Stránky

pátek 31. července 2020

Ten, který každého zdravil

Těžko říct, jaké jméno bych dostal od svých soukmenovců, kdybych byl indiánem. Vzhledem k mé vášni pro fotografování bych mohl být třeba Ten, který kouká cizím okem, jako zarytému neplavci by mi mohli říkat Ten, který se koupe jen tam, kde stačí, jako nekuřák bych možná proslul jako permanentní válečník Ten, který odmítá i dýmku míru, a raději ani nezkouším pomyslet na to, jakého jména by se mi dostalo za můj specifický vztah k ženám. Kdyby ale anketa na téma mého indiánského jména neprobíhala mezi vzdálenými rudochy, ale mezi mými dobřichovickými sousedy, možná by se nabízel jiný favorit.
"Není to ten blázen, kterej každýho na potkání zdraví"? pojal by podezření soused zleva, kterého jsem právě včera večer na ulici vytrhl svým hlasitým zahlaholením ze zamyšlení, až narazil hlavou do dopravní značky příhodně pojmenované "Jiné nebezpečí".

Přiznávám, jsem vinen. Byv tak kdysi neprozřetelně vychován, zdravím ve své obci hlasitě, s dobrou artikulací a s usměvavou úklonou každého, koho potkám. Kolik by se našlo lidí, kteří po mém pozdravu znervózněli tak, že si po pár krocích zvrtli kotník nebo šlápli do vazkého psího pozůstatku, si raději ani nepředstavuji. Obávám se, že vzniklé škody na kloubech, na obuvi a na čistém štítu osobní cti nemůže vykompenzovat ani těch několik aktivních vykradačů domů, které můj srdečný pozdrav zahnal daleko za hranice městečka, protože propadli neoprávněnému dojmu, že je nejspíš musím znát z místa jejich posledního výkonu trestu a v případě jakéhokoli průšvihu v Dobřichovicích budu schopen sestavit na policii jejich přesný identikit.

Ano, zdravím ty, které opravdu znám, ty, kteří mi jen někoho připomínají, i ty, které zcela jistě vidím ve svém životě poprvé. Zdravím bývalého ministra, populární zpěvačku, paní prodavačku z konzumu na náměstí i místního sezónního bezdomovce. Proč bych měl mezi nimi rozlišovat? Žiju v přesvědčení, že jsou to všechno dobří lidé, kteří si ode mne pozdrav zasluhují a většinou - když už ne rovnocennou odpověď - od nich vymámím aspoň nezřetelné zabrumlání, u kterého není úplně jasné, jestli znamená "dobrý den" nebo "starej se vo sebe".

Občas jezdím vlakem s jedním z notně mladších dobřichovických usedlíků a během půlhodinové cesty do Prahy spolu rozprávíme o věcech zásadních i o prkotinách, jak se sluší na aristotelovské "tvory společenské". Všiml jsem si ovšem, že když ve vlaku k někomu přisedáme a já neznámé pasažéry nahlas zdravím a obřadně se ptám, zda je místo vedle nich volné, můj spolucestující poněkud odvrací tvář, jako kdyby se aspoň chviličku snažil vypadat, že ke mně nepatří. Jednou už to nevydržel a když jsme osaměli, decentně mi vysvětlil, že moje archaické formulace, které do mne rodiče vpravili výchovou někdy před půlstoletím, už se dnes v živé konverzaci prakticky nepoužívají, takže jim zejména mladší spoluobčané nerozumějí, a i pozdrav začíná být mnohými při takové příležitosti chápán jako cosi nepatřičného a do intimní zóny příliš zasahujícího: "Vždyť když přijdete do vlaku, to je něco jako když nastoupíte do vozu metra, a tam přece taky nezdravíte, ne?"

