O silvestrovském estébákovi

V posledním ročníku vysoké školy, tedy rok před listopadovou revolucí z roku 1989, jsem ještě na rozdíl od řady svých kolegyň a kolegů z ročníku neměl ani nejmenší představu, co budu dělat po studiích, když pominu rok povinné vojny, kvůli které si nebylo třeba dělat velké starosti, protože můj vojenský osud byl plně v otcovských rukou zkušených plánovačů lidové armády. Chodil jsem ale tou dobou s jednou velmi krásně dlouhovlasou slečnou, se kterou jsme ve slabších chvílích společné přítomnosti plánovali silné okamžiky společné budoucnosti. Jak to tak bývá, uměli jsme si představit jen zářivé láskyplné zítřky, na cestě k nimž se veškeré existující rozdíly mezi námi zdály být jen maličkostí překonatelnou pouhým lusknutím prstu. Jako zanedbatelná drobnost tehdy vypadal i fakt, že dotyčná slečna pocházela ze silně katolické rodiny, zatímco pro mne byla tehdy představa sebemenšího podřízení se církevním autoritám něčím nepředstavitelným, protože můj kontakt s Bohem se odehrával v navýsost soukromé rovině, jejíž institucionalizaci jsem považoval ne-li za přímo škodlivou, tedy aspoň za neobohacující. Že prolnutí našich rozdílných světonázorů nebude úplně snadné, se ukázalo už v okamžiku, kdy jsme společně navštívili faráře, se kterým jsme chtěli vše zkonzultovat, a on po hodinové vysilující diskusi se mnou zamknul faru a odešel se opít do hospody naproti.

Přibližně v té době jsem dostal od oné slečny mnohé slibující nabídku společně stráveného silvestra. K silvestrům za normálních okolností nemám moc dobrý vztah, lépe řečeno neberu je jako nic mimořádného, co by si zasloužilo za každou cenu se veselit až do smutných ranních konců a v opilosti střílet po hvězdách světlice. Přítomnost milované osoby ale dokáže učinit slavnostním i ten nejobyčejnější den v roce, natožpak silvestr, který v sobě i pro zaryté "neslavitele" přece jen nese jakýsi dlouhou tradicí utvářený latentně slavnostní obsah. Nerozmýšlel jsem se tedy dlouho a na společný silvestrovský večer přikývl. Postupně jsem ale začal zjišťovat, že předpokládaný silvestrovský program je značně košatější oproti mému původnímu lačně naivnímu očekávání, které v pojetí mé omezenosti počítalo s nějakou milou formou splynutí duší (a popravdě, uměl jsem si představit i fyzičtější prvky) někde v silvestrovském soukromí.

 

Nedělní miniglosy č.513

Právě dnes v noci jsme dostali zpátky - bohužel, jako obyčejně zcela bez úroku - na jaře zapůjčenou hodinu a máme tedy opět přirozený středoevropský čas. Hodinu zdánlivě navrch k našemu běžnému životu, kterou samozřejmě můžeme věnovat velmi příjemným a radostným aktivitám; mezi něž možná někteří z vás přidají i přečtení 513. vydání našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vydání, které bude nejspíš opravdu posledním číslem letošního dlouhého babího léta.

I v tomto týdnu jste si mohli na mém blogu přečíst dva nové články: Prvním byl nový "kousek v řeči mírně vázané", básnička Podzimní jitřní zvony, která je samozřejmě - jak by dokázal odhadnout každý zkušený "dutý" školák při zkoušení - o podzimu, o jitru a o zvonech, ale hlavně - což už by možná zk(o)ušený školák bez přečtení neodhadl - o jednom pro mě vzácném lidském hlasu. Jako druhý jsem publikoval fotočlánek Jubileum s fotkami moderní Prahy, kde jsem třemi čerstvými fotkami od nejmodernějších budov naší metropole oslavil jubilejní 1800. článek v historii tohoto blogu. Z minulého týdne mohu ještě připomenout své zamyšlení nad tím, Proč nikdy nebudu dobrým fotoreportérem, což je skutečnost, kterou jsem si opět ověřil v den veřejného rozloučení se zpěvákem Karlem Gottem. No a dále pokračují i dvě podzimní fotografické výstavy na mém webu: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

 

