Příběh staré knihy aneb Z knihobudky až na Petřín

Už několikrát i zde na blogu jsem se zmiňoval o tom, že jsem pravidelným návštěvníkem dobřichovické knihobudky. Občas tu najdu něco menšího do vlaku, občas knížku, do které se s chutí začtu, ale nechtělo by se mi ji pořizovat natrvalo, a už jsem si odtud odnesl třeba i jazykovou učebnici, pár knížek naučných nebo dokonce velký dvoudílný česko-francouzský slovník. Protože je knihobudka na nádraží, chodím se k ní kouknout pravidelně skoro každý večer, když přijedu vlakem z práce; prolétnu zrakem jednotlivé police a rychle se zorientuji, jestli od včerejška něco přibylo, a nechávám se volně inspirovat: Někdy z toho vyjde blogový článek věnovaný knize s pozoruhodným obsahem, jako tomu bylo v případě knihy Jevgenije Ginzburgové Strmá cesta, jindy knížka vzbudí můj zájem svou zajímavou historií, jak např. kniha, o které jsem psal v článku O zamilovaném věnování v Písních Závišových, a někdy jde jen o maličké tematické "přiťuknutí", jako když se na nádražní polici objevila stará kniha Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci (ne, tu jsem si opravdu domů k přečtení nevzal), která se minulý týden stala nepřímo inspirací pro blogovou veršovanou miniaturu Prezidentské proroctví.

Nedělní miniglosy č.632

Ještě před pár dny mi umrzala ruka, kdykoli jsem vytáhl na delší dobu fotoaparát a najednou je tu jaro v plné síle a sobotní odpolední naučnou vycházku po horní části Václavského náměstí jsem absolvoval v tričku s krátkým rukávem. Astronomicky už tomu tak bylo minulou neděli, ale fakticky je až to dnešní doopravdy první jarní vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Jsem moc rád, že vás můžu přivítat u 632. čísla blogového nedělníku, který vychází už déle než 13 let, ať už je právě situace třeba kvůli virové pandemii nebo válce na Ukrajině jakkoli složitá.

V uplynulém týdnu jsem na svém blogu zveřejnil dva články: V tom prvním jsem představil fotografie, které jsem pořídil jeden Večer u Trojského mostu a moc mě těší, že fotky této krásné moderní architektury (most byl dokončen v roce 2014) měly mezi návštěvníky na blogu i na facebooku velmi pozitivní ohlas. Druhým článkem byla rýmovaná miniaturka Prezidentské proroctví, v jejíž několika slovech se odrazila nejen neradostná realita aktuálního vojenského konfliktu na Ukrajině, ale i skutečnost, že do dobřichovické knihobudky přibyla konečně i toužebně očekávaná kniha Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci. Mimochodem, na příští týden plánuji jen jeden článek, reportáž, která začala právě nenápadnou návštěvou dobřichovické nádražní knihobudky a skončila... no, nechte se překvapit, ale myslím, že ten příběh plný krásných náhod bude stát za to :-). Z minulého týdne ještě připomenu vzpomínku na kafkovský příběh O průšvihu s vlaječkou, kdy místo zlotřilého provokatéra (tedy mne) bylo kvůli neočekávaným procesním překážkám zatčeno dvacet úplně jiných a nijak neprovokujících lidí. A v našem tradičním archivním okénku ponechám povytažený 12 let starý článek O kvadratických a jiných rovnicích, který zdaleka není určen jen milovníkům školní matematiky. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

  

Prezidentské proroctví

Taky se vám zdá, že poslední dobou dostává optimismus dost na frak? Co by tomu všemu asi řekl starý kladenský "soudruh prezident - spisovatel", kdyby měl možnost promlouvat k nám shůry, což, doufám, nemá, neb se - podle mého - po zásluze smaží v pekle, a podobnou variantu připouštím jen z lenosti, abych nemusel hledat jiný rým :-).

