Poslední den bláznivého roku

Popravdě, nejsem vůbec žádný silvestrovský "slavič". Silvestra většinou v posledních letech trávím sám a beru ho jako víceméně normální den, který jen má, chudák, tu smůlu, že vzbuzuje u spousty lidí touhu po zřetelném předělu mezi starou skutečností a novou nadějí. Je sice zvykem během tohoto dne halasit a veselit se, debužírovat a povznášet svou mysl látkami, které jsou takového - pohříchu většinou jen krátkodobého - povznesení schopny, ale dá se říct, že nemám žádný problém s tím podobných povyražení se vzdát.

 

Přistihuji se nejspíš v určitém stupni sucharství, když neshledávám nic až tak lákavého na tradičních formách stádní veselosti, na novoročním poopileckém bolehlavu a už vůbec ne na lomozících ohňostrůjných radovánkách. To ale neznamená, že bych si odepřel úplně všechno: Určitě nepominu půlnoční přípitek, i když se v mém případě tradičně nepotkává s mým nejdůležitějším přípitkářem ani v místě ani v čase, neodpustím si přání do nového roku, protože celkem věrně odráží to, co bych si pro své blízké, přátele a známé opravdu upřímně přál. Neodpustím si otevřenou láhev sektu, protože skutečného šampaňského by pro mne samotného byla, myslím, škoda, to si šetřím na mimořádnější příležitosti než ty, které nastávají pravidelně každý rok. A neodpustím si silvestrovské zatopení v krbu, protože v sálajícím teple chutná vychlazený sekt lépe než venku na mrazu a ke krbu se dá přistrčit křeslo s dobrou knížkou, s tužkou a prázdným papírem, nebo zcela bez propriet - jen s mou maličkostí v doprovodu novoroční optimistické obrazotvornosti. K tomu není zapotřebí ani inteligentní - natožpak pokleslá - televizní estráda, ani překotně oxidující směs v petardách či jiných produktech čínského pyrotechnického průmyslu, slynoucího pověstnou bezpečností, dokonce nejsou nezbytné ani domácí obložené chlebíčky či jednohubky.

 

Další čtyři variace

V pondělí za normálních okolností blogové články zveřejňuji jen zcela výjimečně, protože den před tím vycházejí pravidelně Nedělní miniglosy. Tentokrát ale měly Nedělní miniglosy vánoční přestávku, takže tradiční harmonogram nebylo třeba brát v potaz. Hlavní vánoční článek Setkání vánočních generací o dvou různě starých (i barevných) vánočních stromečcích jsem publikoval v úterý a večer téhož dne jsem na své obvyklé předvánoční procházce vyfotil pár nočních fotek na Malé Straně, které jsem pak zveřejnil v sobotu v článku Jubilejní malostranská předvánoční procházka. No a protože v těch článcích jste si mohli užít povídání i obrázky, řekl jsem si, že by se zase po nějaké době (poslední podobný článek vyšel v dubnu v době nejtvrdší domácí karantény) slušelo doplnit i trochu hudby. Tím spíš, že jsem období před Vánoci a pak i několikadenní vánoční zklidnění využil k domácímu nahrání dalších čtyř Bachových klavírních Golbergových variací, kterými jsem doplnil postupně narůstající neveřejnou kolekci na svém webu. 

 

Do této "vlastní neumělou rukou" nahrané kolekce tak přibyly od posledního "upgradu" následující nahrávky: 

 

Variace č.10 - Fughetta: Tohle je mimochodem první kousek, který jsem si kdysi umanul nacvičit (ovšem tehdy jsem byl přesvědčený, že bude jediný!), protože se mi zdál být zajímavý a na poslech se mi nezdál ani tak těžký (tento první dojem jsem posléze dost přehodnotil).

Jubilejní malostranská předvánoční procházka

Sesypala se teď na mne skoro najednou spousta významných dnů. Už před týdnem jsem - kdybych byl zvyklý slavit - mohl oslavit své jubilejní 20. tisícideniny :-). Předevčírem to byl Štědrý den, který jsem jako tradičně strávil v Dobřichovicích (byť tentokrát jsem se vzhledem k situaci nevydal na Boží hod na cesty za rodinou, jako to dělám obvykle) a který jsem letos zde na blogu "oslavil" opravdu netradiční generační štafetou vánočních stromečků popsanou v článku Setkání vánočních generací. Ale každý máme své vlastní hranice: Zatímco Vánoce si umím velmi dobře představit "posunuté" na jaro, bezpečně vím, že své "volitelné narozeniny" 22. prosince nechci odložit ani o jediný den a - jak jsem napsal před pár dny na facebook - 22. prosince podnikám svou tradiční malostranskou procházku, "i kdyby covid na koze jezdil", jako že se na kozím hřbetě zatím drží, až to pěkné není. Tím spíš, že letos už slavím pěkně kulaté desáté volitelné narozeniny a to už je pořádný kus života, takže už nejsem ani ve svém "druhém životě" žádné mimino a pomalu začínám v dálce s obavami vyhlížet první projevy vzdorovité puberty. 

