O padesáti výstavních větách

Byl to před dvěma lety, když jsem připravoval druhou dobřichovickou výstavu svých fotek, tuším, právě nápad někoho z komentátorů na tomto blogu: Mohl bys přece ke každé vystavené fotce napsat haiku! Lidi by si prohlédli obrazy, každý z nich by zakousli malým básnickým soustem a z výstavy by odcházeli dvojnásob obohaceni. Nad tím nápadem, přiznávám dnes s odstupem, jsem přemýšlel. Slova přece dokážou mít obrovskou sílu; slovy je možné vyznat lásku i vyhlásit válku, rozčílit do běla i dojmout k slzám. A v naší kultuře jsou slova značně oblíbená, určitě o dost oblíbenější než činy. Jen si vezměte, jak se slova a věty nesmazatelně zapsaly do naší historie: Třeba manifest Dva tisíce slov nadělal na konci šedesátých let pěknou paseku nejen mezi tehdejšími komunisty a o dvě dekády později jiný dokument Několik vět dal jednu z posledních ran skomírajícímu státu, kde - rovněž ovšem především podle prázdných slov - "veškerá moc patřila pracujícímu lidu". Jak bych se svými slovy otesanými do formy padesáti haiku k padesáti fotografiím v takovém unfair srovnání obstál? Jak by si vedle Vaculíkových 2000 slov a Havlových a Křižanových Několika vět stálo Vápeníkových 850 slabik? Asi nijak zvlášť, protože zatímco přirozeností manifestů je burcovat, přirozeností japonské poezie je opěvovat neobyčejnost obyčejné krásy, což žádné velké emocionální vzedmutí mezi návštěvníky neslibuje. Maximálně pokrčení ramen, což asi není výslovný cíl žádného autora, maximálně - je-li cvik dělán poctivě - pokud se autor ve skutečnosti živí jako fyzioterapeut.

Žádná haiku tedy před dvěma lety nakonec moje snímky nedoprovázela. Ale původní myšlenka uvízla kdesi hluboko v organismu a odmítla se úplně vstřebat. A když jsem promýšlel koncept letošní dobřichovické výstavy, připadlo mi nějaké spojení obrazů s psaným slovem jako dobrý rozlišovací nástroj ve srovnání se dvěma dalšími výstavami, které v Horních Počernicích a v Plzni probíhají právě teď (viz P.S. pod článkem). Vymýšlet ke každé fotce speciální haiku by asi nebylo úplně efektivní, ale kdyby místo haiku byla třeba jen jedna obyčejná mírně rozvitá věta, to by se snad přece udělat dalo. Jedna jediná věta, ta se snad dá vymyslet úplně ke všemu, myslel jsem si tehdy. Nápad - zatím jen ve velmi mlhavých konturách - jsem hlouběji nepromýšlel a rovnou jsem ho marketingově využil: Nahlásil jsem, že připravím výstavu s názvem Jedním obrazem, jednou větou, kde každou vystavenou fotografii bude doprovázet jedna věta. Jaká? To jsem neuměl ani naznačit. Ale abych sám sebe uklidnil, vybral jsem si jednu hodně výraznou fotku a svou větu k ní zkusil vymyslet. Zdála se mi být slušná a dobře vystihující kontext, tak jsem letmo nahozený koncept výstavy pořadateli potvrdil s tím, že "se to nějak vystříbří".

Dalších několik měsíců jsem měl ovšem úplně jinou práci než stříbřit a vymýšlet nějaké věty. Přece jen, když je něco prezentováno jako fotografická výstava, mohlo by být trochu na závadu, kdyby se pro ni nestihly udělat fotky, to bych nejspíš neokecal ani těmi nejvznešenějšími slovy; výběr a příprava fotografií tedy byly prioritní. Jenže tahle část už je teď hotová a přicházejí na řadu "výstavní věty", které se postupně z příjemného partnera, který v autorových snech žije s obrazy v příkladné symbióze, proměnily spíš ve strašáka. Zkusil jsem totiž začít ony věty vymýšlet a narazil jsem hned u té druhé. A u třetí, u páté, šesté, a bylo jich do poslední - padesáté - takových ještě moc. Po prvním večeru jsem měl k padesáti fotkám definitivně vymyšlené tři věty, pár dalších nahozených nepoužitelných pokusů jsem hned nevymazal jen proto, abych měl šalebný pocit, že toho mám hotovo víc. Další večery to nešlo o moc lépe.

Ono je to totiž něco podobného, jako když jsem před lety jako učitel psal slovní hodnocení na své studenty: Těch několik kladných i záporných extrémů se napíše lehounce, samo se to jaksi "dere do pera", výraznější typy ještě ujdou, ale nakonec se samozřejmě dostanete k nepříjemně početné skupině těch, o kterých jde jen těžko napsat něco výrazně specifického, takže pokud má hodnocení za něco stát a být navíc k užitku (legendární věty typu "Alena se stále mile usmívá" mezi taková hodnocení nepočítám), vyžaduje notnou práci a čas. A s mými "výstavními větami" to bylo podobné.

Nakonec - po mnoha vyzkoušených a posléze zamítnutých variantách a po dlouhých propřemýšlených večerech - jsem postupně svých padesát vět k padesáti fotkám přece jen zkompletoval. Některé jsou obyčejné, jiné lehce připatetičtělé, některé mají snad trochu vtipu, jiné počítají s tím, že si jejich čtenář chybějící dílek informace domyslí. Některé jsou obyčejné a podobně jako haiku možná vyvolají jen pokrčení ramen, co to má s fotkou společného, jiné budou možná pro někoho k zamyšlení. Jsem zvědav, jestli se v praxi potvrdí důvody, kvůli kterým tuhle spolupráci obrazu a slova zkouším, a taky jestli někdo vůbec bude mít náladu na "ukecaného fotografa". Protože výhodou fotografů bývá často právě skutečnost, že moc nemluví, takže jejich slova nemůžou u nikoho vyvolat zlou krev. A to, bohužel, slova umějí v naší společnosti mnohem spolehlivěji než obrazy. Skoro jakákoli slova.

Těch padesát připravených vět má podle počitadla ve Wordu dohromady 1024 slov. Hrůza! Takové práce - a dá to dohromady stěží půlku Vaculíka! :-)

P.S.: Výstava s názvem Jedním obrazem, jednou větou se bude konat na dobřichovickém zámku od 20. srpna (kdy bude večer i vernisáž) do 30. září. Aktuálně běží dvě moje fotografické výstavy, které můžete obě navštívit až do pátku 7. srpna:

1. V Divadle Horní Počernice je k vidění výstava Třicet tváří světla. POZOR, ve středu 15. července vpodvečer a večer budu osobně na místě a případné zájemce o komentovanou prohlídku po výstavě moc rád provedu, první - méně oficiální prohlídka začne už v 16:00 a druhá - nejspíš s větší účastí (pokud tedy někdo dorazí :-)) začne cca v 18:15.

2. V ČSOB Plzeň na Americké třídě č.60 můžete pro změnu vidět mou výstavu Exploze, reflexe a víry, která je přístupná kdykoli v otevírací době pobočky (tedy v pracovních dnech, nikoli o víkendu).

Obě výstavy jsou instalované v místech cca 10 minut pěšky od nádraží - od železniční stanice Horní Počernice i od hlavního nádraží v Plzni, ale dá se tam samozřejmě dostat i jinak. Některé podobnější aktuální informace včetně otevíracích hodin najdete na speciální informační stránce mého webu.