Dvě bonusové tváře světla

Jak většina z vás z mých předcházejících článků či z příspěvků na sociálních sítích dobře ví, v Divadle Horní Počernice je až do pátku 7. srpna k vidění moje výstava fotografií s názvem Třicet tváří světla. Když to na mě nikomu neřeknete, přiznám se, že ve foyeru divadla nakonec nevisí jen avizovaných 30 fotek, ale dokonce o dvě víc, protože se prostě do tohoto zajímavého a různorodého prostoru taky vešly a mně bylo líto nechat příležitost nevyužitou a místo na zdi prázdné jen kvůli tomu, abych přesně dostál titulu výstavy, který jsem si ausgerechnet sám vymyslel. Pokud by se někdo ze zdejších milých čtenářů chtěl na celou expozici podívat v mém doprovodu, poslední příležitost bude mít ve středu 5. srpna, kdy bych měl být odpoledne i večer přítomný na místě a rád bych udělal dvě komentované prohlídky - od 16:00 a od 18:00 hodin. Jste samozřejmě srdečně zváni, některé dodatečné informace najdete na speciální informační stránce mého fotowebu.

Letní světlo umí být pořádně silné a čím má blíž k poledni, tím bývá pro focení problematičtější. Rozhodně ale nesouhlasím s často opakovanou mantrou, že fotit v letním poledním nebo časně odpoledním slunci nemá žádný smysl. Jako důkaz si dovolím ukázat dvě "bonusové" tváře světla, konkrétně dvě fotky z posledního týdne, kde naopak letní polední slunce hraje důležitou roli a bez něj by fotky nebyly ničím zajímavé.

První fotka vznikla na pražském hlavním nádraží, když ostré slunce procházející prosklenou střechou staré nádražní haly vykouzlilo na prvním nástupišti - kde už byl přistavený můj vlak do Dobřichovic - zajímavé světelné ornamenty. Skoro jako by betonová procha připomínala osvětlené molo při módní přehlídce. Stačilo jen počkat, až se na tomto improvizovaném přehlídkovém molu ocitnou nějaké postavy lidí taky jako já spěchajících na vlak. Nějakou dobu to sice trvalo, protože jako na potvoru dlouho buď nikdo nešel anebo procházel potemnělou stranou perónu, ale nakonec jsem stihl i fotku i vlak.

Druhá dnešní fotka vznikla při nedělní mimořádné prázdninové vycházce se spolkem Pražské domy, která nás tentokrát zavedla do Vršovic. Asi hodinu jsme strávili v nádherném moderním kostele svatého Václava na náměstí Svatopluka Čecha. Já mám jako fotograf tyhle vycházky moc rád: Náš průvodce, kunsthistorik Jakub Synecký, totiž zasvěceně vypravuje o historii daného místa i o různých umělecko-historických souvislostech a já mám dostatek času chodit s foťákem okolo, připoslouchávat a přitom hledat zajímavé záběry, na které bych za normálních okolností neměl dost klidu. Na vnitřním prostoru toho úžasného chrámu mě asi nejvíc zaujal pozoruhodný prosvětlený strop, který přivádí do interiéru zcela specifické světlo. A jak mám ve zvyku, výslednou fotku pak zkouším ještě různě otáčet a "stavět na hlavu", abych zjistil, jestli nejsem jako fotograf jen v zajetí tradičního pohledu, a přitom jinak natočený záběr může být ve výsledku zajímavější. Doufám, že pootočením záběru o 90 stupňů a černobílým podáním tentokrát báječného architekta, pana Josefa Gočára, moc nenaštvu, to bych opravdu nerad, protože si jeho prací nesmírně vážím a obdivuji je. Mimochodem, pamatujete se ještě na článek s fotkami úžasného schodiště Gočárova Domu U černé matky Boží v Celetné ulici?

Dnešní dvě fotky tedy na mých letošních letních fotovýstavách sice neuvidíte, ale přesto, myslím, docela dobře dokumentují, že není nutné se letního poledního focení bát. Zajímavé fotky můžou vzniknout i za těch nejděsivějších světelných podmínek, pokud s těmito podmínkami budete předem počítat. A jen malé doporučení: U obou fotek bylo bezpodmínečně nutné vyřadit expoziční automatiku chytrého fotoaparátu a vše nastavit manuálně, jinak vám to automat všechno zprůměruje takovým způsobem, že se výsledku nestačíte divit :-).

A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, podobných těm dnešním, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.