Zamávání režiséru a herci Jiřímu Menzelovi

V souvislosti s filmy Jiřího Menzela si vzpomínám na jeden pro mě důležitý okamžik, kterému už je víc než čtvrtstoletí: V létě roku 1993 jsme s mou tehdejší manželkou jako čerství novomanželé odjeli rozkodrcanou linkovou Karosou do Paříže, abychom tam strávili na pozvání našich tamějších přátel společný týden intenzivního poznávání toho úžasného města. Něco podobného jsme si v té době vlastně ani pořádně neuměli představit: Bydlet celý týden poblíž centra velkoměsta a mít možnost od rána do noci poznávat prostředí, nasávat atmosféru tak odlišnou od toho, co jsme znali z domova, prostě to, co je dnes už naštěstí považováno za zcela samozřejmé, byl pro nás tehdy ještě zcela výjimečný zážitek, který stavěl celkem obyčejný pojem "svatební cesta" na úplně jinou úroveň. Vyjížděli jsme tehdy z Plzně, kde měl autobus na trase Praha - Paříž jednu z několika zastávek. Cestující byli Češi asi jen ze třetiny, větší část tvořili cizinci, kteří se do Francie naopak vraceli nabiti především zážitky z poznávání "Divokého východu", což pro ně musel tehdy taky ještě být docela kulturní šok. No a jak to tenkrát na autobusových linkách bylo zvykem, kousek za Plzní se rozsvítilo několik obrazovek a řidič pustil pro potěšení cestujících film. 

Říkáte si, který z filmů Jiřího Menzela to asi tehdy byl? Asi vás trochu překvapím: Žádný. Pustili nám totiž film Ivo Nováka Fešák Hubert. Celkem solidní konverzační komedie, nejspíš ji znáte. Češi obrazovky v autobusu z nedostatku jiné zábavy sledovali a občas se zasmáli. Cizinci odvrátili hlavy a většinou marně se pokoušeli usnout, protože film nabitý dialogy v neznámém jazyce je neměl čím zaujmout, ale byl dost hlasitý na to, aby usnout nešlo. Pamatuji si jako dnes, že jsem nad výběrem repertoáru kroutil nechápavě hlavou: Kdyby tu pustili - co já vím - třeba Menzelovy Postřižiny, říkal jsem si tehdy, jsem si skoro jistý, že by film zaujal i řadu cizinců, i kdyby nerozuměli ani slovo z opulentních hlasitých proslovů strýce Pepina. Poetika toho filmu, filmový jazyk, kterým je příběh natočen, jeho atmosféra, vnitřní napětí i pro Jiřího Menzela tolik typické laskavé vykreslení postav  - to vše mi - jak jsem si tehdy v autobusu asi poprvé jasně uvědomil - připadlo univerzálně srozumitelné. Není, myslím, nezbytné rozumět slovům, a přesto vás může film - je-li natočen dobře a s uměleckou vášní - doslova uhranout. Párkrát se mi to už tak stalo, že jsem si doma zpětně dohledával, o čem vlastně film je, ale to, že je moc dobrý, z něho doslova cákalo na všechny strany a ve všech jazycích i beze slov. Kdybych měl u sebe v pařížském autobusu kazetu s Postřižinami, šel bych k řidiči a metodami únosců letadel bych ho donutil - ne ke změně kurzu do Mnichova nebo do Entebbe, ale k náhradě upovídaného žižkovského granda za tajemně krásnou paní sládkovou.

 

Protože ve svém fotoarchivu vlastní fotku Jiřího Menzela bohužel nemám, použil jsem snímek z webu České televize, fotografie uvozovala dvouhodinové televizní vzpomínání na pana režiséra a já pevně věřím, že veřejnoprávní televize nebude mít nic proti využití fotografie (autora fotky se mi bohužel nepodařilo dohledat, ČT ho neuvádí).