 

Prezidentské proroctví

Připomíná

 

Rusko, Čína,

 

prezidenta Antonína.

 

Posílá nám pozdrav shůry:

 

"Vstanou nové noční můry."

Večer u Trojského mostu

Už delší dobu jsem si říkal, že by stálo za to vypravit se s fotoaparátem ke krásnému pražskému Trojskému mostu, ale znáte to: pořád je co dělat a čemu věnovat čas. Když jsem si už asi podesáté do aktuálního seznamu "úkolů" napsal něco podobného jako "Naplánovat focení u Trojského mostu!" nebo  "Rozmyslet Troju (večer!)", řekl jsem si, že nejlíp se podobné úkoly plní hned a bez velkého rozmýšlení. Když se člověk moc rozmýšlí, ještě zjistí, že právě dnes bude moc/málo oblačnosti, moc velký vítr/zatuchlé bezvětří, budou příliš intenzivně/jen slabě/nebudou vůbec svítit hvězdy a bude kolem moc lidí/člověk se tam bude sám bát. Brzy se ukáže, že žádný den vlastně není úplně ten pravý, kdy vše bude přesně tak, jak si představujeme. Mám takovou zkušenost, že čekat na ideální podmínky pro focení je podobné jako čekat na "prince na bílém koni", vždycky to chce ještě něco přidat nebo ubrat, trochu oholit nebo trochu nechat zarůst, být trochu vážnější nebo se naopak trochu víc usmívat. Mnohem lepší je podle mě prostě vyrazit a spolehnout se na to, že když už budeme jednou na místě, bude nám líto se vrátit bez výsledku a nezbyde nám nic jiného než zaimprovizovat a vyfotit co nejlépe aspoň to, co lze, což může být jak neotřelá kreativní metoda, tak i výborný fotografický trénink. Hmmmm, dobře, uznávám, nebude to asi nejlepší metoda, chystáte-li se fotit na Novém Zélandu nebo polární záři na Lofotech, tam trocha toho racionálního plánování může mít dobrý smysl, ale když se na to místo zvládnete dostat za hodinku a půl jako já z Dobřichovic k Trojskému mostu, použít se to dá. A tak jsem jednoho nedávného odpoledne popadl stativ a pár objektivů a zvedl jsem se, abych stihl na vybrané místo dojet ještě za světla a mohl být u toho, až se začne rodit noc.

Nedělní miniglosy č.631

Už i astronomové, kterým to každý rok nejdéle trvá, konečně připouštějí, že začíná jaro; stane/stalo se tak dnes odpoledne v 16:33 a jsem docela zvědav, jestli Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", už tentokrát budou v pravém smyslu slova jarní nebo stihnou vyjít ještě v oficiální zimě. Optimální by asi bylo, kdyby vyšly právě v 16:33, ale to opravdu nemůžu zaručit, protože vznik Nedělních miniglos je záležitost přesně nenaplánovatelná a každý týden záleží na souhře mnoha okolností, kdy přesně se nové vydání objeví "v éteru". Ať už to ale nakonec dopadlo jakkoli, skutečnost, že dnešní vydání právě čtete, dokazuje, že i po více než 13 letech od prvního čísla blogový nedělník se značkou NMg funguje a já vás můžu dnes přivítat už u jeho 631. vydání. 

V uplynulém týdnu jsem na svém blogu zveřejnil dva články: Prvním byl fotočlánek z víkendové procházky po Vyšehradě a jeho okolí Vyšehradský dárek soukromému jaru, protože - jak je známo - mně jaro začíná tradičně o čtyři dny dříve než astronomům. Druhým článkem byla vzpomínka na to, jak jsem se kdysi jen o fous ubránil zatčení kvůli malému a z dnešního pohledu nepochopitelně provokujícímu odznáčku - O průšvihu s vlaječkou. Protože se situace na Ruskem zločinně napadené Ukrajině nelepší, z minulého týdne mohu ještě jednou připomenout článek Názvuky válečné atmosféry, ve kterém jsem zavzpomínal na tři okamžiky, kdy ke mně nějak dospěly skutečné nebo jen tušené ozvěny války. Z archivu dnes povytáhnu 12 let starý článek O kvadratických a jiných rovnicích, který zdaleka není určen jen milovníkům školní matematiky. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

