychleji popadnout větvičku za oknem a rychle s ní ven, dokud je vzduch čistý! Prý krádež... Pro takovou drobnost se přece svět nezboří!

---

Po nějaké době, už v bezpečí a klidu svého lesa, veverka nechápaně zírá na tři kopečky překrásných dámských šatů, nad kterými možná srdce ctižádostivé dívky zaplesá, ale není to, ksakru, nic pro rozbouřené veverčí chuťové buňky. Kdyby veverka nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o klasických pohádkách, nejspíš by jí došlo, co touhle nenápadnou krádeží Popelčiných oříšků všechno způsobila, ale takhle...