S Menzelovými filmy jinak nemám spojené žádné zásadní přelomové okamžiky jako s filmy Formanovými, Vláčilovými, s filmy Věry Chytilové, Vojtěch Jasného nebo některými filmy Kachyňovými. U řady filmů zmíněných tvůrců si dodnes pamatuji souvislosti, za kterých jsem je viděl poprvé, protože to pro mě byla událost něčím nezapomenutelná. To Menzelovy filmy ve mně tak jasnou stopu nezanechaly. Nevylomily totiž z pantů dveře mé duše, nezasáhly mě náhlým bleskem do něhož soustředily úžasnou energii svých tvůrců. Menzelovy filmy vždy nesměle zaťukaly a skoro neslyšně ke mně vešly, nevnucovaly se, netlačily na mne, skoro jako by se styděly sednout si do širokého křesla pro hosty a raději zůstávaly v tichém a potemnělém koutku. Jenže - na rozdíl od mnoha jiných - už se mnou - až na zřídkavé výjimky - zůstaly, zabydlely se u mne, staly se mou přirozenou součástí, zčásti díky jakémusi souznění na stejné vlně, zčásti díky tomu, že pro mne objevily vlnu novou.

 

Výsledek tohoto nenápadného dlouhodobého působení je zřejmý, pokud se podívám do seznamu svých osobních TOP československých a českých filmů, který jsem si pro svůj blog vytvořil před dvěma lety. Ze všech těch nenápadně poetických a vždy velmi lidských filmů, které si na nic nehrají a které se snaží nevtíravou formou potěšit a přitom zachovat kouzlo své předlohy (ať už je to Hrabal, Vančura či Svěrák), se totiž tři filmy dostaly do dvacetičlenné filmové extraligy - oscarové Ostře sledované vlaky, zcela specifické Rozmarné léto a právě zmíněné Postřižiny (přestože televize dělá, co může, aby mi film neustálým opakováním aspoň trochu znechutila). V druhé dvacítce pak navrch mám Skřivánky na niti (u kterých paradoxně platí, že čím je vidím častěji, tím více mě oslovují, a několik scén považuji za jedny z nejlepších, co kdy vyůbec byly v historii světové kinematografie natočeny) a komedii Vesničko má, středisková, která je sice ze zcela jiného těsta, ale stejně kdykoli ji začnu sledovat, vždy dokoukám.  A to jsem se musel ještě hodně přesvědčovat, že další mé velmi oblíbené filmy Báječní muži s klikou, Na samotě u lesa a Konec starých časů nakonec ostrouhají, aby v mých seznamech nebylo příliš okatě "přemenzelováno". Zpětně se tak paradoxně v mých očích dočkal jisté rehabilitace i jinak zoufalý budovatelský příběh ze stavby přehrady Kdo hledá zlaté dno, kterým musel v roce 1974 režisér odčinit své "umělecké hříchy" - se Skřivánky v čele, aby další krásné filmy vůbec mohly vzniknout. Kdyby nebyly natočeny, ani bychom dnes netušili, o co všechno báječného jsme přišli, cvičně si to zkusme představit. 

Když odhlédneme od režijní práce a nakoukneme do hereckého světa, možná užasneme, s jakými dalšími filmy je spojeno jméno Jiřího Menzela: namátkou třeba ve své době průkopnický zdrcující film Obžalovaný (rež. J. Kadár a E. Klos), revuální a velmi populární film Kdyby tisíc klarinetů (rež. J. Roháč, V. Svitáček), filosofický Návrat ztraceného syna (rež. E. Schorm), v českém filmu málokdy vídaně surrealistická Nevěsta (rež. J. Suchý), věčnými střety ženského a mužského světa se zabývající Hra o jablko (rež. V. Chytilová), hororový Upír z Feratu (rež. J. Herz) nebo naopak satirický Srdečný pozdrav ze zeměkoule (rež. O. Lipský) či poslední film, kde Jiří Menzel hrál - zcela zásadní otázky nastolující Tlumočník (rež. M. Šulík). A přímo symbolické je, že právě Jiří Menzel hraje ve filmu Něžný barbar (rež. P. Koliha) postavu samotného Bohumila Hrabala, k jehož specifickému způsobu literárního vyprávění tolikrát jako režisér našel interpretační klíč a zasloužil se o nestárnoucí filmovou podobu. 

Když přidám desítky skvělých divadelních inscenací, specifické Menzelovo gentlemanství ze staré školy i jeho četné fejetony, říkám si, že kdyby po každém člověku zůstala na zemi aspoň špetka z toho dobrého, co zůstalo po Jiřím Menzelovi, byl by svět výrazně lepším místem k žití.

 

Za malé blogové připomenutí a za zamávání na cestu, na kterou se pan Menzel před pár dny ve svých 82 letech vydal, to rozhodně stojí!     

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, vycházejících pod názvem Nedělní miniglosy, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.