Jak jsem soutěžil na "svém" zámku

Jak už jsem se tady na blogu několikrát zmiňoval, v tom nejhorším a nejdepresivnějším covidovém období, kdy se nic nesmělo a nikam se nemohlo, zdejší Kulturní centrum Dobřichovice vyhlásilo fotografickou soutěž Dobřichovice vaším objektivem. Sběr soutěžních fotek mohl běžet na dálku, elektronicky, stejně tak mohla fungovat porota, a protože se po určitém váhání nakonec našlo i dost fotografů, kteří soutěž svými fotkami obeslali, bylo to nakonec asi optimální využití toho prapodivného epidemického "bezčasí". Soutěže se mohl zúčastnit kdokoli, kdo už měl anebo se teprve chystal vytvořit nějaké fotky přímo odtud z Dobřichovic. Nějakou dobu jsem váhal, jestli se mi chce se takové soutěže zúčastnit, ale pak jsem si řekl, že nebudu "dělat zagorku" a přihlásím se - hned, jakmile budu mít v ruce nějaké fotky, které jsou viditelně z Dobřichovic a nebudu se za ně stydět. Což, jak nejspíš tuší většina z těch, co si sem občas chodí číst, není úplně jednoduché naplnit :-).

Nakonec jsem se přece jen k účasti dokopal (napadlo mě, že je to vlastně první česká oficiální soutěž, do které jsem se přihlásil, i když jsem se zúčastnil už několika soutěží a přehlídek v různých zajímavých koutech světa), dal jsem dohromady "reprezentační tým" tří fotek (tři kousky byly maximum, co bylo možné do soutěže poslat), z nichž na jedné jsem chtěl mít něco "ikonického", co Dobřichovice jednoznačně ilustruje, na druhé jsem chtěl mít něco světlem i kompozicí zajímavého, co by mělo nějaký zřetelný dobřichovický atribut, a na třetí fotce jsem chtěl zachytit nějaký ne zcela tradičně podaný místní detail, kolem kterého vlastně všichni chodí, ale málokdo si ho všimne. Poslední fotku jsem pořídil na prvního máje, takže jsem s přehledem stihl květnovou uzávěrku, a pak - jak už jsem tady psal ve speciálním článku Dobřichovická fotosoutěž - jsem s úžasem zjistil, že se jedna z mých fotek objevila na plakátu k výstavě soutěžních fotek. Velmi rád jsem pak minulý pátek večer dorazil na dobřichovický zámek na slavnostní vernisáž spojenou s vyhlášením výsledků. Mimochodem, kvůli epidemickým opatřením jde skoro po půl roce o první výstavu na zámku od té doby, co jsem v lednu sbalil a odnesl domů přibližně padesátku fotek z mé výstavy Jedním obrazem, jednou větou.

Jak tedy vypadali moji reprezentanti a jak na soutěži dopadli?

Snímek č.1: Silvestrovské slunce

Jediná z fotek, kterou jsem měl hotovou už před soutěží. Zatím jsem ji na žádné výstavě nepoužil a splňovala skoro všechno, co jsem od soutěžní dobřichovické fotky chtěl, tak jsem ji vyslal do soutěžního klání po dlouhém flákání v archivu. Pro mě trochu překvapivě (musíte být asi trošku fotofajnšmekr, když vás upoutá, není to rozhodně nic okázalého) dopadla v soutěži nejlépe a v mé "dospělé" kategorii obsadila 7. místo z 86 zúčastněných fotek. Stručné resumé: Fotka dopadla o dost líp, než jsem čekal.

 

Snímek č.2: Plynutí mrazivého dne

 

Tohle už je fotka, kterou jsem dělal se zřejmým úmyslem uplatnit ji v soutěži. Je to asi ten nejčastěji focený dobřichovický motiv, něco jako v Praze otřepané Hradčany z Karlova mostu nebo z Novotného lávky, tak jsem aspoň fotku udělal po svém, tedy na extrémně dlouhou expozici, která zviditelní pohyb oblačnosti. Výsledkem je 11. místo v soutěži, což přibližně odpovídá mému očekávání: Kompozice nic moc, černobílé podání taky není nic moc pro běžné oko, ale má to celkem šmrnc a dynamiku. Na plakátu k výstavě se fotka vyjímá hezky a musím upřímně dodat, že kdybych nebyl jejím autorem ale osobou odpovědnou za propagaci výstavy, asi bych si ji na plakát vybral taky. 

