Josef Koudelka - Návraty/Returning

Za běžných okolností chodím na výstavy - pokud vůbec - na poslední chvíli, takže když o takové výstavě píšu na blog, lákám k návštěvě už jen ty kteří jsou schopni zareagovat rychle. Tentokrát, u výstavy Josefa Koudelky, jsem se ale nemohl dočkat, takže případní zájemci z řad návštěvníků mého blogu mají na rozmyšlenou a duševní přípravu spoustu času - až do září tohoto roku. Fotky na výstavě prezentované totiž podle mne opravdu stojí za návštěvu.

V prvním ze šesti výstavních sálů jsou k vidění úplné začátky fotografické práce Josefa Koudelky z let 1958 až 1961 a pak fotografie ze spolupráce s divadly Na zábradlí a Za branou (1962 až 1970). Ostatně propojení fotografií a divadla bylo u Josefa Koudelky velmi úzké - jeho první výstava v roce 1961 se konala v divadle Semafor, další, velmi úspěšná z roku 1967 zase v Divadle za branou. Ta aktuální v roce 2018 - tedy v roce, kdy pan fotograf v lednu oslavil své neuvěřitelné osmdesátiny - se koná v Umělecko-průmyslovém muzeu, přes ulici od pražského Rudolfina.

 

Už na fotkách z divadelních představení je dobře vidět Koudelkův přístup k focení: Je vždy uvnitř dění, uvnitř reality, kterou fotí. Nenahlíží, ale je přímou součástí toho, co fotografuje. Podle informací hlavního uměleckého hybatele Divadla za branou Otomara Krejči si Josef Koudelka vymínil, že může na zkouškách volně procházet mezi herci a fotit z bezprostřední blízkosti; výsledkem jsou mimořádně emotivní fotky, u kterých autor nehledí na nějaké přepaly nebo technické podružnosti. Hlavní je, že fotky mají energii, náboj, drajv. Divadlo je přece emoce a to musí být - a je - z fotek cítit. A kolem nás tu defilují legendární pražská představení druhé poloviny šedesátých let: Tři sestry, Král Ubu, Plešatá zpěvačka, Ivanov, Král Lear...

Mně se z této části nejvíc líbila následující fotka z představení Čechovových Tří sester. Hodně stylizovaná, skoro jako grafika - dostatečně konkrétní, aby člověk viděl, a dostatečně nekonkrétní, aby si mohl představovat a pustit svou vlastní fantazii z otěží.

Druhý sál je věnovaný velkému celoživotnímu tématu Josefa Koudelky: Hlavní část velkého cyklu Cikáni vznikala v letech 1962 až 1970 a jsou zde k vidění úžasné obrazy z cikánských osad na Slovensku i v Rumunsku. Součástí expozice jsou i dobové zvětšeniny z výstavy pořádané roku 1967. Vidíme docela obyčejné výjevy ze života obyčejných lidí, některé dokumentární, jiné trochu aranžované, ale to krásné na nich je, že u Koudelky se hranice mezi oběma přístupy znejasňuje a autor, myslím, jednoznačně překračuje limity dokumentu a přidává úžasnou estetickou nadstavbu. Na fotkách jsou životní události od svatby až po smrt, pohledy lidí jsou i ve své uhrančivosti uvěřitelné, v pro nás asi už nepochopitelných interiérech cikánských domácností je nádherné měkké světlo vtékající malými okénky. Co fotka, to příběh, o kterém by se dala napsat samostatná povídka. Co si třeba pomyslet o netradiční školní fotce tří křenících se cikánských chlapců před nástěnkou s psací abecedou a na tabuli zdůrazněnými slovy "bije" a "pije"?

Kolem následující fotky jsem procházel snad desetkrát, vracel jsem se k ní. Zaujala mě hned: Temné ladění (ty odrazy fotek na protilehlé stěně mi musíte odpustit, i tak jsem rád, že jsem mohl cvaknout aspoň pár záběrů pro ilustraci, oficiálně se to na výstavě bez blesku smí), pozoruhodná kompozice, jednoduchá linie obličejů, příběh zakletý do smutku, vrásek a výrazných rukou.

