Večer u Trojského mostu

Už delší dobu jsem si říkal, že by stálo za to vypravit se s fotoaparátem ke krásnému pražskému Trojskému mostu, ale znáte to: pořád je co dělat a čemu věnovat čas. Když jsem si už asi podesáté do aktuálního seznamu "úkolů" napsal něco podobného jako "Naplánovat focení u Trojského mostu!" nebo  "Rozmyslet Troju (večer!)", řekl jsem si, že nejlíp se podobné úkoly plní hned a bez velkého rozmýšlení. Když se člověk moc rozmýšlí, ještě zjistí, že právě dnes bude moc/málo oblačnosti, moc velký vítr/zatuchlé bezvětří, budou příliš intenzivně/jen slabě/nebudou vůbec svítit hvězdy a bude kolem moc lidí/člověk se tam bude sám bát. Brzy se ukáže, že žádný den vlastně není úplně ten pravý, kdy vše bude přesně tak, jak si představujeme. Mám takovou zkušenost, že čekat na ideální podmínky pro focení je podobné jako čekat na "prince na bílém koni", vždycky to chce ještě něco přidat nebo ubrat, trochu oholit nebo trochu nechat zarůst, být trochu vážnější nebo se naopak trochu víc usmívat. Mnohem lepší je podle mě prostě vyrazit a spolehnout se na to, že když už budeme jednou na místě, bude nám líto se vrátit bez výsledku a nezbyde nám nic jiného než zaimprovizovat a vyfotit co nejlépe aspoň to, co lze, což může být jak neotřelá kreativní metoda, tak i výborný fotografický trénink. Hmmmm, dobře, uznávám, nebude to asi nejlepší metoda, chystáte-li se fotit na Novém Zélandu nebo polární záři na Lofotech, tam trocha toho racionálního plánování může mít dobrý smysl, ale když se na to místo zvládnete dostat za hodinku a půl jako já z Dobřichovic k Trojskému mostu, použít se to dá. A tak jsem jednoho nedávného odpoledne popadl stativ a pár objektivů a zvedl jsem se, abych stihl na vybrané místo dojet ještě za světla a mohl být u toho, až se začne rodit noc.

Sice jsem chtěl tentokrát fotit hlavně večerní a noční obrázky, k tomu krásná moderní konstrukce mostu přímo vybízí. Na místo jsem však dorazil už před šestou, abych se mohl ještě za světla trochu zorientovat a vybrat si, odkud může mít focení smysl. Prošel jsem si oba břehy a nakonec zakotvil na tom pravém, trojském, s tím, že budu fotit směrem k břehu holešovickému. Trochu jsem se bál, jestli most nebude mít nějakého "pana domácího", kterého budu muset komplikovaně žádat o svolení, nebo jestli tu právě nebude fotit hlučná třicetihlavá tlupa fotokurzu s profesionálním lektorem. Ale most jsem měl sám pro sebe, jen občas tudy proběhl nějaký kondiční běžec, projela skupinka kolařů nebo prošel zamilovaný pár.

Napřed jsem se rozhlédl "v podmostí", jestli se tu nedá najít nějaké téma pro černobílou fotku, přece jen, světla už bylo málo a barev si ještě, doufám, užiju, až se most rozsvítí. Nakonec jsem si jeden černobílý motiv, se kterým jsem celkem spokojený, v nekomplikované betonové prolézačce přece jen našel.

 

 

Když se začalo definitivně smrákat, zkusil jsem se projít kus cesty na obě strany od mostu, abych viděl, jak se proměňuje okolní scenérie a co by asi stálo za to zachytit spolu s mostní konstrukcí. Jakmile se na mostě rozsvítila světla, sledoval jsem, jak se při pohledu z různých míst odrážejí ve vodě, a dělal si zkušební výcvaky. Jauvajjjs, tenhle úhel snímání tedy není opravdu nic moc, to je vidět na první pohled. Tak tedy musíme jinam...

 

Nakonec jsem si jako kompozičně nejpříhodnější vybral záběr šikmo po proudu řeky s výraznou dominantou v podobě komínu Holešovické elektrárny, pod mostem jsou takto navíc vidět i osvětlené atrakce nedaleké Matějské pouti. 

 

 

Bylo taky třeba brát v úvahu vítr, který sice trochu "kazil" zrcadlení světel na hladině řeky, ale bral jsem to z jeho strany jako "kreativní kažení", protože čisté "zrcadlo" je celkem nenápadité, zato když vítr v části řeky zčeří hladinu, umí to v kombinaci se zrcadlením udělat zajímavé světelné efekty.

Kromě mostu se mi líbila i čtveřice stavebních jeřábů nad místním velkým staveništěm. Zkusil jsem tedy využít širokoúhlý objektiv a díky nejkratšímu možnému ohnisku (u mne je to 17 mm) dostat jeřáby do záběru společně s odrazy jejich světel na Vltavě i s částí mostu. Ve stejnou dobu automat spustil i "spodní" osvětlení mostu, které mělo čerstvě po rozsvícení - pro mne překvapivě - nazelenalou barvu. Expoziční čas byl, myslím, asi půlminutový a bylo mi opět sympatické, že vítr si vybral pro své hrátky jen malý kousek hladiny pod mostem, ale mnohem decentnější červenobílá světla jeřábů ponechal v klidu.

 

 

Na závěr malé trojské večerní fotoexpedice už jsem měl příležitost vyfotit si Trojský most v plném kombinovaném osvětlení. Opět bylo zapotřebí použít široké sklo, protože jsem nebyl zas tak daleko od mostu. Ale už konečně začínám chápat, že pod tímto krásným mostem nikdo nebydlí, protože - upřímně - kdo z vás by chtěl mít doma takovou světelnou diskotéku?

Po skoro třech hodinách u řeky mi začala být zima a i vítr si nejspíš řekl, že prostoru už mi dal pro tento večer dost, výrazně zesílil a tím prakticky rozmazal světelnou kresbu na řece v několik velkých nevzhledných fleků. Nestihl jsem už udělat to, čím jsem chtěl pokračovat - tedy vrátit se přímo pod most a zkusit vyfotit hru světel ještě jednou odtud. Měl jsem ještě pár nápadů, které už nebylo jak usvědčit z neproveditelnosti :-). Ale nevadí, však víte, že jsem pachatelem, který se na místa svých dřívějších fotografických (zlo)činů rád vrací, tak si myslím, že jsme se s Trojským mostem neviděli naposledy. 

A divil bych se, kdybyste se to dříve či později na těchto stránkách nedozvěděli :-).