  

O průšvihu s vlaječkou

Přiznávám, nejsem zrovna ten typ, který se rád viditelně identifikuje s nějakou skupinou. Nezdobím si své fotografie na sociálních sítích tu francouzskými, ondyno tibetskými, dnes zase ukrajinskými vlaječkami, abych dal najevo svou sounáležitost s těmi, kdo jsou právě terorizováni, pronásledováni nebo odněkud vyháněni. Považuji takovou sounáležitost víc za věc vnitřního nastavení a ne vnějšího označení. Nerozumějte mi, prosím, špatně: Vůbec se proti takovému označování nevyhraňuji, nikomu ho nevyčítám, neznevažuji ho, ani netvrdím, že můj postup je správnější. Jen to prostě sám nedělám, protože mi to není vlastní.

Jsem fanouškem mnoha různých sportů, ale z představy, že bych si na sebe měl obléknout dres klubu či reprezentace, kterým fandím, mi naskakuje upřímná vyrážka. Ano, rád si při dobré příležitosti zajdu zafandit do nějakého sportbaru či na náměstí, ale kdyby podmínkou vstupu byl dres, vlajka nebo jiné identifikační propriety, šel bych se radši projít kolem řeky nebo jel domů dělat něco užitečnějšího. "Dresaři" by mě museli vzít takového, jaký chci být, jinak se bez společné emoce obejdu. Asi by si ťukali na čelo, že netoužím na první pohled patřit do takového fajn společenství, ale pokud to bude jejich čelo a ne moje, jejich právo na ťukání jim rozhodně nebudu upírat.

Vzpomínám si ale na situaci, kdy jsem se podobným způsobem naprosto cíleně a s chutí ozdobil. Bylo to na konci října 1989, já byl právě na vojně a dostal jsem za úkol pokud možno bez průšvihu a bez vzbuzení nepatřičné pozornosti přepravit rotu zvlčilých vojáků vlakem z "domovských" Janovic nad Úhlavou na místo, kde jsme měli pár týdnů brigádničit - do obce Dašice poblíž Pardubic. Svou uniformu četaře absolventa jsem tenkrát na počest výročí založení Československa 28. října (to byl za socialismu takový trochu trpěný a radši moc nepřipomínaný den) vyzdobil na hrudi poblíž srdce odznakem v podobě naší státní vlajky. Netušil jsem ovšem, co tímhle malým soukromým vzdorem (listopadovému převratu v rigidní socialistické realitě v té době ještě moc nenasvědčovalo, přestože kalendářně už měl být na dohled) způsobím za poprask.  

Vyšehradský dárek soukromému jaru

Kdo mě zná delší dobu, ví, že právě v tento den pro mě vždy začíná moje soukromé jaro. Nebylo tomu tak vždycky; skoro 40 let jsem podle racionálních vědeckých příruček věřil astronomům, že jaro začíná 20. nebo 21. března, ale naštěstí se ukázalo, že existují mnohem důležitější věci než astronomické příručky a objektivní pravdy vůbec. Mému báječně subjektivnímu "soukromému jaru" kovaní astronomové asi moc rozumět nebudou, protože tou dobou se ještě Slunce poflakuje ve znamení překrásných Ryb a - podle zmíněných příruček - by správně mělo s počátkem jara vstoupit do znamení Berana. Snad mi milí astronomové to předbíhání ve frontě na jaro odpustí, když třeba meteorologům odpouštějí, že vítají jaro v čepicích, zimních bundách a s mrznoucí nudlí u nosu dokonce už prvního.