 

 

 

Snímek č.3: V soutěži pod původním názvem Úsměv

 

Kvůli téhle fotce jsem za dobřichovickou soutěž rád, protože bez ní by tenhle obrázek nevznikl a myslím, že by to byla škoda, protože jsem přesvědčený, že ho nikdo jiný nemá :-). Fotografii jsem na blogu představil ve speciálním článku Úsměv, prosím.  Na fotce jsem si dal opravdu záležet, aby kompozice byla možná ne přesně taková, jakou vyžadují učebnice, ale právě taková, jaká se líbí mně, a se všemi liniemi, plochami, úhly a stíny jsem si umanutě hrál tak dlouho, až to bylo "ono"přesně pro moje oko (mezivariant bylo opravdu mnoho). Výsledné až 71. místo v soutěži z celkových 86 fotek vypadá skoro jako propadák, ale na druhou stranu mě to ani v nejmenším nezviklalo v názoru, že je to fotka povedená a že mám dost důvodů na ni být hrdý. Snad to nebude znít namyšleně, když řeknu, že v tomhle ve mně nepříliš dobrý soutěžní výsledek nezasel ani maličké semínko pochybností. Vždycky jsem byl přesvědčený, že negativní zpětná vazba slouží hlavně k tomu, aby si člověk důrazně položil otázku, jestli by i při vědomí takového přijetí udělal svou fotku stejně, což v tomto případě platí stoprocentně.

 

 

 

Ještě jedna věc, přiznávám, potěšila mé fotografické oko. Pozorně jsem si prohlédl všechny zúčastněné fotky a vybral jsem si poměrně jasného vítěze, který je podle mého názoru kvalitativně o třídu výš než ostatní přihlášené fotky, což nakonec potvrdila i odborná porota, protože tahle fotka celou soutěž vyhrála. Jedná se o fotografii s názvem Zrcadlení od pana Pavla Tichého (mimochodem, jde o velmi sympatického správce místního zámku, se kterým jsem díky své loňské zámecké výstavě docela intenzivně spolupracoval, a vím, že velmi rád a dobře fotí). Jen musím upozornit na jednu věc: Jsem přesvědčený, že fotka na webu v menším formátu funguje o dost líp než její zvětšený tisk ve výstavním sále. Protože vím, jak rozdílné umějí být světelné podmínky v zámeckém sále, zkoušel jsem se na fotku, kterou mám moc rád, přijít podívat v různou denní dobu, ale ani za těch nejlepších podmínek ta fotka nefunguje tak jako malý obrázek na webu, což je mi docela líto. Důvodů může být celá řada, většinu z nich jsem si vyzkoušel na svou vlastní kůži, ale to by bylo na speciální článek a zvláštní "laboratorní fotocvičení". Tak třeba jednou... :-)

Jak už jsem zveřejnil hned po vernisáži na facebooku, dost jsem se těšil, až návštěvníci vernisáže uvidí naživo mou "fotku z plakátu" a zjistí, že je to fotka právě ode mne. Takovou namyšlenost pochopitelně museli škodolibí organizační šotci náležitě ztrestat, takže mou fotku "zámku za mrazivého únorového odpoledne" sice mohli v zámeckém sále všichni návštěvníci obdivovat naživo, bohužel ale s chybnou popiskou, podle které jde o úplně jinou fotku  úplně jiného autora. Velmi dobře jsem se tak dokázal vžít do pocitů inspektora Trachty, jehož mistrovsky vyřešený případ byl sice v novinách popsán naprosto přesně, jen s tím drobným rozdílem oproti realitě, že ho vyřešil někdo jiný :-). 

Požádal jsem tedy o nápravu, dostal jsem příslib urychlené opravy, a když jsem se dnes odpoledne šel podívat, jestli slovo "urychleně" znamená to, co bych si představoval v ideálním světě, narazil jsem na zamčené zámecké dveře, na nichž se skvěl plakát s mou fotkou a velkým nápisem, že výstava je otevřena denně od 9:00 do 21:00 hodin. Ehmmmm... Věřím, že tohle všechno jsou jen úvodní porodní bolesti, které se nakonec přerodí - jak to tak u porodních bolestí bývá - ve velkou radost. Velká společná dobřichovická výstava, která bude těšit návštěvníky zámku celé prázdniny, obsahuje úplně všechny soutěžní fotky a musím říct, že podívat se na tu různorodost je moc poučné a inspirující. Jen se zatím trochu zdráhám začít vás lákat, abyste se - až budete mít náhodou cestu přes Dobřichovice - určitě zastavili na zámku a prohlédli si, co jsme tady se sousedy všechno vyblejskli. Ale až počáteční organizační zmatky ustanou, rád dám vědět.

Ještě jednou díky organizátorům za nápad a vytrvalost; moc pěkné bylo sledovat při vernisáži třeba místní nadšenou fotodrobotinu, která měla své speciální věkové kategorie a jedné z oceněných fotografek byly např. pěkné čtyři roky! :-) Jsem přesvědčený, že když se to vezme za správný konec, může se z téhle soutěže stát tradice, kterou budou místní lidé považovat za "svou", a jednou, možná, po půl století někdo k 50. výročí už dávno etablované tradiční fotosoutěže vytáhne naše staré pobledlé fotky z roku 2021 a všichni budou moudře pokyvovat hlavami, jací to kdysi v Dobřichovicích blahé paměti tvořili machři :-).

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.