Jubilejní malostranská předvánoční procházka

Sesypala se teď na mne skoro najednou spousta významných dnů. Už před týdnem jsem - kdybych byl zvyklý slavit - mohl oslavit své jubilejní 20. tisícideniny :-). Předevčírem to byl Štědrý den, který jsem jako tradičně strávil v Dobřichovicích (byť tentokrát jsem se vzhledem k situaci nevydal na Boží hod na cesty za rodinou, jako to dělám obvykle) a který jsem letos zde na blogu "oslavil" opravdu netradiční generační štafetou vánočních stromečků popsanou v článku Setkání vánočních generací. Ale každý máme své vlastní hranice: Zatímco Vánoce si umím velmi dobře představit "posunuté" na jaro, bezpečně vím, že své "volitelné narozeniny" 22. prosince nechci odložit ani o jediný den a - jak jsem napsal před pár dny na facebook - 22. prosince podnikám svou tradiční malostranskou procházku, "i kdyby covid na koze jezdil", jako že se na kozím hřbetě zatím drží, až to pěkné není. Tím spíš, že letos už slavím pěkně kulaté desáté volitelné narozeniny a to už je pořádný kus života, takže už nejsem ani ve svém "druhém životě" žádné mimino a pomalu začínám v dálce s obavami vyhlížet první projevy vzdorovité puberty. 

 

Napřed jsem si říkal, že si tentokrát s sebou nevezmu stativ, abych neprovokoval naše milé policisty a strážníky dohlížející na dodržování bezpečnostních opatření, ale pak jsem se rozhodl neustupovat tlaku občas rozumných a občas zhovadilých nařízení. Pokud jsem se dobrovolně rozhodl před Štědrým dnem vyrazit na osamělou noční bloumací procházku po městě (což se podle striktního výkladu vládních nařízeních nesmělo), místo toho, abych se šel svobodně postavit do fronty na košíky v narvaných předvánočních obchodech (což se smělo bez problémů), s potenciálními výčitkami, že právě kvůli takovým, jako jsem já, jsme na tom s počtem nakažených tak špatně jako před letošními Vánocemi, se už nějak vyrovnám. Vzal jsem si tedy pár výměnných objektivů do batohu a stativ přes rameno a vyrazil na svou tradiční trasu přes Kampu, Mosteckou ulici, Malostranské náměstí, do uliček Malé Strany a pak zpět ke Karlovu mostu a k Újezdu. Za celou dobu jsem potkal jedinou policejní hlídku, která mě tentokrát nepustila k Poslanecké sněmovně (kde probíhala celkem důležitá rozprava o tom, jaké budou od Nového roku daně a jestli se opět prodlouží nouzový stav, a poslanci zřejmě nechtěli být při své bohulibé práci rušeni hlasitým mačkáním spouště na mé zrcadlovce) a především do mé oblíbené uličky U Zlaté studny ("co byste tam dělal, vždyť tam je jenom hotel a ten je teď stejně zavřenej!"). 

 

Abych někomu za jeho pohostinnost oplátkou nezanechal "coviďáka", tentokrát jsem zrušil i svou tradiční návštěvu známých z domu U obrázku Panny Marie na Kampě, kam na začátek svého předvánočního toulání Malou Stranou poslední roky chodívám na kus řeči, na ochutnání vánočního cukroví a na zapálení legendárních tří lampiček na místním balkónku. Aspoň jsem si cestou vlakem vymyslel, jak tentokrát lampičky nasnímat: Většinou jsou na fotkách z čelního pohledu a při použití hodně širokoúhlého objektivu  se dají vyfotit zespodu skrz malé dveře balkónku - ovšem s některými nepříjemnými projevy takového nepřirozeného úhlu snímání. To už jsem si vše vyzkoušel, ale tentokrát jsem si usmyslel fotit z mostu teleobjektivem, ale z boku - tak, aby byly vidět všechny tři lampičky vedle sebe (a přitom se vzájemně moc nepřekrývaly) a na obrázku byly zachycené i některé prvky z bližšího i vzdálenějšího okolí. Pak už jsem se jen zbytek cesty tetelil zvědavostí, jestli to ve skutečnosti půjde tak nafotit. No a šlo to! :-) 

 

 

 

Procházka začala celkem prudkou dešťovou přeháňkou. Takové přeháňky jsou pro noční focení ve městě skvělé, protože je pak mokrá dlažba, které hezky odráží okolní světla, a ještě se pak někdy rozestoupí mraky, které pěkně dotvářejí celkové záběry. Jinak je ovšem hustší déšť celkem nepříjemný pro fotografa i pro fototechniku; naštěstí takových intenzivních přepršek bylo tentokrát jen málo a byly prokládané delším obdobím beze srážek (poslanci vyjednávající o daních se nejspíš pochlapili :-)), kdy dokonce zpoza roztrhaných oblaklů vykukoval měsíc.