Vždycky přemýšlím, co připravit svému soukromému jaru jako dárek na uvítanou. Asi to znáte: Když se vám nějaký dárek opravdu povede, málokdy vydržíte čekat až na ten správný den a předáte ho, co nejdřív to jde. A tak moje báječné jaro dostává dárky v předstihu už na podzim, kolem Vánoc a někdy dokonce už o letních prázdninách, jaképak čekání, že? Takže pak - když přijde opravdový den D - najednou můžete zjistit, že dárkové hromádky jsou dávno rozdané a v květinářství naproti mají zavřeno.

Nedělní miniglosy č.630

Letošní předjaří humoru ani nadále moc nepřeje, protože děsivá válka na Ukrajině (ano, žádná speciální mírová vojenská operace, ale úplně obyčejná hanebná expanzivní válka, pojmenovávejme věci správnými jmény a ne marketingovými novotvary těch, kteří sami válku rozpoutali a neradi to o sobě slyší) už třetí týden pokračuje a doposud není vidět ani náznak možného konce. Sice s neustávajícími rozpaky, jestli něco takového není nepřípustné rouhání, ale pořád s přesvědčením, že zlo by nemělo řídit naše rozhodování, co smíme a co ne, činíme-li to s dobrým úmyslem, i dnes pokračujeme ve vydávání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám vás u mírně kulatého 630. vydání našeho nedělníku, který vychází už dlouhých 13 let a když to jen trochu půjde, zatím nemá v úmyslu končit. 

V uplynulém týdnu jsem na svém blogu zveřejnil dva články: V tom prvním - s názvem Johánek Bachů zpaměti i z not - jsem přidal do již existující kolekce další dvě své nové nahrávky klavírních Goldbergových variací (tentokrát jsou to variace č.13 a 25). Ve druhém článku Názvuky válečné atmosféry jsem zavzpomínal na tři okamžiky, kdy ke mně nějak dospěla skutečnost více či méně oprávněně čpící po válce. Z minulého týdne ještě jednou připomenu článek o pozoruhodném srbském filmu Deník strojvůdce, který brilantním způsobem dokazuje, že drsný černý humor se snese i s velice lidským  a citlivě natočeným příběhem. Z archivu dnes připomenu článek O odbočce doleva, ve kterém jsem před osmi lety psal o tom, do kterého jediného bodu své minulosti bych se rád vrátil a opravil ho, a jakmile se mi podaří zkonstruovat stroj času, neprodleně tak učiním. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

  

Názvuky válečné atmosféry

Nemám (aspoň zatím) osobní zkušenost s "horkou" válkou. Patřím k oné generaci, které se - obávám se - jednou bude říkat šťastná, protože drtivou většinu svého života zažila v období (a na území) celkem nikým nezpochybňovaného míru nebo alespoň jen studené války, která sice dokáže skrznaskrz zmrazit duši, ale přímo se o ní člověk - nemá-li opravdovou smůlu - většinou nepopálí. Zatímco skutečná válka, válka bez přívlastků, ta nekouká moc kolem sebe a nebere ohled na to, že jste doposud byli nekonfliktní a odpovědní, naposledy jsme se poprali před 40 lety a spíš symbolicky na taneční zábavě o holku, jejíž jméno už jste dávno zapomněli, a do ruky se zdráháte vzít i dětskou plastovou pistolku na antiperle. Válečná raketa prostě někam práskne, ať už to má na svědomí někdo, kdo s ní zamířil (nemá sakra ten člověk zrovna upito nebo není právě v drogovém rauši, aby přepral své dotěrné svědomí?) někdo, kdo ji naprogramoval, aby se uměla rozhodnout sama, nebo někdo, komu se zrovna před chvílí vymkla z rukou, aby mohla dezertovat od původně stanoveného úkolu a vypravit se do daleka, vybavena nezištnou smrtící touhou poznávat doposud mírové kraje. 

