Josef Koudelka - Návraty/Returning

Za běžných okolností chodím na výstavy - pokud vůbec - na poslední chvíli, takže když o takové výstavě píšu na blog, lákám k návštěvě už jen ty kteří jsou schopni zareagovat rychle. Tentokrát, u výstavy Josefa Koudelky, jsem se ale nemohl dočkat, takže případní zájemci z řad návštěvníků mého blogu mají na rozmyšlenou a duševní přípravu spoustu času - až do září tohoto roku. Fotky na výstavě prezentované totiž podle mne opravdu stojí za návštěvu.

V prvním ze šesti výstavních sálů jsou k vidění úplné začátky fotografické práce Josefa Koudelky z let 1958 až 1961 a pak fotografie ze spolupráce s divadly Na zábradlí a Za branou (1962 až 1970). Ostatně propojení fotografií a divadla bylo u Josefa Koudelky velmi úzké - jeho první výstava v roce 1961 se konala v divadle Semafor, další, velmi úspěšná z roku 1967 zase v Divadle za branou. Ta aktuální v roce 2018 - tedy v roce, kdy pan fotograf v lednu oslavil své neuvěřitelné osmdesátiny - se koná v Umělecko-průmyslovém muzeu, přes ulici od pražského Rudolfina.

 

Lodě u Karlova mostu

Nevím jak u vás, ale nad Dobřichovicemi se v neděli usadila nízká oblačnost, a přestože všechny dostupné informační zdroje hlásaly, že je právě skoro jasno, inzerované slunce a modrá obloha byly za neproniknutelnou clonou. Byl jsem proto v pokušení svůj první letošní naplánovaný fotovýlet do Prahy, na který jsem si s sebou vzal i stativ, odložit až na čas velikonoční. Nakonec jsem to ale risknul, mimo jiné i proto, že jsem chtěl konečně poprvé v běžných podmínkách vyzkoušet nový, extrémně silný neutrální filtr, který před Vánoci po určitých peripetiích (blíže v článku O zatoulaném předvánočním balíčku) rozšířil mou fotovýbavu a mám s ním pro letošní sezónu velké plány :-).

Vsadil jsem tedy na to, že se nevýrazná a ve viditelné části spektra celkem nefotogenická oblačnost aspoň nad Prahou odpoledne a vpodvečer roztáhne a já si budu moct udělat s novým filtrem pár testů na oblíbených místech u Vltavy. Napřed jsem tedy v klidu poobědval, pak napsal v kavárně Nedělní miniglosy a na slunce jsem se snažil příliš netlačit, protože to sám nemám rád :-). No a sluníčko nakonec nezklamalo a opravdu se nakonec vypravilo do Prahy aspoň na odpolední směnu.

 

Nedělní miniglosy č.442

Tentokrát jsem zase po dlouhé době dostal od našeho občasného NMg-korespondenta zásilku tzv. "hostujících miniglos", z nichž jsem jednu vybral i do dnešního vydání. Schválně jestli poznáte, která glosa pro první letošní "kalendářně jarní" miniglosy vznikla mimo naši miniglosovou "redakci" :-).

Tento týden jsem zase po nějaké době publikoval na blogu jednu povídku, dotýkající se povolání, které je v blogovém prostředí často skloňováno, povolání spisovatelského: Píše se - nerušit!!! Na mém fotowebu pak můžete i nadále nahlédnout do občas malebného a občas i trochu strašidelného světa kůry stromů v mé fotokolekci Fantaskní příběhy ze světa kůry, jejíž představení na webu jsem uspořádal jako náhradu za zrušenou skutečnou výstavu na stejné téma. V březnu a dubnu, tedy po dobu původně plánované výstavy, si můžete dokonce zasoutěžit o velkou výstavní fotku podle vlastního výběru, podrobnější informace najdete nejen u výstavní kolekce, ale i v blogovém článku Soutěž o výstavní fotografii.

 

Píše se - nerušit!!!

Do ranního ticha narušovaného jen tlumeným zpěvem nejotužilejších ptáků z nepřátelského světa za utěsněnými okny zarachotila domácí tiskárna, ze které vylezl papír s okrasně vyvedeným nápisem: PÍŠE SE - NERUŠIT!!! Domácí pán přilepil kousky izolepy papír s nápisem na dveře kumbálu, trochu nakřivo, pravda, ale přesto si výsledek své práce s odstupem zálibně prohlížel. Dlouho zvažoval, zda použije PÍŠU nebo PÍŠI, ale jednak se nemohl rozhodnout, co je správnější, jednak mu použitá první osoba přišla pro začátek až příliš intimní, bylo to skoro jako kdyby se veřejně přiznal k odsouzeníhodnému poklesku. Neutrální PÍŠE SE, je mnohem lepší, jako by přesněji vystihovalo vichry vnější inspirace, které se chystají v kumbálu v příštích týdnech a měsících vát. To nepíšu já, přemýšlel domácí pán, to něco silného ve mně a možná dokonce mimo mne, snad vnuknutí, kterému jen stačí nastavit své citlivé prsty s propiskou.

