O silvestrovském estébákovi

V posledním ročníku vysoké školy, tedy rok před listopadovou revolucí z roku 1989, jsem ještě na rozdíl od řady svých kolegyň a kolegů z ročníku neměl ani nejmenší představu, co budu dělat po studiích, když pominu rok povinné vojny, kvůli které si nebylo třeba dělat velké starosti, protože můj vojenský osud byl plně v otcovských rukou zkušených plánovačů lidové armády. Chodil jsem ale tou dobou s jednou velmi krásně dlouhovlasou slečnou, se kterou jsme ve slabších chvílích společné přítomnosti plánovali silné okamžiky společné budoucnosti. Jak to tak bývá, uměli jsme si představit jen zářivé láskyplné zítřky, na cestě k nimž se veškeré existující rozdíly mezi námi zdály být jen maličkostí překonatelnou pouhým lusknutím prstu. Jako zanedbatelná drobnost tehdy vypadal i fakt, že dotyčná slečna pocházela ze silně katolické rodiny, zatímco pro mne byla tehdy představa sebemenšího podřízení se církevním autoritám něčím nepředstavitelným, protože můj kontakt s Bohem se odehrával v navýsost soukromé rovině, jejíž institucionalizaci jsem považoval ne-li za přímo škodlivou, tedy aspoň za neobohacující. Že prolnutí našich rozdílných světonázorů nebude úplně snadné, se ukázalo už v okamžiku, kdy jsme společně navštívili faráře, se kterým jsme chtěli vše zkonzultovat, a on po hodinové vysilující diskusi se mnou zamknul faru a odešel se opít do hospody naproti.

Přibližně v té době jsem dostal od oné slečny mnohé slibující nabídku společně stráveného silvestra. K silvestrům za normálních okolností nemám moc dobrý vztah, lépe řečeno neberu je jako nic mimořádného, co by si zasloužilo za každou cenu se veselit až do smutných ranních konců a v opilosti střílet po hvězdách světlice. Přítomnost milované osoby ale dokáže učinit slavnostním i ten nejobyčejnější den v roce, natožpak silvestr, který v sobě i pro zaryté "neslavitele" přece jen nese jakýsi dlouhou tradicí utvářený latentně slavnostní obsah. Nerozmýšlel jsem se tedy dlouho a na společný silvestrovský večer přikývl. Postupně jsem ale začal zjišťovat, že předpokládaný silvestrovský program je značně košatější oproti mému původnímu lačně naivnímu očekávání, které v pojetí mé omezenosti počítalo s nějakou milou formou splynutí duší (a popravdě, uměl jsem si představit i fyzičtější prvky) někde v silvestrovském soukromí.

 

Dlouhovlasá slečna mě už tehdy pár let znala, a bylo jí tedy jasné, že na mě nemůže vybalit všechny své silvestrovské záměry naráz, protože bych se proti majestátnosti jejich celku mohl předsudečně zatvrdit; závoj tajemného silvestrovského výletu mi tedy bylo dovoleno poodkrývat jen postupně po snesitelných menších dávkách. Jako první se odebrala do věčných lovišť moje představa soukromí, protože jsem zjistil, že se nepočítá s žádným několikadenním pobytem, ale pouze s výletem "na otočku" a hlavně na silvestrovský výlet nepojedeme sami, ale bude nás celá docela početná skupina přátel, z nichž jsem bohužel kromě své tehdejší milé předem nikoho neznal. Ukázalo se, že jde o skupinu katolické mládeže, která příležitostně vyrážela na významnější duchovní akce po celé zemi, a sestávala převážně z milých, chytrých, pozitivních a sečtělých lidí, které by mi za normálních okolností bylo ctí i potěšením poznávat, jen jsem si nebyl úplně jistý, jestli společně strávený silvestr, jemuž jsem ve své fantazii vysnil docela jasné a optimistické kontury, je tím pravým startem našeho dlouhodobějšího vztahu.

