Ten, který každého zdravil

Těžko říct, jaké jméno bych dostal od svých soukmenovců, kdybych byl indiánem. Vzhledem k mé vášni pro fotografování bych mohl být třeba Ten, který kouká cizím okem, jako zarytému neplavci by mi mohli říkat Ten, který se koupe jen tam, kde stačí, jako nekuřák bych možná proslul jako permanentní válečník Ten, který odmítá i dýmku míru, a raději ani nezkouším pomyslet na to, jakého jména by se mi dostalo za můj specifický vztah k ženám. Kdyby ale anketa na téma mého indiánského jména neprobíhala mezi vzdálenými rudochy, ale mezi mými dobřichovickými sousedy, možná by se nabízel jiný favorit.

"Není to ten blázen, kterej každýho na potkání zdraví"? pojal by podezření soused zleva, kterého jsem právě včera večer na ulici vytrhl svým hlasitým zahlaholením ze zamyšlení, až narazil hlavou do dopravní značky příhodně pojmenované "Jiné nebezpečí".

E-katalogy mých dvou letních fotovýstav

Jak místní blogoví štamgasti dobře vědí, právě probíhají dvě výstavy mých fotek. První je k vidění v Divadle Horní Počernice a jmenuje se Třicet tváří světla, druhá je pro změnu v Plzni, v ČSOB na Americké třídě, a její název je Exploze, reflexe a víry. Samozřejmě, úplně nejlepší pro návštěvníky (a největší potěšení pro mě jako autora :-)) je prohlédnout si obrazy přímo na výstavě, protože mají výrazně větší formát, než může ukázat standardní počítačový monitor (většinou 70 x 50 cm, ale několik vystavených kousků je i větších). Pro spoustu lidí, kteří by si třeba expozice rádi prohlédli, jsou ale výstavy příliš "z ruky", a proto jsem se rozhodl - jako už v případě několika předchozích výstav - zveřejnit k oběma výstavám tzv. "e-katalogy". V nich najdete všechny vystavené fotografie se stejnými popiskami, jaké mají na výstavě, i s uvedením výstavního formátu. Prohlídka e-katalogu tedy sice nemůže nahradit osobní návštěvu, ale může dát každému aspoň základní představu, jak výstava vypadá. Zvu vás tedy dnes rovnou na dvě pohlídky a - řekněme si to upřímně - kdy se vám poštěstí vidět během chvilky hned dvě fotovýstavy, které jsou od sebe fyzicky vzdálené víc než 100 km? :-)

Nedělní miniglosy č.551

Stačilo pár dní a v čase od minulého "normálního čísla" Nedělních miniglos došlo na blogu doslova k zemětřesení: Platforma blog.cz totiž oznámila ukončení činnosti k 16. srpnu, takže co má ruce a nohy, prchá teď se svými blogy co nejdál od epicentra všemi směry. Jak už abonenti Nedělních miniglos vědí, zakotvil jsem nakonec na adrese www.petrvapenik.blogspot.com, ale do ukončení provozu budou kopie článků vycházet i na starém blogu. A samozřejmě nenechám si ujít vydání závěrečného článku těsně před definitivní likvidací blogu, i když to podle aktuálního vývoje vypadá, že už si ho ani nikdo nepřečte, protože kdysi hrdý, úspěšný a oblíbený blog je dopuštěním neumětelů, kteří ho obchodně řídili asi tak dobře, jako já bych bez zaškolení řídil raketoplán, už dnes prakticky v troskách. Tou pozitivní zprávou ovšem je, že Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", svůj rodný blog přežijí, což už jsem naznačil minulým jubilejním 550. číslem, které obsahuje výběr 40 nejlepších miniglos z posledního roku, a potvrzuji to i dnešním vydáním s číslem 551. Uvidíme, o kolik se nám podaří zatím 11 a půl roku dlouhou historii značky NMg na novém blogu prodloužit.