Třikrát v životě jsem si jen velmi vzdáleně čichnul k tomu, co čpělo po opravdové válce, když nepočítám své zážitky dvouletého roběte, do jehož domoviny dorazily na přátelskou návštěvu "mírové" tanky, v nichž možná seděli dědečkové dnešních podobně mírových osádek dobývajících odhodlanou Ukrajinu. Ne, kupodivu to nemá žádnou souvislost s mou roční službou v Československé lidové armádě, protože ta měla se skutečnou válkou právě tak málo společného jako operetní představení v oblastním divadle. Dokonce to nesouvisí ani s útokem na legendární "Dvojčata" v New Yorku, který tak možná dost lidí vnímá.

Johánek Bachů zpaměti i z not

K něčemu se vám přiznám: Vždycky jsem děsně nesnášel hrát podle not. Samozřejmě, ono to zpočátku ani jinak nejde, nejste-li génius Amadeova formátu, takže jste schopni pochytat skladbu do poslední noty z prvního poslechu. Ale vždycky jsem se snažil mít tu - pro mne svým způsobem pokořující - etapu hraní z not co nejrychleji za sebou, v čemž mě tedy v "hudebce" paní učitelka zrovna moc nepodporovala a pořád mi před oči cpala noty počmárané různými vykřičníky a dvakrát podtrženým prstokladem v místech, která mi nebyla dvakrát sympatická nebo jsem si je hrál (samozřejmě blbě) podle svého. Až na závěr - jako sladká odměna a jen před nějakým veřejným vystoupením - nastal ten kýžený okamžik, že mi bylo dovoleno hrát zpaměti. Jakmile jsem se ale vymanil z došvihu "biče otrokářova" a hrál jsem si už jen sám pro sebe, začal jsem si to dělat podle svého a dělám to tak doposud: To první, co vždy udělám, jakmile přeloupu noty a skladbu si trochu naposlouchám, je to, že se ji naučím nazpaměť, abych se už koukáním do not nemusel obtěžovat. 

Přesně tak to dělám i se skladbami, které občas dávám pro vaše pobavení sem na blog: Všechny Bachovy Goldbergovy variace, které jsem zatím nahrál a zde na blogu zveřejnil, jsem hrál zpaměti. Až jsem se dostal k číslu 25, což je nejpomalejší, nejdelší a nejrozvleklejší kousek z celé třicítky variací, a zde jsem zjistil, že se mi více než desetiminutovou skladbičku plnou různorodého vázání tónů, a taky plnou dodatečných křížků, béček a odrážek, které co chvíli uhýbají z předepsané tóniny a křižují hudební prostor tak bezstarostně jako obyvatelé sídlišť, kteří nedbají na chodníky a zkracují si cestu různými nábližkami přes trávníky, nechce učit zpaměti, protože by to nebylo efektivní. Stejně nejspíš tenhle kousek často hrát nebudu (to se mimochodem potvrdilo, od okamžiku, kdy jsem si ho asi před půl rokem nahrál do vnitřní paměti klavíru, jsem se k němu ani jednou nevrátil, i když z not by to určitě opět šlo), tak to prostě jednou překousnu a pokusím se hrát z not. Vidíte, zatímco pro většinu lidí jsou noty podporou a pomocí, pro mě je to spíš komplikace a hru z not beru jako podobnou nouzi, jaká prý kdysi naučila Dalibora housti. Celá variace č.25 přesahuje svou délkou 10 minut, a to jsem vám (i sobě) ještě odpustil repetici druhé poloviny, která by celkový čas natáhla někam ke čtvrthodině. I když má tato část lehce uspávací efekt (nezapomeňme, že prvotním účelem Goldbergových variací bylo zpetřit noc jednomu šlechtici trpícímu nespavostí), domnívám se, že při poslouchání neusnete, protože vás z podřimování neurvale vytrhnou moje - v čase takticky rozprostřené - občasné přehmaty :-).

