Pražské věže

Kdo mě trochu zná, dobře ví, že udělat slušnou fotku mi nějakou dobu trvá: Některé nápady nosím dlouho v hlavě a přemýšlím o nich (nebo se aspoň tak přemýšlivě tvářím), vlastní focení taky bývá docela dlouhé, vracívám se znovu a znovu na stejná místa, abych už mnohokrát udělanou fotku vyzkoušel udělat ještě jednou, jestli v jiných podmínkách nebude lepší nebo zajímavější, zkouším různé výřezy, různé poměry stran, někdy je zapotřebí udělat dodatečné retuše a další drobné postprodukční úpravy, se kterými se taky většinou courám. Když z celodenního focení přinesu jeden snímek, se kterým jsem jakžtakž spokojený, beru to jako velmi úspěšný den. A vlastním vyfocením a výběrem celý dlouhý proces teprve začíná. Prostě jsem pomalej fotograf a myslím, že to platí v pozitivním i negativním smyslu toho sousloví. Našlo se např. jen pár odvážlivců, kteří se mnou byli ochotni vyrazit na společnou fotografickou vycházku. Většinou se mi od té doby neozvali a zatím nikdo se nedožadoval toho, abychom si ten úžasný společný tvůrčí zážitek zopakovali.

 

Takhle jsem loni v době přechodu jara v léto udělal pár fotek na pravém břehu Vltavy, kde jsem zkoušel fotit okolní staré stavby v podobě jejich odrazů na Vltavě ve stopě projíždějícího parníku. Tehdy vznikla i první verze fotky s pracovním názvem Pražské věže, kterou jsem si z té série vybral jako jedinou, kterou stojí za to dodělat. Jenže... Některé fotky vypadají dobře v maličkém formátu, který se často používá na blogu. Jakmile ale uděláte pokus je udělat větší, zjistíte, že je všechno špatně: V tomto případě hladina Vltavy ve velkoměstě ožila tisícerým drobným bincem: Pěnové flíčky, plující zátky, kdesi daleko proti proudu utržené nebo popadané větvičky, rozřezávající hladinu jako velké nesymetrické vodoměrky, nepříjemně prudké odlesky na některých vlnách... Každá ta rušivá drobnost sama o sobě je zanedbatelná a jde ji opravit několika kliknutími. Jenže když podobných pih na kráse jsou stovky a tisíce, člověk zjistí, že váhá, jestli se mu taková práce vůbec vyplatí, zvlášť když mi v té době začal velký výstavní frmol a já měl najednou úplně jiné starosti. Tak jsem se loni rozhodl být líný důsledně a fotku odložit na neurčito.

 

Ale v hlavě už fotka zahnízděná byla, čas od času jsem si ji znovu otevřel a prohlédl, znovu jsem se ubezpečil, že by mohla být slušná a znovu jsem se zhrozil, co je na ní ještě práce. Tak to šlo v několika vlnách až donedávna. Pak jsem se rozhodl obětovat fotce dva zimní večery a dodělat ji do použitelného stavu. Je možné, že byste při srovnání PŘED a PO nepostřehli žádný významnější rozdíl a ťukali byste si na čelo, z čeho ten bláznivý Čerf zase tak vyšiluje. Ale fotka, která se nedá "beztrestně" zvětšit, mě většinou zajímá maximálně jako dokument, no a uznejte - dokumentovat, jak ošklivě vypadá hladina naší "národní řeky" v našem hlavním městě, je práce spíš pro Černé ovce než pro mě. Já chci mít slušnou a výtvarně zajímavou fotku, pod kterou se můžu s čistým svědomím podepsat a ne obrazový podklad pro žalobu na odpovědné vodohospodáře.

A tak po více než půl roce má fotka Pražské věže obnovenou premiéru - pokud tedy vezmu celý online prostor; na blogu, myslím, se doposud neobjevila anebo už jsem na její zveřejnění ve víru letního stěhování blogu zapomněl. A protože i ona vznikla v souvislosti s dlouhodobým projektem Pražské domy, dovolil jsem si ji hned po pihňavé rekonstrukci využít a zařadil jsem ji do rozšířené online části své aktuální výstavy Začátek velké cesty v pražském Divadle Kámen.

Kdo si o zmíněné výstavě chce přečíst něco víc, může se podívat na článek S Pražskými domy za zády, kde píšu o tom, jak tato výstava vznikla.

Shodou okolností, dnes jsem taky fotil u řeky. Ne u Vltavy ale u Berounky, nebyl krásný teplý den, ale mrzlo až praštělo, podupával jsem tam skoro dvě hodiny a ještě si nejsem jistý, jestli jsem vůbec něco použitelného přinesl, protože jsem tentokrát po delší době zase zkusil infračervené fotky s velmi dlouhou expozicí, takže v té červenočerné změti se až do "vyvolání" fotky v počítači nedozvím, jestli se některý ze záběrů aspoň trochu vydařil. 

 

Jak se znám, tak zimní infrafotku dobřichovického zámku zveřejním někdy v parném období žní, aby nás pohled na ni náležitě osvěžil. Bude-li tedy fotka aspoň trochu koukatelná a bude-li vůbec co žnout. Ještěže se mnou, pomalým fotografem, máte trpělivost :-).

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.