Dvě bonusové tváře světla

Jak většina z vás z mých předcházejících článků či z příspěvků na sociálních sítích dobře ví, v Divadle Horní Počernice je až do pátku 7. srpna k vidění moje výstava fotografií s názvem Třicet tváří světla. Když to na mě nikomu neřeknete, přiznám se, že ve foyeru divadla nakonec nevisí jen avizovaných 30 fotek, ale dokonce o dvě víc, protože se prostě do tohoto zajímavého a různorodého prostoru taky vešly a mně bylo líto nechat příležitost nevyužitou a místo na zdi prázdné jen kvůli tomu, abych přesně dostál titulu výstavy, který jsem si ausgerechnet sám vymyslel. Pokud by se někdo ze zdejších milých čtenářů chtěl na celou expozici podívat v mém doprovodu, poslední příležitost bude mít ve středu 5. srpna, kdy bych měl být odpoledne i večer přítomný na místě a rád bych udělal dvě komentované prohlídky - od 16:00 a od 18:00 hodin. Jste samozřejmě srdečně zváni, některé dodatečné informace najdete na speciální informační stránce mého fotowebu.

Jak jsem zapomněl na svou Sklerózu

Stěhování na nový blog je v mém případě zároveň i celkem rozsáhlou inventurou. Ne, neodstraňuji při ní mizerné články s prošlou dobou minimální trvanlivosti, tolik času, abych si po sobě všech těch více než 1900 kousků přečetl a odpovědně zhodnotil, zase nemám; přece jen - dvě fotografické výstavy mi stále ještě běží (POZOR, už jen do 7. srpna!!) a s přípravou třetí, nejrozsáhlejší, právě finišuji (podrobnosti najdete na mé speciální informační webové stránce). Ale chci aspoň omezit počet odkazů, které po smazání starého blogu přestanou fungovat, protože budou směřovat do prázdna, do náhle vzniklého blogového vakua. Během červencových večerů tedy procházím postupně po jednotlivých rubrikách svoje články a vyměňuji staré prokliky za nové, ano, dokonce i u tak starých článků, že je pravděpodobně v jejich novém domově nikdo z návštěvníků nikdy nenavštíví. Ano, souhlasím, je to prakticky bez efektu, ale zase na druhou stranu kdybychom dělali ve svém životě jen to, co má smysl, nebyla by to, myslím, zdaleka taková zábava, a stačilo by nám na něj tedy i výrazně méně času, takže kdoví, jak by se s tím evoluce vyrovnala.

Nedělní miniglosy č.550 - výběrové číslo

Ani taková informační pecka, jakou je chystaná likvidace platformy blog.cz, by, myslím, neměla způsobit vykolejení dobrých tradic. Proto dnes jako tradičně každé padesáté číslo Nedělních miniglos, blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je i č.550 číslem výběrovým. Z čísel 501 až 549 (tedy asi z jednoho celého roku vydávání NMg) jsem pro vás totiž vybral 40 miniglos, v nichž se více či méně odráží často velmi neobyčejné dění uplynulých 12 měsíců. Věřím, že jsem vybral glosy, které jsou i s odstupem času pochopitelné, a fyzikálně-chemická analýza, provedená špičkovým pracovištěm Kriminalistického ústavu, by v nich i s časovým odstupem potvrdila zřetelné stopy humoru.

Přeji tedy všem milým čtenářům, ať už se přišli podívat na původní blog nebo už si otevřeli nový blog petrvapenik.blogspot.com, příjemnou zábavu, krásné letní dny, pokud možno žádné střety s nebezpečnými mikroorganismy, a těším se na shledanou u příštího, již opět zcela standardního vydání č.551.

Ani blog netrvá věčně

Zrovna jsem přemýšlel, co za článek tento týden napsat, když tu přišlo cosi jako osvícení: Zpráva, že blog.cz za měsíc definitivně končí svůj provoz. On tedy mezi námi - aspoň podle toho, jak se klopotně vyvíjel - končí už několik let, jen dlouho nikdo neměl tu odvahu prásknout pěstí do stolu a říct to na rovinu. Tak teď konečně dlouho očekávaná pěst furiantsky udeřila o desku a dala zřetelně všem na srozuměnou, že do potopení našeho blogového Titanicu zbývá přesně jeden měsíc. Sice jsem si u tak velkého projektu myslel na poněkud delší přechodnou dobu, ale i ten jeden měsíc si umím velmi dobře představit - právě proto, že nikdo nemůže říct, že by tato zpráva byla bleskem z čistého nebe. Nebe nad touto platformou bylo dávno zatažené černými mraky a blesk této brizance se dal už dlouho čekat.