Následující fotku v menším formátu jsem v konkurenci mnoha vizuálně výraznějších obrazů přešel bez delšího zastavení. Když jsem pak ale narazil na tutéž fotku ve výstavní zvětšenině, doslova mě svým příběhem ohromila. Mladý Róm s čerstvě nasazenými pouty jako dominantní postava dalšího příběhu, za ním vlevo příslušníci SNB dokonce se služebním psem, vpravo přihlíží osazenstvo vesnice, v pozadí jednoduché budovy osady. Kolik toho říká celkový záběr a kolik jen pouhý pohled hlavní postavy? Ohromná síla Koudelkových fotek spočívá v umění vypravovat obrazem, beze slov. Slovy se neplýtvá, i obrazy si vystačí jen s uvedením země, odkud fotka pochází, a roku, kdy byla pořízena. Názvy nečekejte.

Koudelka je autorem asi jednoho z nejdůležitějších fotocyklů 20. století, kolekce silných černobílých obrazů z invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Fotky se dostaly za pohnutých okolností do zahraničí, kde se staly doslova fotografickou senzací. Už v roce 1971 se Josef Koudelka vydal za nimi a i on nakonec opustil svou zem. K fotkám z pražských ulic ze srpna 1968 se ale veřejně přihlásil až v roce 1984, kdy zemřel jeho otec; fotograf nechtěl vystavit členy své rodiny v Československu zvýšenému nebezpečí. Fotkám z invaze je věnován třetí sál, není jich tu moc, ale řada z nich je velmi známá, některé z nich se staly doslova ikonickými záběry ze srpnových událostí. Bohužel, právě tyhle fotky se úplně nejvíc leskly, takže se většinou nedají pro blogový článek použít. Mimochodem, dobře si pamatuji, jak hned v roce 1990 vyšla speciální příloha časopisu Respekt s výběrem Koudelkových invazních fotografií, tehdy jsem si časopis koupil a dnes už po těch létech vůbec netuším, kde by mohl být. Na výstavě ho měli, ale to nebyl - aspoň doufám - ten můj :-).

Je pozoruhodné, na kolika záběrech jiných fotografů z pražských srpnových ulic Koudelka je. Tu jede na tanku, tu ho míjejí lidé s vlajkami, je všudypřítomný, se svým fotoaparátem je stále v centru dění. Na jeho fotkách je to vidět: fotograf nezaznamenává, ale žije skrze objektiv, nefotí cizí svět ale svůj. Ve fotkách je dochovaná atmosféra těch hodin, bez manipulací, bez laciných efektů. Černobílé dynamické fotky jsou v rukou Josefa Koudelky stejně účinnou zbraní jako samopaly dobyvatelů, jen síla obrazů - jak je i díky této výstavě vidět - v čase neklesá, zatímco železo pušek rezne a rozpadá se, stejně jako zrezly a rozpadly se myšlenky, které za tehdejší okupací Československa stály.

Začátkem 70. let se Josef Koudelka stal členem prestižní agentury Magnum Photos. V 70. a 80. fotografoval doslova v celé Evropě: Španělsko, Irsko, Řecko, Chorvatsko, Sicílie, Francie, stále na cestách, podoben cikánům ze svých fotek, až do roku 1987 bez státní příslušnosti (pak se stal občanem Francie).

"Uvědomil jsem si, že z peněz, které bych musel platit za byt, mohu žít a cestovat. Cestovat, abych mohl fotografovat. To bylo to, co jsem potřeboval nejvíce. Kromě toho jsem nechtěl mít to, co lidé nazývají domov. Nechtěl jsem mít touhu se někam vrátit. Potřeboval jsem vědět, že nikde mě nic nečeká. Že místo, kde mám být, je to, kde jsem teď, a když už tam není co fotografovat, že mám odjet jinam."