Ani infinitiv NERUŠIT neměl oslovovat nikoho konkrétního; stejně v tomto bytě už nikdo jiný, reálný, než domácí pán dlouhá léta nebyl. Ten strohý slovesný tvar měl být pohrůžkou pro všechno a pro všechny, kdo by snad projevil touhu proudy nekonečné vesmírné inspirace narušovat: Sirénu svolávající místní dobrovolné hasiče k požáru, strakapouda zlostně cupujícího odchlíplé polystyrénové obložení domku, zvonící pošťačku, nebo chroupajícího červotoče ve staré truhle se vzpomínkami. Jen ty tři vykřičníky jsou asi trochu přehnané, pomyslel si a dva z nich přeškrtl obyčejnou tužkou a za to přeškrtnutí ťuknul ze zvyku tečku, jako by jeden zbylý vykřičník byl už definitivní mírou naléhavosti vytištěného sdělení.

 

Pozor, nesedat!

Dnes to nebude nic zvlášť objevného: Jeden obrázek z podvečerních Vinohrad, který mě zaujal, byť nemá ani výtvarnou hodnotu, ani žádnou pozoruhodnou kompozici či skvělé světlo. Ale to spojení hrdé štíhlé kadibudky z modrého plastu se skoro výstražně působícím plakátem na pozadí mi připadlo cvaknutíhodné, tak jsem si udělal aspoň malý připomínkový obrázek mobilním telefonem, protože při cestě z práce foťák stále ještě nenosím.

Chvíli jsem dokonce váhal, že vstoupím, ale pak zelenou na kadibudce přebila zelená na vedlejším přechodu a já si ve vedlejším domě čerstvě zakoupenou japonskou pastu miso odnesl nejkratší cestou na nádraží a pak domů do svého brlohu.

Mimo jiné i proto, že ve vlaku mě nikdo nekádroval a mohl jsem si docela normálně sednout :-).

 

Nedělní miniglosy č.441

Když jsem minulou neděli psal Nedělní miniglosy v kavárně, lidé, co šli kolem v tričkách s krátkým rukávem, jen nechápavě kroutili hlavou, že v tak nádherném počasí sedím uvnitř, když venku řádí jaro. Kdoví, kde je o týden později jejich krátkým rukávům konec, možná právě v nějaké pěkně vyhřáté kavárně, kde je možné si dát po ledové promenádě městem něco pro zahřátí. Já každopádně dnes nepíšu v kavárně, ale v prostorách dobřichovické "redakce", a přes okna se na mne nikdo nechápavě nedívá, protože je to jednak daleko a jednak mají kolemjdoucí své krky zasazené hluboko do zimních límců jako želvy a nedívají se ani napravo ani nalevo, aby se jim nedostal na kůži ostrý mrazivý vítr s jehličkami vichrem urychlených sněhových vloček. Jsou ty poslední víkendy jako na houpačce, ještě štěstí, že počasím rozkolísanou realitu stabilizují Nedělní miniglosy, na které je v mraze i vedru celkem spolehnutí :-).

 

Olympijské vloupávání

Čas od času se stává, že na svém blogu zveřejním "dárkovou básničku" pro čtenáře, který je mi mezi všemi milými blogovými návštěvníky už mnoho let tím úplně nejmilejším. Dnešní článek lehounce inspirovaný nedávnou olympijskou atmosférou, je přesně takový, tedy speciální a dárkový! Vím, je to dnes trochu jednodušší a na pohled možná ne tak propracovaná básnička, jako byl třeba na Štědrý den publikovaný Vánoční sen z prosvítající látky, ale snad se i v tom dnešním dárkovém balíčku najde aspoň nějaká drobnost, která hlavního adresáta potěší. Protože k čemu jinému by takové drobné dárkové texty měly být, než k potěšení těch, pro které jsou určené, kvůli kterým byly napsané a bez kterých by svět méně voněl, slunce méně hřálo, melodie méně ladily a dobroty méně chutnaly. I já jako nepříliš sportovní typ pojedu na takovou olympiádu, o které se v dnešním "kousku v řeči mírně vázané" píše, vždycky moc rád, i když budu vědět, že to nejspíš "necinkne" :-).

Nedělní miniglosy č.440

Ještě minulý týden jsem nemohl nosit svou oblíbenou větrovku kvůli silnému mrazu a včera jsem ji musel na procházce po starých pražských domech odložit kvůli tomu, jaké v ní bylo odpoledne pod dohledem jarního sluníčka horko. Dalo by se říct, že do nového jara jdeme oficiálně i s novým prezidentem, i když z toho, co jsem od něj po prezidentském slibu slyšel, mi přijde úplně stejný jako byl ten předchozí: Malicherný tím víc, čím lepší má příležitost prokázat svůj nadhled, vždy se zbytečně velkým mečem v pohotových ústech, okázale vyrážející i otevřené dveře, prostě nepěkná - i když bohužel předvídatelná - ukázka, jak to vypadá, když nízká povaha touží zapsat se do dějin jako velký státník. Za redakci Nedělních miniglos mohu být rozhodně spokojenější než jako občan, protože důvodů k pozastavení se nad prezidentovými činy a k jejich zviditelnění v NMg bude, zdá se, i v příštím období dostatek. Ještěže aspoň to jaro si nebere různé invektivy osobně a - jako po staletí - potěší náš kraj bez ohledu na to, kdo mu právě vládne.