Nedělní miniglosy č.549

Protože blog.cz už opět prakticky nekomunikuje a servery si dělají dál, co chtějí ony samy, a rozhodně ne to, co chceme my blogeři, rozhodl jsem se publikovat Nedělní miniglosy v kompletní podobě, tedy i s odkazy. Co se stane, netuším, ale začíná mi to být jako zasloužilému členovi DSBM, tedy Dobrovolného sdružení blogových masochistů, skoro jedno. Přinejhorším se dnes na hlavním blogu Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", čtenáři nedočkají, a Nedělní miniglosy zde na blogspotu budou mít zasloužené sólo. Ale svět je plný rizika a nebezpečí, a zdaleka ne vždy všechny jeho komponenty fungují správně, tak proč by tomu právě na blogu mělo být jinak. Pokud se publikace podaří, 549. číslo našeho již déle než 11 let vycházejícího nedělníku se značkou NMg se i na tradičním místě opět pokusí potěšit a snad občas i rozesmát tamější pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky.

O padesáti výstavních větách

Byl to před dvěma lety, když jsem připravoval druhou dobřichovickou výstavu svých fotek, tuším, právě nápad někoho z komentátorů na tomto blogu: Mohl bys přece ke každé vystavené fotce napsat haiku! Lidi by si prohlédli obrazy, každý z nich by zakousli malým básnickým soustem a z výstavy by odcházeli dvojnásob obohaceni. Nad tím nápadem, přiznávám dnes s odstupem, jsem přemýšlel. Slova přece dokážou mít obrovskou sílu; slovy je možné vyznat lásku i vyhlásit válku, rozčílit do běla i dojmout k slzám. A v naší kultuře jsou slova značně oblíbená, určitě o dost oblíbenější než činy. Jen si vezměte, jak se slova a věty nesmazatelně zapsaly do naší historie: Třeba manifest Dva tisíce slov nadělal na konci šedesátých let pěknou paseku nejen mezi tehdejšími komunisty a o dvě dekády později jiný dokument Několik vět dal jednu z posledních ran skomírajícímu státu, kde - rovněž ovšem především podle prázdných slov - "veškerá moc patřila pracujícímu lidu". Jak bych se svými slovy otesanými do formy padesáti haiku k padesáti fotografiím v takovém unfair srovnání obstál? Jak by si vedle Vaculíkových 2000 slov a Havlových a Křižanových Několika vět stálo Vápeníkových 850 slabik? Asi nijak zvlášť, protože zatímco přirozeností manifestů je burcovat, přirozeností japonské poezie je opěvovat neobyčejnost obyčejné krásy, což žádné velké emocionální vzedmutí mezi návštěvníky neslibuje. Maximálně pokrčení ramen, což asi není výslovný cíl žádného autora, maximálně - je-li cvik dělán poctivě - pokud se autor ve skutečnosti živí jako fyzioterapeut.

Tři žánrové fotoextrémy z Prahy

Děje se mi docela často, že se vypravím do Prahy na výlet se spoustou fotografických propriet, které jsou mi pak na cestě jen přítěží, protože buď nefotím vůbec nebo si jen lehce "skicuji" místa, která se mi zdají být něčím zajímavá, abych se k nim pak vydal někdy na speciální výpravu, za dobrých světelných podmínek. Během uplynulého cyrilometodějsky-husitského prodlouženého víkendu jsem takto Prahu navštívil hned dvakrát: V sobotu jsem vyrazil na toulky rovnou i se stativem v domnění, že bych mohl něco zajímavého vyfotit na dlouhou expozici u Vltavy, protože bylo docela pěkně beránkovité nebe, vpodvečer se ale skoro vyjasnilo, takže se rozplynuly i mé fantazie o podobě výrazného nebe nad Prahou. Na pondělí mě pro změnu na delší fotografickou procházku po Praze vytáhla blogerka Vendy W. Měl jsem tedy na focení svého oblíbeného města dohromady spoustu času, ale netěšte se, že vás tu teď zahltím spoustou zajímavých pražských zákoutí; po tradiční přísné eliminaci obrázků, které nestojí za pozornost, natož za zveřejnění, mi zbyly z obou výletů dohromady pouhé tři fotky. Fotky, které žánrově asi už nemůžou být dál od sebe, protože každá je uplácaná z úplně jiného fotografického těsta jak obsahem tak i formou zpracování.