Vidíme tak v ulicích mnoha zemí lidi i zvířata (tu španělská koza, onde zas francouzský černý pes), vidíme kamennou ruku jakési rumunské sochy, vidíme cesty někdy zaprášené, jindy pokryté silnou vrstvou bahna. A zcela výjimečně se trochu představuje i autor - jednou jeho "nomádské nohy" s notně ošoupanými botami, jindy zase skromná francouzská snídaně servírovaná na zmačkaných novinách Herald Tribune. Bageta, kousek sýra, jablko... Co víc potřebuje fotograf k životu, když pomineme pohled do hledáčku?

V roce 1987 začal fotit na panoramatický formát. V dalším z výstavních sálů můžeme vidět veliké zvětšeniny panoramatických obrazů krajin antického světa (Řecko, Alžír, Libye), ale i světa tvrdě zkoušeného průmyslovou devastací (Krušné hory, Rumunsko), lidskými konflikty (Izrael/Palestina, bývalá Jugoslávie) nebo jen prostým zapoměním.

Jeden sálek je speciálně věnovaný Koudelkovým fotografickým knihám, které vycházejí v různých zemích světa, a kterými se mohou zájemci prolistovat. Na výstavě je vidět i několik panoramatických fotek na výšku. Ta následující s prostřílenou dopravní značkou je např. z chorvatského Vukovaru z roku 1992.

Výstava byla zahájena teprve pár dny a - jak už jsem uvedl - potrvá až do září. Plné vstupné je 220 Kč, pokud máte pražskou Lítačku nebo Openkartu a nestydíte se to přiznat, dostanete 10% slevu. Zatím je návštěvníků celkem dost a je tu k vidění hodně Čechů i spousta cizinců. Ano, Josef Koudelka je jméno, které má v oboru fotografie zvuk zdaleka nejen v České republice, ale i (a možná především) v zahraničí. Teď se - po dlouhém putování - kolekce jeho slavných obrazů dostává do Prahy; Josef Koudelka potvrdil převod více než 500 fotek do sbírek pražského Umělecko - průmyslového muzea.

Nechci výstavu nijak komplexně hodnotit, nejsem ani kunsthistorikem ani galeristou. Ale na výstavu jsem si vyčlenil celý půlden a strávil jsem v šesti sálech poctivé čtyři hodiny a to jsem ještě švindloval a některé krásné kousky jsem "urychlil" víc než by si zasloužily. Schopnost komunikovat s diváky rozhodně nelze Koudelkovým fotkám upřít. Moc, opravdu moc bych si přál jednou udělat jednu takovou fotku, jakou jsem na výstavě viděl. Kdyby se mi to povedlo, byl bych se sebou jako s fotografem fakt spokojený. No, spokojený... Nemůžu vyloučit, že bych v tom případě chtěl udělat ještě druhou :-).

No tak já to tedy řeknu naplno, i když jsem se původně bránil: Ty vaše fotky, pane Koudelko, to je prostě pecka! Pan Pávek řekl: "Do žní...", já teď říkám: "Do září!" Milí zlatí příznivci fotografie a vy všichni, kteří rádi fotíte, dáváte své vlastní fotky na blog, vyjadřujete se k fotkám jiných autorů a občas třeba váháte, co dělá dobrou fotku dobrou fotkou; i když nerad někomu říkám, co by měl nebo neměl dělat, protože to sám nemám rád, s plným vědomím toho rizika říkám: Tohle byste, myslím, vynechat neměli!

Čára: --------------------------------------- :-)

Poznámka pod čarou: I když je to v souvislosti s publikováním takového článku o opravdové skvělé a velké fotovýstavě možná trochu nemístné (kolega Koudelka snad promine :-)), přesto bych rád především občasné a náhodné návštěvníky blogu upozornil, že na mém fotowebu si můžete aktuálně prohlédnout kolekci fotografií s názvem Fantaskní příběhy ze světa kůry, jejíž webovou výstavku jsem uspořádal jako náhradu za zrušenou skutečnou fotovýstavu na stejné téma. V březnu a dubnu, tedy po dobu původně plánované výstavy, si můžete dokonce zasoutěžit o velkou výstavní fotku podle vlastního výběru, podrobnější informace najdete nejen u výstavní kolekce, ale i v blogovém článku Soutěž o výstavní fotografii.