Nedělní miniglosy č.629

Minulou neděli jsem zvažoval, jestli má smysl, aby Nedělní miniglosy ve své tradiční odlehčené formě vycházely i v době, kdy všichni stojíme vinou imperiálních východních zlořádů na okraji propasti a jen kousek od našich domovů zuří zcela nepokrytě válka v takové podobě, jak jsme ji vídali jen ve filmových dokumentech, umírají lidé a jsou ničeny jejich domovy. Rozhodnutí padlo: Ano, má to rozhodně větší smysl než si říct, že nic nemá smysl. A tak i dnes pokračujeme ve vydávání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, o kterém je známo, že "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Ani náš nedělník, u jehož 629, vydání vás všechny srdečně vítám, se samozřejmě nemůže vyhnout tomu nejdůležitějšímu, co se kolem nás děje; není divu, že jde tentokrát o opravdu dominantní téma. Opět tedy budu věřit, že tím snad těm, kteří právě prožívají těžké dny v obavách o své blízké nebo o své vlastní životy, neublížím, a u těch, kteří si ke mně chodí pravidelně číst, nezískám nálepku nelidy, k čemuž v podobně vypjatých dobách nemusí být daleko. 

V uplynulém týdnu jsem na svém blogu zveřejnil dva články: V tom prvním jsem upozornil na pozoruhodný srbský film Deník strojvůdce, který brilantním způsobem dokazuje, že drsný černý humor se snese i s velice lidským  a citlivě natočeným příběhem. Druhým byl fotočlánek Společné foto ze srazu světel a stínů, ve kterém jsem si vyzkoušel vyfotit reflexe ve sklech pražské pasáže v černobílé podobě, která mi k uplynulým dnům pasovala lépe než  rozjásané barvy. Z předchozího období si dovolím ještě jednou připomenout svůj další překlad básničky Christiana Morgensterna, které jsem dal název Slavnost flamendrova, a můžete si ho srovnat s německým originálem i se dvěma "profi překlady" Josefa Hiršala a Rudolfa Havla. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

  

Společné foto ze srazu světel a stínů

Snad to nebude považováno za příznak nevěry, když popravdě řeknu, že jako fotograf miluju zakulacené skleněné rohy. Ty totiž zobrazují realitu kolem sebe zvláštně nevypočitatelným způsobem, takže nikdy předem přesně nevíte, jak se jednotlivé vrstvy obrazu prolnou či navzájem překryjí, co se zobrazí stejně jako ve skutečnosti a co bude naopak vidět jen v obrysech či stínech nebo dokonce z obrázku úplně vysublimuje. Ostřejší obraz poskytují nárožní zakulacená zrcadla a takto odraženou realitu, fotím moc rád barevně především v pasážích plných světel. Naštěstí v centru Prahy pár takových míst se zaoblenými rohy je a když na ta místa budu chodit dostatečně dlouho, nejmíň pár let, jistě časem nastřádám dostatek materiálu, abych vám tu tři, čtyři nejpovedenější fotky ukázal ve speciálním článku :-).

Doba ale aktuálně moc nepřeje - alespoň v mých očích - sytým barvám, tak jsem si řekl, že tentokrát zkusím ne úplně tradiční věc - černobílou reflexní fotku; jen světla, stíny a škála šedých odstínů. Šedá jako prach, jako soumračné zatažené nebe. Šedá jako polostíny chvíli úplně obyčejného a chvíli zmagořeného světa. Šedá jako myší kožíšek, na jehož slušivost má nejspíš princezna trochu jiný úhel pohledu nežli myš. Co kdybych takto zkusil zachytit skupinku lidí, tvořených na obrázku zčásti sebou samými a zčásti svými stíny? Vypadá to trochu, jako kdybych se o hodině duchů setkal se svými dávno zesnulými předky, podobně jako se po létech scházejí školní třídy. A na takovém srazu by neměla, samozřejmě, chybět společná fotografie, která bude sloužit při příštím setkání - u někoho pro obveselení, u někoho třeba už jen pro vzpomínku. Pěkně se smrsknout do hloučku, aby byli všichni v záběru. Ano, i já jako obrazový kronikář (schválně, jestlipak mě na obrázku najdete?). Jen Bůh ví, kdy budou zase všichni mít čas; návraty do našeho světa nejsou prý úplně triviální a kdyby lidé tušili, kolik je s podobným krátkým výletem spojeno nebeské i pekelné byrokracie, asi by si podobných návštěv - ve snech i ve skleněných zakulacených rozích pasáží - víc vážili. Možná proto někteří nedorazili osobně, ale poslali za sebe jen symbolické světýlko. Ano, vypadá to, že jednání na dálku nejsou až objevem covidové doby. Tihle na obrázku se tak možná scházejí už po staletí. 