Jubileum s fotkami moderní Prahy

Pro dnešek jsem pro vás měl původně připravenou další z osobních vzpomínek na dobu, kdy jsem byl ještě malý, mladý nebo aspoň znatelně mladší, které odnedávna soustřeďuji do speciální rubriky Po paměti. Jenže se dnes sešlo několik věcí, které mě přiměly původní plány změnit: Za prvé je pátek, což je podle mých zkušeností ten nejhorší čas pro publikování nějakého obsažnější textu, který vyžaduje větší čtenářské soustředění; čtenost a logicky i odezva takového článku bývá nejnižší z celého týdne, což přisuzuji přirozenému okouzlení lidí z nastávajícího víkendu a taky častému jinému a lepšímu programu na odpoledne a večer, po kterých následuje příjemně klidná sobota. Za druhé jde o pátek před víkendem, který je prodloužený o sváteční pondělí, což všechny argumenty z prvního uvedeného bodu ještě posiluje. A za třetí je tento článek článkem jubilejním, protože má kulaté "výrobní číslo" 1800!

 

Podzimní jitřní zvony

Podzimní jitřní zvony

Novému dni

klanějí se chrámy

s poklady velké ceny,

v úderech zvonů

tvůj hlas

prosvítá mi,

neslyšný

a sluncem pozlacený.

Žlutavý list

dnes padá za oponu

se zákazem vstupu.

Na rozdíl

od barvy toho hlasu

jsou barvy podzimu

už jenom za pár šupů.

Za ten hlas vyměním

moc rád

i své sny v kanafasu

a nejspíš nejen ony,

a proto posílám

svou prosbu

místům vyšším:

Ztište se chvíli,

vy milé jitřní zvony,

ať ho líp slyším.

Nedělní miniglosy č.512

Není to zdánlivě tak dávno, co jsme tu na začátku prázdnin slavili jubilejní 500. číslo Nedělních miniglos, a dnes už završujeme první tucet šesté stovky. Ano, vítám vás opět všechny v krásně barevném slunečném podzimu u 512. vydání našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

Během tohoto týdne jste si mohli na mém blogu přečíst dva nové články: Prvním byl fotočlánek Moderní Pankrác v podzimní slunci s několika snímky z naučné vycházky po pražské - s každou novou stavbou stále modernější - čtvrti. Ve druhém článku jsem na konkrétním příkladu ze dne rozloučení fanoušků s Karlem Gottem jasně ukázal, Proč nikdy nebudu dobrým fotoreportérem. Z minulého týdne na tomto místě ještě jednou připomenu další kapitolu do mé připravované vzpomínkové knížky, O místě, kde jsem se naučil válet sudy. No a pokračují i dvě podzimní fotografické výstavy na mém webu: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

 

Proč nikdy nebudu dobrým fotoreportérem?

Minulý pátek, když Prahu zaplnila spousta lidí, kteří se přijeli na Žofín rozloučit s Karlem Gottem, jsem se ocitl shodou okolností také poblíž Národního divadla. Ne, zajít se osobně podívat na pietní místo mě opravdu ani na chvilku nenapadlo, jednak nemám rád dlouhé fronty a jednak jsem nikdy nebyl velkým Gottovým obdivovatelem (aniž bych ovšem ostatním jakkoli upíral jejich právo jím být). Ale potřeboval jsem si vyzvednout pár věcí v prodejně výtvarných potřeb v Platýzu, což bylo od smutečního mumraje u Žofína nedaleko. A protože jsem s sebou měl jako obyčejně i svůj foťák, napadlo mě, že bych mohl zkusit udělat cosi jako blogovou fotoreportáž z toho podivného slunečného dne naplněného alespoň v tomto koutu Prahy různorodými emocemi vysoko nad rámec běžného pátku barevného babího léta.

Dorazil jsem tedy na most Legií, udělal jsem si několik ilustračních fotek dlouhého zástupu lidí s květinami, sešel jsem na Střelecký ostrov, který mě překvapil tím, že tam posedávalo a procházelo se jen několik lidí, možná i proto, že tam z nebe právě při každém závanu větru padal nekonečný déšť tisíců kaštanů. Kolem projíždějící loď s velkým transparentem "Děkujeme Kájo!" jsem také nepominul, a teleobjektivem jsem odtud navíc pořídil pár fotek šňůry lidí na mostě (na malebném pozadí se Zlatou kapličkou) i přímo na Slovanském ostrově před Žofínským palácem (v neméně malebném popředí s celkem dobře dokreslující pouťovou flotilou loděk v podobě labutí zaparkovaných u ostrova). V duchu jsem si už z jednotlivostí skládal svůj večerní aktuální článek, reportáž ze dne, který je pro tolik lidí dnem smutečním, protože pro ně zesnulý zpěvák byl po neuvěřitelně dlouhou dobu zdrojem mnohé radosti.

