O zbytečném zábradlí

Jedna tramvaj číslo 2 ujela a druhá pojede až za osm minut, takže kromě zkontrolování nových esemesek je chvilka i na rozhlédnutí kolem sebe.

"Nevíš, proč to tu je?" zeptal se první klučina.

"Netušim, tenhle nesmysl je tu, co pamatuju," odvětil druhý, taky asi desetiletý pamětník.

Tři kousky oprýskaného kovového zábradlí, ne úplně pevného v kramflecích, zdánlivě nelogicky oddělují asfaltový chodníček pro chodce i cyklisty od travnatého pruhu, za kterým teprve je silnice a tramvajové koleje. Kdyby je aspoň oddělovaly pořádně po celé délce, možná by to dávalo nějaký smysl jako produkt útlocitného bezpečáka, ale zábradlí je dohromady dlouhé jen nějakých pět metrů, takže lidé pospíchající na tramvaj ho jednoduše obejdou. Zábradlí, které sice nijak nechrání, ale taky ničemu nepřekáží, a proto nikomu nestojí ani za opravu ani za likvidaci.

Když mně bylo přibližně tolik, co těm klukům dnes, byl z výšky našeho sedmého patra krásný výhled do širokého okolí. Sídliště bylo tehdy pořád ještě mladé a ve vývoji, v našem domě se bydlelo teprve nějakých pět, šest let, stromky kolem dlouhých šedých paneláků byly tenké jako proutky a na to, abyste si představili posezení v jejich stínu, bylo zapotřebí spousty fantazie. Musel jsem se tehdy odpoledne doma nejspíš trochu nudit, když mě to přimělo rozhlížet se z okna. V místech, kde si jednou po létech budou povídat dva klučinové čekající na tramvaj, byl nezvyklý ruch. Přímo pod líně povlovnými schody spojujícími dva sídlištní chodníky stálo několik aut a hrozen lidí. Do mého sedmého patra to bylo příliš daleko, abych slyšel, co se tam děje, ale asi to nebylo nic příjemného, protože za chvíli přijela sanitka a sběh lidu se rozšířil o dva bílé pláště.

 

"Možná je to jenom tréninkový zábradlí. Víš, třeba na parkour a tak," přemýšlel nahlas první klučina a poplácal zábradlí přátelsky po rezavějícím hřbetě.

"No nevim," pochybuje druhý, "nikdy jsem tu nikoho trénovat neviděl. Ale staví se všelijaký blbosti."

 

Když někam přijede sanitka, většinou na místě nezůstane dlouho, ale hned frčí zase zpátky. Tahle naše skvrňanská, co zastavila pod schody, tu ale pobyla nezvykle dlouho, a protože se z výšky mého sedmého patra zdálo, že se neděje nic nového, šel jsem po nějaké době do kuchyně na večeři. Po večeři už bílý vůz na místě nebyl, ale nahradil ho vůz černý. Sběh lidu se postupně rozešel a než přišla noc, naše sídliště se zdálo být stejně klidné jako skoro každý večer. Až druhý den ve škole jsem se dozvěděl, co se na schodech stalo: Vedle schodů byl totiž postavený i betonový výjezd pro kočárky, který ale víc než lidé s kočárky používaly místní děti na blbnutí. Dva krátké a nevysoké hupy se daly dobře sjet na koloběžce nebo na malém kole. A jedna malá holka z vedlejšího vchodu, která chodila do první třídy naší školy, sice "kočárkovou cestu" na svém maličkém kole odvážně sjela, ale dole nezabrzdila, přejela chodník i volný travnatý pás a vjela přesně pod kola projíždějícího náklaďáku.

 

"No, vyzkoušet se to možná dá," usoudil jeden z klučíků, opřel se o zábradlí, jednu nohu přešvihl na druhou stranu, takže na zábradlí zůstal sedět jako na trpělivém koni. Překážka je vyšší, než se na první pohled zdá. Ale ono to půjde.

"Musíš se líp odrazit. A pořádně se opřít rukou." Druhý pokus už byl lepší a klučík se se smíchem svalil do trávy. Tak proto je to tu!

 

Za těch skoro pětačtyřicet let jsem zapomněl většinu toho, co jsem jako malý kluk zažil. Ale jméno té holčičky, které jsme jako čerství pionýři dělali v její třídě smutnou "čestnou stráž", si pamatuju dodnes. Stejně jako vysokou štíhlou ženskou postavu v černém oblečení, se zády rovnými jako voják a s utrápenou tváří, kterou jsem ještě dlouho na sídlišti potkával, když jsem vyrážel za svými kamarády páchat svá vlastní alotria. Pouhých pár dní po tragické události přijelo na místo neštěstí úplně jiné auto s několika dělníky, kteří pod schody během pár hodin postavili sice malé ale pevné zábradlí pro případ, že by překvapivě velkou na pár metrech nabranou rychlost z kočárkové dráhy zase někdo neubrzdil. Pozdě ale přece. Přece ale pozdě!

 

Dodnes mají schody svůj kočárkový pruh s ne zas tak dávno opraveným asfaltem, po kterém by musela být radost jezdit, kdyby ještě někdo měl tu touhu. Už dlouhé roky tu ale nikdo na kole ani na koloběžce nejezdí, dnešní děti mají, zdá se, úplně jiné zájmy. Malá holčička, jejíž jméno na rozdíl od mnoha jiných užitečnějších informací neumím zapomenout, by letos asi oslavila padesátiny. Možná by četní gratulanti vytvořili po letech u schodů zase pořádný sběh lidu, který by ale z nadhledu našeho sedmého patra už dnes nebyl vidět, protože výhledu po tak dlouhé době brání vzrostlé stromy, které umějí v horkém létě zařídit příjemný stín. Kromě osobní vzpomínky, která se taky jednou vypaří, tu zbylo napohled zbytečné zábradlí, zábradlí, které kdyby stálo o pár dní dřív, mohlo být leccos jinak. Ale - co si budeme povídat - leccos může být jinak vždycky, protože tyhle věci mají lidé ve svých rukou vždy jen zčásti, pokud vůbec. Je údělem podobných zábradlí dostat do vínku prvotní nezaslouženou vinu a nikdy se pak už nedozvědět, koho se jim nejspíš podařilo zachránit. Vždyť kdoví, jak by se to bez toho zbytečného zábradlí všechno odehrálo.

 

Stačila chvilka tréninku a oba klučinové skáčou přes staré zábradlí sem a tam, jako by byli na pérkách.

"Blázni malí, ještě se vám při tom skákání něco stane!" volá na ně starostlivě kolemjdoucí stará vrásčitá paní a já si říkám, že musela být v mládí štíhlá, vysoká, se zády rovnými jako voják.

Proč jen ti staří lidé vidí vždycky všechno tak černě? pomyslí si kluci.

 

Ještěže tramvaj číslo 2 už jede.