Nedělní miniglosy č.794

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden byl pro mě velmi netradiční, protože dovolenkový. Nejel jsem nikam k moři ani do hor, na to je podle mě týden příliš málo času. Pustil jsem se ale do věcí, které jsem dlouhodobě odkládal, a taky jsem si udělal pár výletů po našich tuzemských luzích a hájích, byť jim chladné a deštivé počasí, které velmi hbitě vystřídalo letní vedra, zrovna moc nepřálo. Původně jsem plánoval dovolenkovou přestávku i v případě Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Nakonec jsem si ale řekl, že kombinaci neděle a státního svátku oslavím nejlépe tak, že vás dnes přivítám už u 794. vydání. Ano, další velké jubilejní vydání NMg už začíná být vidět na obzoru :-).

Během týdne jsem zveřejnil dva nové články: Nejdříve jsem v článku Tradiční pařížský konec léta ohlásil zajímavé ocenění, kterého se pěti mým fotkách dostalo na velké pařížské fotografické soutěži Prix de la Photographie Paris (Px3). V Článku, který vlastně vůbec není o hadech, jsem pak dokumentoval zvláštnosti naší doby na komentářích jednoho malého obyčejného příspěvku na sociální síti, který se postupně stal mediálním Otesánkem. Z předchozího období ještě jednou připomenu varování Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem, fotočlánek Červánková řeka, který, věřím, ukazuje Berounku u Dobřichovic zase trochu jinak, než jak už jsem ji fotil - v rámci svého dlouhodobého cyklu Říční variace - mnohokrát, a snad ne úplně tradiční "předvolební" textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? 

Článek, který vlastně vůbec není o hadech

Jsem dalek toho nadávat na současnost a nostalgicky vzdychat při vzpomínce, kterak to kdysi bylo vše ještě normální; z pohledu dřívějška žádná současnost normální není a je to úplně normální, protože jde o princip, na kterém je založen vývoj. Občas mě samozřejmě současnost štve a občas mi připadne úsměvná. Jako když se např. začtu do diskuse k některému zcela nenápadnému příspěvku na facebooku. Už jsem pochopil, že prostor sociálních sítí je především rejdištěm těch, kteří sice o věci samé nic nevědí, natožpak o její podstatě, ale o to silnější je jejich nutkání se nějak projevit, protože jinak by to nebyla ta pravá svoboda a demokracie. Čím více o daném tématu sám vím, tím otevřenější údivem bývají moje ústa při čtení, protože 95 % připojených komentářů bývá z pohledu faktů úplně mimo (to si užívám třeba pokud jde o numismatiku, o jejíž některých oblastech určitou povědomost mám a nad "dobrými radami", kterými se to v komentářích jen hemží, mi zůstává rozum stát).

Nedávno jsem na facebooku zaregistroval fotku hada, kterého kdosi vyfotil na své zahradě a obrázek zveřejnil, protože se chtěl dozvědět, cože se mu to potuluje po jeho pozemku a jestli to náhodou není nebezpečné. Položil tedy jednoduchou otázku, jestli by mu některý hadů znalý čtenář neporadil. Následoval stručný komentář jakéhosi herpetologa, který věcně odpověděl, že jde o užovku hladkou, a z osvětových důvodů doplnil i několik stručných informací, jak se k takovému závěru dá jednoduše dobrat. Potud vše v pohodě, jedna otázka, jedna fotka, jeden fundovaný komentář, dalo by se tedy očekávat, že se za tímto mediálně obtížně využitelným příspěvkem brzy zavře voda sociálních sítí, maximálně si pár lidí vezme ponaučení, jak se dá tahle užovka rozeznat od zmije, což může být pro případné setkání s tímto tvorem v přírodě celkem užitečná informace. Jaké bylo moje překvapení, když jsem tentýž příspěvek uviděl o pár dní později: Stejná fotka, stejný dotaz, stejná první (a správná) odpověď. Navrch však k tomu přibylo několik set nových komentářů. Nuže, neodolal jsem a nakoukl do diskuse a za chvíli jsem nevěděl, jestli mám propadat záchvatům smíchu nebo beznaděje.

