Johánek Bachů zpaměti i z not

K něčemu se vám přiznám: Vždycky jsem děsně nesnášel hrát podle not. Samozřejmě, ono to zpočátku ani jinak nejde, nejste-li génius Amadeova formátu, takže jste schopni pochytat skladbu do poslední noty z prvního poslechu. Ale vždycky jsem se snažil mít tu - pro mne svým způsobem pokořující - etapu hraní z not co nejrychleji za sebou, v čemž mě tedy v "hudebce" paní učitelka zrovna moc nepodporovala a pořád mi před oči cpala noty počmárané různými vykřičníky a dvakrát podtrženým prstokladem v místech, která mi nebyla dvakrát sympatická nebo jsem si je hrál (samozřejmě blbě) podle svého. Až na závěr - jako sladká odměna a jen před nějakým veřejným vystoupením - nastal ten kýžený okamžik, že mi bylo dovoleno hrát zpaměti. Jakmile jsem se ale vymanil z došvihu "biče otrokářova" a hrál jsem si už jen sám pro sebe, začal jsem si to dělat podle svého a dělám to tak doposud: To první, co vždy udělám, jakmile přeloupu noty a skladbu si trochu naposlouchám, je to, že se ji naučím nazpaměť, abych se už koukáním do not nemusel obtěžovat. 

Přesně tak to dělám i se skladbami, které občas dávám pro vaše pobavení sem na blog: Všechny Bachovy Goldbergovy variace, které jsem zatím nahrál a zde na blogu zveřejnil, jsem hrál zpaměti. Až jsem se dostal k číslu 25, což je nejpomalejší, nejdelší a nejrozvleklejší kousek z celé třicítky variací, a zde jsem zjistil, že se mi více než desetiminutovou skladbičku plnou různorodého vázání tónů, a taky plnou dodatečných křížků, béček a odrážek, které co chvíli uhýbají z předepsané tóniny a křižují hudební prostor tak bezstarostně jako obyvatelé sídlišť, kteří nedbají na chodníky a zkracují si cestu různými nábližkami přes trávníky, nechce učit zpaměti, protože by to nebylo efektivní. Stejně nejspíš tenhle kousek často hrát nebudu (to se mimochodem potvrdilo, od okamžiku, kdy jsem si ho asi před půl rokem nahrál do vnitřní paměti klavíru, jsem se k němu ani jednou nevrátil, i když z not by to určitě opět šlo), tak to prostě jednou překousnu a pokusím se hrát z not. Vidíte, zatímco pro většinu lidí jsou noty podporou a pomocí, pro mě je to spíš komplikace a hru z not beru jako podobnou nouzi, jaká prý kdysi naučila Dalibora housti. Celá variace č.25 přesahuje svou délkou 10 minut, a to jsem vám (i sobě) ještě odpustil repetici druhé poloviny, která by celkový čas natáhla někam ke čtvrthodině. I když má tato část lehce uspávací efekt (nezapomeňme, že prvotním účelem Goldbergových variací bylo zpetřit noc jednomu šlechtici trpícímu nespavostí), domnívám se, že při poslouchání neusnete, protože vás z podřimování neurvale vytrhnou moje - v čase takticky rozprostřené - občasné přehmaty :-).

Druhou novou variací, kterou jsem do kolekce doplnil, je přece jen o něco svižnější variace č.13. Tu už jsem zvládl klasickou metodou, tzn. noty jsem odložil hned, jakmile to bylo možné, a dál už jsem pokračoval zpaměti. Kdepak, nikdy jsem nebyl "listař", který je z not schopen zahrát skoro cokoli hned na první pokus; takoví lidé mají mou velkou úctu a obdiv, ale zase ne takový, abych se je snažil napodobit. Je dobré znát své meze.

Celá aktuální kolekce Golbergových variací (pro výběr proklikněte tento odkaz) v mém neumělém podání se tedy rozrostla na 14 kousků (včetně úvodní Arie), takže se pomalu ale jistě blížím k polovině. Teď už to bude přibývat jen pomalu, protože zbylé části už se mi buď méně líbí nebo se mi zdají být (na mne) příliš technicky obtížné. Ale snad můžu říct, že mám z posledních týdnů rozpracované další tři části, které - když to půjde i dál tímhle tempem - bych měl mít připravené k nahrání někdy koncem čtvrtohor :-). 

Drobná potíž je, že když si pouštím nahrávky pořízené dříve, zjišťuji, že dnes už ty variace hraju úplně jinak (jiné tempo, jiné frázování, jiné - pokud vůbec nějaké - používání pedálu), takže by se asi slušelo je nahrát znovu v aktuálnější verzi, čímž by se moje práce na Goldbergových variacích svým rytmem přiblížila práci natěračů Eiffelovy věže, kteří rovněž nemají nikdy hotovo.

Jestli se podaří navléknout ještě nějaké další korálky do tohoto Johánkova úžasného starodávného náhrdelníku, to zatím nemohu potvrdit. Ale však mě znáte: nesplnitelné cíle, to je moje! :-)