Patnáctsetkrát

Je to asi tři a půl roku, co jsem tak trochu bilancoval při příležitosti svého tisícího prvního článku na tomto blogu v textu s názvem Pohádka tisíce a jednoho článku. Dal jsem si tehdy tu radostnou práci a pokusil jsem se najít v té první "pohádkové tisícovce" příklady článků, které pro mne byly v různých ohledech důležité. Těch pro mne významných bylo samozřejmě moc, o všech jsem se zmínit nemohl, a proto jsem jich v "jubilejním" textu připomenul pouhých patnáct bez jakéhokoli nároku na úplnost nebo na sestavení žebříčku kvality.

Tehdy jsem si vůbec neuměl představit, že bych mohl ještě po dalších letech slavit případná další blogová jubilea. No a najednou se rok s rokem sešel, oba sešlé roky k sobě přibraly další měsíce a týdny a zčistajasna - vlastně ani nevím jak - se naplnila další pětistovka. Ano, dnešní článek je patnáctistý v pořadí od toho úplně prvního z ledna 2009 (je připomenutý právě v dávné Pohádce tisíce a jednoho článku). Pro mě je to celkem neuvěřitelné číslo, zvlášť když se na to podívám očima úplného blogového začátečníka, což je pohled, který si ještě velmi dobře pamatuji.

 

Kolik věcí v životě uděláme vědomě patnáctsetkrát? I na tak frekventované činnosti, jakou je chození do práce nebo do školy, je vidět, že je to docela porce: víc než sedm let pravidelné docházky. A 1500 blogových článků znamená minimálně 1500 chytřejších nebo hloupějších nápadů, 1500 pečlivějších nebo méně pečlivých zpracování textu a někdy i obrazu (jsou-li přiložené fotky), 1500 poctivých nebo méně poctivých revizí toho, co člověk vypotil, 1500 pochybností o tom, jestli to, co jsme napsali, dává aspoň trochu smysl a někoho to může potěšit, 1500 rozechvělých zaváhání před stisknutím tlačítka "Publikovat" a 1500 obav z toho, jestli jsme v článku neudělali nějakou fatální botu, někomu jsme nějakou nešťastnou formulací místo zamýšlené radosti nezpůsobili nával vzteku, smutku nebo neblahé inspirace. 1500 možností si o článku podiskutovat v komentářích, než se jeden malý životní cyklus blogového článku uzavře (čest výjimkám, které si lidé čtou ve větší míře i s velkým časovým odstupem). 1500 malých "zapomenutí", kdy článek se přesune z krátkodechých světel ramp do tmy zaprášeného archivu, odkud jej vytáhne jen sem tam někdo - možná spíš omylem než záměrně. A 1500 nezbytných impulsů nové chuti napsat článek další, nový, začít celé to nádherné blogové martýrium znovu ještě jednou od začátku, jako by dodnes nic nebylo a nic se neodehrálo. Koloběh pozoruhodný a jen na první pohled nekonečný.

Kdybych měl i dnes doplnit pár článků z poslední pětistovky, které pro mne z různých důvodů hodně znamenaly nebo mi připadly něčím zajímavé, asi bych zvýraznil třeba následující:

V souvislosti s nedávnou informací, že Nobelovu cenu za fyziku získali v letošním roce vědci, kterým se poprvé podařilo detektovat gravitační vlny, je možná zajímavé, že tohle téma se objevilo na mém blogu dvakrát: Jednou v Gravitačním haiku věnovaném (jako ostatně mnoho dalších z oné patnáctistovky) těm nejkrásnějším "gravitačním očím", které znám, podruhé v podrobnější a obecnější úvaze O nenápadných vlnkách všude kolem nás.

Dvě pro mě zcela zásadní události z období mé "třetí pětistovky" inspirovaly vznik dvou nenápadných básniček Apríl v hlavní roli a Nová hvězda.

V drobné povídce Nuda v Praze se můžeme společně zamyslet, co by se mohlo stát, kdyby jedna důležitá událost českých dějin vyústila v opačný výsledek než ve skutečnosti.

Prozatím jediný pokus o vlastní překlad cizí básničky jsem zde na blogu zveřejnil v článku Trychtýře pana Morgensterna.

V horkém létě roku 2015 jsem hned v pěti článcích odpovídal na nejrůznější dotazy od svých milých čtenářů. Jak jsem se vyrovnal s dvanácti z celkových šedesáti zvídavých otázek si můžete přečíst v článku Hovory přes obrazovku - tucet čtvrtý.

Krátké shrnutí toho, jak se mi líbil nějaký film, u mne na blogu v poslední době nejspíš nenajdete. Když už za to film jednou opravdu stojí, zaslouží si poctivé a podrobnější zamyšlení, třeba jako zde na blogu výborný český film Všichni dobří rodáci.

Díky jednomu svému článku o zajímavém domě na Kampě jsem získal v tomto kouzelném domě dokonce přátele. Když všechno dobře dopadne, je možné, že se ještě před Vánoci znovu společně vrátíme ke stěží uvěřitelným příběhům spojeným s překrásným balkónkem na tomto domě, o kterém jsme psal mimo jiné v článku Balkónek domu U obrázku Panny Marie na Kampě.

Těžko můžu pominout seriál svých reportáží z druhé cesty po nádherném Japonsku a také četné fotočlánky. Spojím proto oba zdroje do jednoho připomenutí a přidám sem "klipovou" fotoreportáž Goraiko - východ slunce na Fudžisan, kde je jen málo textu, ale o to více pohledů na východ slunce tam, kde je východ slunce doma :-).

Je zvláštní pocit, když používáte stejnou koupelnu jako jeden z nejopovrženíhodnějších nacistických vrahů. Tenhle pozoruhodný průnik událostí jsem se pokusil zachytit ve fejetonu U Heydrichů v koupelně.

No a někdy stačí jen pár slov, drobnost, kterou chcete u někoho konkrétního vykouzlit perličku úsměvu. Třeba jako v pár verších miniaturka s názvem Jeptiška.

Myslím, že to pro dnešek na malé připomenutí jubilejního článku stačí. Popatnáctisté tedy váhám nad tlačítkem Hned zveřejnit. A jako ve většině případů (i když zdaleka ne ve všech) nakonec do tlačítka lehounce ťuknu, jako kdyby měl nový článek mezi vás čtenáře veplout jen potichu, neagresivně a bez přílišné okázalosti.

Tak tedy: Ťukám, zdravím a děkuji všem, kteří sem chodí, čtou a dokážou se okouzleně rozhlížet. Dokonce i popatnáctisté! :-)