Tradiční pařížský konec léta

V minulých letech to bývalo na konci srpna, letos se to celé trochu opozdilo, tak správný čas nastal až v půlce září, ale přicházívá to nakonec dříve či později každý rok: Konec léta je pro mě už tradičně spojený i s prezentací nejlepších fotografií z velké mezinárodní soutěže v Paříži, která - jak už jsem kdysi blíže vysvětlil v článku Prix de la photographie Paris aneb Berounku mají v Paříži rádi - má pro mě i velmi osobní význam, takže ji už od roku 2020 pravidelně obesílám. I když jsem si letos naordinoval fotografickou soutěžní dietku, dvě světové "štace", ke kterým mám těsný soukromý vztah, přece jenom nevynechám - Paříž a Tokio. Tokijská světová soutěž většinou vrcholí až v období kolem Vánoc, ale Paříž přichází na řadu právě koncem léta.   

Tentokrát jsem se rozhodl udělat soutěžní kolekci z osmi fotek, které jsem ještě nikdy nikam neposlal; ostatně všechny vznikly až v roce roku 2024, některé dokonce v samotném jeho závěru, tak jsem to ani nestihl, protože od té doby jsem se žádné větší soutěže nezúčastnil. No a přestože to tentokrát po třech "medailových" letech v Paříži přímo necinklo, kolekce pobrala hned pět čestných uznání ve čtyřech navzájem hodně odlišných kategoriích (Architektura, Krajina, Noční foto, Abstrakce), což mě blaží, protože to snad něco vypovídá o celkové slušné úrovni toho, co jsem vybral.

Nedělní miniglosy č.793

Poznámka: Protože jsem měl včera milé setkání se svými bývalými studenty, dopolední úvodník tentokrát píšu v Plzni. Pokud nějak zásadně neselžou České dráhy, hlavní miniglosový text bych měl už ale opět dopsat jako obvykle mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy budu zase "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden byl pro mě hodně pracovní, domů jsem jezdil až za tmy, takže nebylo moc času na jiné aktivity, ale částečně to souvisí s faktem, že budu mít celý příští týden dovolenou, tak jsem nechtěl kolegům nechat víc rozpracovaných věcí, než je slušné. V sobotu jsem si odskočil do Plzně na sraz svých bývalých studentů, z nichž část jsem neviděl poctivých 28 let, ale v neděli, která - jak se zdá - bude tentokrát posledním letním dnem, už jsem zase připravený pokračovat ve více než 16 let dlouhé tradici psaní Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat už u 793. vydání. 

Přes pracovně velmi nabitý týden se mi i tentokrát nakonec podařilo zveřejnit dva nové články: Nejdříve jsem v článku Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem, ukázal, že dnes už v ranním příměstském osobním vláčku na doktora jen tak běžně nenarazíte. Až v sobotu ráno jsem pak stihl dodělat článek Červánková řeka, který, věřím, ukazuje Berounku u Dobřichovic zase trochu jinak, než jak už jsem ji fotil - v rámci svého dlouhodobého cyklu Říční variace - mnohokrát. Z předchozího období mohu ještě připomenout třeba fotočlánek "z ulice" Kolik barvy si pustíme do obrázku, text popisující mou nechuť k finančním investicím téměř všeho druhu O výnosné investici do alkoholu nebo snad ne úplně tradiční "předvolební" textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? 

Červánková řeka

Minulý pátek jsem pracoval z dobřichovického domova a protože se toho sešlo teď, před mou nedlouhou dovolenou, víc, byl jsem zavalený prací až tak do půl šesté. Venku bylo celý den celkem hnusně, bylo zataženo oblačností tak nízkou, že se i okolní nevysoké kopce ztrácely v mracích, a do toho co chvíli hustě zapršelo. Když jsem ale vpodvečer zvedl hlavu od pracovního notebooku, zdálo se mi, že se hustý oblačný příkrov začíná trochu trhat. S takovými večery mám celkem dobré zkušenosti, protože když slunce vykoukne těsně před svým západem a může napřít své poslední barevné paprsky do potrhaných mraků, bývají z toho zajímavá oblačná červánková představení. Co když se takové představení chystá právě dnes?, pomyslel jsem si a i když se mi pro samou lenost ven k řece moc nechtělo, nakonec jsem se přesvědčil. Stejně jsem posedával celý den doma, tak mi malá procházka na mé oblíbené místo na levém břehu Berounky, kde už deset let fotím své různorodé "Říční variace", jedině prospěje.

