Stránky

pátek 25. října 2019

Jubileum s fotkami moderní Prahy

Pro dnešek jsem pro vás měl původně připravenou další z osobních vzpomínek na dobu, kdy jsem byl ještě malý, mladý nebo aspoň znatelně mladší, které odnedávna soustřeďuji do speciální rubriky Po paměti. Jenže se dnes sešlo několik věcí, které mě přiměly původní plány změnit: Za prvé je pátek, což je podle mých zkušeností ten nejhorší čas pro publikování nějakého obsažnější textu, který vyžaduje větší čtenářské soustředění; čtenost a logicky i odezva takového článku bývá nejnižší z celého týdne, což přisuzuji přirozenému okouzlení lidí z nastávajícího víkendu a taky častému jinému a lepšímu programu na odpoledne a večer, po kterých následuje příjemně klidná sobota. Za druhé jde o pátek před víkendem, který je prodloužený o sváteční pondělí, což všechny argumenty z prvního uvedeného bodu ještě posiluje. A za třetí je tento článek článkem jubilejním, protože má kulaté "výrobní číslo" 1800!
 
Když zmínka o takovém jubileu rozšíří stručný článek, je to pro blog jenom dobře, protože takové drobné vykolejení ze zaběhlého rytmu může učinit obsah v očích čtenářů pestřejším. Naproti tomu když přidám ještě další odstavec k už tak dost dlouhému textu, jako je "tříáčtyřková" vzpomínka na víc než 30 let starou akci, která byla v té době příslušnými orgány považována za podvratnou a protirežimní, pravděpodobnost, že tím čtenáře otrávím jako Maryša Vávru, znatelně vzrůstá. A protože, domnívám se, podobné jubileum aspoň stručnou zmínku a poděkování čtenářům za věrnost a za jejich četné milé návraty na tyto moje stránky zaslouží, rozhodl jsem se publikovat dnes "jen" fotočlánek se třemi fotkami asi té nejnovější a nejmodernější Prahy, která je v ulicích metropole k vidění. Dvě fotky z Pankráce už jsem v minulých dnech dnech ukázal na svém facebookovém profilu (mimochodem, kdo z vás by chtěl se mnou navázat kontakt i na této sociální síti, bude vítán), fotka z Národní třídy má na veřejnosti premiéru.

Děkuji tedy vám čtenářům, kteří se na můj blog vracíváte číst některé z mých dosavadních osmnácti stovek publikovaných článků, za vaše návštěvy, čas i energii, které mým stránkách věnujete. I po více než deseti letech je to pro mě pořád velké potěšení, radost a neustávající každodenní dobrodružství.

No a teď ke slíbeným třem fotkám. První fotografie vznikla při toulkách okolím Národního divadla v době, kdy se lidé za rohem na Žofíně loučili se zesnulým zpěvákem Karlem Gottem (podrobněji jsem o tom psal ve svém nedávném článku Proč nikdy nebudu dobrým fotoreportérem). Fotku jsem si pracovně nazval Kafíčko na Národní, protože zachycuje mimo mnohé jiné i návštěvnice kavárny v nedávno dostavěné budově zvané Drn.



Hned o následujícím víkendu jsem se zúčastnil naučné vycházky po uměleckých dílech na sídlišti Pankrác, kterou jsem využil i k focení tamějších zajímavých moderních budov v odlescích odpoledního slunce (viz fotočlánek Moderní Pankrác v podzimním slunci). Jak to tak podle šestákové detektivní literatury dělá většina pachatelů, ani já jsem neodolal a za pár dní jsem se vrátil na místo činu, abych si vyfotil i to, na co jsem v rámci skupinové vycházky přece jen neměl dostatečný prostor. Následující fotku jsem si pro sebe pojmenoval Pankrácké kostičky a zdejší zkušení návštěvníci jistě na první pohled poznají, že jde o fotku pořízenou na dlouhou expozici v infračervené části spektra. Sice nakonec obloha nebyla úplně taková, jakou jsem si ji k této fotce vysnil, a úplně dobrý pocit jsem neměl ani z toho, že jsem tento záběr snímal přesně z místa hlídaného zblízka bezpečnostní kamerou České televize, protože jako obyčejně jsem potřeboval na pořízení jedné slušnější fotky několik zkušebních několikaminutových expozic, a tedy asi hodinku práce, což bylo nejspíš na obrazovce nápadné a mohlo to příslušné hlídače maličko znervózňovat. Nakonec ale vše dopadlo v rámci možností dobře; nebyl jsem jako podezřelé individuum zatčen ani perlustrován a fotka celkem ujde.



Třetí a dnešní poslední fotka je od nejnovější pankrácké budovy s názvem V Tower. Kolem toho obrovitého baráku jsem s foťákem obcházel dlouho a pořád jsem nevěděl, jak se do focení pustit, aby fotka za něco stála. Nakonec jsem se rozhodl nefotit celek, ale jen opakující se vzor ve tvaru písmene V z názvu mrakodrapu, který se v jednom směru zmenšuje perspektivou. Aby to ale tak vyšlo, musel jsem maličko "zakouzlit" a udělat pohled shora, jak by asi podobný vzor tvořený zdejšími balkóny viděli okolo letící ptáci nebo dron. Jenže protože nemám ani dron ani pro focení cvičené jestřáby, musel jsem si vypomoci fantazií a drobným podfukem: Jak už jsem se přiznal na facebooku, budova je zabíraná normálně zdola, ale výsledná fotka je otočená vzhůru nohama, což je možné jen proto, že jde o záběr bez jakéhokoli vztahu k okolí.



Tolik dnešní jubilejní 1800. blogový článek. Je zajímavé, když člověk usedá ke stolu s jasným plánem, co vytvoří, a když po pár hodinách od počítače vstane, výsledek nemá s původním plánem vůbec nic společného. Ale i to je část onoho v mém dnešním poděkování zmíněného dobrodružství, protože na blogu není nikdy nic předem jisté a od prvotního úmyslu do stisknutí klíčového tlačítka "Zveřejnit" je to někdy docela klikatá cesta s řadou křižovatek a nečekaných odboček. Myslím si ale, že je to tentokrát pro dobro věci a o původně zamýšlený článek jistě nepřijdete. Hned příští týden z nové kapitolky mé připravované vzpomínkové knížky zjistíte, jak snadno se může člověk stát v očích druhých lidí "estébákem", byť jen na jednu jedinou podivuhodnou silvestrovskou noc :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.