Musel jsem připustit, že má můj známý pravdu. V metru opravdu nezdravím, i když je docela možné, že je tomu tak jen proto, že v době, kdy jsem jako dítě spolu s mateřským mlékem nasával i praktické příklady pravidel slušného chování, na které je nejspíš dnešek poněkud skoupější, metro v Praze ještě nejezdilo. Ve mně schovaný Ten, který doposud každého zdravil, byl proto donucen se zamyslet. Chyba možná není, jak jsem se zatím domníval, v nedostatečně slušném vychování těch, kteří můj pozdrav neopětují a oplácejí ho jen roztěkaným nervózním mlčením. Snad je chyba opravdu ve mně, protože nejsem schopný se přizpůsobit dynamickému dnešku, který pozdrav vyhodnotil v řadě situací jako nadbytečnost a v kombinaci s koronavirovou nákazou dokonce jako permanentní zdroj nebezpečí. Zblízka na sebe nemluvit, dodržovat odstupy, nedotýkat se, opakuje bezpečnostní mantra současnosti. Kdoví, kolik může být i v obyčejném pozdravu nebezpečných virů, i když někteří - jistě jen proto, aby ochránili ostatní - zdraví dál programově jen na půl úst. Slíbil jsem tedy svému vlakovému známému, že jeho podnět poctivě zvážím a zjednám sám u sebe nápravu, aby se za mne propříště nemusel stydět. Vážil jsem poctivě celý zbytek cesty a před zjevnými fakty a novými souvislostmi jsem musel kapitulovat.

Když jsem na hlavním nádraží přestoupil z vlaku do soupravy metra a poprvé v životě jsem - ještě trochu nesměle - všechny cestující ve voze hlasitě pozdravil, několik překvapených očí ke mně sice poplašeně vzhlédlo od mobilních displejů, ale myslím, že obě strany si na novou skutečnost brzy zvyknou. Přece nenechám tak krásné indiánské jméno obsahově vyprázdnit!

40 komentářů:

  1. Ještě bys mohl víc rozvést "specifický vztah k ženám".

    Před usednutím ve vlaku také pozdravím a zeptám se, jestli je místo volné, i když kromě krásné mladé ženy tam nikdo nesedí :).
    Ale stává se mně, že mě někdo na ulici pozdraví a já nevím, kdo to je. A nevzpomenu si, zda jsem ho potkal v práci, nebo je to soused, nebo mě považuje za slavnou osobnost :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím říct, že se mi po minulé dobřichovické výstavě začalo stávat, že mě kolejdoucí neznámí lidé zdravili jako první takže jsem z toho byl nervózní jako jsou normálně oni ze mne :-).

      Vymazat
    2. Jo vidíš, neodpověděl jsem ti na ten "specifický vztah k ženám". Na druhou stranu právě na blogu jsem tohle téma rozvedl nesčíslněkrát a líp bych to už asi neuměl :-).

      Vymazat
  2. Možná změníš časem své indiánské jméno na "Ten, který zdravil kynutím".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jen nerad bych vykynul ještě více, než už jsem :-).

      Vymazat
  3. Když jsem byl mladší, zdravil jsem starší a těšil se, že až budu starší, budou ti mladší zdravit mě. Ó, jak jsem se přepočítal.

    P.S.: Chodím teď víc po různých doktorech a divil byste se, kolik lidí vstoupí do čekárny a ani nezabučí. Naštěstí jsou pořád v menšině.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To budou možná někteří z těch, co když je pozdravime venku na ulici, mlčí a odvrátí hlavu. Je praktické si uvědomit, že z naší strany je to vůči nim přinejmenším mikroagrese :-).

      Vymazat
    2. Ako si už spomínal, niekomu to môže byť nepríjemné a môže to pozdravenie vnímať ako "zásah do súkromia". Možno sa bojí, že by musel nadviazať kontakt s cudzím človekom. Je zaujímavé sledovať, ako sme každý iný :-)

      Vymazat
  4. Ten, který řečeno slušně něžnému pohlaví věší bulíky na nos!
    To nejsi ty, ale pár jich na světě běhá!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je hodně lidí, kteří vydávají své bulíky za skutečnost, ale já mám spíš potíž s tím, že skutečnost v mém podání může vypadat na první pohled jako bulíky.

      Vymazat
  5. Má dcera bydlí na vesnici Praha východ a zde se lidé zdraví. Všichni.
    Moc se mi to líbí, je v tom úcta, určitá dávka lidského vnímání, které mi není cizí.
    Závidím jim.
    U nás ve městě lidé blbě čumí, jsou neosobní a když odpoví, tak dobrej.
    Jsem naučená zdravit a dělám to hodně nahlas, tudíž tím znásilním i ty, kteří nezdraví a je jim to trapné, třeba ve vlaku. Zařvu při vstupu dobrý den a odpoví i ti, kteří tam nejsou.

    Poslední dobou mám na blozích problém komentovat, celkem mne nebaví napsat a pak desetkrát opakovat, doufám, že se to sladí. Nerada bych, aby se smůla z dřívější platformy přenesla sem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U nás v nejmenovaném městečku na Praze západ se převážně zdraví, ale jsou i tací, které pozdrav motivuje, aby bedlivěji pozorovali povrch chodníku před sebou.