 

Než jsem sám sebe přesvědčil, že na lenost mám ještě dost času, uplynula půlhodinka. Z domova to mám na zmíněné místo mezi Dobřichovicemi a Mokropsy asi další půl hodiny, cestu už mám za ty roky nacvičenou, že bych mohl jít poslepu. V půl sedmé jsem tedy mohl postavit na břehu řeky stativ, vše správně namontovat a začít snímat. Přesně tak jsem i učinil, jen to očekávané zajímavé světlo se jaksi nedostavilo. Fotil jsem tedy jako obyčejně na dlouhou expozici s různými filtry, člověk si může vypomoci slušnou kompozicí a netradičními postupy při snímání, ale mezi námi - bez pořádného světla to prostě nikdy není úplně ono. 

Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem

První zářijový den, po prázdninách, kdy každé ráno jezdil náš přípražský vlak pěkně dlouhý, se šesti vagóny, tedy celkem pohodlně poloprázdný, přijel na dobřichovické nádraží, přecpané žáky a studenty, natěšenými na to, až jim bude opět konečně dovoleno zasednout do škamen, jen vláček poloviční délky. Pravda, vecpali jsme se nakonec všichni (tedy všichni z Dobřichovic, za Černošice nemohu ručit), ale hned nám bylo jasné, že dnes k sobě budeme mít o dost blíž, když už ne názorově, což, myslím, před volbami nehrozí, tak aspoň fyzicky. My, kteří jsme ukořistili jen lístek k stání, jsme temně mručeli svou okamžitou nepřízeň vůči našemu národnímu dopravci a navzájem jsme se častovali povzbudivými pohledy, že tu půlhodinku ve stoji na cizí noze přece bez problémů vydržíme. Po chvilce, když jsme zastavili na mezi, naše představy upřesnil pan strojvůdce, který nám oznámil, že budeme muset vydržet ještě asi o čtvrthodinku déle, neb na rekonstruovaném Smíchovském nádraží - právem silnějšího - staví jako první stavaři a pak teprve vlaky. "Dneska je tu k padnutí," ulevila si paní visící jako gibon na tyči kousek ode mne, natěsno mezi námi ostatními gibony. A taky že ano!

Nedělní miniglosy č.792

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu tradičně doma v Dobřichovicích, abych hlavní miniglosový text dopsal jako obvykle mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy budu opět "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden už byl po drobném vykolejení celkem tradiční a trávil jsem ho většinou mezi svým zaměstnáním a bydlištěm. No a každý "normální" týden uzavírám už víc než 16 let Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat už u 792. vydání. 

I tento týden se mi nakonec podařilo zveřejnit dva nové články: Nejprve jsme si na chvilku zašli do naší Fotolaboratoře, kde je v rámci testování dovoleno i mnohé z toho, co normálně neděláme, abychom si z různých předložených variant vybrali, Kolik barvy si pustíme do obrázku.  V pátek jsem se vám přiznal ke své nechuti k investicím skoro všeho druhu (o těch citových to samozřejmě neplatí ;-)) v článku O výnosné investici do alkoholu. Z o něco starších článků ještě jednou připomenu např. text Zapomeňte na uřknutí, v němž jsem představil malý dárek, který mi známí přivezli z ostrova Thassos, snad ne úplně tradiční "předvolební" textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? a svůj nedávný nový překlad básničky Christiana Morgensterna Dva oslové. 

O výnosné investici do alkoholu

Zase mi nedávno volal nějaký dobrý člověk, jemuž leží na srdci moje finanční situace, se kterou se rozhodl mi pomoci. "Jak chráníte své úspory proti inflaci?" ptal se mě poradcův sametový hlas. "Než mi z nich stihne inflace ukousnout, rozfofruju je," odpovídám po pravdě. Bere to jako vtip. Klade mi další otázky a opět mým pravdivým odpovědím sice nevěří, ale nenechá se jimi zaplašit. Teprve až poprvé zalžu a řeknu mu, že si jeho výklad o úžasných možnostech investice do kryptoměn moc rád vyslechnu, protože tyhle zkazky sbírám, abych je jednou po vzoru Němcových a Jirásků vydal jako Investiční pohádky nebo třeba jako Staré pověsti investiční, sametový hlas pochopil, přeskočil dalších několik odstavců komplexního telefonního skriptu a rozloučil se. 