 

Setkání vánočních generací

Nikdy jsem nechápal, jak někdo může vyhodit vánoční stromeček pár dnů po Vánocích. Taková škoda! Takový nevděk! Stromeček nám pomohl oslavit ty nejkrásnější svátky v roce, způsobil že jeho ozdoby a světélka se odrážely v našich rozzářených očích a my ho takhle vyšplouchneme, jen co dojíme vánočku? Proč takový spěch? Proč si kouzlo Vánoc nevychutnávat déle? Nejméně do Tří králů, jak nabádá tradice, raději pak do Hromnic, ale ještě lépe až do Apríla nebo dokonce do Svátku práce! Proč si nevzpomenout, jak jsme byli o Vánocích naladěni na pokojně optimistickou notu, jak jsme se usmívali na své blízké a jak jsme vůči nim byli štědří, i když jsme v průběhu normálních dnů nervní morousové, kteří by si pro euro nechali vrtat koleno a jsou skálopevně přesvědčeni, že všechno jakkoli dobře započaté stejně jednou špatně skončí. Proč si i do dalších dnů nepodržet aspoň dozvuky iluze, že jsme lepší a vlídnější, než ve skutečnosti jsme? Tím spíš, že jací jsme, záleží do značné míry právě na nás a třeba láskyplná vlídnost se dá jen málokdy koupit v obchodě nebo objednat přes e-shop, tu musíme, chceme-li ji pro sebe opravdu objevit, vykopat jako pilní archeologové v sobě, třebas každý jinak hluboko. 

 

Nedělní miniglosy č.571

I když se letos snažíme sebevíc, je zřejmé, že tyhle Vánoce budou - přiznaně nebo aspoň pod povrchem - o dost jiné než je známe z dřívějších dob. Ne vždy se budeme moct sejít s těmi, které máme rádi a na které myslíme, ne vždy je budeme moct obdarovat hmotnými dárky i pouhou fyzickou blízkostí. Ale co nám brání, abychom si udělali dobrou, vpravdě vánoční pohodu jindy, abychom jeden druhého obdarovali jaksi "mimo pořadí" a mimo vánoční marketingové akce, možná bez stromečku a kapra s bramborovým salátem a cukrovím na stole, ale o nic méně upřímně a s touhou potěšit. Když si nemůžeme udělat pořádné rodinné Vánoce o Vánocích, prostě si je uděláme jindy - na Hromnice, na svatého Herberta či přímo na apríla. Proč ne? Fantazie má tak pevná křídla, že takovou konstrukci unesou. 

 

Už 10 let slavím 22. prosince svoje "volitelné narozeniny" - ne ty, které jsem dostal do vínku bez toho, abych to mohl jakkoli ovlivnit, ale ty, pro které jsem se uvědoměle rozhodl jako pro svůj nejdůležitější den (jsem zvědav, jak se ten den budu na nočních pražských ulicích při tradiční fotoprocházce potýkat se strážci epidemického pořádku, kteří mě budou přesvědčovat, abych se z rizikové samoty nočního chodce raději uchýlil do povoleného bezpečí kolektivní imunity rozsvícených nákupních center). Co nám brání, abychom si udělali i podobně nezávislé radostné Vánoce se vším, co k tomu patří, když tradiční termín nám to v neblahém spolčení s nepřejícím virem nemíní plnohodnotně umožnit? 

 

Jak zorganizovat výstavu svých fotek: Díl 3. Kolik nás to bude stát?

Úvodní poznámka: Vzhledem k dalším změnám epidemického trendu bude po 14 dnech celkem normálního fungování (zaplaťpánbůh za ně) moje výstava Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na dobřichovickém zámku opět a tentokrát už definitivně uzavřena pro veřejnost. Do konce roku bude ještě možné si se mnou domluvit individuální prohlídku, o které by ovšem bylo lepší nemluvit nikde v hospodě, což bude snadné, protože ta bude taky zavřená. Na začátku nového roku fotky ze zámku odnesu a budou pro zájemce k vidění už jen u mě doma :-).

 

V prvních dvou dílech tohoto malého seriálu jsme si něco řekli o tom, Kde vystavovat a jestli to vůbec stojí za to a pak ještě Co je dobré mít připraveno, než někoho oslovíte. No a dnes nakousneme možná ne úplně milé, ale celkem podstatné téma, kolik nás taková legrace asi tak bude stát.