      S těmi komentáři je to divné. Měl jsem s tím potíž, když jsem na blogspotu fungoval jako návštěva z blog.cz, ale od té doby, co komentuji jako přihlášený ze svého googlovského účtu, jsem zatím na žádný problém nenarazil.

      Vymazat
    2. Zjistil jsem, že někdy diskusní příspěvky tady na Googlu zřejmě blokuje prohlížeč. Když to nešlo, zkusil jsem dotyčný blog otevřít v jiném (mám nainstalované asi 4) a pak se příspěvek vložil bez problémů. Ale záleží, jak to má člověk nastavené. Řekl bych, že těžkosti jsou zrovna na Google Chromu, zřejmě tlačí, aby měl člověk účet a byl při diskutování přihlášený. Ale to je jen takové empirické zjištění, někdy to jde, někdy ne.
      (GCh to nebere, zkouším Edge)

      Vymazat
    3. Používám stabilně Firefox a zatím se mi ještě nestalo, že by někde na blogspotu nešel vložit komentář. Leč nutno poznamenat, že moje zkušenosti jsou omezené :-).

      Vymazat
    4. V Austrálii - mesto nemesto - zdravia sa všetci. Podľa mňa je to hezké :-)
      Dokonca sa občas stane, že sa mi niekto len tak prihovorí, napr. keď sa čaká na zelenú na prechod alebo na autobus... aby nám to rýchlejšie ubehlo. Témy bývajú neutrálne, často o počasí, alebo ak stojíte neďaleko nečistého jazierka, tak sa rozoberá ako smrdí :-)

      Vymazat
    5. To je pěkné! Myslím, že u nás jsou lidé obecně odtažitější a míň navazují kontakt takovým tím obecným povídáním o ničem, které nemá žádný cíl "sdělit", ale jen se navzájem "slovně podrbat" :-).

      Vymazat
    6. No, Firefox (FF) jsem používala až do jedné návštěvy ČR. Pak se FF zbláznil a po návratu domů mě přestal poznávat. Byla jsem přihlášená a on po mně PŘESTO chtěl identifikovat, na kolika fotkách je přechod pro chodce a jiný ptákoviny - a to při psaní komentářů na MŮJ VLASTNÍ blog! FF prostě dělal, že mě nezná... Přihlašovala jsem se, odhlašovala jsem se opakovaně - vše bez úspěchu... Nastavení má od začátku v pořádku (i přesto to občas po někom ty značky chce). Do administrace jsem sice bez problémů mohla, ale psát komentáře bez těch popsaných, značky rozpoznávacích úkonů, už ne. A tak jsem se FF musela vzdát. Tato porucha je tam nejspíš dodnes (poslední kontrola před několika měsíci)...

      Vymazat
  6. Zdravím podle nálady. Na vesnici nedokážu rozeznat, kdo je místní a kdo turista, tak to beru vše. Ale když se mi někdo nelíbí, nebo beru, že muž má pozdravit jako první, tak druhého zdravení ušetřím. Ta, která létá v oblacích a nikam nedolétne :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdysi jsem pozdravil jeden mladý pár a jeho mužská polovička se mi pak snažila velmi hlasitě a s rukou zatnutou v pěst vysvětlit, že jeho partnerku nikdo jen tak beztrestně na veřejnosti zdravit nebude, protože on dobře zná podobné chlíváky :-).

      Vymazat
  7. Zdravím při vstupu kamkoliv a poslední dobou i mladší lidi, které znám třeba i "od vidění". Přidávám pokynutí hlavou zvláště u starších z jednoduchého důvodu, že hůře slyší-předpokládám.Nás už ve škole učili-pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost. Máte slyšet, jak naše vnoučata hlasitě zdraví při příchodu i při odchodu již na schodišti.Hlavně proto, že se to tak krásně rozléhá to ahój...kdopak to ve filmu volával, no?Pamětníci?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemám tu odvahu vysvětlit to některým lidem po lopatě, jako to uměl Vladimír Pucholt v Černém Petrovi :-).

      Vymazat
  8. A s mladými to není tak špatné. V našem domě je malá soukromá školička, tuhle asi sedm dětí čekalo ve vestibulu a jen jsem vstoupil, všechny samy od sebe: Dobrý den, dobrý den, dobrý den... To potěší, ne?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S těmi nejmenšími je to v tomhle ohledu perfektní, ti zdraví o překot a jsou nadšení, když jim lidé odpoví. Mám tady v Dobřichovicích naproti školku a potkat "četu" školkařů je vždycky velmi optimistické, a to zdaleka nejen kvůli zdravení :-).