Moje chuť nějaké prostředky investovat s myšlenkou na budoucí výnos byla vždycky omezena, i když jsem míval před sebou zářivou a zdánlivě nekonečnou budoucnost, natožpak teď. Šavlovačku desetin procent ve srovnávacích tabulkách výnosnosti termínovaných vkladů jsem nedokázal přejít s vážnou tváří a svého regulérního finančního poradce jsem zaskočil dotazem jestli si myslí, že ten jeho v úžasných optimistických barvách vyvedený graf nepřetržitého a bezproblémového růstu majetku v penzijním fondu používali i jeho předchůdci v roce 1947. Nikterak mě prostě nikdy neohromovala představa, že když dám každý měsíc stranou stovku, za pouhých 148 let budu mít na kontě milióny a budu za vodou nebo, budu-li tou dobou zrovna někde jinde, se slzou vděčnosti na mě vzpomenou aspoň moji potomci.

Kolik barvy si pustíme do obrázku?

Je docela zajímavé zjišťovat, kdo dává přednost fotkám barevným a kdo černobílým, a ještě zajímavější by mohlo být PROČ. Někdo bere fotky ve stupnici šedi jako klasiku, která ho stále inspiruje, někdo nad černou a bílou zase mávne rukou a řekne: Vždyť svět je tak krásně přirozeně barevný, proč mu stavět černobílé mantinely? Někdo se v černobílém podání našel natolik, že jiné fotky prakticky nedělá, a možná si dokonce pořídí speciální drahý foťák, který ani barevnou fotku vyfotit neumí. Jiného naproti tomu barvy přitahují natolik, že neodolá příležitosti si v počítačové postprodukci trochu barev přidat, navzdory tomu, že zádumčivá podvečerní krajina se v jeho podání doslova převtělí v exotického papouška.

Když už jsem si pro dnešek vybral tohle téma, nezbývá mi nic jiného, než se taky zamyslet, jak to vlastně mám s barvami a šedým spektrem na svých fotkách. Asi vás nepřekvapí, že se nechci cíleně zbavit ani barev ani klasického převodu do stupňů šedé. Fotím obojí a opravdu často výsledek zkouším zpracovat v obou podobách a teprve pak se rozhoduji, které variantě dám přednost. Myslím si totiž, že každému obrázku to nejlépe sluší jinak. Samozřejmě, pokud mě nějaká scéna naláká svou barevností, abych stiskl spoušť, nejspíš černobílá v tomto případě nebude mít moc šancí (i když, popravdě, taky se mi už párkrát stalo, že nakonec nečekaně vyhrála; i napohled jasné barevné případy není špatné vyzkoušet, jestli v nich nedříme správný černobílý duch :-)). Naopak, jsou někdy úplně jasné situace, že jsem si finálním černobílým podáním už při zaostřování úplně jistý a ani nemá cenu se obtěžovat zkoumáním barevnosti.

Nedělní miniglosy č.791

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který už opět - po minulém vykolejení z tradičního řádu - píšu doma v Dobřichovicích. A dnes odpoledne nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. budu už opět "úřadovat", tzn. i dopisovat hlavní miniglosový text, jako obvykle v kavárně naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

V pondělí jsem oficiálně předal ve správném počtu všechna zvířata, která jsem měl v předchozím týdnu na starosti, zpět jejich rodině, která se navrátila z dovolené v Řecku, takže tento týden už byl pro mě zase o něco "normálnější" než ten předchozí. No a je-li týden "normální", končívá standardně Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat už u 791. vydání. 

Po návratu do normálního rytmu se mi v týdnu podařilo zde na blogu publikovat opět dva nové články: Nejprve jsem v článku Zapomeňte na uřknutí představil malý dárek, který mi známí přivezli z ostrova Thassos. Ve druhém článku jsem pak ukázal pracovní verzi letáčku/pozvánky k příležitosti  své nové malé fotografické výstavy v Divadle KÁMEN na pražské Invalidovně. Z minulého období mohu ještě jednou připomenout Úmrtí Zdeny Salivarové - Škvorecké, neobyčejné ženy, která se zasloužila o vydání více než dvou stovek knih, jež měly původně být kvůli svým autorům nebo zpracovávaným tématům odsouzeny k zapomenutí, dále snad ne úplně tradiční předvolební textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? a svůj nový překlad básničky Christiana Morgensterna Dva oslové. 