 

 

Když už jsem byl na procházce u řeky, samozřejmě jsem neodolal a vyfotil jsem si na dlouhou expozici i Karlův most. Naštvaný jsem byl ale pekelně: Staroměstká mostecká věž nejspíš dostala od posledního focení nový osvětlující reflektor, který prakticky při každém rozumném úhlu záběru vstupoval do obrazu, což je při použité dlouhé expozici pro výslednou fotku smrtící. Na následujícím obrázku jsem tento zdroj světla aspoň trochu eliminoval tím, že jsem staroměstskou mosteckou věž vyhnal až na pravý okraj snímku. Výsledkem je, že světlo do záběru stejně zprava nepříjemně zasahuje a nedá se nijak eliminovat, navíc kamenná věž natěsnaná až ke kraji fotky nepůsobí kompozičně vůbec dobře. Kdepak si asi jako amatérský fotograf, který v Praze ani nebydlí, můžu na postup šílených osvětlovačů stěžovat? Aha, na lampárně, já jsem si to myslel...  

 

 

Při takovémhle focení míst už tisícekrát zachycených mě občas chytá panika z děsivého konzervativismu, což se většinou projeví tím, že udělám natruc fotku bláznivou, která sice úplně konzervativní není, ale zase se nedá snést z jiných důvodů. Abyste si takovéhle "tvůrčí vlny" dokázali jednoduše představit, ukazuji pro ilustraci jednu fotku pořízenou od Muzea Kampa. Vykroutil jsem svůj stativ do tak děsivé vývrtky, že záběr prostě nešel nijak srovnat ani při snímání ani v postprodukci, takže vznikla "tučňákovská avantgarda" s téměř úhlopříčným horizontem :-). Přál bych vám vidět vyděšené pohledy kolemjdoucích, když viděli mou výstřední stativovou konstrukci s fotoaparátem nebezpečně vykukujícím přes pevnou cihlovou zídku nad volnou hladinu řeky.

 

 

Tuhle cestu kolem Vltavy směrem k Muzeu Kampa kolem bývalé rybí restaurace (ano, právě tam bydleli vodníci z proslulé filmové komedie Jak utopit dr. Mráčka aneb konec vodníků v Čechách) mám moc rád, především po setmění. Kolemjdoucí se tu v noci ukážou jen občas, většinou jde o někoho z místních obyvatel, který právě venčí svého pejska. Noc aspoň trochu překryje zoufalé výtvory samozvaných pouličních umělců, kteří nesnesou pomyšlení, že by některá ze zdí mohla být bez jejich klikyhákovitých "tagů" vyjadřujících teritorialitu podobně jednoduše a umělecky hodnotně jako očůrávání zdi v podání venčených psů.

 

 

Když pandemie skoro zastavila běžný život, dotklo se to nejen divadel, výstav či zoologických zahrad, ale třeba i lodí, které za normálního stavu brázdí hladinu Vltavy. Řeka zbavená těchto prvků, narušujících přirozené proudění, se při bližším pohledu a dlouhé expozici předvádí v pozoruhodné struktuře sestávající z dynamičtějších a stojatějších částí, v níž se zrcadlí okolní světla, která zatím ještě pandemie nespolkla. 

 

 

 

Napřed jsem chtěl vyfotit Národní divadlo i s jeho předpolím v podobě Střeleckého ostrova, jak září skrz v zimě průhlednou oponu vzrostlých stromů. Nejdříve jsem stromy chtěl mít jen jako zajímavou kulisu, ale ukázalo se, že mnohem zajímavější je udělat ze stromů plnohodnotného partnera zářící Zlaté kapličce. Přidal jsem tedy na expozici, aby se černé stromy vylouply z temného pozadí noční oblohy, a fotce to, myslím, přidalo na dramatičnosti, což by právě divadlu mohlo být po chuti :-). 

 

Když jsem výroční malostranskou procházku absolvoval loni, musel jsem před tisícihlavými davy turistů na Královské cestě prchat do klidných zákoutí pod Hradem. I když zejména v okolí Karlova mostu bylo letos celkem dost procházejících se Pražanů, určitě víc než při jarním prvním omezení pohybu lidí, přece jen byla Praha o moc klidnější než loni touhle dobou a dobře ilustrovala, jak se svět za jediný rok proměnil. Kdoví, jak to bude vypadat za další rok, kdy už mi touto dobou bude podle mého volitelného počítání jedenáct. Jedno vím jistě: Na Kampě a Malé Straně bude určitě pořád co fotit. A když budu mít během roku aspoň trochu kliku, nechtěl bych u toho chybět. Na co jiného už by v těchto rozkolísaných časech mělo být spolehnutí?   

Přeji všem krásné pokračování Vánoc a klidné směřování k - doufejme - lepšímu novému roku.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dalšího nabídnout? Kromě týdeníku Nedělní miniglosy, reflektujícího už víc než 11 let svérázným způsobem politické a společenské dění, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se zase brzy na shledanou.