 

Které české filmy považuji za nejlepší?

Čas od času se někde na blogu objeví článek s filmy, které daný bloger považuje za své nejoblíbenější; ostatně i zde jsem před řadou let publikoval článek Pět filmů, které mne nejvíc ovlivnily. Už dlouho jsem chtěl věnovat speciální článek výběru českých filmů, které osobně považuji za nejpovedenější či nejzajímavější, prostě ty, které se mi nejvíc líbí a které za sebe můžu doporučit. Až dnes jsem tenhle dlouhodobý zálusk naplnil a výsledkem je obsáhlý seznam čtyřiceti českých (nebo aspoň z podstatné části českých) filmů natočených pětadvaceti různými režiséry.

Původně jsem měl v úmyslu omezit výběr jen na filmy natočené během mého života. Protože však z ročníku 1965, kdy jsem ještě oficiálně narozený nebyl, pochází několik filmů, které jsem pominout rozhodně nechtěl, fikaně jsem původní definici rozšířil na "filmy natočené během mého života, počítaje v to i život prenatální" :-).

Haiku nenápadně rozhořelého jara

Do jisker sněží,

k hvězdám stoupá jarní dým.

Zima uhasíná.

Já vím, pro dnešek je toho málo, takové maličké haiku čtenáře uvyklého na tomto blogu větším porcím moc nezasytí. Proto jako tradičně přidávám k jednohubce haiku malý pravěký zákusek z úplných začátků mého blogu, konkrétně z jara 2009, když už je to dnešní haiku o jaru vystrkujícím první náznaky svých odbojných růžků. Pojďme se spolu podívat, jestli je normální vidět duhu tam, kde nemůže a nemá být, a jak to vůbec dnes je s dodržováním přírodních zákonů: O nepatřičné duze.

Především občasné a náhodné návštěvníky mého blogu bych také rád upozornil, že na mém fotowebu můžete aktuálně shlédnout kolekci fotografií s názvem Fantaskní příběhy ze světa kůry, jejíž webovou výstavku jsem uspořádal jako náhradu za zrušenou skutečnou fotovýstavu na stejné téma. V březnu a dubnu, tedy po dobu původně plánované výstavy, si můžete dokonce zasoutěžit o velkou výstavní fotku podle vlastního výběru, podrobnější informace najdete nejen u výstavní kolekce, ale i v blogovém článku Soutěž o výstavní fotografii.

Nedělní miniglosy č.439

Mrazivý sibiřský vzduch se jen neochotně loučí s naší krásnou krajinou a popravdě nedivím se mu ani trochu, protože bych se z tak okulibého světa taky nerad vracel do sibiřské zimní reality. Ale střídání ročních období v přírodě mírného pásu je skoro tak neodvratné jako střídání stráží na Pražském hradě a zdá se, že se čas naplnil a zima si může dát po poctivě odvedené práci konečně zaslouženého šlofíka. Ještě je zatím pochopitelně plná dojmů z toho, co všechno zažila a to se usíná - však to jistě sami znáte - jen pomalu a až po dlouhém převalování ze strany na stranu.

Na mém fotowebu můžete aktuálně shlédnout kolekci fotografií s názvem Fantaskní příběhy ze světa kůry, jejíž webovou výstavku jsem uspořádal jako náhradu za zrušenou skutečnou výstavu na stejné téma. V březnu a dubnu, tedy po dobu původně plánované výstavy, si můžete dokonce zasoutěžit o velkou výstavní fotku podle vlastního výběru, podrobnější informace najdete nejen u výstavní kolekce, ale i v blogovém článku Soutěž o výstavní fotografii.

 

Soutěž o výstavní fotografii

Před týdnem jsem na blogu informoval o tom, že byla bohužel zrušena moje výstava fotografií, která byla původně domluvena na březen a duben v Praze. Zájemci mezi vámi tak prozatím přijdou o možnost prohlédnout si na jednom místě připravené zvětšeniny velikosti 50x70cm, které zobrazují ve své obyčejnosti snad celkem netradiční detaily kůry stromů a jejichž kolekci jsem nazval Fantaskní příběhy ze světa kůry (některé podrobnosti si můžete přečíst v článku Fantaskní příběhy ze světa kůry aneb O zrušené výstavě).

Pravidelní návštěvníci mého blogu tak už vědí, že jsem rozšířenou výstavní kolekci zveřejnil na svém webu. Výstava měla původně sestávat z 18 fotek, rozšířená kolekce jich má dokonce 25, protože jsem si na web dovolil zařadit i několik obrazů, u nichž by zvětšení na velký výstavní formát ubralo obrazu na kvalitě, ale na webu je ještě kvalita přijatelná. Prohlédnout si tak celou kolekci můžete kdykoli a z kteréhokoli místa, kde je k dispozici internet, přímý odkaz opět připojuji na konci článku.