Jako druhá padla představa obsahu společně stráveného času. Jak se ukázalo, hlavním bodem silvestrovského programu totiž měla být půlnoční mše na Svatém Hostýně, tedy pro člověka nijak zvlášť duchovně založeného, nepříliš společenského a navíc odkojeného silvestrovskými zábavnými programy Československé televize, šlo o podstatný obsahový odklon od dosavadní praxe. Ano, to už jsem tušil, že celá výprava nejenže nenaplní moje původní prostoduchá očekávání, ale může vnést do původně slibně se vyvíjejícího vztahu nepříjemný zmatek a spoustu nejednoznačností a sporných bodů. Ale jednou jsem už se silvestrovským výletem souhlasil, tak přece nebudu brát zpátky své slovo; co bych to byl za chlapa, kdyby na mě nebylo spolehnutí? A i když to dlouho vypadalo, že do konce roku je ještě dost času, adventní dny a dny vánočních prázdnin se rozutekly jako stádo vyplašených zajíců a příjemně vytopený vlak nás společně se svátečně naladěnou skupinkou s kytarami a pěknými neškolenými hlasy, které ale cestou do humoreskového rytmu kolejnic zpívaly místo dobových mainstreamových hitů české náboženské písně a spirituály, zavezl až na setmělé nádraží v Bystřici pod Hostýnem.

Jako neznalec potřebných rituálů spojených s náboženskou poutí jsem byl docela spokojený s klidným večerním výstupem na Hostýn, protože po kopcích jsem chodil vždycky rád, zima ani rozbředlý sníh mi nevadily a moje nejisté a zkušeností prosté konání zakrývala milosrdná opona prosincové tmy. Slova většiny sborově zpívaných písní jsem neznal, tak jsem aspoň nenápadně zkoušel chytat melodii brumendo, abych nevypadal v té posvátné poutní atmosféře jako úplné boží tele, i když jako dostatečné mimikry to samozřejmě nemohlo stačit. Trochu mučivá byla také skutečnost, že jsem si cestou - zřejmě podvědomě inspirován silvestrovskou tradicí k veselé náladě - vzpomněl na několik skvělých židovských anekdot, které jsem si ovšem v bytostně novozákonní společnosti netroufal dát k lepšímu.

Přestože jsem měl obavu, že podobných podivínů, kteří tráví "nejveselejší den v roce" rozjímáním daleko od socialistických reálií, bude jen o trochu víc než do mariáše, skutečnost mě ohromila: lesními cestami přicházeli z okolí stále další a další lidé a v hostýnském kostele byla nakonec hlava na hlavě, takže nás drtivá většina celou dobu předlouhé mše stála ve velmi stísněném prostoru. To už byly jasné přinejmenším dvě věci: První - že pokud svatá mše začíná až pozdě v noci, těžko stihneme tradiční poslední televizní píseň starého roku, které se "nečekaně" jako vždy ujme každoroční estrádní zlatý hřeb a slavík, Karel Gott, a přijdeme i o rituální půlnoční přípitek, protože se nedalo čekat, že velmi vážně promlouvající kněz zčistajasna přeruší liturgii, vytáhne z dovedně maskované chladničky pod oltářem láhev sektu a začne odpočítávat spolu s věžními hodinami vteřiny chybějící do vystřelení špuntu směrem k vysoké barokní klenbě. Druhá - že tahle akce má se socialismem bujícím doposud dole v údolí společného opravdu málo, snad jen pár nenápadných pánů pozorně se rozhlížejících po tvářích v okolí a sem tam si maličkým foťáčkem pořizujících upomínkové obrázky.

Mše probíhala opravdu velmi, velmi dlouho až do časných ranních hodin Nového roku, hodně mě zaujala a snad jediným drobným projevem mé přetrvávající názorové vzpurnosti za celou dobu jejího trvání byla skutečnost, že jsem zatvrzele odmítal v předepsaných místech liturgie pokleknout, protože jsem vždycky zastával názor, že muž by měl pokorně pokleknout jen před opravdovou "životní" ženou svého srdce, což jsem ostatně po více než čtvrtstoletí po silvestru na Hostýně - s už zdaleka ne tak mladistvě pružnými kostmi a klouby - opravdu učinil. Ale během oné silvestrovské lehce disidentské hostýnské akce jsem tak neučinil ani jednou: Naopak, vždy, když početné osazenstvo kostela "jako jeden muž" pokleklo, zůstal jsem odhodlaně stát s hlavou hrdě vzpřímenou a na čele s vráskou vzdoru.