Tak.... Ať máme společnou památku: Pěkně všichni pohled na mě a řeknete SÝÝÝÝÝÝR!

Deník strojvůdce (Dnevnik mašinovođe)

Zdejší čtenáři dobře vědí, že v oblasti kinematografie jsem spíš staromilec a je poměrně málo filmů z posledních let, které by mě nějak zvlášť oslovovaly. Možná je to tím, že novější filmy vlastně nijak aktivně nevyhledávám; když mě chce takový film potěšit, musí mě většinou sám vystopovat, obklíčit a pohltit, a takovou trpělivost se mnou moc filmů nemá. Přesně to se mi ale stalo před pár dny se srbským filmem Deník strojvůdce od režiséra Miloše Radoviče. Neměl jsem vůbec v plánu se na film dívat, naopak, chtěl jsem už jít spát, ale měl jsem v noci puštěný - spíš jen jako zvukovou kulisu - program ČT Art, trochu jsem se zdržel při práci na počítači a nevypnul jsem televizi včas. Asi znáte podobnou situaci, kdy zvednete roztěkané oči k obrazovce a už ze svého prvního pohledu uvidíte, že to, co tam právě běží, si zasluhuje větší pozornost; těžko říct, čím si vás film přitáhne, snad je to jeho atmosférou, snad výbornou balkánskou hudbou, snad prvotním šokem ze sytě černého humoru.  

(autora fotografie bohužel neznám, jinak bych ho rozhodně uvedl, obrázek jsem stáhl z internetu)

Hlavní postava filmu, Ilja Todorovič (hraje ho skvěle a velmi úspornými prostředky Lazar Ristovski), je zralý muž, který celý život pracuje jako strojvedoucí na železnici. Není divu, jeho otec byl strojvedoucím a jeho dědeček též. Ti tři mají na kontě celkem 66 přejetých lidí, protože přejet občas někoho, kdo je nepozorný, chce se sám zabít nebo má prostě jen obyčejnou smůlu, to k životu strojvedoucího patří. Ilju na začátku filmu potkáváme na schůzce s drážními psychology, kteří se mu mají pokusit pomoci vstřebat další drsný zážitek. Ilja je ovšem v těchto věcech zkušený a nemá problém s přesným věcným popisem "mimořádné události" na železničním přejezdu:

"Zabil jsem šest cikánů. Celý dechový orchestr. Useklo jim to ruce, nohy, skoro všem. Tři hlavy.... Jedna hlava se zachytila o zrcátko. Když vlak cuknul, hlava mrkla." Vida, stačilo jen málo a role se obrátily a teď Ilja musí pomoci psychologům se s něčím takovým vyrovnat. Každého svého přejetého si Ilja pamatuje, každý ho tíží na jeho stárnoucí duši. Ve všech úmrtích, které Ilja svým vlakem způsobil, byl nevinně, což ale neznamená, že mu zabitých lidí není líto. Dokonce jim chodí dávat květiny na hřbitov. Je strojvedoucím a ještě pár let bude. Pak zemře, protože život je prostý.