Moji Tokijčané mi rozumějí

Ještě loni touhle dobou jsem plánoval svou třetí a závěrečnou cestu do Japonska. Přál bych vám vidět ten itinerář: Plán byl na měsíc a půl a cesta (by) to byla jako obyčejně zcela neobyčejná, tentokrát už ne znovu na vrcholek magické Fudžisan, toho už jsem si užil při svých dvou předchozích návštěvách dostatečně, ale v podrobně připraveném itineráři byl nějaký čas i na ostrov Šikoku, se kterým jsme se zatím (i když párkrát jen o kousek) navzájem míjeli, druhá zajížďka na ostrov Jakušima, který mě při první a pohříchu velmi krátké návštěvě doslova uhranul a já si slíbil, že se tam musím ještě vrátit, byla tam mimo mnohé jiné oblast Nagana i Nagasaki, několik sopek, fascinující údolí Kiso a znovu i překrásné Kjóto, které je možné vidět nesčíslněkrát a ještě to nebude dost. A Tokio jako hlavní město dostalo dokonce celý vlastní týden, který byl v mých záměrech protkán hvězdicovými výjezdy do okolí do všech světových stran. 

 

Nakonec se život těchhle mých plánů ukázal jako téměř jepičí a všechno nabralo velmi rychlý spád: Cestovat se najednou kvůli pandemii prakticky nesmělo, našetřené peníze jsem utratil za zbytek svých neuvěřitelných více než dvouletých "prázdnin" a jako završení toho všeho cestovatelského zmaru skončila svou činnost v Čechách i specializovaná japonská cestovka, se kterou jsme společně uskutečnili mé předchozí cesty a předběžně (byť zatím nepříliš úspěšně) jsme vyjednávali i o cestě třetí. Připravený detailní itinerář jsem odložil ad acta a jednou po létech, až ho omylem najdu v odlehlém a jen zřídka navštěvovaném koutě šuplíku, se nad ním budu nostalgicky rozněžňovat, kde všude jsem málem byl :-).

 

Ale není nic zbytečnějšího, než hořekovat nad rozlitým mlékem, jak asi mohlo chutnat a jak by jistě bylo výživné: Když nemůžu cestovat sám, aspoň jsem se rozhodl poslat do Japonska na výzvědy tři své loňské fotografie. Nepotřebovaly letenky, roušku ani negativní výsledek PCR testu, na místo určení se dostaly jakoby zázrakem během mrknutí oka a celé mě to stálo jen nijak enormní účastnický poplatek. V Tokiu se totiž každoročně koná velká fotografická soutěž TIFA (což je zkratka názvu Tokyo International Foto Awards), kterou obesílají davy profesionálních i amatérských fotografů z celého světa. Termín soutěže na přelomu starého a nového roku totiž vysloveně vybízí poslat to nejlepší, co se člověku povedlo za celý uplynulý rok nafotit, a je třeba i říct, že zatímco některé jiné soutěže jsou na ocenění skoupé (někdy je to dokonce spartánský model: vítěz, dvě čestná uznání a dost), Tokyo je v tomto směru přívětivější a různých typů cen uděluje desítky až stovky, takže je větší šance, že se početná mezinárodní porota vlídně usměje i na vás.

 

Minulý týden jsem ve spamu svého e-mailu mezi početnými nabídkami k sňatku s krásnými bohatými africkými princeznami, reklamami na prostředky podporující erekci, zprávami o kolosálním dědictví po neznámém pradědečkovi - zlatokopovi a mezi nejrůznějšími vyděračskými dopisy vyhrožujícími zveřejněním toho nejhoršího, co si o mně je vůbec možné představit, našel i nenápadný pozdrav z této velké tokijské soutěže, který mi oznamoval, že můj malý fotovýsadek z maloměstských Dobřichovic do asi největší světové megapole byl nadmíru úspěšný a jedna z fotek dostala v obrovské konkurenci fotografů z více než stovky zemí světa čestné uznání. To vše podepsané (jako šéfem týmu porotců) poměrně významnou osobou současného fotografického světa Hosseinem Farmanim.

 

 

Oceněná byla fotka, kterou zdejší blogoví štamgasti znají téměř důvěrně, protože před rokem, hned pár dní po jejím vzniku, byl snímek součástí malého blogového fotoworkshopu s podrobně popsaným postupem přípravy. Zdejší návštěvníci byli rovněž při tom, když tahle fotka sklidila v létě ceny na mezinárodní soutěži v San Franciscu a stala se součástí expozice v ACCI Gallery v Berkeley. No a teď shodou okolností přišla dobrá zpráva z dalekého východu, z míst, která mám spojená s osobními nezapomenutelnými cestovatelskými zážitky a navrch s jednou naprosto mimořádnou ženou, přesně v okamžiku, kdy se tahle fotka stala "epicentrem" mé nové malé výstavy Začátek velké cesty v kavárně Divadla KÁMEN na pražské Invalidovně, takže případní zájemci ji po dohodě se mnou mohou vidět naživo ve velkém formátu a ani se kvůli tomu nemusí vláčet na opačnou stranu zeměkoule.

 

Kdybych měl amadeovské móresy, řekl bych něco ve smyslu nadpisu dnešního článku: Přestože mi většina obyvatel Tokia v přímém kontaktu nerozuměla ani slovo, ať už jsem se ho právě snažil pronést v jakémkoli jazyce, musel bych konstatovat, že moji Tokijčané mi rozumějí. Takový pěkný a cenný kus popsaného papíru mi poslali, aby mi s typicky japonskou slušností splatili aspoň část chmur z toho, že se nemůžeme vidět osobně a mlčky a s úklonou se navzájem pozdravit. Jako kdyby za to mohli! 

 

Tak jen houšť, přátelé. Je vidět, že víte jak na mne. Tento typ radosti se mi jen tak neomrzí! :-)

 

 

Pozn.: Pokud se mnou chcete ještě nahlédnout do tokijských ulic, uliček i parků, stačí kliknout třeba na fotoreportáže  Mravencem v opravdickém velkoměstě nebo Park Ueno a Tokio Sky Tree.