      Vymazat
  9. Jsem stary mrzout a špatně vidím a vůbec: když mne někdo pozdraví, tak holt odpovím, no jo.
    Míra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, když někdo stihne jako první pozdravit mě, taky mi sakra nic jiného nezbývá než holt odpovědět :-).

      Vymazat
    2. Eh, zdravení, to jsou mi trapasy, že ano. Etiketu sice neznám, ale z vrozené slušnosti (či co to bylo) jsem odpověděla na pozdrav malýmu klukovi, jehož babička navedla, aby pozdravil. Což jinak sám neumí, ale ani jeho matka, strejček, dotyčná babička, zesnulý dědeček, vše mladší lidé, kteří číhají, jestli kloučkovi odpovím, když má zrovna chuť pozdravit. No nic, jakožto holka, teda babička, jsem se rozhodla, že první zdravit budu jen velmi, velmi málo. Tož např. Vás pánové nezdravím, i když při vstupu sem, na cizí, tedy Vaše území, bych pozdravit mohla a popřát dobrý den. Což tímto činím.

      Vymazat
    3. Tak pěkný pozdrav by byl hřích neopětovat :-).

      Vymazat
    4. No jo no, opětuju, ale obrblat to holt musím :-)

      Vymazat
  10. Krásna téma. Tu v Austrálii sa zdraví, v prvom rade vodičovi autobusu, ferrymasterovi na loďke atď (vo vlaku sa to moc praktikovať nedá) a potom človeku, ku komu si chceme prisadnúť, PLUS sa patrí prehodiť s ním aj pár slov napr. o počasí :-) Zdravíme aj pri vstupe do obchodu keď je koho a aj pri odchode... proste skoro všade.
    Tu by sa ti páčilo a nebol by si za "toho podivného pána, ktorý zdraví" :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Super, určitě si to někdy přijetu užít. Je třeba říct, že nejvíc zdravení jsem si zatím užil v Japonsku. Jen těch "pár slov o počasí" tam pro mě představovalo určitý problém :-).

      Vymazat
  11. Na tůře, na kole zdravíme všechny skoro stejně staré a starší. Dřív jsme zdravili klidně první i ty mladší, ale protože většinou "čučí jako puk" a neodpoví, tak jsme přestali. Když jsou náhodou na "stejné vlně" tak pozdraví oni a my slušně s úsměvem odpovíme. A jsme rádi, že naše vnoučata se zdají být rodiči v tomto směru dobře vychována. J.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popravdě, taky si někdy říkám, že jsem s tím zdravením občas otravný, ale na druhou stranu když už mám někoho otravovat, tak takhle :-).

      Vymazat
  12. Snažím se zdravit co to jde. Prijde mi to správné. Občas to lidi překvapí...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Překvapí. Někdy se na mě dokonce mlčky dlouze podívají, jestli pozdrav nevezmu zpět, a když vidí, že se k tomu nechytám, pak teprve zabrumlají :-).

      Vymazat
  13. Nádherný fejeton! U Jiného nebezpečí jsem vyprskla smíchy a aktivní vykradači domů mě dostali do kolen :-D Jen zdrav - alespoň hned poznám, jestli jsem tě náhodou nepotkala v metru, což by se mi vzhledem k mému indiánskému jménu Ta, která potkává známé i v Alpách, mohlo docela snadno stát :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kde jinde si známých všimnout, když ne v dalekých Alpách :-). No a v metru teď můžu kvůli rouškám zdravit téměř inkognito.

      Vymazat
  14. Musím, Petře říct, že tvé "podivínství" je mi sympatické. :-)
    Ve vlaku se vždy ptám, zda je tam volno. A tady na mě nikdy nekoukali "křivě". :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky už asi vydržím ptát se tímhle způsobem. Zvyk je košile železná a nějakou dobu trvá, než zrezne :-).

      Vymazat
    2. Mám to podobně, zdravila jsem i u rybníka, kam jsme se s holkama jezdily koupat, ohlas nebyl tedy zrovna nadšený, spíš vlažný. Diskrétní zóna je zřejmě v plavkách vleže na dece ještě křehčí a zranitelnější, zdá se. :)

      Vymazat
    3. Vlastně si říkám, jestli je lepší odezva vlažná nebo chladná. Záleží zřejmě na počasí a tedy na aktuální teplotě vody v rybníce :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.