Moje nová výstava na pražském sídlišti Invalidovna

Už jsem to tu jednou ohlásil minulý týden v jen naoko politicky zaměřeném článku Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? Kdo si článek přečetl, dozvěděl se v textu, že šlo vlastně o způsob, jak ne úplně tradičně ohlásit mou novou, už dvanáctou výstavu fotografií, kterou se vracím na místo, kde už jsem jednou (před pěti lety) vystavoval, totiž do prostoru kavárny Divadla KÁMEN na pražském sídlišti Invalidovna, jen kousek od stejnojmenné rozsáhlé barokní památky.

Potěšilo mě, že lidé z divadla mě sami oslovili, jestli se nechci ucházet o podzimní termín. Ono slovo "ucházet se" v tomto případě znamenalo připravit návrh konceptu výstavy, který pak posuzuje místní kurátorka, Lucie Váchová. A protože mě znáte, že jsem ve věcech fotografických pro každou špatnost, opravdu jsem koncept vytvořil, přihlásil jsem se s ním a klaplo to. No a ještě větší radost mi udělalo, že jsem vlastně vůbec prvním vystavujícím, který v tomto prostoru bude mít výstavu podruhé. Ta první výstava byla v lecčem specifická a pro mě jako vystavujícího mimořádně zajímavá (spíš společensky než umělecky) protože "slízla" druhou, pokročilou fázi covidu, takže to celé mělo některé obtížně zapomenutelné undergroundové prvky, které jsem si v demokratické společnosti vůbec neuměl představit a domníval jsem se, že už jsme jim listopadem 89 dali definitivní vale. Teď bude, věřím, situace normálnější; však výstava taky nepotrvá mimořádných 11 měsíců jako před pěti lety, ale v daném místě standardní čtvrtrok. 

Zapomeňte na uřknutí!

Jak už jsem se zmiňoval v úvodníku k minulým Nedělním miniglosám, uplynulý týden jsem měl trochu rozježděný, protože jsem pendloval mezi Bulovkou, kde pracuji, Dobřichovicemi, kde bydlím, a Jílovým u Prahy, kde jsem pečoval dovolenkujícímu se kamarádovi a jeho rodině o trochu té domácí zvěře. Hezky jsem si to plánoval, že ve vlaku a pak po večerech v cizím domě stihnu spoustu věcí, ale nic nevycházelo ani zdaleka podle plánu, naopak, všechno rozdělané jsem odložil ještě na později a nové aktivity jsem většinou odpískal ještě před startem, takže množství restů mi spíš narostlo, než aby se vlídně umenšilo. Menší komplikací pro mě tentokrát byly Dobřichovické vinařské slavnosti, na které jsem měl pozvané své milé přátele - fotografy, se kterými budeme mít na dobřichovickém zámku v příštím létě společnou výstavu, a ještě pár dalších známých, stejně tak situaci mírně zauzlila i výluka vlaků mezi pražským Hlavním nádražím a Smíchovem, takže když jsem chtěl přejet hromadnou dopravou z Jílového do celkem nedalekých (ovšem, pohříchu, jen vzdušnou čarou) Dobřichovic, zabralo mi to tři a půl hodiny, za které bych byl Concordem skoro v New Yorku.

Ale všechno dobře dopadlo, rodina se v pondělí - odpočinuta a nadšena z krásného moře - vrátila z Řecka, já předal všechny svěřené tvory živé a v rámci možností v dobré náladě, dům nikdo nevykradl ani do něj při pátečních bouřích neudeřil blesk a nenatekla voda, ani na opečovávanou zahradu neudeřily kobylky, takže jsem se na tento týden mohl vrátit domů celkem spokojen. Pravda, s břemenem mnoha nedodělků a zpoždění, což mi zvlášť v časově napnutém zářijovém čase, kdy mám kompletně připravit svou - byť jen malou, ale i s tou jsou starosti - podzimní fotografickou výstavu (pevné termíny a místa instalace a vernisáže už jsem oznámil v jen naoko politicky zaměřeném článku Půjdete volit v pátek nebo v sobotu?), ještě nejspíš přidělá pár vrásek, ale však ty se ještě na mou tvář jistě vejdou.