Až po letech jsem si úplnou náhodou kdesi přečetl mírně sebestřednou vzpomínku jednoho opravdového disidenta, který se tehdy hostýnské silvestrovské mše také zúčastnil, jak - považte - někteří návštěvníci kostela vůbec netušili, ve kterých chvílích se má při mši svaté poklekat, takže bylo díky tomu hned jasné, že to všechno byli ve skutečnosti obyčejní estébáci, pověření dohledem nad touto slavnou "půlnoční", protože proč by se přece jinak někdo na podobnou zřetelně náboženskou akci tahal takovou dálku, do kopce a navíc na silvestra, kdyby se na ní nechtěl setkat s Bohem, před kterým samozřejmě každý jen trochu slušný křesťan v úctě poklekne. Na pohled celkem jasná a logická úvaha… Tak jen doufám, že aspoň onen Bůh, před kterým doposud nepoklekám, aniž by to jakkoli snižovalo mou úctu k němu a devalvovalo to náš vzájemný vztah, to ve své požehnané vševědoucnosti vidí jinak. Zaujalo mě ale, jak snadno se člověk v nedostatečně pozorných očích druhých lidí může stát estébákem, byť je to jen na jednu jedinou neobyčejnou silvestrovskou noc, a děsím se okamžiku, kdy mě některý z tehdejších perzekuovaných účastníků s fotografickou pamětí s výkřikem hrůzy pozná v davu na ulici nebo - ještě hůř - mi některý z dalších hostýnských "nepoklekajících" přátelsky zaklepe na rameno a pozve mě jako kolegu z branže na tajný vzpomínkový "sraz po letech".

Z hostýnského kostela jsme tenkrát nakonec odcházeli až kolem páté, v době, kdy se ve městech vracela spousta lidí neurovnaným krokem ze silvestrovských zábav a soukromých setkání s přáteli. Měli jsme za sebou dlouhé individuální rozjímání, které nám snad dalo některé důležité odpovědi, ale vyrojila se zároveň i spousta nových otázek, na které dole v údolí mezi výbuchy rachejtlí a cinkotem sklenic nebývá tolik času. Moje kariéra "estébáka" byla naštěstí jen krátká a tak nenápadná, že jsem o ní řadu let nevěděl ani já sám, tak doufám, že jsem v té roli během šesti hostýnských hodin nenadělal nikomu žádné větší škody.

Za pouhý rok bylo všechno jinak, návštěvníci svaté mše na Hostýně už se mohli se svým Bohem ve svatostánku scházet nerušeně a nemuseli se rozhlížet, kdo je v takové intimní chvíli šmíruje a fotí. S dlouhovlasou slečnou jsme vydrželi plánovat společnou budoucnost až do mé vojny; pak jsme si slíbili, že hned po vojně budeme mít svatbu, což nakonec dodržela jen ona. Na Svatém Hostýně jsem od té silvestrovské noci nikdy nebyl, ale na jiných vrších, na jiných mších a v jiných kostelích jsem byl mockrát, i když už nikdy ne na silvestra. A s Bohem, myslím, máme celkem dobrý a vyvážený vztah; snažím se ho neobtěžovat zbytečnostmi a obracím se na něj jednou za čas pouze s opravdu podstatnými věcmi, ostatně stejně jako on na mne. Když jsem jedinkrát v životě opravdu vážně poklekl, nebylo to před ním ale před jedním neobyčejným člověkem a nelituji toho, protože bych to kdykoli udělal znovu.

A kde jsou všichni ti tehdejší hostýnští silvestrovští estébáci? Nechci vás strašit, moji milí, ale můj osobní příklad jasně napovídá, že mohou být kdekoli mezi námi ;-).