 

Moderní Pankrác v podzimním slunci

Často se přistihuji, že na naučné vycházky po Praze chodím nejen proto, abych se něco nového zajímavého dozvěděl (což se samozřejmě dozvím vždycky), ale že možná ještě důležitější je pro mě možnost v klidu si s foťákem v ruce procházet okolí míst, o kterých je právě řeč, a při poslouchání výkladu si fotit něco úplně jiného, co s konkrétním tématem vycházky souvisí jen volně nebo dokonce vůbec ne. Podobné to bylo i při víkendové procházce po pražském sídlišti Pankrác, jejímž cílem byla hlavně drobná umělecká díla v prostoru sídliště. Přestože jsem nedaleko odtud mnoho let pracoval a přes Pankrác jsem často jezdil, v tomhle prostoru jsem se vlastně v klidu procházel úplně poprvé. No a protože o víkendu na Prahu udeřilo krásné babí léto, takže bylo velmi slunečné odpoledne, neodolal jsem a nechal jsem se okouzlovat ne úplně typickými pohlednicovými záběry této moderní a dynamicky se rozvíjející čtvrti.

 

Nedělní miniglosy č.511

Vypadá to, že se babímu létu letos ještě do zimního spánku nechce, takže si snad užijeme pár dalších teplých a slunečných dní. Když se ale vrátíme z nějaké té dlouhé "letní" procházky, určitě bude v prodlužujícím se večeru dobrá příležitost přečíst si náš svérázný blogový týdeník Nedělní miniglosy, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a u jehož 511. čísla vás srdečně vítám.

Během tohoto týdne jsem zde na blogu publikoval dva články: Prvním je fotočlánek s několika novými fotkami od nekonečně proměnlivé Berounky, který jsem nazval "po magdalenodobromiloretigovsku" Vraž do toho trochu slunce. Druhým byla další kapitolka do mé připravované vzpomínkové knížky, tentokrát O místě, kde jsem se naučil válet sudy. Z minulého týdne ještě jednou připomenu další příspěvek do oblíbené rubriky Jazykové hrádky, tentokrát v podobě textu O Samoáncích a Samoanech, kterým jsem se pokusil vzdát originální poctu našim sportovním komentátorům. Dál pokračují i dvě výstavy na mém speciálním fotografickém webu: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

 

Jak jsem se naučil válet sudy

Existují místa, která nejspíš nemají speciální význam pro nikoho jiného než pro nás, tím co se na nich stalo, nebo naopak tím, co se na nich sice nestalo, ale stát mohlo. Lidé z celého světa, kteří by kolem takového místa prošli, by nijak nezpozorněli, nic by nepocítili, jejich dech by tam na rozdíl od toho našeho neměl důvod se na chvíli zatajit, v jejich hlavě by se nerozvibrovala ani jedna paměťová buňka. Stejně jako bychom my na oplátku prošli netečně kolem "jejich míst". I já mám několik takových míst a na jedno z nich jsem se nedávno po mnoha letech, nebo možná spíš dokonce desetiletích, zašel podívat. Na místo, kde jsem se naučil válet sudy.

Už jsem tu v různých souvislostech několikrát psal, že jsem byl docela přemýšlivé dítě, které obývalo svůj vlastní fantazijní svět. Jedny z mých prvních uvědomělých vzpomínek jsou ty, ve kterých se mě naše sousedky ve Staňkově snaží roztomilým žvatláním nebo legračními opičkami povzbudit k dětskému dovádění a já za toto jejich konání cítím jakýsi intuitivní stud a - kdybych tehdy tušil, co to je - měl bych za ně pocit trapnosti: Dospělí - a dělají takové hlouposti! Kdyby se radši soustředili na něco, co má smysl, a třeba mi vyprávěli o neobyčejných cizokrajných zvířatech, dalekých plavbách odvážných námořníků, o pravěkých příšerách nebo starých tajemných civilizacích; napjatě bych je poslouchal, aby mi ani slovíčko neuteklo, a napadaly by mě desítky otázek. Ale oni se mnou jednají jako s nějakým nesvéprávným miminem! A doma taky: babiččino "ještě lžičku za maminku a za tatínka", když se právě obědvalo, jako by to s domácí bramboračkou nějak souviselo, nebo dědečkovo "a chytil jsi toho zajíce?", když jsem zakopl a upadl na zem, i když samozřejmě všichni dobře věděli, že tam žádný zajíc nebyl. Bože, a ještě si myslí, jak jsou vtipní!