Nedělní miniglosy č.548

Zatím se stále - bohužel jako obyčejně - na blog.cz nikdo nenamáhal minulý týden vyhlášený zákaz vkládání odkazů odvolat ani naznačit, jestli byl vůbec k něčemu dobrý. Neptej se autore, pěkně drž hubu a krok, a když budeš hodnej, třeba ti tvůj blog za odměnu nesmažeme. Zdá se vám to ve 21. století jako divný a ošklivě neklientský postup? Bohužel, na platformě blog.cz se to zjevně bere jako etalon optimální komunikace. Když to takhle půjde dál, brzy se přejmenujeme na DSBM - Dobrovolné sdružení blogových masochistů. Proto se dnes sice vrátím ke standardní formě úvodníku, jen ho v originální verzi uvedu bez odkazů. Na tomto blogspotovém blogu samozřejmě uvádím text i s odkazy. Je sice neefektivní psát dvě verze textů, ale to mám za to, že chci i v těžkých dobách udržet tradiční týdenní rytmus Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Nedělník ze značkou NMg vychází už déle než 11 let a i dnešní 548. číslo se pokusí potěšit a snad občas i rozesmát pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky mého blogu, amatérismu a přezíravosti správců platformy blog.cz navzdory.

O zbytečném zábradlí

Jedna tramvaj číslo 2 ujela a druhá pojede až za osm minut, takže kromě zkontrolování nových esemesek je chvilka i na rozhlédnutí kolem sebe.

"Nevíš, proč to tu je?" zeptal se první klučina.

"Netušim, tenhle nesmysl je tu, co pamatuju," odvětil druhý, taky asi desetiletý pamětník.

Tři kousky oprýskaného kovového zábradlí, ne úplně pevného v kramflecích, zdánlivě nelogicky oddělují asfaltový chodníček pro chodce i cyklisty od travnatého pruhu, za kterým teprve je silnice a tramvajové koleje. Kdyby je aspoň oddělovaly pořádně po celé délce, možná by to dávalo nějaký smysl jako produkt útlocitného bezpečáka, ale zábradlí je dohromady dlouhé jen nějakých pět metrů, takže lidé pospíchající na tramvaj ho jednoduše obejdou. Zábradlí, které sice nijak nechrání, ale taky ničemu nepřekáží, a proto nikomu nestojí ani za opravu ani za likvidaci.

O mé plzeňské vernisáži a kovářově fotokobyle

Když se Jan Werich poprvé po devíti letech od odchodu Jiřího Voskovce z Československa mohl s tímto svým celoživotním přítelem konečně potkat, řekl prý na svou omluvu: "Já se kapánek vopozdil!" Na devět let jsem to nedotáhl, ale sedm let zpoždění je taky dost. Sedm let mi totiž trvalo, než jsem sebral pár fotek a vyrazil je vystavit do svého dávného bydliště - do Plzně. Do té doby jsem naopak tahal Plzeňáky a příplzeňáky, aby se přijeli podívat tu do Dobřichovic, tu na pražské Staré Město, tu do Vršovic, nedávno zase do Horních Počernic. Někteří k mému překvapení na výstavy jezdili, prohlíželi si, nefrflali. Kdoví, říkali si možná, jestli ten plzeňský odrodilec vůbec někdy zavítá do míst, ze kterých vzešel, kde chodil do školy jako žák, student a posléze nějakou dobu i jako učitel, do města, ve kterém se kdysi učil fotit, ještě v dobách, kdy fotografie uměla vonět po chemii a kdy celý proces její výroby byl jedno velké tajemství, protože když z bílého papíru začal ve vývojce vylézat obraz, nutilo to vždycky k zatajení dechu, tak to vypadalo zázračně. Ano, kapánek jsem se vopozdil, ale