 

Asi to nebude nic objevného, když řeknu, že náklady budou přímo záviset na tom, jak moc se budete chtít s výstavou rozšoupnout. Je to něco podobného jako se svatbou: Můžete mít ten nejjednodušší obřad na místním úřadě pouze se dvěma svědky a s romantickou svatební nocí ve stanu po dědečkovi na louce u lesa, ale taky můžete mít svatbu na Karlštejně pro 300 lidí a se svatební nocí v císařském apartmá nejluxusnějšího pražského hotelu. Je logické, že náklady na takové dvě různorodé akce budou diametrálně odlišné. Přesto vždycky platí, že některé náklady můžete eliminovat úplně, jiné je možné jen do určité míry snížit, protože vždycky nějaké budou. Pojďme se tedy podívat, s jakými typy nákladů je třeba u výstavy počítat a u každé skupiny se zamyslíme, jak je možné náklady srazit a jestli je to účelné. 

 

Co nás budou stát tisky?

Zásadní a jen stěží odstranitelnou položkou jsou tisky fotek, tedy toho, co by mělo na výstavě hrát hlavní roli. Do nákladů se promítají tři základní faktory: 

 

Nedělní miniglosy č.570

I když protiepidemický systém bije na poplach, že bychom se opět měli co nejdříve stáhnout do antivirových krytů svých domácností, odpovědní činitelé se zdráhají říct natvrdo, že pro letošek ruší pro veřejnost Vánoce, aby nepřišli o hlasy svých voličů, o které už stejně přišli, jen o tom ještě nevědí. To tak bývá, že sebelépe rozmyšlený a vyvážený systém (ne tedy, že by právě ten náš takový byl) přestane být prakticky využívaný v okamžiku, kdy začne ukazovat něco jiného, než jeho objednavatelé chtěli vidět a kvůli čemu si ho pořídili. A protože lidé tuší, že uvolnění nemůže dlouho vydržet, využívají poslední jeho zbytky tak horečnatě, jak by je to nejspíš normálně ani nenapadlo, čímž vytvářejí nejlepší předpoklady, aby i ty zbytky zanikly. Trochu to připomíná klasický cestovatelský princip: Rychle se sem všichni přijeďte podívat, dokud ještě tohle místo není úplně zničené turistikou! Ale i ve vlnách rozbouřeného světa existuje pár majáků zabudovaných do pevného podloží tradice, které svítí stále stejným (snad) optimistickým světlem bez ohledu na aktuální barvu epidemického stupně. Jedním z nich jsou i Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a činí tak bez větších přestávek už víc než 11 let. Všechny čtenáře tu dnes srdečně vítám už u 570. vydání. 

 

Všechny starší zmizelé fotky se podařilo dohrát, ale...

Třetí díl seriálu o tom, jak si uspořádat vlastní výstavu fotek, jsem musel zatím bohužel odložit. Jak jsem slíbil, zaměříme se v něm tentokrát speciálně na finanční náklady (tisky, rámy, výstavní prostor, vernisáž, marketing, atd.), mám nahozenou strukturu článku, jenže dostat se k pořádnému přemýšlivému psaní je aktuálně skoro vyloučené, protože od 22.listopadu jsem prakticky všechny dlouhé večery strávil tím, že jsem ručně dohrával zmizelé fotografie, v srpnu zmigrované ze zaniklé platformy blog.cz. Po dvaceti dnech práce můžu zahlásit, že všechny původně zmizelé fotky jsem doplnil a potěšilo mě, že ani jediná z nich v mých celkem poctivých wordovských zálohách nechyběla. Sice chvíli trvalo, než jsem našel optimální postup, který nemá nepříjemné dopady do fungování blogu (opět jsem si potvrdil, že oficiální záloha Galerie.cz byla v praxi naprosto k ničemu), ale pak už se mi postupně podařilo dohrát víc než 3000 chybějících fotek, dokonce svižněji, než jsem původně očekával, a když už jsem měl všechny články v ruce, využil jsem toho k některým úpravám formátů, aby se články lépe hledaly. Jen mi pořád nebylo jasné, proč zmizely kompletně jen fotky z let 2010 až 2017, zatímco fotky z roku 2019 zůstaly všechny na svých místech a u fotek z roku 2018 to bylo na střídačku.

 

Adventní brána

Zastávám názor, že báseň sama si většinou řekne o rytmus, kterým si přeje být vyprávěna. Má-li tu možnost, nepřizpůsobuje se našim záměrům, ale narodí se a roste podle vlastních pravidel, která bychom jako "autoři" měli ctít. Dnes jsem kupříkladu chtěl napsat úplně normální adventní básničku s nějakým tím klasickým jambem či trochejem, přinejhorším pak daktylem. Jenže... Ať jsem slova rouboval jedno na druhé, jak jsem chtěl, řadila se sama automaticky do veršů po pěti a sedmi slabikách, jako je tomu u košatých forem staré japonské poezie. Dobře víte, že tady na blogu občas popustím uzdu nějakému tomu malému haiku (které využívá klasickou slabičnou formu 5-7-5) a když se chci hodně rozepsat a odvázat, vyjde mi z toho občas i tanka (s verši 5-7-5-7-7). Jenže tentokrát kromě pevného slabičného uspořádání si básnička řekla i o rýmovanou podobu, což u klasické japonské poezie s jejími pevnými obsahovými i formálními pravidly rozhodně není zvykem.

