Tři žánrové fotoextrémy z Prahy

Děje se mi docela často, že se vypravím do Prahy na výlet se spoustou fotografických propriet, které jsou mi pak na cestě jen přítěží, protože buď nefotím vůbec nebo si jen lehce "skicuji" místa, která se mi zdají být něčím zajímavá, abych se k nim pak vydal někdy na speciální výpravu, za dobrých světelných podmínek. Během uplynulého cyrilometodějsky-husitského prodlouženého víkendu jsem takto Prahu navštívil hned dvakrát: V sobotu jsem vyrazil na toulky rovnou i se stativem v domnění, že bych mohl něco zajímavého vyfotit na dlouhou expozici u Vltavy, protože bylo docela pěkně beránkovité nebe, vpodvečer se ale skoro vyjasnilo, takže se rozplynuly i mé fantazie o podobě výrazného nebe nad Prahou. Na pondělí mě pro změnu na delší fotografickou procházku po Praze vytáhla blogerka Vendy W. Měl jsem tedy na focení svého oblíbeného města dohromady spoustu času, ale netěšte se, že vás tu teď zahltím spoustou zajímavých pražských zákoutí; po tradiční přísné eliminaci obrázků, které nestojí za pozornost, natož za zveřejnění, mi zbyly z obou výletů dohromady pouhé tři fotky. Fotky, které žánrově asi už nemůžou být dál od sebe, protože každá je uplácaná z úplně jiného fotografického těsta jak obsahem tak i formou zpracování.

1. "Reflexní" historická architektura

Pražská Klimentská ulice se jmenuje podle tamního kostela svatého Klimenta. V těchto místech byl kostel už od 10. století a dlouhá řada jeho nejrůznějších historických přestaveb by vydala na několik rozsáhlých doktorských prací. Pro mě jako fotografa je ale zajímavá úplně jiná věc: Přímo naproti kostelu stojí naopak velmi moderní kancelářská budova se skleněnou segmentovou fasádou, ve které se protější kostel svatého Klimenta v různých pohledech velmi rozmanitě odráží, stačí párcentimetrový posun a obraz vypadá zase úplně jinak. A tak jsem si na chodníku vedle kostela rozložil v líném sobotním odpoledni stativ a začal jsem hledat možnosti fotografických postupů (především dlouhá expozice s kombinací infrafiltru a polarizačního filtru), které asi pro podobný účel kolemjdoucí fotografové nepoužívají často. Výsledkem je černobílá fotka jakoby vytvořená podivným složeným okem, na které by možná svůj kostelík nepoznal ani sám světec, jehož jméno kostel i ulice nosí.

 2. Černobílý dokument

Není to tak dávno, kdy se život v celém historickém centru Prahy - včetně dříve tak rušného Karlova mostu - kvůli virové epidemii prakticky zastavil. Teď se s pozvolným přílivem turistů do Prahy opět leccos vrací do původních kolejí, což v těchto podmínkách ne vždy znamená jen vývoj pozitivní. Opět začínají žít krámky s předraženými turistickými upomínkami na Prahu, jedou thajské masáže, všudypřítomná "typická staročeská" trdla útočí na trdla turistická, do svých nabělených námořnických oblečků se opět ohákli místní černošští "lodní" nahaněči a na svá tradiční místa se navracejí i zdejší žebráci. Nejsem rozhodně dokumentarista, už jen proto, že mi většinou připadne nestydaté fotit podobné výjevy; jednak nechci nijak zneužívat ponížení lidí a jednak neznám skutečné souvislosti jejich příběhu. Nevím, kdo z lidí zde na ulici je v opravdu "ve srabu", pro koho je to spíš jen forma netradičního podnikání a kdo je možná v područí jiných lidí, skrývajících se daleko mimo záběr. Netroufám si soudit a už vůbec ne balancovat na tenké hranici mezi závažným apelem a emocionálním vydíráním. Jenže ubraňte se tomu vyfotit si tak pohodově natažené psíky, kteří svým spokojeným vzezřením dost narušovali žádoucí rmutlivé aranžmá. Tentokrát tedy žádná velká příprava, jen rychlé "zarámování" výjevu, aby kompozice nebyla úplně hloupá, a dvě stisknutí spouště z ruky. Doma jsem pak zjistil, že černobílé podání bude lepší jednak obecně kvůli tématu, ale hlavně kvůli tomu, že trochu upozaďuje vlastního žebráka. Možná to ode mne zní nehezky, ale pro mě jsou na té fotce opravdu podstatnější ti psi a právě černobílá varianta je zvýrazňuje. Berme to jako malou odměnu za to, že právě díky těm dvěma psíkům není snad snímek tak depresivní, jak by bez nich snadno mohl být. A triviálně depresivní fotku jsem pořídit nechtěl, to většinou není nic těžkého, podobně jako napsat triviálně depresivní báseň.

 

3. Barevně dotvořená abstrakce

Když stoupáte Nerudovkou od svatého Mikuláše na Pražský hrad, míjíte cestou - mimo jiné i svým netradičním a přitom z historie vycházejícím interiérem - pozoruhodný bar. Když jsem šel kolem jeho vchodu, neodolal jsem udělat si pár výcvaků podoby nápaditého názvu baru u vstupních dveří. Zajímavé střídání černých a bílých plošek mě totiž okamžitě upoutalo a řekl jsem si, že by se dalo po eliminaci kontextu (stačí udělat výřez a otočení, které "znečitelní" původní nápis) použít jako základ pro vlastní úplně abstraktní kompozici. A tak jsem si s motivem doma trochu pohrál, záběr jsem maličko vyčistil a doplnil jsem do něj v reálu neexistující barevné prvky a vyšel mi obrázek, který jsem pracovně pojmenoval "Červený řez". V okolních cukrárnách ho asi neseženete, ale berte to pro dnešek jako doplnění "pražského trojúhelníku" tří natolik odlišných fotografií, že to stylem a obsahem asi už o moc víc odlišit nejde :-).

Kdybyste se mě při odjezdu do Prahy zkusili zeptat, co za fotky plánuji cestou "ulovit", mohl bych vám zkoušet namluvit leccos, ale tenhle specifický výsledný triumvirát bych zaručeně netrefil. Což je, myslím, skvělá zpráva, protože to je - mimo mnohé jiné - skutečnost, která mě na focení nesmírně baví! :-)

P.S.: Aktuálně běží dvě moje fotografické výstavy, které můžete obě navštívit až do pátku 7. srpna:

1. V Divadle Horní Počernice je k vidění výstava Třicet tváří světla (POZOR, ve středu 15. července vpodvečer budu osobně na místě a případné zájemce o komentovanou prohlídku po výstavě moc rád provedu, počítám, že jedna prohlídka začne v 17:00 a druhá - pokud tedy někdo dorazí - pak cca v 18:15)

2. V ČSOB Pzeň na Americké třídě č.60 můžete pro změnu vidět mou výstavu Exploze, reflexe a víry, která je přístupná kdykoli v otevírací době pobočky (tedy v pracovních dnech, nikoli o víkendu).

Obě výstavy jsou instalované v místech cca 10 minut pěšky od nádraží - od železniční stanice Horní Počernice i od hlavního nádraží v Plzni, ale dá se tam samozřejmě dostat i jinak. Některé podobnější aktuální informace včetně otevíracích hodin najdete na speciální informační stránce mého webu.