Kazatelna u svatého Václava ve Vršovicích

Toto léto pro mne bylo doslova nabité fotkami díky hned třem fotografickým výstavám, které jsem letos pořádal (jedna na zámku v Dobřichovicích nadále běží). Když má ale člověk výstavy, věnuje se tou dobou spíš vybírání ze starších fotek a povídání o nich, než že by programově vytvářel fotky nové. Výjimkou, kdy jsem opravdu cíleně fotil nové věci, byla snad jen poslední návštěva mé staňkovské Kouzelné zahrady, která nakonec ještě stihla obohatit poslední dobřichovickou výstavní kolekci o dva nejnovější přírůstky. Jinak fotky vznikaly spíš spontánně než jako součást nějakého předem připraveného plánu, většinou na toulkách Prahou, která na krátkou prázdninovou dobu nasadila vůči návštěvníkům přechodně vlídnější tvář. Několik velmi různorodých ukázek jsem představil např. v článku Tři žánrové fotoextrémy z Prahy. 

 

Na vycházce po Vršovicích se skupinou nadšenců sdružených už řadu let pod značkou Pražské domy pak vzniklo např. několik fotek interiéru krásného moderního vršovického kostela svatého Václava od architekta Josefa Gočára (kdysi jsme si tu představovali jeho neobyčejné schodiště domu U Černé Matky Boží). Sice bych tyhle fotky časem rád zabudoval do speciálního podrobnějšího článku věnovaného tomuto pozoruhodnému chrámu, do kterého chci ještě doplnit několik exteriérových fotek, pokud mě k tomu vrtošivý koronavirus pustí. Dnes ale zkusím aspoň ukázat několik rozdílných úhlů pohledu na jeden konkrétní prvek interiéru - na zajímavou a moderně pojatou kazatelnu.

 

Fotíme-li nějakou konkrétní část vnitřního prostoru, vždycky samozřejmě záleží na tom, jaké na fotce zachytíme vztahy s  ostatními interiérovými prvky. Při návštěvě kostela svatého Václava jsem měl možnost během kunsthistorického výkladu procházet skoro celou hodinu chrámem a hledat velmi rozdílné záběry, tím spíš, že jsem měl k dispozici několik objektivů od slušně širokoúhlého (min. ohnisková vzdálenost 17 mm) až po 200 mm teleobjektiv (obě varianty se v dnešním článku uplatní). Zkusil jsem si proto na příkladu chrámového řečniště vyzkoušet různé podoby zobrazení a pro dnešní článek jsem vybral čtyři z mnoha vytvořených variant tak, aby se mezi sebou principiálně odlišovaly.

První snímek je pořízený z bezprostřední blízkosti a cílem v tomto případě bylo co nejvíc omezit kontext, pustit do záběru co nejméně výrazných linií chrámové lodě i dalších detailů. Na fotce není vidět složitá struktura stropu, bohatě zdobená okna ani oltář, a z detailů zde vystupuje jen malý kříž se svícnem, který jsem bral jako organickou součást kazatelny a ani jsem se nesnažil ho dostat mimo zorné pole, a jedno malé okénko ve stěně kostela. Popravdě - za normálních okolností bych tenhle obrázek nikomu neukazoval, ale když tu chci mít principiálně odlišné pohledy, budu to tu s ním muset nějak vydržet :-).

Na druhém snímku naopak přejdeme od detailu k celkovému záběru. Hned se dobře ukáže, že kazatelna je jen jedním - byť velmi výrazným a významným - z mnoha dílů architektonické skládačky. Dominantní jsou logicky jiné prvky - především centrálně umístěný oltářní kříž a pak obrazy na vysokých oknech (autorem je Josef Kaplický), přičemž v hlavní roli vystupuje na koni jedoucí svatý Václav, jemuž je chrám zasvěcen. V prostoru, kde jinak jasně převažují čisté rovné linie, jsou vlastně jen dva výrazné zakřivené tvary - právě kazatelna a pak polooválný presbytář s vitrážovými okny.

 

Z náležitého odstupu lze při záběru z boku kostela začlenit Krista na velkém kříži hlavního oltáře (autorem kříže je Čeněk Vosmík) opticky do prostoru kazatelny. Z porovnání s předchozím obrázkem je pak velmi dobře vidět, jak může úhel záběru klamat, ale v tom je výhoda a občas i zrádnost dlouhých ohnisek, že vzájemně přibližují jednotlivé prostorové vrstvy obrazu.

 

 

Když jsem říkal, že v kostele je většina linií nezakřivených, asi nejlíp je to vidět na čtvrtém obrázku. Vzájemně se protínající linie v různých pohledech tvoří řadu rozličných troj-, čtyř- a víceúhelníků a v takových záběrech pak odlišný okrouhlý tvar kazatelny tvoří zajímavý kontrast. Mimochodem, opět jsem dal na obrázku, kde jde především o plochy a linie, přednost černobílému podání, zatímco tam, kde jde víc o detaily nebo o celkový pohled, považuji za důležité uchovat architektem zamýšlenou barevnost. 

 

Kdo by chtěl vidět ještě jednu fotku z interiéru kostela svatého Václava ve Vršovicích, najde ji v červencovém článku Dvě bonusové tváře světla, jen v dotyčném záběru není dnes zkoumaná kazatelna. Ostatně - výsek této fotky je od okamžiku přestěhování mého blogu z platformy blog.cz i zde v obrazovém záhlaví.

Jak už jsem se zmínil na začátku článku, zatím nejrozsáhlejší výstava mých fotografií s názvem Jedním obrazem, jednou větou pokračuje na zámku v Dobřichovicích až do konce září, takže máte jedinečnou příležitost vidět moje fotky naživo ve velkém formátu (některé kousky mají velikost až až 70x100 cm), což je přece jen o dost jiné pokoukání než na obrazovce počítače nebo displeji mobilního telefonu :-). Praktické podrobnosti a aktuální informace o výstavě průběžně udržuji na speciální informační stránce svého fotowebu.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, vycházejících pod názvem Nedělní miniglosy, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.