 

Převaloval jsem tedy slabiky jednu přes druhou a ať jsem je rovnal jakkoli, vždycky se zaonačily podle svého, tak, aby vytvořily cosi jako o jeden verš rozšířenou tanku, což je forma, kterou jsem zatím neměl to potěšení vyzkoušet. V případě takového rozložení veršů se básnička okamžitě zatetelila spokojeností a jen tak mimochodem mi sama nabídla i několik možností rýmu. Ponořil jsem se tedy hluboko do google světa a v zaprášených encyklopediích jsem objevil speciální básnickou formu jménem sedóka (v některých zdrojích sédóka), přesně odpovídající slabičnému rytmu 5-7-7-5-7-7, který básnička nemilosrdně prosazovala. Mimo jiné jsem se dočetl, že od 8. století se tato japonská básnická forma používá jen zcela výjimečně, což - zdá se mi - je nejvyšší čas napravit :-).

 

Nedělní miniglosy č.569

Dalo se čekat, že naši politici nedokážou nevyslyšet vox populi, že naše tradiční konzumní Vánoce si rozvracet nedáme. A tak se rozvolňuje na všech frontách při podobných statistických číslech, za kterých se v půlce října začaly v úděsu z budoucího vývoje naopak prudce utahovat šrouby. Zdá se mi, jako by dnešní digitální svět připouštěl jen dvě hodnoty: jedničku nebo nulu, černou nebo bílou, palec nahoru nebo dolů, úplnou paralýzu společnosti nebo naopak Velký mejdan. Nemůžu se zbavit dojmu, že v takovém prostředí musí být radost být virem. Ale od čeho jiného jsou čísla, když ne od toho, aby se s nimi kreativně pracovalo? Ještěže máme pár jistot, míst, kde se s čísly nečaruje, jen se k číslu minulému každý týden přidá stejná jednička, ať už se děje cokoli, jako je tomu u Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Oproti minulé neděli jsme opět o jedno číslo dál a já vás všechny srdečně vítám u dnešního 569. vydání.

 

O chrabré levé ruce a klepání na dveře

Vlastně si už vůbec nepamatuji, jak jsem to tehdy zaonačil, abych se dostal do Prahy. Jisté je, že byl pracovní den, který jsem měl trávit ve své lavici na plzeňském gymnáziu, protože mi bylo šestnáct let. Nejspíš jsem byl docela normálně za školou. Ne ale proto, abych páchal kdovíjaká alotria, ale abych v Praze zaklepal na jedny pro mě tehdy důležité dveře. Prahu jsem tou dobou vůbec neznal, byl jsem tam snad jen dvakrát se školou na výletě v nějakém muzeu; ten den jsem se poprvé do Prahy vypravil sám. Měl jsem celou skoro dvouhodinovou cestu vlakem, abych si aspoň trochu rozmyslel, co všechno chci domluvit a zařídit za těmi dveřmi. Mohlo to být slavnostní vyvrcholení mé čtyřleté práce, které jsem - jako dost netradiční puberťák - věnoval podstatnou část svého volného času. Mohl to být propadák, díky kterému se dozvím nepříjemnou ale důležitou skutečnost, že to všechno byl jen promarněný čas. Buď - anebo. Bílá nebo černá. Když je vám šestnáct, bohatou škálu odstínů mezi dvěma extrémy moc nevnímáte.

 

Vůbec ne tak špatný den

Původně jsem měl pro dnešek úplně jiné a nijak vznešené plány: Chtěl jsem napsat pokračování blogového seriálu o tom, jak si zorganizovat fotografickou výstavu (přikládám odkaz na první dva díly), chtěl jsem přidat nějakou drobnost na svůj instagram a jednomu ze svých oblíbených českých fotografů, jejichž aktivity přes instagram sleduji, upřímně napsat, že mě jedna z jeho nových fotek uhranula tolik, jako už asi 5 let nic jiného. No a pak bych se pustil do zcela nudného postupného dohrávání zmizelých blogových fotek, protože dnes jsem chtěl mít zkompletované všechny články z roku 2016. Leč člověk míní a PES mění. Ne ovšem obyčejný pes s malými písmeny, ale ten s písmeny velkými, protiepidemicky varovnými. Ten PES, který dodneška hlídal před menšími obchody, restauracemi, galeriemi a mnoha dalšími místy, aby nikoho nenapadlo protivit se vládním nouzovým koronavirovým nařízením a vstoupit.