 

Vraž do toho trochu slunce ...

... řekla by nejspíš Magdalena Dobromila, kdyby nepsala kuchařku, ale příručku pro fotografy. A tentokrát bylo základní nezbytné suroviny k dispozici dost: Pondělí sice začalo mrazivým ránem, ale pak se vyloupl tak krásně slunečný den, že jsem to nevydržel a vypravil jsem se asi půldruhého kilometru po proudu Berounky za Dobřichovice na jedno místo, které mám rád. V docela klidném pomalém proudu řeky je tam pár větších kamenů, mezi kterými se musí voda nějak prodrat, a hned následuje trochu větší sešup, takže voda se na pouhých pár metrech hezky rozproudí, jako by se chtěla krátce předvést, ale zase se při tom moc neunavit. Dá se přitom bez větších komplikací sejít až dolů "na dotek" k říční hladině, takže vás lidé procházející se, probíhající nebo projíždějící (na kole či na koni) po stejném břehu řeky nevidí, jen jejich hlasy a kroky slyšíte odkudsi shora.

 

Nedělní miniglosy č.510

Vždycky když přijdou opravdové podzimní chladné deště, které mi na chvíli překazí klidné a občas i fotografické procházky po Praze či kolem Berounky, přesvědčuji se, že vody je v přírodě třeba a že "procházkové počasí" se zase brzy vrátí. I letos jsem proto první pořádné podzimní ochlazení přivítal tradiční zápalnou obětí loňského vánočního stromečku, s jehož přispěním jsem v krbu v obýváku získal první hřejivé plameny a prskavé jiskry nové topné sezóny. Nastává, myslím, nejlepší čas na čtení, tak je docela symbolické, že vás mohu přivítat u 510. vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Přeji vám všem krásný nedělní večer i celý příští týden.

O Samoáncích a Samoanech

Úvodní poznámka: I když se to vzhledem k okolnostem zdá být možná nepochopitelné, toto není článek o Karlu Gottovi. Snad mi to Mistr i jeho obdivovatelé odpustí.

Když jsem byl malý, postupně vyzrávalo moje přání, čím bych jednou chtěl v životě být. Když jsem bohužel zjistil, že mám příliš špatný kádrový profil na to, abych se mohl realizovat jako profesionální vitamín, což bylo moje úplně první dětské přání, nějakou dobu jsem toužil po poklidném popelaření a pak pro změnu nastalo moje "modré období", které se u mne na rozdíl od Picassa projevovalo hlavně obdivem k vlakovým průvodčím. Kupodivu, nikdy jsem si nepřál být slavným fotbalistou, atletem nebo řeckořímským zápasníkem, natolik jsem si byl vědom svých fyzických a "morálně-volních" limitů. Ale sport mne vždycky hodně přitahoval jako diváka, a tak jsem na nějakou dobu zahořel touhou stát se sportovním komentátorem.

Island - země zázraků (webová fotovýstava Karla Zvonečka)

Ještě se v celé více než desetileté historii tohoto blogu nestalo, aby se můj článek skládal výhradně z fotek, které nafotil někdo jiný než já. Pouze výjimečně a když to nešlo jinak, doplnil jsem své texty cizí fotografií (tak tomu bylo např. u nedávné "recenze" filmu Nabarvené ptáče), ale celkový počet takových fotek se dal doposud spočítat na prstech jedné ruky. Co se tedy stalo, že jsem dnes tyto ustálené pořádky porušil, dokonce natolik, že v jediném článku je takových fotek rovnou osm, a ještě jsem na to hrdý?

Když jsem si stavěl svoje nové webové stránky www.petrvapenik.cz, naplánoval jsem si v nich i prostor na příležitostné on-line výstavy (říkám mu nepříliš poeticky E-xpozice). Samozřejmě, hlavně jsem počítal s představováním vlastních obrázků, ale pořád jsem koketoval i s myšlenkou, že bych třeba "u sebe" mohl občas vystavit i fotky jiných autorů, kteří své snímky běžně veřejně neprezentují, a přitom to jsou fotky zajímavé a kvalitní. Takovým způsobem zpřístupním pěkné obrázky lidem, kteří by je jinak neviděli, a na on-line výstavu se na oplátku možná přijdou podívat i přátelé a známí autora, kteří by jinak na moje stránky nikdy nezavítali, takže prospěch to může přinést oběma stranám.